OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Forgiveness - 6. kapitola

07.09.2011 (17:00) • Daisy94 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 9× • zobrazeno 1161×

6. kapitola

Déjà vu

Callie

„Může někdo otevřít?“ zavolala jsem z koupelny, když už po několikáté zazvonil zvonek u dveří. Najednou jsem se těšila na tu párty. Jenny mě asi nakazila, od rána nedělá nic jinýho, než že se chystá. Do koupelny jsem se dostala až teď, navečer.

„To je Jane,“ přišla mi oznámit Jenny nenadšeně. Ty dvě se moc nemusí.

„Fajn, vyřiď jí, že jsem hned u ní,“ mrkla jsem na ni přes zrcadlo.

„Jasně, jasně,“ kývala hlavou a zmizela. Konečně jsem byla hotová a docela spokojená se svým výtvorem. Vlasy jsem si sčesala do culíku a udělala si tmavý make-up. Svojí původní volbu ohledně oblečení jsem přehodnotila a vzala si krátkou mini a volné tílko za krk.

„Můžem vyrazit,“ nakoukla jsem do kuchyně, kde se Mark cpal hamburgerem. „Kde je Adrian?“ zajímalo mě.

„Telefonuje. Dobře, zavolám taxi,“ řekl s plnou pusou, protože do ní strčil snad půlku hamburgeru.

„Fajn.“ Šla jsem se zatím obléct. Přes ramena jsem si hodila dlouhý kabát, venku je totiž docela kosa. A taky kozačky na smrtelně vysokých podpatcích z Londýna. Nevím vlastně, proč jsem si je koupila.

„Ahoj,“ vybafla za mnou Jane. „Sluší…“

„Čau, tobě taky,“ vrátila jsem jí poklonu. A nelhala jsem, kamarádka měla svoje krátké hnědé vlasy vyfoukané do mikáda a vypadala roztomile. Zatímco její červené šaty říkaly, že umí být pěkná dračice. „Ten Adrian se vykecává,“ protočila jsem oči.

„Jdeme ne?“ vešel do chodby Adrian, jako bysme nečekali všichni na něj. Cestou byla sranda. Nejvíc se všichni pobavili na můj účet, když jsem hned pod schodama ztratila rovnováhu a nebýt Adriana, roztřískala bych se.

Párty se konala u jednoho z Markových a Adrianových přátel. Neměla jsem čas popovídat s Jane, takže jsem nebyla v obraze. Odchytla jsem ji krátce po příchodu na párty a odtáhla ji do klidnějšího koutu.

„Tak co novýho?“ vyzvídala jsem.

„Adrian je už týden volnej,“ zašeptala nadšeně. Uvnitř mě zahřál pocit zadostiučinění, okamžitě jsem ho potlačila. Moje emoce mě štvaly, byly úplně poblázněný.

„Asi je nemocnej,“ řekla jsem jako by nic.

„Myslíš?!“ vyděsila se. „Třeba má nějakou vážnou nemoc…“ pokračovala ve fantazírování.

„Ten leda blbost,“ zkonstatovala jsem, protože jsem ho právě zahlédla s oživlou panenkou barbie.

„Nebuď na něj hnusná,“ zastával se ho. Ušklíbla jsem se na ni.

„Jdem tancovat, ne?“ zeptala jsem se jí, když začali hrát. Starosti jsem hodila za hlavu, jenom jsem občas po očku koukla po Jenny… A Adrianovi. Štvalo mě, že si mě vůbec nevšímá. Ne, že bych si stěžovala na nedostatek pozornosti pánské populace… Odmítla jsem blonďáka, se kterým jsem už několikrát tancovala a odešla jsem na záchod. Vevnitř bylo strašné vedro. Vyšla jsem na chodbu vedoucí do pokoje, kde se konala hlavní zábava. Lidi byli samozřejmě všude, ale nehodlala jsem se omylem dostat do nějakýho pokoje.

„Bavíš se?“ ozvalo se za mnou.

„Jo, a ty taky, koukala jsem,“ otočila jsem se na Adriana. „Záchod je obsazený,“ upozornila jsem ho.

„Tam taky nejdu, ale děkuju za informaci,“ nasadil mi brouka do hlavy.

„A kam teda jdeš?“ zeptala jsem se, přesto, že jsem si za to nadávala.

„Proč, chceš jít se mnou?“ špičkoval. Zhluboka jsem se nadechla.

„Podle toho…“ usmála jsem se.

„Tak já ti to teda povím,“ naklonil se ke mně blíž. Zatajila jsem dech, byl tak blízko! Vzpomněla jsem si na sen o něm… Jak jsem cítila jeho dech na tváři a ve vlasech… Stejně jako teď…

„Kampak ses mi ztratil, medvídku?“ zasmála se ve dveřích afektovaná Barbie. Beze slova jsem se otočila a odešla do pokoje. Byla jsem rozzlobená. Medvídku… Pche, co by se od něj taky dalo čekat, že? Dokonale se k sobě hodí.

„Ty netancuješ?“ zeptal se mě vysokej kluk s dredama.

„Zrovna nemám s kým…“ usmála jsem se provokativně.

„Tak prosím,“ nabídl mi galantně rámě. Zavěsila jsem se do něj a odešli jsem na parket, kde hráli pěknou, pomalou písničku. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Jenny tancovala s Markovým spolužákem a vypadala střízlivě. Nadávala jsem si, jak to, že jsem jí zapomněla hlídat. Jane se chichotala něčemu, co jí šeptal do ucha blonďák, kterého jsem předtím odmítla.

„Ty jsi Markova sestra?“ zajímalo ho.

„Jo, Callie,“ představila jsem se.

„Peter,“ usmál se. „Co pusu na seznámení,“ přivřel oči. Proč vlastně ne? Natáhla jsem se k němu blíž a vtiskla mu malý polibek na rty. „Dobrý,“ usmál se. „A teď si musíme připít,“ nařídil. Následovala jsem ho k baru.

„Kam chodíš do školy? U nás jsem tě neviděl?“ zpovídal mě. Usmívala jsem se na něj a rozhlížela jsem se kolem sebe. Adrian s Barbie se ještě nevrátili… Nejspíš skončili v jednom z pokojů.

„Zatím nikam, od příštího roku k vám,“ vysvětlila jsem.

„Aha, to už se těším. Vídat tě každý den… To bude nádhera,“ lichotil mi. „Tak na tebe,“ přiťukl si se mnou.

„Fajn, na mě,“ zasmála jsem se.

„Ještě jednu?“ zeptal se a nečekal na moji odpověď a naléval další. Musíš se hlídat, připomínala jsem si, ale byla jsem naštvaná… Ještě pořád se nevrátili. Peter nebyl nejhorší společník. Byl vtipný a pohotový. Vyprávěl mi o škole, o sobě… Nemít kluka, brala bych ho.

„Ne, to stačí,“ zarazila jsem ho, když mi chtěl nalít další skleničku. Nechtěla jsem dopadnout jako minulý týden.

„Jak chceš,“ pokrčil rameny. Vytáhl mě na parket. Adrian se konečně objevil, ale Barbie někde zapomněl. Rozhlížel se, jako by někoho hledal. A jeho pohled se zastavil na mně. Rychle jsem se podívala jinam a přimáčkla se víc k Peterovi. Adrian se zastavil v půlce kroku a došel k improvizovanému baru. Chtěla jsem se k němu nenápadně dostat. Nenápadně jsem kormidlovala Petera blíž k němu. Tancování mě přestalo bavit, teda, že by mě bavilo předtím, se říct nedá. Hlavu jsem měla plnou Adriana. Peterovi jsem se omluvila a odešla si sednout vedle Adriana.

Nalila jsem si víno. „Dej si bacha, ať zase netrávíš ráno rozhovory se záchodovou mísou,“ ušklíbl se, aniž se na mě podíval.

„O mě se neboj,“ odsekla jsem. „Co ta tvoje blondýna? Kdes ji zapomněl?“ rejpala jsem.

„Jessica? Spí,“ oznámil mi klidně. „Nevěděl jsem, že si jinak orientovaná,“ konečně se na mě podíval.

„Ty jsi fakt vtipnej, jenom jsem se zeptala.“ A ne kvůli ní.

„Nejsem vtipnej, to je přirozenost,“ poučil mě.

„Díky, přesně to jsem chtěla vědět,“ zvedla jsem se a odešla na terasu. Pohled na noční Salem mě trochu uklidnil. Stála jsem tu pár minut, když moje soukromí někdo narušil. Nemusela jsem se ani otáčet, poznala jsem ho podle vůně.

„Když člověk odejde, chce být sám,“ řekla jsem potichu.

„Opravdu, a nechceš být sama se mnou?“ zašeptal těsně za mnou. Stejně jako v tom snu. Zatřepala jsem hlavou a zamračila jsem se. „Copak?“ zeptal se jemně.

„Ale nic, jenom takový déjà vu.“

„A příjemný?“ otřel se nepatrně svými rty o můj krk. Zachvěla jsem se a ne zimou, tu jsem jaksi v tenhle okamžik nevnímala. Zavřela jsem oči a viděla… Jeho a Barbie.

„Ani náhodou!“ odsekla jsem. Vymanila jsem se z jeho objetí a odešla dovnitř. Koukla jsem se na mobil, ani jedna esemeska. Dokonce ani od Alexe, od našeho rande se neozval. Musím mu ráno zavolat.

„Kdes byla?“ zeptala se mě Jenny.

„To bych se měla ptát já, ne?“ zasmála jsem se, ale sama jsem cítila, jak to bylo neupřímný. „Jak se bavíš?“

„Super, Luke mě pozval zítra na kafe,“ zasnila se.

„A Luke je kdo?“ zajímala jsem se.

„Markův spolužák, neboj, ten ho varoval,“ ušklíbla se. Tak fajn, Markovi snad můžu věřit, že by jí nenechal odejít s někým… Řekněme nevhodným.

„Dobře, když ráno vstaneš,“ ušklíbla jsem se při té představě. „V kolik ti letí letadlo?“

„Ve tři. To stíhám,“ pohodila hlavou. „Měj se zatím a usměj se, tváříš se strašně vážně!“ Přesunula jsem se zase k baru. Ne, že bych měla v plánu se opít, zážitek z minulého týdne byl pořád ještě dost živý…

„Kam ses ztratila?“ naklonil se ke mně Peter, vůbec jsem ho nezaregistrovala.

„Byla jsem se provětrat,“ roztržitě jsem si vjela rukama do vlasů a rozpustila si je.

„S Ivaškovem?“ zeptal se docela ostře.

„Ten tam byl náhodou!“ řekla jsem rozhodně, nechtěla jsem, aby si ho se mnou nějak spojovali.

„Už jsem se lekl, že patříš k jeho obdivovatelkám,“ usmál se uvolněně.

„To opravdu ne!“ vyhrkla jsem možná až moc rychle, protože se na mě zpytavě podíval. „Jdem tancovat,“ vytáhla jsem ho na nohy, Adrian se totiž vrátil do místnosti a tady jsem byla moc na ráně.  Nejhorší bylo, že jsem se mu tady mohla po zbytek večera vyhýbat, ale domů pojedem stejně společně… Taky mě štvalo, že jsem byla ochotná se s Adrianem líbat, vždyť mám skvělýho kluka!

„Nechceš jít už domů?“ klepl mi na rameno Mark.

„Jo, proč ne,“ kývla jsem. „Ahoj, ráda jsem tě poznala,“ usmála jsem se na Petera. „Kde jsou ostatní?“ zajímala jsem se, Mark tu stál sám.

„Čekají dole, nemohl jsem tě najít,“ vysvětlil. Pohodila jsem ramen, tak jednou čekali mě, svět se nezblázní.

„Bavila ses?“ naklonil se ke mně Adrian.

„Skvěle,“ ujistila jsem ho ostře. Vůbec, odpověděla jsem v duchu.

Děkuju všem za komentáře. :) Další kapitoly se budu snažit přidávat co nejčastěji, ale mám pocit, že ve škole budud snad i spát... Ještě jednou moc díky. :) Daisy94

5. kapitola 7. kapitola

Autor: Daisy94 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Forgiveness - 6. kapitola: