OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Dreams can come true 3. kapitola

29.12.2014 (10:00) • shafelina • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1072×

Po obědě v rybí restauraci jsme se přesunuli zpět domů. Byla jsem docela vyčerpaná a Phillip to na mně viděl. Nechal mi prostor, abych dovybalila své věci, osprchovala se a připravila se do postele. Nešla jsem ovšem spát, sedla jsem si do prostorného kulatého ratanového křesla na terase, zapálila jsem si cigaretu a měla jsem v plánu užívat si teplý říjnový večer a výhled na oceán. V hlavě jsem měla ale paniku spojenou s tím, jak si tady budu hledat práci. Chtěla bych pokračovat v tom, co jsem dělala v Dublinu, jen trošku ve větším měřítku, aby o mně nevědělo jen pár nejvěrnějších posluchačů a čtenářů, ale dostat se do podvědomí i dále. Jenže to chce tady v LA každý, proto sem všichni jezdí a možná mají i na rozdíl ode mě tušení, jak toho docílit.

Z mého rozjímání mě vyruší Phillip, dívá se na mě se svraštělým obočím a opravdu vážným tónem hlasu praví: „Tak co se děje?“

Nenechám se pobízet dlouho a všechno mu vyklopím. Hlavně to, že absolutně netuším, jak se vůbec dostat někam do rádia či novin s větším jménem. Phillip se na mě podívá se zdviženým obočím jak na blázna: „Pixie, můžeš se, prosím tě, uklidnit? Máme před sebou pátek a víkend, užijeme si teď ty tři dny volna a pak to budeme řešit, ano? Myslíš si, že s Charliem tady nikoho neznáme? Slíbil jsem, že ti pomůžu, takže pomůžu, ale to hlavní budeš muset ukázat sama! Jasné?“ Vše říká s takovou samozřejmostí a přesvědčením, že se už v průběhu jeho projevu začnu usmívat a on správně ví, že je vše v pořádku. Díky tomu jeho odhodlání ani nejde dále pochybovat. Na terase si potom dlouho povídáme, pokračujeme v rozhovoru, který jsme nestihli dokončit při cestě z letiště, smějeme se tak, že se to všude rozléhá, a skončíme skoro o půlnoci, kdy nás vyruší Charlie, který nás upozorní na to, že máme sousedy, kteří ráno musí vstávat do práce. V ten moment na mě padne skutečná únava a já se těším na tu obrovskou postel, která mě v pokoji čeká. Popřejeme si všichni dobrou noc, olíbáme se a já do deseti minut upadám do říše snů.

Už v devět se mnou třese Phillip. „Vstávej, vstávej. Vím, že jsem slíbil tři dny volna, ale zapomněl jsem, že jsem minulý týden slíbil Jaredovi, že se postarám dneska o vlasy Constance a ta bude v salonu za hodinu, do půl hodiny musíme vyrazit z baráku!“ řve jak na lesy a mně vlastně nedochází, proč mě budí. Může jet beze mě.

„A mě tam potřebuješ jako k čemu?“ ptám se rozespale.

„Potom jedeme hned na nákupy, musíš být reprezentativní a vracet se pro tebe nebudu, protože město bude ucpané a předpokládám, že autobusem se ti jet nechce a taxíka si opravdu platit nechceš!“ promlouvá ke mně stále nervózněji. Při představě horkého autobusu a drahého taxíku vyskakuji z postele a lítám po pokoji, abych se oblékla a dala do gala, protože mi dochází, že Constance je „ta“ Constance, tedy maminka Jareda a Shannona, a i k ní směřuje můj velký obdiv a respekt. Po třiceti pěti minutách sedáme do Phillipova Volva a skoro nadpozemskou rychlostí vyrážíme směrem k salonu.

Sotva se za námi v salonu zaklapnou dveře, už je otevírá Constance. Její elegance mě pokaždé dostane a v reálu tomu není jinak. Dlouhé stříbrné vlasy jí splývají z ramenou po jednoduchých dlouhých bavlněných černých šatech, v ruce třímá kabelku a na nohou černé „kristusky“. Outfit vcelku nijaký, ale ona ho vážně umí prodat.

Zírám na ni asi dlouho, protože ke mně přistoupí a praví: „Vy se o mě dneska postaráte, drahoušku?“

„To by to dopadlo!“ odpoví za mě Phillip. „Jak se máš, Constance?“ ptá se, jako kdyby nešlo o Constance Leto. Asi si na to vážně budu muset zvyknout, jak říká Phillip, jenže kdyby to bylo tak jednoduchý.

