OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Forgiveness - 14. kapitola

05.10.2011 (20:00) • Daisy94 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 8× • zobrazeno 1119×

14. kapitola

Telefonovací nálada

Callie

„Večeře je hotová,“ oznámila jsem Markovi a zase odešla do svého pokoje. Nemluvíme spolu už týden, to je náš rekord. Adrian u nás byl dvakrát za ten týden ani jednou mu Mark neodpověděl na pozdrav. Sedla jsem si nad učení a snažila se přijít na jiné myšlenky, ti kluci ze mě fakt udělají šprta! U učení moc dlouho nezůstalo, protože mi zazvonil telefon. Ani jsem se nemusela koukat, kdo je volajícím, tuhle melodii mám jen u jednoho člověka.

„Ahoj,“ řekla jsem a neubránila jsem se úsměvu.

„Krásný večer Mylady,“ odpověděl na druhé straně hlas, podle mě, jeden z nejkrásnějších. Stačilo slyšet jeho hlas, aby se mi rozbušilo srdce. „Nechceš jít zítra večer do kina? Končím v pět,“ nabídl mi. Málem jsem si na posteli poskočila.

„Jasně, stavíš se pro mě?“ zeptala jsem se opatrně. Nechtěla jsem ho sem moc tahat, chápu, že to pro něj nemusí být příjemný, setkávat se tady s Markem.

„Samozřejmě, kino je od osmi, takže v sedm jsem u tebe… Jak ses dneska měla?“ cítila jsem v jeho hlase úsměv.

„Docela dobře… Učila jsem se, než si zavolal,“ podotkla jsem. Naposledy jsem ho viděla před dvěma dny a musím říct, že mi nehorázně chyběl.

„Tak to jsem rád, učit se nepotřebuješ… A co jinak?“ nadhodil opatrně. Věděla jsem, na co se ptá.

„Jinak je to pořád stejný, ale to se zpraví!“ ujistila jsem ho. Už předtím jsem poznala, že má výčitky svědomí a nechtěla jsem je podporovat. „Co ty, co ta zkouška?“ navázala jsem na jiný téma.

„Udělal jsem ji. Jak to zvládáš ty? Nemám s ním promluvit?“ nabízel mi asi po sté.

„Ne, věř mi, zpraví se to…“ potlačila jsem povzdechnutí. Vážně jsem netušila, jestli se to srovná. „Jak ses měl dneska ty?“

„Chyběla jsi mi,“ zašeptal. Všechno se ve mně zatetelilo. „Takže nic moc, těším se na zítra,“ pokračoval.

„Mě taky chybíš,“ ujistila jsem ho. „Tak moc, až se musím učit,“ postěžovala jsem si.

„Až tak moc, jo?“ vyprsknul. Rozesmála jsem se. „Mám za tebou přijít?“ zeptal se, když se přestal smát. Kousla jsem se do rtu. Chtěla jsem ho tady, opravdu jo, ale dovedla jsem si představit to napětí ve vzduchu…

„Myslím, že radši ne…“ hlesla jsem. Najednou se rozlétly dveře do pokoje, poplašeně jsem sebou trhla, i když jsem nedělala nic špatného. Mark se netvářil vůbec přívětivě a v ruce držel telefon.

„Volá táta,“ natáhl ruku směrem ke mně. Zvedla jsem se a šla k němu.

„Musím končit, ozvu se ti…“ oznámila jsem rychle Adrianovi a típla to. Od Marka jsem si vzala sluchátko. „Ahoj, tati,“ zahlaholila jsem.

„Callie, ahoj holčičko…“ málem jsem se rozesmála, holčičko? Takhle mi neřekl dobrých pár let. „Zítra na pár hodin přiletím, mám nějaké jednání. Takže bychom si mohli všichni tři někam zajít, co říkáš?“ Úsměv mi zmrzl na tváři, mrskla jsem pohledem po Markovi, ten byl opřený o dveře a se zájmem mě pozoroval.

„Já… podle toho kdy, večer jdu do kina,“ snažila jsem se z toho diplomaticky vyvléknout. To by byla večeře… Zvlášť, když se se mnou Mark nebaví.

„Aha, s nějakým klukem?“ vyzvídal táta. Tohle mě přesvědčilo, že vůbec netuší o tom incidentu s Alexem.

