OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Dreams can come true 2. kapitola

17.12.2014 (12:00) • shafelina • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 764×

 Cesta z letiště netrvala dlouho, nebo mně to ani nepřišlo, i když z mezinárodního letiště to do Newport Beach není zrovna kousek. Možná to bylo tím, že jsem s nadšením vykukovala z otevřeného okna. Město bylo naprosto dokonalé! A co teprve pobřeží. Nevěděla jsem, na kterou stranu se dívat dříve.

 „Jaký byl let?“ ptá se mě Phillip.

 „Já ti ani nevím, nejdříve jsem rozjímala, ale pak na mě padla únava a já prospala prakticky celý let. Probudila jsem se až tehdy, když se mnou zatřásla letuška a probrala mě ze snu.“

 „Aleee, o čem se ti zdálo?“

 „Že Jared Leto se mě snaží probrat místo letušky,“ odpovídám s naprosto přiblbým úsměvem.

 „Ten u mě byl minulý týden,“ odvětí bez naprosté známky nadšení, ale ve mně jen hrkne.

 „Jakože cože?“ vykoktám zmateně.

 „Chodí se ke mně stříhat. Teda, to není to správné slovo. S tou hřívou, co nosí, se nedá o stříhání mluvit, ale starám se mu v salonu o vlasy, a když říkám starám, myslím tím, že opravdu já osobně. Mám ve svém salonu sice super lidi, co umí dobrou práci, ale jeho vlasy jsou krásné,“ rozplývá se mi v autě. Phillip si totiž rozjel svůj vlastní salon a teď se stará spíše o jeho správný chod a pečuje o hlavy svým VIP klientům, jak on tvrdí, o zbytek se postará tým jeho kadeřníků.

 „Hele, tak se zase uklidníme, jsi přece šťastně registrovaný,“ šťouchnu do něj, když vidím, jak mu při vyprávění o Jaredovi lítají jiskřičky v očích, a on mi začne s nadšením vyprávět, jak se v posledních letech měl a tak. V kontaktu jsme sice po jeho odjezdu zůstali, ale vše bylo jen opravdu zběžné, jako přání k narozeninám, Vánocům a svátkům, sem tam informace o nějaké události, ale až teď je čas vše konečně pořádně probrat, a ani to za celou cestu nestihneme, ale vím, že času bude ještě dost a dost.

Na příjezdové cestě k jeho a Charlieho domu stojí auto. I když auto pro pojmenování toho, na co se právě dívám, je nedostatečné. Zrak mi ulpí na krásném černém Jaguaru, a protože Phillip vidí, jak na tu černou nádheru zírám, jen odvětí: „To je Charlieho mazlík.“ Sklapnu čelist a cupitám za Phillipem do domu. Ochotně mi vzal kufr a zavedl mě do mého pokoje, který je větší než můj byt v Dublinu. Pořádně jsem se ale nestačila rozkoukat, protože mé oči se upřeně dívaly skrz prosklenou stěnu na oceán. Čekala jsem okna s výhledem, malý balkon, jen ne monstrózní skleněnou stěnu a terasu, z níž se dalo jít úzkou cestičkou mezi palmami přímo na pláž. V ten samý moment mě přepadla panika – jak tohle všechno Phillipovi zaplatím. Otočila jsem se na něj, cítila jsem ho v zádech, jak se na mě dívá a čeká mou reakci, a když viděl, jak vypadám, že nevidí nadšení, ale jen zmatením vytřeštěné oči, zprvu nechápal, ale než jsem stačila cokoliv říct, spustil on sám: „Pixie, nedělej si starosti s tím, jak mi tohle vynahradit. Víš, že kromě Charlieho a tebe nemám nikoho, a to, že jsi tady, je nejlepší věc, která se teď mohla stát. Jsem vážně nadšený, že jsi tu, a věřím, že jednou se mi to všechno od tebe vrátí, jasné?“ Stále jsem nebyla schopná slova, takže jsem se mu se slovy „děkuji ti“ vrhla kolem krku.

V objetí jsme stáli asi hodně dlouho, vyrušilo nás klepání. Byl to Charlie. Phillip ho vzal za ruku a vtáhl do pokoje se slovy: „Pixie, tak to je on, láska mého života – Charlie Sloan.“ Natahovala jsem k Charliemu ruku, a než jsem stačila představit sebe, Phillip zase spustil: „Charlie, tohle je Pixie, nejvýřečnější člověk, kterého znám, a moje nejlepší kamarádka.“

Charlie mi třásl rukou a s úsměvem od ucha k uchu řekl: „Rád tě poznávám, Pixie. Už jsem o tobě hodně slyšel.“

„Taky tě ráda poznávám, Charlie.“

Musím uznat, že Phillip má opravdu dobrý vkus a skvěle se k sobě s Charliem hodí. Phillip je italský typ, jak jsem již řekla, s oříškovýma očima a má štíhlou postavu. Charlie je blond s hnědýma očima, přesně střiženými vousy, stoosmdesát centimetrů vysoký, tedy o hlavu větší než Phillip, skvěle stavěný, doktor. Přesněji – plastický chirurg. Řekněte mi, jak to ti gayové dělají, že jsou prakticky všichni úspěšní a krásní?

Kluci mi ukázali celý dům. Do domu se vcházelo chodbou, která ústila do haly, z níž vedly schody do patra a dveře do pravé a levé části domu. Skládal se z mého pokoje s vlastní koupelnou a terasou. Ten pokoj jsem si zamilovala a troufám si říct, že bych mohla zůstat tam a nikdy odtud neodejít. Vše bylo v krémové barvě, světlé a čisté. Ve stejné části domu, kde se nacházel můj pokoj, byly další dvě ložnice, menší, ale také krásné. Na druhé straně ložnice kluků a pracovna s dvěma koupelnami. To vše v prvním patře. V přízemí byla velká kuchyň s jídelnou a prostorný obývací pokoj, byl to pokoj nacházející se v rohu domu, takže umožňoval výhled jak na pláž, tak do obrovské zahrady, která dům obklopovala. Byla jsem prostě v ráji.

Po prohlídce mi kluci dali chvilku na to, abych si v klidu prohlédla dům sama a vydechla u sebe v pokoji. Začala jsem pomalu s vybalováním, moc věcí jsem neměla, pouze oblečení, které jsem nosila nejraději, které s ohledem na místní počasí prakticky asi ani nevyužiju. Je říjen a tady je jako v Irsku v létě, vlastně víc. Elektroniku v podobě foťáku, laptopu a iPadu a kosmetiku. Uprostřed vybalování mě přepadl v pokoji Charlie s tím, že se pojedeme někam najíst. Ani jsem si nevšimla, že už jsou skoro dvě hodiny odpoledne. Převlékla jsem se, jak nejpohodlněji jsem mohla, naštěstí jsem měla i pár letních kousků, takže páskové černé lesklé sandálky, černé vysoké kraťasy a do nich bílou košili s krátkými rukávy. Doplňky jsem neřešila, na krku se mi houpal glyph na černé kožené šňůrce, v uších obyčejné pecky. Svoje dlouhé zrzavé vlasy jsem hodila do culíku, opláchla jsem si obličej a jen jsem přetřela řasy maskarou a rty balzámem.

O několik okamžiků později jsme všichni tři nasedali do Phillipova auta, i když bych ráda jela Charlieho Jaguarem, protože jsem nikdy v takovém autě neseděla. Neee že by Phillip neměl dobré auto, jeden z novějších typů Volva, menší hatchback, značku si bohužel nepamatuji.

„Zastavíme se ještě u mě v salonu, potřebuji si vyzvednout elektronický diář, včera jsem ho tam zapomněl a holky volaly, že mi celou dobu neustále pípá s připomínkami. A já je na něj nenechám ani sáhnout,“ řekl Phillip.

„Jasně, v pohodě, nemám s tím problém. Beru to jako vyhlídkovou jízdu. Už teď tohle město miluju!“

„Prosím tě, tohle město miluješ od doby, co jsi slyšela první zvuky „City of Angels“!“ rýpne si do mě Phillip.

„Dobře, uznávám, ale uznej sám, že ta písnička je naprosto dokonalá!“ nenechám se.

„Uznávám,“ odpoví a brzdí před salonem. Záhy vybíhá, Charlie zůstává v autě, je tam příjemně na rozdíl od vyhřáté ulice před salonem. Mně to ale nedá a vyjdu ven. Jednak proto, že se chci rozhlédnout, a jednak proto, že si chci dát cigaretu. Vylovím krabičku z kabelky a zapálím si. Fouká lehký teplý vítr a já si užívám ten pocit, který se mě zhostil ihned po příletu. Je to strach smísený se zvědavostí, napětím a očekáváním toho, co bude, a jak tohle všechno zvládnu.

Cigaretu mám dávno dokouřenou a Phillip stále nikde. Charlieho to očividně netrápí, otevřu tedy dveře u spolujezdce a Charlie správně pochopí, o co mi jde. „Phillipovo „chvilku“ znamená občas i hodinu.“ Odfrknu si, a protože se mi nechce sedět v autě a už ani stát na horké ulici, rozhodnu se jít podívat se do Phillipova království. Než stačím vzít za dveře a přitáhnout si je k sobě, stojí v nich někdo, koho bych opravdu nečekala. Překvapení je tak veliké, že kromě vyvalených očí mám dokořán otevřenou i pusu. Přes sluneční brýle s kelímkem Starbucks v ruce se na mě zubí samotný Shannon Leto!

Se slovy: „Ahoj, jsi v pořádku?“ se vzpamatuji do takové míry, že zvládnu odpovědět.

„Ahoj, jasně, jsem. Jen nejsem zvyklá potkávat lidi jako ty.“ No ty vole, co jsem to zase vypustila? Shannon se na mě dívá se zdvihnutým nechápajícím obočím, a tak situaci objasním, i když vlastně ani nevím, zda o nějaké objasnění stojí, ale k odchodu se nemá. „Právě jsem přiletěla z Dublinu, mám v plánu vyzkoušet život tady, a potkávání se slavnými hvězdami je pro mě naprostou novinkou.“

Obočí mu spadne a znovu se zazubí. „Slovo hvězda je nadnesená, slavnej možná trochu jsem.“ V ten moment vybuchneme smíchy, oba moc dobře víme, jak to je, a já žasnu nad tím, že dokážu být v jeho společnosti tak v klidu, když setkání s někým z trojky Mars jsem si ani nedokázala představit. Shannon je pohotovější než já a asi někam chvátá, protože prohodí: „Rád jsem tě poznal...?“

„Pixie,“ napovím mu.

„Rád jsem tě poznal, Pixie, a doufám, že se zase brzy uvidíme,“ mrkne na mě a odchází k opodál zaparkované motorce, cestou vyhodí kelímek Starbucks a během okamžiku zmizí v ulicích L.A.

Ještě několik minut zírám do ulice, kudy Shannon odjel. Tak na tohle si nikdy nezvyknu. To snad ani nejde, zvyknout si na to, že můžu potkávat někoho, kdo je mým vzorem, někoho, koho obdivuju.

Z mého rozjímání mě probere až Phillip, který do mě vrazí, když vybíhá ze salonu. „Co tu stojíš jak solný sloup?“

„Právě jsem mluvila se Shannonem,“ vypravím ze sebe pouze, žádného dalšího vysvětlení se ode mě nedočká.

„No a co? Chodí ke mně taky. Tedy ne konkrétně ke mně, ale k Cherie, k jedné z mých kadeřnic. Ale proč jsi tak vykulená?“

„Proč? Ty se ptáš proč? Třeba proto, že jsem právě potkala jednu třetinu Marsů? Vždyť víš, co tahle banda pro mě znamená,“ vysvětluji hlasitěji, než by bylo nutné.

„Prosím tě, klid. Shannon i Jared jsou normální lidi, jen mají trochu víc talentu na to, co dělají,“ pokouší se zase on vysvětlit mně.

„A co Tomo, ten k tobě taky chodí?“ ptám se raději dopředu.

„Byl tu jednou, na turné se o ně starají vizážisti, Tomo došel akorát předtím, než začalo, a jim teď turné skončilo, tak už budou zase v mé péči, čekají je tedy ještě dva koncerty v Jižní Americe, ale poté konec koncertování, co mi Jared minule říkal. Plánují si dát oddech od koncertů, připravit další album a načerpat síly na další turné,“ podá mi více informací, než kolik jsem potřebovala, a čapne mě za ruku, aby mě dovedl zpět do auta, abychom mohli konečně odjet na slibovaný, teď už pozdní, oběd. 

Vím, že tato kapitola je kratší, ale je důležitá. V té příští se můžete těšit na další překvapivé, tentokrát peprnější setkání!

Ráda bych tuhle kapitolu věnovala Sabče! Děkuji Ti, že jsi mou věrnou průvodkyní v mém spisovatelském životě! 

Autor: shafelina, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Dreams can come true 2. kapitola: