OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Forgiveness - 9. kapitola



Forgiveness - 9. kapitolaAdrian vytáhl Callie do zábavního parku. Hodně to mezi nimi jiskří, ale podle Callie jsou jenom přátelé...

9. kapitola

Vesmír

Callie

Probudila jsem se do šedého dne, doslovně. První pohled mi padl na okno, venku bylo zataženo a pršelo. Nechtělo se vylézt z postele. Zachumlala jsem se hlouběji do peřin. Chvilku jsem se převalovala, ale po pár minutách, dle mého odhadu, jsem vylezla a se zazíváním se zabalila do županu. Šourala jsem se do koupelny, napůl spící jsem otevřela dveře. A koho jsem neuviděla…

„Dobré ráno,“ usmál se na mě Adrian. Vytřeštěně jsem se na něj podívala, začalo mi docházet, že tu spal. Rychle jsem se otočila, nechtěla jsem, aby mě viděl takhle rozespalou… opuchlou, nenamalovanou. Asi se stávám povrchní.

„Dobrý,“ zamumlala jsem rychle a zalezla do koupelny. V chodbě jsem slyšela Adrianův smích, hlavně že se pán baví, že? Opláchla jsem si obličej, vyčistila zuby a natáhla se po kosmetické taštičce, abych se trochu zkulturnila.

„Jé, tys připravil snídani,“ podivila jsem se, když jsem vešla do kuchyně. Adrian se rychle otočil, ale stačila jsem si všimnout něčeho v jeho rukou… Zvědavě jsem se mu snažila nakouknout přes rameno. Nejspíš mu došlo, že je jeho chování dětinský. S odevzdaným povzdechem se otočil i s… novinami.

„Callie, já…“ s pokrčením mi podal ty noviny. Podívala jsem se na titulní stránku. Největší titulek byl o nějakém politikovi, ale pod ním, byla Alexova a moje fotka… Z letošní jarní slavnosti.

„Co?“ zalapala jsem po dechu. Psali o Alexovi a o mně. „Cože?! Není jisté, jestli jeho přítelkyně o všem věděla!“ začala jsem noviny trhat.

„Klid,“ snažil se mi vypáčit cáry papíru z prstů. „Je důležitý, co ví policie,“ uklidňoval mě.

„Tobě se to lehko řekne!“ vyjela jsem na něj. „Můžu se jít zahrabat,“ hlesla jsem.

„Tak zlý to nebude, za pár dní o tom nikdo nebude vědět,“ snažil se. Pesimisticky jsem zavrtěla hlavou.

„Nech si ty kecy,“ prskla jsem. Odešla jsem k lince a nepřítomně vzala do rukou hrneček, pak jsem ho zase položila… Přešla jsem k onu a zírala ven.

„Tak musíš lidem dokázat, žes o tom opravdu nevěděla,“ podotkl. Otočila jsem se na něj a propalovala ho pohledem.

„A co mám podle tebe dělat? Napsat si to na čelo?“ Objala jsem si hrudník rukama a přecházela po kuchyni. „Sakra, sakra, sakra!“ mumlala jsem.

„Nemyslím si, že by to pomohlo, ale zkusit to můžeš,“ zasmál se a postavil se mi do cesty, takže jsem nemohla pokračovat v pochodování. „Mohli bysme si dneska vyrazit do Vesmíru.“

„Zbláznil ses?“ vyjekla jsem. Vesmír? Zábavní park, kde jsou stovky, nebo spíš tisíce lidí? „Já tu přemýšlím, že přestěhuju někam do kanálu a ty mě chceš táhnout mezi lidi, kteří vědí, co se stalo?“ vrtěla jsem hlavou.

„Takhle ale dokážeš všem, že jsi v pohodě,“ trval si na svým.

„Nemáš být taky náhodou ve škole?“ zeptala jsem se s nadějí.

Usmál se. „Teď tam nemusím nutně chodit.“ Přivřela jsem oči.

„Mám na vybranou?“ zeptala jsem se a v hlase mi zaznělo odevzdání.

„Nemáš, protože umím být… přesvědčivý,“ podíval se mi do očí.

„To jsem to dopracovala,“ povzdechla jsem si a přemáhala smích. „Ochutnám tu tvoji snídani, třeba to nepřežiju,“ zadoufala jsem a oba jsme se rozesmáli.

„Moc nedoufej, je kupovaná,“ zklamal moje naděje.

„Ach jo, já chudinka,“ politovala jsem se, ne moc přesvědčivě, protože mi cukaly koutky. Pustili jsme se do snídaně, uznávám, vážně dobré, zajímalo by mě, kde takhle dobře vaří. „Kdy tam chceš jít?“

„Těšíš se?“ zablýsklo se mu v očích. Vyplázla jsem na něj jazyk.

„Strašně,“ ujistila jsem ho ironicky. Pokračovala jsem v jídle a ignorovala Adrianův hypnotizující pohled.

„Tak jdeme?“ zeptal se po chvíli.

„Moment,“ zarazila jsem ho. „Musím se obléct.“

„Já bych řekl, že už jsi oblečená,“ přišel blíž. „Kdybys nebyla, tak bych si toho určitě všimnul,“ usmál se.

„Haha,“ šťouchla jsem do něj. „Hned budu,“ odešla jsem.

V pokoji jsem se zastavila před skříní a dumala, co si vzít na sebe. Venku bylo chladno, přestože se obloha trochu vyjasnila. Vytáhla jsem černé úzké džíny, první část oblečení. Prohrabala jsem se tričkama, rozhodla jsem se to nijak nepřehánět a šáhla jsem po jednoduchém bílém roláku. Ze skříně jsem z ramínka sundala krátkou koženou bundu. Přemýšlela jsem, jestli se mám nalíčit, ale pak jsem to zavrhla. Řasenku mám od rána, tak co. A navíc už takhle mi oblékání trvalo čtvrt hodiny.

„Tobě to trvá, ještě nám zavřou,“ rejpal do mě Adrian.

„Ale prosím tě,“ mávla jsem rukou. „Mají otevřeno do desíti.“ Přece jenom jsem se obouvala ve spěchu, vysoké kozačky, ale bez podpatku, ideální pro tuhle příležitost, kdyby měly jakýkoliv podpatek, hrozilo by mi, že se přerazím.

„My nejedeme taxíkem?“ zeptala jsem se zklamaně.

„Ne, není to tak daleko, lenochu,“ smál se mi Adrian. Nejde o to, že bych byla lína, ale venku je pod nulou…

„No jo, ale mrzne, bude ze mě rampouch,“ varovala jsem ho.

„Neboj, já tě potom rozehřeju,“ objal mě kolem ramen a vyrazili jsme. Byli jsme skoro v půlce cesty, když začalo sněžit.  Nazlobeným pohledem jsem se podívala na Adriana. Zábly mě ruce, protože jsem si rukavice zapomněla doma.

„Dlužíš mi horkou čokoládu,“ upozornila jsem ho.

„Jak si přeješ, Mylady,“ usmál se. Vzal moje ruce do dlaní a zahříval je.

„Konečně,“ vydechla jsem spokojeně. Nechala jsem Adriana, aby za mě zaplatil vstupné, přece jenom mě sem donutil jít on.

„Teď tu horkou čokoládu,“ usmála jsem se na něj nevině.

„Tak se rovnou naobědváme, ne?“ zeptal se. Koukla jsem na hodinky, půl jedné, doba oběda.

„Někdy máš docela dobrý nápady,“ uznala jsem.

„Jenom někdy?“ udělal na mě psí oči.

„Málo kdy,“ opravila jsem se. Chytnul mě v pase a otočil se se mnou kolem své osy. Vypískla jsem.

„Pořád trváš na svém?“ zeptal se mě a v očích mu hrály pobavené ohníčky. Skousla jsem si ret.

„Samozřejmě,“ snažila jsem se tvářit vážně. Zajímalo mě, jak daleko zajde. Jeho obličej se přiblížil k mému, zavřela jsem oči a na rtech ucítila lehký dotek Adrianových rtů. Víc nic, nedočkavě a dychtivě jsem ho objala kolem krku a náš polibek prohloubila. „Dobře, tak dobré nápady máš dost často,“ kapitulovala jsem po polibku.

„Hodná holka,“ usmál se na mě. Vzal mě zase za ruku a vedl mě do první kavárny, kterou jsme potkali. Nebyla úplně plná, našli jsme si stůl vzadu. „Co si dáš?“ mrkl na mě.

„No samozřejmě tu čokoládu a… broskvový koláč,“ olízla jsem se. „A ty?“

„Je dobrej?“ zajímal se.

„Broskve miluju, sním je v jakékoliv formě, takže nejsem objektivní, ale… Je prostě skvělej,“ usmála jsem se.

„Fajn, tak si ho dám taky,“ oplatil mi úsměv. Objednával u servírky, která s ním zkoušela flirtovat, pocítila jsem bodnutí žárlivosti. Okamžitě jsem ho potlačila, jsme jenom kamarádi, no ne?

„Nehodláš mě tahat na žádnou horskou dráhu, že ne?“ zeptala jsem se opatrně.

Adrian se rozesmál. „Od čeho jinýho jsou zábavní parky?“ Protočila jsem oči.

„S tebou je to těžký, uvědomuješ si, že jsem tu násilím?“ udělala jsem na něj smutný oči.

„Mě to tak vůbec nepřijde, netváříš se tak,“ s úsměvem pokrčil rameny.

„Hele,“ okřikla jsem ho. Potom jsem se stáhla na svoje místo, protože servírka přinesla naši objednávku. Pustila jsem se do oblíbeného broskvového koláče. U toho se prostě hádat nemůžu… „Tak co? Chutná?“

„Máš pravdu, ten koláč je fakt dobrej,“ řekl s úsměvem. Pobaveně jsem vyprskla, měl toho snědeného víc než já.

„Vidím,“ smála jsem se. Dojedla jsem zbytek a zvedla se. „Jdu se umýt,“ oznámila jsem mu. Cestou jsem, ignorovala pohledy lidí. Záchody jsme našla po menším bloudění, kdo by řekl, že budou v suterénu? Opláchla jsem si ruce a zkontrolovala jsem svůj vzhled v zrcadle. Vyšla jsem nahoru po schodech a první, co jsem zaregistrovala, byla jedna z Markových a Adrianových spolužaček. Byla nakloněná k němu a on seděl zády ke mně, takže si mě ani jeden nevšiml. Jindy bych tam rovnou nakráčela, ale zaslechla jsem svoje jméno.

„… myslím, že to věděla,“ zakončila zrovna svoji myšlenku ta holka.

„Prosím tě, nedělej z toho vědu,“ okřikl ji Adrian. Nahrnula jsem se tam jako velká voda, bylo mi jasný, o čem mluvili, vzala jsem svoji bundu a chtěla jsem odejít. Adrian mě chytl za ruku. „Počkej.“

„Nech mě!“ vytrhla jsem se mu. Já věděla, že to nikdo nenechá být… „Jdu se zahrabat!“ Ta holka se tomu všemu tlemila. Měla jsem sto chutí jí jednu vrazit.

„Angelo, myslím, že tu o tebe pávě teď nikdo nestojí!“ utrhl se na ni Adrian. Ta se na něj uraženě podívala pohledem: kvůli takový…

„Nemuší nikam chodit, mně tu nevadíš, nerada jsem tě poznala,“ vytrhla jsem Adrianovi bundu a odkráčela s hlavou pevně nahoru. Ruce jsem měla pevně zatnuté a mezi zuby drtila všemožný nadávky. Rychle jsem kráčela k bráně. Než jsem se tam stihla dostat, popadla mě něčí ruka za rameno. Nemusela jsem dvakrát hádat, kdo to byl.

„Nemůžeš utíkat, takhle jim dá-,“ strhla jsem jeho ruku ze svého ramena.

„Ne! Je mi jedno, co si myslí! Rozumíš?! Nemůžeš vědět, jak se cítím, když si o mně všichni šeptají!“ A teď se na nás i dívají, jak jsem si všimla, nejspíš jsem je přivolala křikem, proto jsem ztlumila hlas. „Je to strašný, pořád na mě koukají, já-,“ zlomil se mi hlas. Adrian rychle přiskočil a objal mě. Tentokrát jsem ho neodstrčila. Nechala jsem se objímat a až po chvíli jsem si uvědomila, že mě vede někam k atrakcím.

„Potřebuješ to ze sebe dostat,“ řekl, jako by to všechno vysvětlovalo.

„Nabízíš se místo boxovacího pytle?“ zeptala jsem se mile.

„Něco lepšího,“ zastavil se před obří horskou dráhou. Nevěřícně jsem se na něj podívala.

„Myslíš to vážně?“ zeptala jsem se s povytaženým obočím. Rozesmál se mému výrazu.

„Smrtelně vážně, super adrenalin,“ usmál se a táhl mě ke vchodu na atrakci.

„Já se teď najedla, to není zrovna-,“

„Já taky jedl, neboj, ani si neuvědomíš, co se děje,“ ujistil mě. Se skeptickým pohledem jsem ho tedy následovala na tu hrůzu. Nechtěla jsem dát najevo, že se bojím, ale kdo by se nebál, vedle takového kolosu. Adrian mi povzbudivě stiskl ruku, za kterou mě pořád držel.

Když jsem se usadila do sedačky, rozbušilo se mi srdce. Adrian z toho měl srandu. Pořád držel moji ruku a povzbudivě na ní kreslil prsty kroužky. Kupodivu to nemělo účinek uklidňující, ale vzrušující. No, ale svůj účel to zřejmě splnilo, přestala jsem se soustředit na strach z horské dráhy i na vztek. Za moment zasyčelo něco nad náma a jištění se zacvaklo. Polekaně jsem nadskočila. Přestal účinkovat i Adrianův uklidňující dotyk. Srdce mi málem vyskočilo z hrudi. Pevně jsem mu stiskla ruku a zaječela, protože se dráha právě rozjížděla, i když, to není zrovna to správný slovo, spíš úplně vystřelila. Můj výkřik umlkl v hučení. Kolem hlavy mi svištěl vzduch. Před prvním hupem jsem zavřela oči.

„Už je můžeš otevřít,“ prozradil mi Adrian. Necítila jsem žádný tlak a naše sedadla zpomalovala, tak jsem je otevřela.

„Bože,“ vydechla jsem. Na roztřesených nohou jsem se vymotala na plac před atrakcí.

„Tak co? Jdem ještě na něco?“ zeptal se pobaveně. S úsměvem jsem se na něj podívala.

„Jasně, přežiju cokoliv.“

8. kapitola 10. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Forgiveness - 9. kapitola:

7.
Smazat | Upravit | 17.09.2011 [20:18]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6.
Smazat | Upravit | 17.09.2011 [12:43]

*Pozor na skloňování mě/mně a ji/jí. Emoticon

5. Hejly
15.09.2011 [9:17]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. nesinka přispěvatel
14.09.2011 [19:56]

nesinka Emoticon Emoticon Emoticon

3. kiki
14.09.2011 [17:33]

To bylo dokonalé!!!! Emoticon Emoticon Emoticon co víc k tomu dodat??? Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. martinexa přispěvatel
14.09.2011 [16:41]

martinexahodně dobrej díl. Těšim se na další Emoticon

1. MillieFarglot admin
14.09.2011 [16:37]

MillieFarglotSprosté médiá! Emoticon Ale však ona vie, že to nie je pravda a Adrian tiež, tak čo... Emoticon
Len priatelia? Len kamaráti? No jasné. Emoticon
Kapitola bola úžasná a páči sa mi, že to už nie sú samé priame reči. Emoticon Už sa neviem dočkať pokračovania. Emoticon
Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!