„Jo, nevadí ti to, doufám, že se zítra uvidíme,“ znovu jsem se usmála. Mrkla jsem na Marka, vypadal jako bubák. „Mark s tebou chce ještě mluvit,“ zašklebila jsem se na jmenovaného. Vrazila jsem mu sluchátko do ruky a strkala ho ven ze dveří. Když už jsem byla v té telefonovací náladě, rozhodla jsem se promluvit si s Jane. Za celou tu dobu jsem si nenašla chvíli, nebo jsem spíš nechtěla, říct jí o Adrianovi. Vytočila jsme kamarádčino číslo a čekala. Zvedla to téměř okamžitě, což vypovídalo o tom, že má telefon přirostlý k ruce, není se čemu divit, s Jamesem si píšou a volají snad pořád.

„Čau, konečně ses ozvala,“ sjela mě hned na začátku. Na chvilku jsem oněměla.

„Ahoj, měla jsem hodně práce, co James?“ zeptala jsem se a přemýšlela, jak nejlíp jí to oznámit.

„Co ti budu povídat, musím vás někdy seznámit a má docela hezkýho kamaráda… S tím tě taky můžu seznámit,“ pokračovala. Tak a je čas ji zarazit.

„Mám kluka,“ vypálila jsem. Slyšela jsem, jak zalapala po dechu. Tak jo… „Adriana Ivaškova.“

„To se dalo čekat,“ pronesla k mému překvapení. A taky byl div, že se to nedozvěděla dřív. „A neříkala si, že je to… počkej… blbec a další a další…“ rejpla si. Uchechtla jsem se.

„Vždyť to znáš, co se škádlívá, to se rádo mívá,“ smála jsem se. Aspoň někomu to nevadí. „Nechcete jít s Jamesem zítra do kina, s náma?“ napadlo mě. „Ale nevím na co, neptala jsem se.“

„To by bylo fajn, chtěli jsme se koukat doma na filmy, ale tohle je lepší,“ pak se nadechla. „Jak dlouho s ním vlastně chodíš?“ zeptala se podezřívavě.

„No, pár dní…“ zabručela jsem. Doufala jsem, že jí to bude jako odpověď stačit. „Takže zítra v půl osmý před kinem, jo?“ zeptala jsem se rychle, abych ji nepustila ke slovu. „Jo a potřebovala bych půjčit tvoje poznámky z dějin umění,“ dodala jsem.

„Dobře, dám ti je zítra před kinem, ještě něco dalšího?“ K mé úlevě se na nic dalšího neptala.

„Ne, to je všechno, ostatní mám svoje,“ ujistila jsem ji.

„Hmm, já musím končit,“ řekla spěšně. „Zítra, těším se,“ vyhrkla ještě a než jsem stihla odpovědět, položila to. Byla jsem trochu dotčená, vlastní kamarádka na mě kašle. Tak zlý to sice není, ale stejně.

***

Válela jsem se v posteli a přemýšlela nad Adrianem a Adrianem… Prostě jsem byla strašně zaneprázdněná a zamyšlená, takže jsem se lekla, když se ozvalo zaklepání na moje dveře do pokoje, doslova jsem nadskočila. Přiblížila jsem se ke dveřím a opatrně otevřela.

„Tati?“ podivila jsem se. Nečekala jsem ho tak brzo.

„Ahoj, ty ještě spíš?“ objal mě táta. Pokrčila jsme rameny. „Učíš se?“ ptal se s přísným pohledem.

„Jako divá,“ ujistila jsem ho. „Jak to, že si tu tak brzo?“ zajímalo mě.

„Brzo? Je půl dvanáctý,“ zasmál se. „Koukám, že asi vařeno nemáš a nic si nejedla, co?“ hádal.

„Jaks to poznal?“ hraně jsem se divila. „Nějak se mi nechtělo stávat,“ přiznala jsem.

„Že ty si ponocovala,“ smál se, objal mě kolem ramen. „Tak se oblékni a zajdem na oběd, bude to tak akorát,“ mrknul na mě. Zavýskla jsem jako malá a dala mu pusu na tvář.

„Hned jsem hotová,“ přikývla jsem a zajela do koupelny. Opravdu jsem chvátala, ani jsem se nemalovala. „Nevíš jak je venku?“ zeptala jsem se ho, když jsem ho míjela v chodbě, kde něco hledal v tašce.

„Docela se oteplilo, počkej,“ zastavil mě. Zvědavě jsem se na něj podívala, v rukou držel krabičku. „Takovej menší dárek,“ oznámil mi a krabičku mi podal. Nedočkavě jsem ji a otevřela a doslova oněměla. Na sametové podložce se skvěly náušnice a řetízek splétané z tenkých provázků stříbra, odhadovala jsem.

„Díky tati,“ objala jsme ho kolem kuk a znovu ho políbila na tvář. „Čím jsem si to zasloužila?“ zajímala jsem se. „Narozeniny má Mark,“ připomněla jsem mu. Ne, že by se mi dárek nelíbil.

„Markovi by to neslušelo,“ zasmál se. „Ale jestli to nechceš…“ pronesl lišácky. Přitáhla jsem si krabičku blíž k sobě.

„Samozřejmě že chci,“ ohradila jsem se. „Jdu se obléct.“ Rozhodla jsem se, si dárek vzít okamžitě na sebe, takže jsem ze skříně vytáhla kalhotový kostýmek, sytě červený, takže příjemně kontrastoval s řetízkem. Vlasy jsme stáhla do drdolu a byla připravená vyrazit.

„No ne, takhle ses vyparádila pro mě? Aby na tebe ten tvůj přítel nežárlil,“ smál se táta. Krokem modelky jsem se kolem něj prošla.

„Ten je ve škole,“ mávla jsem rukou. Pochybovala jsem, že by na něj Adrian žárlil.

„Mohla bys mě s ním seznámit,“ nadhodil táta když jsem se obouvala. Zakymácela jsem se, protože jsem zrovna stála na jedné noze.

„Vyzvedne mě tady, takže ho uvidíš,“ řekla jsem opatrně.

„Rozhodl jsem se odletět až pozítří, takže bys ho zítra mohla pozvat na večeři. Mark ho zná?“ zeptal se nečekaně. Zamrkala jsem.

„Jo, zná ho ze školy,“ odpověděla jsem diplomaticky. Podrobnosti táta vědět nemusí, zatím. „Vyřídím mu pozvání,“ souhlasila jsem. „Jdeme?“ napřímila jsem se.

***

„Marku, můžeš vypadnout z tý koupelny?!“ zabušila jsem po několikátý na dveře. Byl tam už půl hodiny. Byla jsem si jistá, že to dělá schválně. Byla jsem oblečená v černých džínech a červené košili, ve výstřihu se krásně vyjímal tátův dárek. Všechno jsem měla připravený, ale zbývalo se nalíčit.

„Marku, vylez odtud, chováš se jako malej kluk,“ přikázal mu táta, kterej se na to nemohl dívat, nebo spíš poslouchat, protože jsem docela dělala rámus. Tátu konečně poslechl. Se zamračeným pohledem kolem mě prošel, jako bych byla vzduch. Začínalo mě to štvát, taky by se mohl chovat líp, když je tu táta. Ještě se bude zbytečně ptát.

„Konečně,“ ucedila jsem skrz zuby a zabouchla za sebou dveře. Na namalování mi moc času nezbylo, deset minut, doufala jsem, že Adrian není moc dochvilný. Při kreslení linky jsem si málem vypíchla oko, protože se rozdrnčel zvonek. Podle kroků šel otevřít táta a ne Mark, což bylo o ždibec lepší. Zkontrolovala jsem svůj vzhled ve zrcadle a spěchala Adrianovi případně pomoct.

„No a tohle taky?“ pronesla Adrian nějaké slovo, kterému jsem ani za mák nerozuměla.

„Ahoj,“ došla jsem k němu s pozvednutým obočím. Vida, jak se ti dva stihl skamarádit, za necelé dvě minuty. Zajímalo by mě, co na něj táta vybalil. Vzala jsem si z ramínka kabátek a vklouzla jsem do bot. „Jdeme?“ zeptala jsem se.

„Moment,“ zarazil mě táta. „Ještě jsem-,“ skočila jsem mu do řeči.

„Tati, spěcháme!“ vzala jsem Adriana za ruku a táhla ho za sebou.

„Máš milýho tátu,“ podotkl Adrian, když jsme scházeli ze schodů.

„Jo, tak to budeš rád, že s ním zítra budem večeřet,“ vyprskla jsem. Adrian pokrčil rameny.

„Nevadí… Jo a ahoj,“ zastavil se, objal mě a řádně mě políbil. Ruce mi vystřelily k jeho krku a obtočily se kolem něj. „Cokoliv, když budu s tebou,“ usmál se a políbil mě na nos. Potěšeně jsem se usmála. Ruku v ruce jsme sbíhali dolů.

Takže počítač mám zase dovolený (naštěstí u nás nemají tresty dlouhý travání :)), kapitoly by mohly taky přibývat častěji, protože máme období exkurzí, tudíž dost času na psaní. Teď bude pár kapitolek oddechových, romantických... ale pak... :D :D Daisy94

13. kapitola 15. kapitola

Autor: Daisy94 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Forgiveness - 14. kapitola: