OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Holka na zabití - 1. kapitola

11.10.2013 (13:00) • alanisealicecullen • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 2532×

Poznámka autora: Povidka je psaná pro moji sestru, která četla VA stejně jako já, proto tu nejsou vysvětleny pojmy jako je na příklad: Morojové, Strigojové... Pro ty, které VA nečetli, jsem našla  aspoň ty podstatné věci. 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

1)

Teplé paprsky se mi prodíraly zpod víček. O něco více jsem je pootevřela, a když jsem zjistila, že je ráno, umíněně jsem je násilně zase stiskla. Rozhodla jsem se předstírat, že je noc, a rukama jsem slepě hledala peřinu na přikrytí. Ale ne a ne ji najít. Naštvaně jsem si sedla a dívala se po té mrše, která mi zkazila můj výtečný plán. Spadla mi brada. A to doslova. Byla jsem v neznámém pokoji!

Jak jsem se sem, sakra, dostala?!

Napadlo mě tisíc možností, ale nejpravděpodobnější je, že jsem se – opět - zlískala, jak zákon káže. To se mi stávalo často. Ráno jsem se probudila s třeštící hlavou a – párkrát - i v cizí posteli neznámého chlapa. Ale tahle teorie měla pár trhlin. Třeba to, že mi bylo divně, ale ne jako při opici, a taky to, že jsem ležela na ustlané posteli.

Přestala jsem polemizovat a vydala se hledat dotyčného, který mi to vysvětlí. Pokojík to byl celkem obyčejný. Koberec a stěny byly studených barev určených spíš pro kluka, ale kluk ho neobýval, protože kolem byla spousta ženských věcí, jako třeba otevřený lak. Musela jsem uznat, že je to celkem pěkný dívčí pokoj, vzhledem k tomu, že je po bratru. Jen trochu nesourodý.

Ale co je to za debila? Přivede si domů holku a strčí ji do sestřina pokoje. A buďme upřímní. Zabilo by ho, kdyby mě přikryl?

Možná to zbytečně řeším, ale nesnáším nedobrovolné probuzení a taky studenou sprchu. Rázně jsem došla ke dveřím a otevřela. Schodiště bylo na konci chodby. Byla jsem do svého cílu tak zabraná, že jsem narazila do stolku, ten se zakymácel a na zem spadla váza s květinami.

Kurva!

Skopla jsem si palec.

Když jsem scházela schody, tak zaskřípaly. Zatím jsem nikoho nepotkala. Dole byly dvoje dveře. Jedny vedly do kamrlíku a druhé do obýváku, a ten byl průchozí s kuchyní a jídelnou. Nebyl doma. Asi šel koupit něco k snídani. Roztomilé, ale já už měla hlad, takže jsem šla prozkoumat lednici.

Už jsem chytala za dvířka, ale z chodby cvakly vchodové dveře a ozvalo se:

„Mamko, překvapením.“

„No to snad ne,“ zaúpěla jsem a vydala se ho přivítat.

Zastavila jsem se ve dveřích. On byl ke mně zády a hrabal se v cestovní tašce. No, rozumu moc nepobral – který chlap jo? - ale rozhodně to byl kus. Na sobě měl triko s krátkým rukávem, které odhalovalo parádně vypracované svaly. Měl polodlouhé vlasy hnědé barvy. Zezadu to moc dobře nevypadalo, ale zepředu to může být lepší. Najednou se prudce otočil. No, nedal mi moc času na prohlídku.

Podívala jsem se mu to tváře. Měl krásné hnědé oči, takové hřejivé. Ostré rysy mu zakrývalo dvoudenní strniště. Jakmile mě uviděl, semkl rty – s kterými musel umět hotové zázraky -  do úzké čáry. Zaujal obranný postoj. Byl to drahampýr jako já. Bylo reálné, že je strážce, který měl zrovna dovolenou. Rozhodla jsem se, že když už jsme spolu spali, tak nemá cenu dělat drahoty.

„Ahoj,“ řekla jsem zastřeným hlasem a přistoupila k němu a objala ho kolem krku. Byla jsem si dobře vědoma, jak každý můj pohyb na něj působí. Měla jsem v tom praxi. Teď už stačí jen pusa a bude skákat, jak já pískám. Už jsem cítila jeho dech vonící peprmintem, jeho dlaně se ocitly na mých pažích – možná je to snazší, než jsem si myslela – a prudce mě od sebe odtáhl.

„Co to děláte?“ vyštěkl mírně naštvaně, ale stejně jsem měla strach.

„Co myslíš?“ Měla jsem chuť dodat ty osle.

„Nemám ponětí.“

„A co takhle pokračovat, kde jsme včera skončili?“ mluvila jsem na něho jako na dítě a on to poznal.

„My jsme se vůbec neviděli. Nikdy,“ odsekl ledově

„Co?“ nevěřila jsem a začala se rozhlížet kolem, abych se trochu rozpomněla. Viděla jsem tu tašku a došlo mi, že musel teprve přijet. Cítila jsem se jak idiot. Všimla jsem si, že jsme se oba nepohnuli, a tak jsem sebou trhla. On pochopil, na co jsem poukazovala, a sundal ze mě ruce, jako bych měla lepru.

„Nemáš bratra?“ zeptala jsem se s nadějí.

„Ne.“

„Bratrance?“

„Ne.“

„Strýc?“ zavrtěl hlavou.

„Synovce?“

„Ano, ale je mu jen deset.“ Ztichla jsem a hledala jsem pravdu.

„A na dědu se mě nezeptáš?“ zeptal se.

Chtěla jsem ho udeřit. Strašně moc. Už jsem se napřahovala, ale jeho další slova mě zastavila.

„Já si myslím, že ses sem vloupala.“

Ani nepočkal na odpověď a prohlásil, že jde zavolat policii, a odešel někam do útrob domu.

„No to se mi jen zdá!“ zakřičela jsem na celou předsíň. Usnesla jsem se, že si může zavolat, kam chce. Byl to ale dobrý vtip. On mě unese a pak zavolá fízly. S úsměvem na rtech jsem si šla sednout do obýváku, kde na něj počkám. Na gauči se mi sedělo špatně, a tak jsem si přisunula stolek a dala na něj nohy. Jeho telefonát jsem slyšela, ale nerozuměla jsem mu. Hovor probíhal v ruštině, se mnou totiž mluvil anglicky.

Začala jsem si hrát s nehty. Za chvíli si přišel přisednout. Cestou se mi pokusil shodit nohy ze stolku, ale já jsem je zase vrátila. A čekali jsme na poldy. Čas jsem si krátila tím, že jsem pořád hýbala nohami, protože ho to štvalo. A já jsem z toho měla radost.

***

Domem se rozlehlo zazvonění. On se zvedl a šel otevřít. Chvíli mluvili v předsíni, a pak přišli sem. Zvedla jsem se a chtěla podat ruku staršímu z nich. Byli dva, a já jsem dobře věděla, že mi zdvořilost nahraje do karet. Teď už jen se „psychicky zhroutit“. Ale on ji nepřijal. Rozhlédl se po pokoji, jenže mě očividně přehlížel, a pokračoval v hovoru, poté je ten debil vyprovodil. Byla jsem z toho paf, že jsem ani necekla. Mezitím se vrátil on a vypadal jak žvejka na chodníku.

„Co se stalo?“

-----------------------------------------------------------------------------------------------

Doufám, že se vám kapitolka líbila. Pro ty, kterým se líbila anebo by chtěly vědět, co bude dál, mám dobrou zprávu. Povídka už je dokončená, takže už jen záleží na tom, jak si najdu čas ke vložení. Ali. 

Autor: alanisealicecullen (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Holka na zabití - 1. kapitola: