OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Forgiveness - 5. kapitola

06.09.2011 (18:00) • Daisy94 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 10× • zobrazeno 1265×

5. kapitola

Hurikán Jenny

Callie

Vyprala jsem prádlo a sedla jsem si na vanu. Za tenhle týden jsem si tisíckrát nadávala, proč já pitomá nešla do školy. Byla jsem doma sotva čtrnáct dní a už jsem se nudila. Mark i Jane chodili do školy. Alex do práce. Prostě na mě nikdo neměl čas, tak jsem se dala do uklízení, což bylo samo osobě tragický. Připravila jsem Jenny ležení na gauči u mě v pokoji a zase jsem se nudila. Ani jsem se neměla s kým hádat, Adriana jsem neviděla od toho večírku, ani za boha bych nepřiznala, že mě to mrzí!

„Čauky, ségra!“ zahlaholil v chodbě Mark.

„Zdravím, Mylady,“ pozdravil Adrian. Usmála jsem se a poskočilo mi srdce. Rychle jsem se vzpamatovala, už mi z tý samoty hrabe, beru kohokoliv, i Adriana.

„Ahoj,“ došla jsem se na ně mrknout. „Cože tak brzo?“ podivila jsem se.

„Dneska přijede Jenny, ne?“ zeptal se zaraženě Mark.

„Jo, za hodinu musím být na letišti,“ přikývla jsem, přičemž jsem se mrkla na hodinky. „Jdu se obléct,“ řekla jsem. „Hele, já jdu, takže tu neudělejte bordel!“ pohrozila jsem jim napůl vážně.

„Já myslel, že je to vaše sestra,“ smál se Adrian.

„No jasně, kdo jinej by to měl být,“ nechápala jsem.

„Máš tu uklizeno, jako kdybys čekala královnu,“ zašklebil se na mě. Protočila jsem oči. Oba se začali řehtat.

„Jak malí,“ zakroutila jsem hlavou. „Já jdu,“ oznámila jsem jim a zmizela do chodby.

***

„Callie?“ zavolala na mě vysoká černovlasá holka. Usmála jsem se a opětovala zamávání, jsem na tom hodně špatně, skoro nepoznám vlastní sestru.

„Jenny!“ vykřikla jsem a doběhla k ní. „Ahoj,“ vtiskla jsem jí pusu na tvář. „Jaká byla cesta?“ zeptala jsem se a sebrala jí tašku z ruky.

„Únavná,“ ušklíbla se. „Co Alex?“ zajímala se.

„Coby, nic,“ trhla jsem hlavou. „pojď, jdeme, čeká na nás taxi?“ pobízela jsem ji. Drkotaly jsme se v ucpaném městě až k našemu bytu. Moc jsme nemluvily, protože Jenny si prohlížela město, kde vyrostla. Zase, jako se obvykle v její přítomnosti, jsem pocítila lítost a výčitky svědomí, kvůli tomu, že jsem ji nechala samotnou.

Vytáhnout její tašku, opravdu nechápu, co sebou táhne, nahoru, je úkol pro kulturistu. Přesto jsem ho zvládla, můžu na sebe být pyšná. Jenny letěla napřed. Stiskla zvonek a držela. Usmála jsem se, takhle jsme zvonili jako malí. V bytě se ozvalo štrachání a do dveří vpadl Mark.

„Ahóój,“ skočila mu okamžitě kolem krku. Nechala jsem je, ať se přivítají, ale začaly mě brnět ruce.

„Nerada ruším, ale ráda bych to dala dovnitř, nemusíme totiž tábořit na chodbě,“ zasmála jsem se.

„Ukaž,“ vzal mi tašku Mark. Sestřička zmizela v bytě. Zula jsem se a šla za ní do obýváku, odkud jsem slyšela její smích. Na prahu jsem se zarazila, Jenny seděla na opěradle vedle Adriana. V hrudi jsem ucítila lehké bodnutí žárlivosti. Usmála jsem se a řekla si, že přece nebudu žárlit na svoji vlastní sestru. A už vůbec ne na Adriana!

„Vidím, že jste se už seznámili,“ řekla jsem a snažila se, aby to vyznělo úplně lhostejně.

„Jo, seznámili jsme se,“ mrkla na mě Jenny. Úsměv na tváři mi ztuhl. „Adrian je vtipnej,“ zasmála se.

„Tomu věřím,“ procedila jsem skrz zuby. „Měla by sis vybalit,“ pokračovala jsem už klidnějším hlasem. „Máš hlad?“ zeptala jsem se, potřebovala jsem se nějak zaměstnat.

„Jako vlk,“ zasmála se. „Kde bydlím?“ zajímalo ji.

„U mě,“ vytvořila jsem na tváři přátelský úsměv. Samozřejmě jsem jí mohla nabídnout tátovu ložnici, ale chtěla jsem ji mít pod dohledem, zvlášť, když u nás, podle všeho, bude spát Adrian.

„Fajn,“ zazubila se a odebrala se do mého pokoje.

„Máš pěknou ségru,“ usmál se na mě Adrian.

„Jo. To znamená, že ji necháš nepokoji, jasný!“ upozornila jsem ho.

„V pohodě,“ zvedl ruce před sebe. „Jako moje vlastní,“ zkoumavě se na mě zadíval. „Pozval jsem ji na zítřejší party,“ řekl trochu nejistě. Pomalu jsem k němu přišla.

„Cože?“ zašeptala jsem skrz zatnuté zuby.

„Jenom takovej malej,“ usmál se. „Nedopadne jako ty.“ Propíchla jsem ho pohledem.

„To si piš, že nedopadne, protože tam nejdeme!“ ujistila jsem ho. Pokrčil rameny.

„Co bude k večeři?“ vběhla do pokoje Jenny. Uvolnila jsem se, nebo jsem se o to aspoň pokusila.

„Rybí filé a hranolky, vyhovuje?“ usmála jsem se, protože jsem věděla, že je to její nejoblíbenější jídlo. „Pojď mi pomoct,“ pobídla jsem ji, když se chystala sednout vedle Adriana, který si zrovna zapnul televizi.

„Musím?“ protestovala. Docela jsem ji chápala… Hrabe mi, nechápu ji! Adrian za to nestojí a musím jí od něj držet dál!

„Ano musíš, pokud máš hlad,“ byla jsem nekompromisní. Se zabrbláním se zvedla, ale nezapomněla hodit úsměvem po Adrianovi.

***

„Můžu si půjčit nějaké tvoje oblečení?“ zeptala se v půlce večeře Jenny. Zvedla jsem hlavu od jídla a s povytaženým obočím se na ni zadívala. „Na tu párty,“ vysvětlila a pokračovala v jídle.

„A my někam jdeme?“ hrála jsem nechápavou.

„Jo… Adrian nás pozval…“ řekla jako by se nechumelilo.

„To je mi docela ukradený, že nás pozval! Ale tady tě mám na starost já a nikam nepůjdeš!“ ukončila jsem to.

„Markovi to nevadí…“ bojovala dál. Na svého bratra jsem se vražedně podívala. S úsměvem pokrčil rameny.

„Ohlídám ji,“ mávl rukou. „Moc dobrá, ta ryba.“ Naštvaně jsem položila příbor.

„Takže já jsem tu pro srandu králíkům, jo?“ vyjekla jsem a přeskočil mi hlas. „Máma tě dala na starost mně! Takže o tobě rozhoduju já!“ podívala jsem se jí do očí. „Rozumíš?!“

„Nechápu, co ti vadí!“ zakřičela. „Doma chodím na párty normálně!“ Tenhle argument jsem nemohla přebít, má pravdu. Nemůžu jí zakazovat něco, co dělá normálně.

„Ale žádnej alkohol,“ podmínila jsem to.

„Díky, díky, díky,“ objala mě. „Alkoholu se ani nedotknu,“ slíbila. Atmosféra u stolu se uvolnila.

„No jasně, že se ho ani nedotkne. Ty ho zvládneš vypít všechen i za ni,“ smál se Adrian a Mark se k němu ochotně přidal.

„Možná, by měla spíš zakazovat párty Jenny tobě,“ přispěl svou vodou do mlýna Mark.

„Co si udělala?“ zeptala se mě pobaveně.

„Nic,“ snažila jsem se to zakamuflovat, ale věděla jsem, že mě ti dva dobráci stejně prásknou.

„Naše malá mravokárkyně se opila, jak zákon káže,“ tlemili se ti dva.

„Haha, hlavně že se bavíte,“ odfrkla jsem si. Ale smála jsem se s nima. Po jídle jsem se zvedla a s lišáckým úsměvem jsem se otočila na Marka a Adriana. „My jsme uvařily, takže vy myjete nádobí,“ usmála jsem se nevinně.

„Jenže ty vaříš pořád,“ snažil se protestovat Mark.

„Jo,“ přikývla jsem. „Protože když vaříš ty, skončí to obvykle v koši… Nebo v záchodě.“ Neměli na vybranou, měla jsem pravdu. Spolu s Jenny jsme se zavřely do mého pokoje a já ji sledovala, jak mi rabuje skříň.

„Co tyhle šaty?“ vytáhla fialové minišaty bez ramínek. „Nebo tahle sukně, ta je boží!“ rozplývala se nad mojí oblíbenou bílou sukní.

„Tak si to zkus,“ vybídla jsem ji. Šaty jí seděly perfektně, sukně na ní trochu visela. „Ty šaty si klidně můžeš nechat,“ nabídla jsem jí. „Já je stejně nenosím.“

„Moc děkuju,“ líbla mi pusu na tvář. „A teď vybereme něco tobě!“ rozhodla se. „Bude tam i Alex?“ zajímala se. Při představě Alexe na párty jsme vyprskla smíchy. „No co je?“ divila se.

„Nic, nic,“ smála jsem se dál. „Alex tam nebude.“

„No tak to je super,“ radovala se. „Aspoň máš šanci někoho sbalit.“

„Mám kluka, jestli ti to neuniklo,“ upozornila jsem ji.

„No, ale vždycky můžeš potkat někoho lepšího,“ zasmála se. „Adrian je super, co?“ mrkla na mě.

„To bude asi věc názoru,“ odtušila jsem. „Mně nic nehledej, vezmu si ty bílý kraťasy a to růžový tílko,“ ukázala jsem na ramínko, které viselo ve skříni.

„Jak chceš,“ zabouchla skříň. Napsala jsem zprávu Jane, aby věděla, že zítra jdem na párty, počítala jsem s tím, že se přidá. Pak jsme se s Jenny převlékly do pyžama a povídaly… No, jestli budu muset zítra vstávat brzo, asi umřu.

4. kapitola 6. kapitola

Autor: Daisy94 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Forgiveness - 5. kapitola: