OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Double miracle 42. kapitola

24.07.2012 (20:00) • Arminka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 21× • zobrazeno 3276×

Zsilverth

Po třech měsících

Zažila jsem nejúžasnější tři měsíce svého života. Moje večeře s tchýni dopadla nad míru dobře a teď jsme spolu v neustálém spojení. A Rehvenge? Nevím, jak to dělá, ale mám pocit, že se do něj zamilovávám každým dnem víc a víc. Nikdy bych nevěřila, že bude všechno tak dokonalé.

Tedy skoro všechno.

Pořád mi dělala starosti Vera. Od definitivního rozchodu s Lassiterem se uzavřela do sebe a i když se snažila vypadat na povrchu silně, stačilo se jí podívat do očí, těch zarudlým duhovek a kruhů pod očima. Byla na dně. Nejhorší bylo, že Lassiter na tom nebyl jinak. Oba se trápili a mě štvalo, že s tím nemůžu nic udělat. Do tohohle jsme se s Rehvengem už nemohli motat. Stalo se toho příliš vážného, co si musí vyřešit sami.

Z celého srdce jsem si přála, aby si k sobě opět našli cestu a byli šťastní a nebylo to jen kvůli tomu, abych se za Rehvenge mohla provdat co nejdřív. Na svatbě vůbec nezáleželo. Nepotřebovali jsme  přece slavnostní obřad a vyrytá jména na záda, abychom si dokázali, jak se milujeme. I když to byla hezká tradice.

Byla jsem právě s Rehvengem v koupelně, čistila jsem si zuby a Rehv si zpíval se šampónem pod sprchou písničku od Offspring Pretty fly.

Pako jedno ztřeštěný. Ale moje!

Začal mi zvonit mobil. Vypláchla jsem si ústa a šla do ložnice, kde ležel.

„Ahoj, mami,“ promluvila jsem nadšeně. „Fajn… Já vím, zapomněla jsem si mobil doma… Co? Uff, nevím, jestli je to dobrý nápad… S tátou to není lehký… Hm, a co mám asi tak dělat? Uplatit ho gumovými medvídky?... Tak dobrá, přijdu, mami. Ale jakmile začne jen slovíčkem o mojí svatbě, odcházím… Cože? To je jen Rehvenge ve sprše.“ Rozesmála jsem se. „Jo, často si zpívá… Táta taky?... Slibuju, že přijdu… Měj se… Taky tě mám ráda,“ rozloučila jsem se a nadskočila, když se mi něčí ruce omotaly kolem pasu.

„Mahmen?“ Líbl mě na krk.

„Pozvala mě na večeři. Půjdeš taky?“

„Nemůžu. Dneska musím k Haversovi s tou svojí.“

Nespokojeně jsem našpulila rty a otočila se k němu. Jakmile jsem ho uviděla, musela jsem se smát. „Máš na hlavě šampón.“ Vzala jsem trochu pěny do dlaně a udělala mu z ní knírka.

„Já vím, proto jsem za tebou přišel. Potřebuju, abys mě opláchla.“ Políbil mě na špičku nosu, ulpěla na něm pěna.

„Na to zapomeň, nezbedníku. Víš, jak to vždycky dopadne, musím se jít připravit na večeři.“

„Blá, blá, blá. Dáme rychlovku.“ Na oko jsem si poraženecky povzdychla a spojila naše rty. Vítězně se pousmál a táhl mě do sprchy.

Změnila jsem směr naší cesty, aby si toho nevšiml a dotlačila ho za dveře pokoje na chodbu. Když jsme se tam ocitli, zbavila jsem Rehvenge osušky kolem pasu, rychle zdrhla zpátky a zamknula dveře na dvě otočky.

Slyšela jsem, jak zaklel. Pak bouchal do dveří, dokud jsem neuslyšela vyděšený výkřik Cormie. Co ta tady dělala, říkala jsem si, neměla by být v novém domě?

Z přemýšlení mě vyrušil záchvat smíchu Lassitera. Wow, Rehvengovo nasrání stojí za to, že se konečně usmál. Poprvé po dlouhé době.

„Zsilverth! To si vypiješ, zatracená ženská!“ slíbil mi rozhněvaný naháč.

Nad jeho hrozbou jsem se jen usmála a šla se převléknout na večeři, která jistě nedopadne podle mých představ.

***

Doma se nic nezměnilo. Vše mi připadalo stejné, beze změn.

„Čau, prcku,“ pozdravil mě Butch, seběhl ze schodů a sevřel mě v drtivém objetí.

„Chyběl jsi mi.“ Praštila jsem ho z legrace do ramene.

„Ty nám taky.“

„Nám?“ podivila jsem se s pozvednutým obočím.

„Copak si myslíš, že mně se nestýkalo?“ zaslechla jsem dotčený tón Vishouse, opírající se o zábradlí u schodů.

Rozeběhla jsem se k němu do náruče. Stále stejná vábivá kouřová vůně.

„Děláte, jako byste se neviděli minulý týden,“ setřela nás Jane a stoupla si po boku V. „Ahoj.“  

„Holčičko moje!“ Řítila se ke mně mamka v bledě modrých koktejlkách.

Páni, zapomněla jsem, jak pevný stisk měla.

Po pár přivítacích frází jsme zasedli ke stolu. Jako poslední přišel táta a zastavil se těsně blízko mě. Postavila jsem se a čekala, co udělá. Prohlédl si mě od hlavy až k patě, sundal si brýle a zběsile si mě k sobě přitáhl.

Unikal mi vzduch, ale nechala jsem to plavat. Hřál mě pocit, že jsem nebyla jediná, komu se stýskalo. Bylo to jako, když jsme byly s Verou malé a táta nás ukládal ke spánku. Vždy nás objal, abychom věděly, že jsme v bezpečí.

Když už jsme byli u Very…

„Kde je ségra?“ zeptala jsem se.  

„Odpočívá, nějak jí nebylo dobře,“ odpověděla Jane.

„Aha, dobře. Potom za ní zajdu.“

„Promluvíme si, Zsil,“ poprosil mě táta.

„Wrathe, až po večeři, ano?“ požádala ho mamka.

„Dobře, leelan.“

Večeře proběhla v klidu. Pronášely se vtipné narážky a Rhageovy dvojsmysly na jeho Bratry a jejich milostné životy. Celou dobu jsem jen nevěřícně vrtěla hlavou, kam na to chodí.

Co se mi však nelíbilo, bylo nepříjemné pálení na vnitřní straně stehen. Pořád jsem je o sebe třela, abych si ulevila, ale nebylo mi to k ničemu platné. Ještě tak, abych teď dostala období potřeby. To by mi sházelo!

Zahlédla jsem taťuldův pohled, kterým pokývl směrem ke vchodu z jídelny.

V pracovně jsem na něj počkala a dívala se na rodinnou fotku, kterou měl na pracovním stole. Byla na nich mamka s dvěma naprosto stejnými holčičkami. Obě na sebe dělaly opičky.

Zasmála jsem se a zaslechla, jak si vedle mě stoupl tvůrce fotky.

„Nedaly jste se normálně vyfotit. Pořád jste se ksichtily. Když ale byla jedna z vás v klidu, druhá ji vyprovokovala a obráceně. Šílel jsem.“ Lehce se usmál nad vzpomínkou. „Jakmile se mi vás podařilo uplatit lízátky, začala se ksichtit vaše máma.“ To už jsme se smáli oba.

„Tati, moc bych si přála –“

„Nech mě mluvit prvního,“ skočil mi do řeči. „Začnu od začátku a možná budu znít zamotaně, ale není to pro mě jednoduché. Daleko lehčí by bylo odkrouhnout stovku bezduchých,“ odmlčel se. „Ty tři měsíce mi pomohly leccos pochopit. Žasnu nad tím, že vám to s Rehvengem stále klape a tys ještě nepřišla domů s tím, že se chceš vrátit, protože ti ublížil. Nevěřil jsem vašemu vztahu, stejně jako vztahu tvojí sestry, což se mi u ní bohužel potvrdilo. Čekal jsem, že dopadneš stejně.“

„Křivdíš jim. Mají to těžký, ale pořád se milují. Věřím, že se k sobě vrátí.“

„Aby ses mohla chystat na svatbu,“ podotkl.

„Věděla jsem, že ti to mamka řekne, ale tak to není. Bydlíme spolu a nemůžu si na nic stěžovat… teda… výjimkou jsou typické chlapské provokace, jako poházené ponožky, chrápání a zvednutý prkýnko.“ Letmo se pousmál.

„Mi povídej, řeším to samé s tvou matkou.“

„Taky nechává po pokoji fusakle nebo zvednutý prkno?“

„Dennodenně.“ Pohodil vlasy dopředu, aby zakryly jeho úsměv.

„Ty kecáš, podvodníku.“ Ďobla jsem ho loktem do žeber.

„Přejděme k tomu nejdůležitějšímu, co jsem ti chtěl říct. Mám tě rád a chci, aby ses vrátila domů.“

Pálivý pocit mezi nohami se zhoršil. Cukla jsem sebou a napjala svaly.

„Ale tati,“ začala jsem se neochotně kroutit.

„Nedomluvil jsem,“ řekl autoritativně. „Pokud se vrátíš domů, může tě Rehvenge kdykoliv navštěvovat, bez různých omezení. Jen buď tady.“

„V – vážně?“ Moje oční bulvy vyrazily na procházku.

Přikývl.  

„A je to v lóji!“ vyhrkla jsem udýchaně.

„Myslel jsem, že budeš ráda.“ Nepochopil, že jsem nemluvila na něj.

„Jsem, ale…“ Zmocnily se mě křeče v břiše a podbříšku. „Musím honem… Rehvenge.“

„Zsilverth!“ Táta mě podepřel a nasál vzduch. „Dobrotivá Stvořitelko.“ Pochopil.  

„Ta mi teď fakt nepomůže,“ odsekla jsem skrz zuby a lil ze mě pot. „Zavolej Rehvengovi! Okamžitě!“

„Ne, seženu Jane.“ Vytáčel číslo.

Vyrvala jsem mu sluchátko z ruky a mrskla s ním o zeď. „Ne! Chci Rehvenge.“ Chovala jsem se jako rozmazlenej fracek.  

Za pár minut se objevil Rehvenge, musel ho zavolat Vishous, prolítl dveřmi jako by tam vůbec nebyly a vzal mě do náruče. Jeho kůže příjemně chladila, zatímco moje hořela. Tváře mi zdobila červeň. Odnášel mě pryč, dokud ho nezastavil táta.

„Nic jí nedělej, Jane tu bude za chvíli s injekcí se sedativy.“

„Bez urážky, ale tím jí ulehčíš jen částečně. Já ji pomůžu okamžitě a trvale. A vy byste měli všichni zmizet z baráku, do jednoho.“ Zamířil se mnou do pokoje, ale otec ho popadl za rameno a škubl, až mě Rehv málem pustil.

Zmítaná v horečce a bolesti jsem nemohla nijak zasáhnout.

„Něco jsem řekl a v tomhle domě je moje slovo svaté!“ zavrčel tátův hlas.

„Wrathe, nechej ho. Vždyť Zsil trpí,“ přesvědčoval ho Vishous.

Jen co se zmínil, že trpím, vyšla z mého těla vlna energie.

Zaslechla jsem, jak mužské hlasy zasakrovaly a pánové s rozloučením, i bez něj, zdrhli. Buď za svými shellan nebo ven.

Štěstí, že byl večer, blesklo mi hlavou.

Táta Rehva pustil, mamka ho vzala za ruku a zmizeli.

Vnímala jsem, jak mě Rehv pokládal na postel. Povlečení mě nepříjemně kousalo do kůže. Šila jsem sebou a strhávala ze sebe oblečení, nohy stále u sebe. Musely být rudé od neustálého tření.

Když mě zachvátila další křeč, zatnula jsem zuby a pěstmi svírala přikrývku.

„Tšš, tahlly, vydrž, hned jsem u tebe,“ utěšoval mě a sundával si oblečení.

„Nevydržím to.“ Házela jsem sebou na posteli, obličej stažený bolestmi.

Nalehl na mě chladným tělem, čehož jsem využila a přitáhla si ho blíž, aby zchladil i to moje.

Cítila jsem jeho penis na stehně. Obtížně jsem od sebe odtáhla stehna, aby mohl dovnitř.

„Zsil, počkej. Nechci, abys otěhotněla.“ Odtáhl se, ale nenechala jsem ho.

„Na to ti kašlu!“ seřvala jsem ho. „Bolí mě to,“ stěžovala jsem si už mírným, ale naléhavým tónem. Z očí mi vytryskly slzy velikosti kapek deště. Znovu jsem vybuchla a Rehv sebou mrskl a s ostrou nadávkou do mě pronikl.

Oba jsme slastně zasténali a začali se pohybovat. Jako bych byla v mrazničce. Jeho pronikání mírnilo pálení a nutkání se škrábat.

 ***

Nevím, kolikrát jsem dospěla k orgasmu. Jediné, co mě zajímalo, bylo, aby byl Rehv stále ve mně. Kdykoliv potřeba ustoupila a on se vzdálil, znovu mě zachvátila v daleko horším měřítku.

Co to zas Stvořitelka vymyslela za volovinu?

Odpočívala jsem na jeho ležícím těle. Zatímco moje hlava spočívala na jeho hrudi, Rehv si pohrával s mými vlasy.

Potřeba se nedostavila už dobrou hodinu. Že by byl konec?

Vzhlédla jsem k tváři svého dvoudenního sexuálního otroka. Byl vyhublý a vypadal unaveně, tvář mu zdobily rty zkroucené do nesouhlasu. Na krku mu čpěly dvě díry, zbarvené do červeno-fialova. Krmila jsem se tolikrát, až mě zachvátily obavy, zda jsem nevycucla skoro celého.

Prokousla jsem si zápěstí a dala mu ho ke rtům.

„Pij, potřebuješ to,“ zašeptala jsem chraplavým hlasem. Odkašlala jsem si, ale moc mi to nepomohlo.

Vzal si moje zápěstí a hltal divokými doušky, ruku mi drtil, aby se mu dostalo víc krve. Když přestal, vypadal stále hladově, přesunul se na krk, přetočil mě pod sebe a zuřivě pil.

Po pár minutách vzal můj obličej do dlaní a políbil. „Cos mě nechala udělat, lásko? Cos mě nechala stvořit v tvém lůně?“ zašeptal mezi polibky a jeho oči se dívaly vyčítavě.

„Mysli si, co chceš, ale já vím, že to bude v pořádku. A bude to dokonalé.“ Nechala jsem ho oddechovat vedle sebe, bokem se k němu přitulila a objala se jeho mohutnou paží.

Byla jsem šťastná, spokojená a s klidem mezi nohami. 

Autor: Arminka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Double miracle 42. kapitola :