„Mám se skvěle, klukům prakticky skončilo turné, jak sám dobře víš, takže je mám doma. Už jen dva koncerty. Ale moc si je asi neužiju, jak znám Jareda, zavřou se do studia a budou pracovat na dalším albu,“ povídá nadšeně a zároveň trošku smutně.

„To je paráda,“ neudržím se a s ohledem na to, že to ze mě vyletí rychleji a hlasitěji, než bych chtěla, rychle zvednu ruku k ústům a Constance se omlouvám.

„Ale neomlouvejte se, vy se znáte s mými syny a Tomem?“ ptá se se zaujetím.

„Vůbec ne, právě jsem se sem přestěhovala z Dublinu a Jareda s Shannonem a Tomem obdivuji. Díky tomu, co představují jsem se vlastně rozhodla sebrat se a jít dál a něčeho dosáhnout,“ začnu vyprávět, ale zarazím se, nechci ji otravovat a beztak ji určitě můj příběh nezajímá. V tom okamžiku ji vyzve Phillip od recepce, aby se posadila do křesla a on jí mohl umýt hlavu.

Ona se usadí a než se položí, podívá se na mě se slovy: „Až bude Phillip s mytím hotov, povíte mi svůj příběh a zabavíte mě.“ Snažím se namítnout, že ji nechci se svým příběhem obtěžovat, že mě nezná a nechci, aby měla o mně špatné mínění či něco podobného. „Neobtěžujete mne, ráda si vás vyslechnu, uteče mi tu čas. Máte ode mne navíc plusové body za to, že víte, kdo jsem, a nedolujete ze mě informace o mých synech a nechcete po mně, abych vás seznámila, představila a necpete se do mé přízně, jako většina lidí během pěti minut, co mě vidí,“ vysype ze sebe rázně a zároveň upřímně. „A abych nezapomněla, čiší z vás skromnost, to se mi líbí a tím jste mne zaujala, v dnešní době je málo lidí, jako jste vy.“ Dál už se se mnou nezaobírá, opře se do křesla a nechá Phillipa, aby jí umyl vlasy a pečoval o ně asi milion přípravky.

Já se mezitím konsternovaně posadím do křesla k zrcadlům, v hlavě mi běhá spousta myšlenek, co se to vlastně za dva dny tady v LA stalo, a prohlížím si salon. Je stejně světlý jako má ložnice v domě kluků. Vše si určitě Phillip zařídil sám. Při vstupu do salonu každému zůstane pohled na obrovské půlměsícové recepci, od ní vedou dveře do rozlehlé místnosti, kde se všechna ta vlasová kouzla dějí. Vedle sebe je postaveno u zdi osm velkých zrcadel, před nimi bílé kožené sedačky, u nichž je možné upravovat výšku, jak už bývá v kadeřnictví zvykem. Místnost je rozpůlená skleněnou stěnou na jejíž druhé straně se nachází tři umyvadla s křesly pro mytí vlasů. Opět kožená. Bílou perfektně doplňují kovové rukojeti a drobné doplňky a tmavě hnědý nábytek. Je to prostě nádhera a člověk se tu cití vážně skvěle.

Z přemýšlení mě vytrhne Phillip s Constance, kteří kolem mě projdou k jednomu z osmi zrcadel. „Tak vyprávějte,“ vyzve mě Constance. Já neváhám, přisednu si na vedlejší křeslo a začnu jí vyprávět o životě v Dublinu, od dětství, přes školu, roční kurz žurnalistky, práce v redakci a rádiu, až po cestu sem do LA. Vyprávím i při fénování, kdy mě může sotva slyšet. Ona na mě ovšem přes odraz v zrcadle hledí a naslouchá všemu, co říkám. Celé vyprávění zakončím tím, že netuším, jak to tady zvládnu, ale to mi do řeči skočí Phillip a okřikne mě se slovy, že mi snad už dvakrát říkal, že mi pomůže. Trošku zahanbeně sklopím oči a ona mi položí konejšivě dlaň na ruku.

„Pixie, jste mladá slečna a Phillip mi o vás během mytí něco málo řekl, vy jste mi teď odvyprávěla svůj příběh a váš projev se mi moc líbil. Ráda bych vám společně s Phillipem pomohla. Domluvme se, že uděláme společně rozhovor a vy se poté setkáte s šéfredaktorem LA Times, jehož zná Charlie, a nabídnete mu rozhovor ke zveřejnění,“ sdělí mi svůj plán a než stačím něco říct, pokračuje, „rozhovor ovšem povedete sama, musíte na něj být dobře připravena a sama jej budete muset v LA Times prodat. Hlavní úkol je na vás,“ dokončí svůj proslov a teď už zase nemám co říct.

Phillip vidí můj panický pohled, šťouchne do mě a říká: „Tak co, neříkal jsem, že to zvládneme?“

„Říkal, jen jsem z toho všeho tak zaskočená, že nevím, co říct. Neříkal jsi mi, že Charlie má známosti v novinách,“ pravím směrem k Phillipovi a poté se otáčím ke Constance. „Děkuji, Constance, vaše nabídka je velice vstřícná a já ji moc ráda využiju, jen je to tak narychlo, že jsem z toho trochu vyděšená a nějak nerozumím vašemu zájmu o mou osobu,“ reaguji s upřímností sobě vlastní.

„Ale nic se nebojte, v neděli ve tři hodiny ke mně přijeďte, Phillip vás doveze, a uděláme společně rozhovor. Máte čas se na něj připravit a já se budu těšit. Můj zájem si můžete vyložit jako dobrosrdečnost, kterou máme v rodině, či jako protislužbu Phillipovi. Nyní se s vámi dvěma už rozloučím. Užijte si zbytek dne a sobotu a v neděli na shledanou,“ rozloučí se s námi a cestou nechá na recepci položené přeložené bankovky za Phillipovy služby. Já ještě nějakou chvilku nechápu to, co se tady stalo, ale když přijdu pořádně k sobě, začnu štěstím skákat a obejmu Phillipa, který mezitím začal uklízet.

Jakmile má Phillip hotovo, rozjedeme se na slíbené nákupy a já jsem mu za to vděčná, musím se v neděli a po víkendu v LA Times prezentovat lépe. Když navíc doplní, že útrata je na něj, nevadí mi ani to, že mě vezme i do butiku Chanel a LV a koupí mi jedny krásné klasické černé lodičky u Christiana Loubutina s červenou podrážkou. Obejdeme ale i klasické obchody a já musím zhodnotit, že jsme koupili víc věcí, než co jsem si dovezla!

Po návratu domů se oblečeme do plavek, to na mé přání, protože se chci vykoupat. Moje irské tělo není zvyklé na takové teplo i v tomhle ročním období, a tak se válíme u bazénu, blbneme a den nám vcelku rychle uteče.

Když se domů vrátí Charlie, vcelku unavený z práce, nechce se usadit u televize, ale naopak nás láká do centra do nějakého klubu. Phillip je hned nadšený taky a já se nechám strhnout. Žádám je ovšem, abychom vyrazili brzy domů, chci se totiž připravit v sobotu na nedělní rozhovor s Constance. Kluci sice souhlasně přikyvují, ale já jim to moc nevěřím. Seberu se tedy od bazénu a jdu se do pokoje vysprchovat a převléct. Uprostřed převlékání mi nakoukne do pokoje Phillip, aby zkontroloval, co si beru na sebe. Když vidím, v čem je oblečený on, vím, že ja jsem oblečená úplně špatně. Má na sobě černé lakovky, černé džíny a bílou košili s černými lemy rukávů a lesklými černými knoflíčky. Podobně vyladěný se za ním objeví i Charlie a já tedy svoje barevné dlouhé plážové šaty shazuji a beru si černé upnuté šaty nad kolena, s krátkými rukávy a volným výstřihem na zádech, k tomu Loubutinky – oboje dnes zakoupené. Kouřové líčení, rtěnka v barvě rtů, lehce růž na tvář a vlasy stažené do falešného copu. Kluci na mě celou dobu zírají a něco si šuškají, myslím, že se dohadují o tom, zda takhle můžu jít nebo ne, Charlie nakonec mrkne a mlaskne, a já uznávám, že takhle tedy vyrazit můžu.

Díky botám jsem vyšší než oba kluci, mých sto sedmdesát centimetrů s dalšími deseti je vidět. Charlie je menší jen nepatrně, ale s Phillipem vypadáme vcelku komicky, protože i bez podpatků je jasně vidět, že je menší. Cestou do auta si připadám jak máma, táta a neposedný syn.

Charlie nás doveze k jednomu z vyhlášených klubů v LA – Blue Diamond. Jsme vpuštění přednostně, Charlieho tam znají. Pozdraví se snad s každým z personálu, když nás uličkou, lemovanou malými boxy vede ke stolu. Nechápavě se otáčím k Phillipovi a ten mi vysvětlí: „Majitel nechal většině holek tady udělat plastiku, aby měl dokonalý personál. Prsa, nos, oční víčka.“

Vyprsknu smíchy: „A co když se mu nějaká plastika nelíbí? Co s ní dělá pak? Není mu líto peněz?“ Na to mi už nestihne odpovědět a já se v tom později nešťourám, jedna z číšnic nás usadí do boxu, kterých je kolem prostorného kulatého tanečního parketu hned několik. Mezi boxy je i prostor pro DJ a jeho aparaturu a ten už muziku pořádně rozjíždí, ač je teprve deset hodin. U číšnice si chci rovnou objednat, ale ta odejde, než se stačím rozhlédnout kolem sebe a už se zase bleskově vrací. Charlie si nevím kdy poručil whiskey a před nás s Phillipem pokládá číšnice Cosmopolitan. „Tak to jsem přesně nechtěla pít, víš, co to se mnou dělá!?“ hulákám káravě na Phillipa přes hudbu.

„Drahá, užívej večera a neřeš to, v neděli budeš skvělá, stejně jako dneska ráno v salonu!“ konejší mě. No jo, jenže ráno bylo vše bezprostřední a nenucené a nečekané, byla jsem vykulená a ještě teď mi sotva dochází, co se stalo, v neděli musím být připravená, protože je to moje velká šance, rozběhnou se mi myšlenky hlavou. Než stačím více zazmatkovat, rozezní se kolem mě zvuky remixu Do or die, Phillip ke mně natáhne ruku a já, ač jsem si sotva jednou lokla, vyrážím na parket tančit, co mi nové botičky dovolí. Houpeme se s Phillipem ještě asi tři písničky po Do or die a pak sedneme znaveně do boxu.

Ve třech si skvěle povídáme, Charlie nás baví historkami z kliniky, já vyprávím zase o Dublinu, protože Charlie je zvědavý a Phillip mu toho prý moc nevyprávěl, a mezitím stále popíjíme. Po dvou hodinách mě vyžene z boxu potřeba navštěvy toalety, mám v sobě víc tekutin, než moje tělo zvládne udržet. Zvládám to docela v pořádku, i když jsem toho vypila víc, než jsem původně chtěla.

Cesta na toalety je delší, než bych chtěla, musím se vrátit uličkou k východu a pokračovat tou uličkou kolem východu na druhou stranu. Dámské toalety jsou samozřejmě nejdál, to asi abychom se tam stihly všechny vystřídat. Cestou musím projít i kolem pánských záchodků a přesně v moment, kdy je míjím, z nich vyjde krátce střižený, po nos mně vysoký, skvěle stavěný muž, a protože mi vejde do cesty, zavadím o něj nohou. S ohledem na mé boty a míru alkoholu v krvi, nestačím udržet rovnováhu a letím k zemi. Dotyčný je ovšem pohotový a chytne mě do náruče. Nejdřív nevím, kdo to je, protože jsem natáhla ruce před sebe a zavřela oči, prý se tomu říká pud sebezáchovy. Když ovšem stojím pevně na nohou a podívám se mírně dolů do očí svého „napůl viníka mé nehody“ a „napůl zachránce“, mísí se ve mně šok s radostí. Usmívám se jak blbeček a koukám do očí Shannona.

Promluví první: „Setkání u dveří jsou nám asi osudová.“ S těmito slovy mě sjede od hlavy až k patě, chviličku se zastaví u mých nohou a pak se mi zpět podívá do očí.

„Začínám se bát, že mě těmi dveřmi jednou zabiješ. Včera jsem jimi málem dostala do nosu, dneska jsi mě poslal k zemi,“ žasnu nad tím, jak zvládám pohotově konverzovat zrovna s ním.

„Jsem rád, že tě zase vidím. Říkal jsem, že se zase potkáme, ale nečekal jsem, že to bude tak brzo,“ šlehá po mně jiskřičky ze svých očí a já pomalu přestávám dýchat. Zdá se mi to, nebo je tady v té uličce tak málo místa? Nezdá, aniž bych totiž chtěla a stačila si toho všimnout, stojím opřená o zeď uličky a Shannon asi deset centimetrů ode mě a dívá se mi upřeně do očí. Nevím, jak to dokázal, ale aniž by se mě dotkl, dostal mě do téhle nevýhodné pozice.

Chci nějak vybruslit z toho dusna, které tady vzniklo. „Ráno, teď už vlastně včera ráno, jsem u Phillipa v salonu potkala tvou mamku. Byla moc milá, nabídla mi pomoc a v neděli odpoledne se uvidíme,“ snažím se mluvit pevným a vyrovnaným hlasem a myslím, že se mi to i podařilo, a asi bych se srovnala, kdyby Shannon nevzal mezi prsty pramínek mých vlasů, který se mi nejspíš při tanci dostal ven z copu, nedal mi ho za ucho a letmo se nedotkl mého krku. Přestala jsem dýchat, jakmile se mě dotkl, jsem napnutá, ale nohy mě neposlouchají a podlamují se mi. Shannon mě chytá, a aby mě nemusel držet plnou vahou, tiskne mě ke stěně. Nechci, aby mě držel, musím být těžká, chci se postavit, on mě ale nepouští. Celou dobu se mi dívá do očí, já to ovšem nevydržím a těkám pohledem po jeho obličeji a tetování na krku. Když mě chytil, měla jsem výhled omezený pouze na obličej. V hlavě mi bliká policejní majáček, absolutně nechápu, co se to děje, jak se to děje, jakto, že takhle rychle. Jsem ztracená v tomhle městě, v tomhle clubu, v jeho náručí. Dlouho jsme se dívali v objetí jeden na druhého, já nechápala, co se děje, Shannon musel pracovat na sobě, aby se ovládal. Cítila jsem, že je celý napjatý. Abych mu ulehčila, svoje ruce pokládám na jeho ramena a v ten moment udělá něco, na co jsem vlastně čekala od doby, co jsem zjistila, že je to on a co mě tady uvěznil. Nakloní se ke mně a začne mě líbat.

Neobtěžuje se s žádným ochutnáváním. Polibek je divoký, kouše mě do spodního rtu, hraje si s mým jazykem, nezbývá nám prostor skoro ani na dýchání. Rukama mi přejíží po holých zádech a já si zaplétám prsty do jeho krátkých vlasů. Je to dokonalé, nikdy by mě nenapadlo, že se to stane. Po „asi věčnosti“, kdy jsme se od sebe odtrhli, nenapadlo mě říct větší kokotinu, než: „Víš, že patřím k vašim fanynkám?“

Ještě zrychleným hlasem mi odpovídá: „Vím, všiml jsem si tvého glyphu na krku včera a dneska tetování, když jsem tě chytil, ale nevrhla ses na mě včera, nežádala mě o selfie, podpis a podobné kraviny. Takže hádám, že nejsi bláznivka. Byla jsi naprosto vyvedená z míry, že mě vidíš a vypadala jsi rozkošně.“ Složí mi kompliment a já jsem zase totálně vykolejená. Chci ovšem pokračovat v rozhovoru, takže se narovnám, postavím se pevně na nohy, Shannon se taky urovná. Ani jsem si nevšimla, co má na sobě – černé džíny, černá košile a boty ala černé vysoké martensky. Je prostě neskutečně sexy. Než se ovšem dostaneme k tomu, abychom o čemkoliv mluvili a abych mohla Shannonovi vysvětlit věci na pravou míru, jak se vlastně mají, vynoří se v chodbě Phillip. Podívá se na mě, pak na Shannona, kterého pozdraví a dožaduje se mého odchodu.

Odvětím, že si dojdu na toaletu a hned jsem u východu. Phillip jen protočí oči ve stylu „a cos jako dělala doteď?“. Shannon už je zase nad věcí jako včera, se slovy: „Uvidíme se, Pixie,“ se letmo dotkne mé ruky a odchází pryč. Stačím si už jen pouze všimnout, že se na rohu potká s Jaredem.

Na toaletách se dám lehce dohromady, poupravím se a snažím se nemyslet na to, co se právě stalo. U východu vyzvednu Charlieho s Phillipem a řidič z Blue Diamond nás odveze domů, protože jsme všichni pili. Cestou se ze mě Phillip snaží dostat podrobnosti události v uličce k záchodům, já jsem už ale vyčerpaná celým pátečním dnem a částí sobotního rána a vidím se v posteli, kde můžu snít o pokračování líbání se Shannonem. Myslím, že lepší start prvního LA víkendu a vůbec pobytu v LA bych si přát nemohla. To, co se stalo, je absolutně neuvěřitelné a na mě se za celý život konečně usmála štěstěna.

„Bylo na čase, holka,“ pomyslím si a usínám ještě v autě.

Další kapitola nabídne i Shannův pohled. Ukáže Pixiinu přípravu na setkání s Constance a to, jak je Shann neodbytný, když mu o něco jde.

Moc se omlouvám za zpoždění s touto kapitolou. Návštěva rodinných příslušníků o svátcích spojená s prací byla horší, než jsem předpokládala. Na přání krásných svátků je již pozdě, přeji tedy co možná nejlepší vstup do roku 2015! 

Autor: shafelina, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Dreams can come true 3. kapitola: