OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Double miracle - 41. kapitola

16.05.2012 (11:00) • Simiik • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1973×

 Edit: Článek neprošel korekcí.

Pohled Verath, ples

Stála jsem v rohu, nechtěla jsem s nikým mluvit. Už to, že tu jsem v těch šatech, které mi profukují na žebrech a pupku mi stačí. Normálně totiž nikdo po mně nechce, abych tu šaškovala. Nikdo mě nenutil tu poskakovat, jako cvičenou opici. Věděli, že bych je tu všechny odrovnala už za to, jak se tváří, naškrobení tupci! Což mi připomnělo můj odchod sem. Qhuin s Blayem mě prošacovali, zda neschovávám pod těmi šaty nějaké zbraně, například vrhací nože, dýku či malý revolver. Krom revolveru se trefili. Znechuceně jsem jim vše podala a odebrala se společně s Marissou sem.

 Uviděla jsem Lassitera, kmital mezi davy aristokratů a něco, nebo spíš někoho hledal! Krucinál! Já věděla, že to není jen tak, určitě v tom má prsty můj skoro-švagřík a mé povedené dvojče.  Parta dohazovačů, lepší by upír těžko pohledal. Rychle jsem se otočila o sto osmdesát stupňů a hledala nejbližší únikový východ. Dveře od kuchyně, bezva, tam mě nikdo hledat nebude. Chňapla jsem šaty do pravé ruky a urychleně se tam odebrala, co na tom, že mám kecky, jsou zelené barvy jako šaty, ladím, ne? 

Uhnula jsem stranou právě procházející obsluze a proklouzla do kuchyně. Všichni tam poletovali, měli napilno, takže se ani moc nezajímali o vetřelce. Přitiskla jsem se na okýnko u dveří a sledovala sál. Byl tam, hledal mě, přes ty myšlenky se těžko soustředil.

„Nečekal bych, že budeš zrovna v kuchyni, ale vypadáš úchvatně, to se musí uznat.“

„Nazdar, Erixi,“ pozdravila jsem ho a zároveň se otočila na něj. Usmál se a přiblížil se ke mně.

„Jak ses měla? Dlouho jsme se neviděli, naposled jsi ke mně byla tak milá,“ zaševelil a roztáhl úsměv. Měla jsem sto chutí popadnout ten obrovský kuchyňský nůž a rozkrájet ho na kousíčky.

„Nemám na tebe čas,“ zavrčela jsem. Jestli ještě jednou otevře tu svou pusu, přísahám, že se neudržím a nacpu mu tu držku do drtiče odpadků.

„Tobě se nestýskalo? Ani trošičku? Měl bych být dotčený, ale…“ nedořekl to, vztáhla jsem k němu ruku, zachytil ji, takže jsem ho nestihla udeřit. Měl pevný stisk, na aristokrata civilistu sakra pevnej stisk. Zahleděla jsem se mu do očí, byla v nich vášeň, chtíč a samolibost.

„Ty víš, jak na mě, to se mu uznat,“ řekl tichým hlasem a své rty přiblížil k mým, ucukla jsem a druhou pěstí mu vrazila do břicha, okamžitě mě pustil a já se vytratila z kuchyně přímo na sál a Lassiterovi do náruče.

Když se sere, tak se sere.

„Ahoj,“ pronesla jsem trošku přiškrceným hlasem.

„Ahoj,“ pozdravil mě a nepatrně se usmál. Tohle mi nedělej, opravdu ne…

„Tanec?“ zeptala jsem se.

„Proč ne. Myslel jsem, že umíš jen vrtět zadkem u tyče.“

„Neznáš mě.“

„Toho už jsem si všimnul.“

Pohlédla jsem mu do očí a nechala spočinout jeho ruku na mém pasu, tou druhou svíral jemně mou dlaň. Tancovali jsme a ani jeden nepromluvil, jen jsme se pohybovali a nespustili ze sebe oči. Píseň dohrála a já chtěla odejít, na tohle fakt nemám. Být v jeho přítomnosti, sledovat jeho oči, které doufají, srdce, jenž bije rychleji, než by mělo.  Povolila jsem stisk, vytušil můj plán zdejchnout se. Pevně mě chytil za zápěstí a přitiskl si mě k sobě.

„Dneska jsem dostal výprask od Phuryho, nebojuji o tebe. Tak mi dovol bojovat. Klidně budeme bez dětí. Nic víc nechci, jen tebe.“  Nabízí mi novou šanci a ani netuší, jak moc bych ji přijala, jenže…

„Já chci zas tebe, ale nejde to.“ Cukla jsem sebou ve snaze se dostat od něj opět pryč.

„Proč to nejde?“ ptal se zmateně, znenadání se zamračil a vzhlédl k muži, který k nám přicházel, Erix.

„Protože ona je má, tvá už byla.“

„Co?“ vyhrkl ze sebe Lassiter.

„Táhni, Erixi!“ sykla jsem. Lassiter začínal zuřit, ten panchart mu určitě ukazuje vzpomínky. „Nech mě to vysvětlit, prosím Lassitere,“ mluvila jsem na něj. Dlaně jsem zaryla do jeho ramenou a snažila se získat oční kontakt. Když se mi to podařilo, málem jsem se sesypala na zem, bolest, kterou v nich měl, mě k tomu nutila.

„Prosím, Lassitere,“ pronesla jsem zoufalým hlasem. Strhl ze sebe mé ruky, čapl mě loket a táhl pryč za sálu do pokojů nahoru.

Doslova mě do jednoho z luxusních pokojů hodil a zavřel za námi dveře.

„Mluv a hned jinak se neovládnu a zabiju ho!“ zahřměl jeho hlas.

„Co všechno ti ukázal?“ otázala jsem se, snažíc udržet vyrovnaný tón hlasu.

„Byla jsi jeho, přiznej to, že jo? Viděl jsem to, svíjela ses mu v náručí.  Vzdychala jsi, milovala ses s ním!“ Přiskočil ke mně, silně mě uchopil za obličej a nutil mě se mu dívat přímo do očí, které mě začaly pálit od slzy, jež se začaly tvořit.

„Lassitere, já se s ním nemilovala,“ řekla jsem přiškrceným hlasem a snažila se nasát trochu vzduchu do plic. „Protože milovat se můžeš jen s osobou, kterou miluješ, s ním to byl jen sex.“

„Jak jsi jen mohla! Můžeš mi říct, jak?“ pustil mě a odvrátil se ode mě. Prsty jsem si přejela po místě, kde mě před chvíli svíral a masírovala si ho.

„Já nevím. Vždy, když chci se sestrou mluvit, objevíš se ty a všechno zničíš. Rozhodíš mou pevnou vůli a já mám chuť se k tobě vrátit. Schoulit se ti do náruče a přestat bojovat za své sny. Vzdát to a být celá tvá. Tak jsem se rozhodla jít do baru, pila jsem, hodně jsem pila.“

„Ale to tě neospravedlňuje k nevěře!“ znovu se otočil čelem. Až nyní jsem si uvědomila, jak moc jsem mu ublížila, chtě nechtěně, tady se na to nehraje.

„Nebyla jsem nevěrná! Stalo se to po našem rozchodu, takže jsem ti nebyla nevěrná!“ bylo to po našem rozchodu, nebyla jsem mu nevěrná, ale vím, že tu nejde o to, zda jsme spolu byli nebo ne. Mé srdce patřilo jemu, jeho zas mě a já ho zradila, zničila jsem neviditelné pouto mezi námi, i když jsme už spolu nežili.

„Jsi kurva!“ zakřičel nepříčetně. Vypadal, že se tak tak drží, aby mi něco neudělal nebo spíš věcem kolem nás. Možná by bylo lepší, kdybychom se poprali. Když mi došel význam jeho slov, zavrčela jsem. Nikdy jsem žádná šlapka nebyla! Tohle už přehnal!

„Ty jsi to tvrdil vždycky. Jen jsi neměl příležitost to dokázat. Teď ji máš, tak do toho, roztrub to, kde to jen jde!“ vřískla jsem pro změnu já.

„Nechci tě už nikdy v životě vidět.“

„Nenávidíš mě, to ti to, ale trvalo,“ můj hlas zněl mrazivě. Jako bych to nebyla ani já.

„Vidím, že to je jediný pocit, který ti nevadí mě vyvolávat. Počkej,“ zašmátral v kapsy u kalhot a vytáhl bankovky. „Tady máš prachy, pojď si to rozdat.“ Vrazila jsem mu facku a utřela si slzy.

„Nejsem šlapka.“ Odešla jsem pryč z toho pokoje, chtěla jsem najít Marrissu.

Lassiter už dál nemohl, nemohl a nechtěl. Byl plný nenávisti, hněvu, ale hlavně žárlivosti. Věděl, že jí nemůže věřit, ona není žena pro něj. Snažil se, co nejrychleji vyklidit pole na plese. Nemohl vystát pocit, že ona dýchá stejný vzduch, jako on, že je ve stejné budově jako on, nemohl. Šel ráznými kroky a bylo mu jedno, zda vráží do vysokých hlav upírské společnosti, všechno mu bylo u něčeho.

„Jde vidět, že jsi reagoval přesně tak, jak jsem chtěl.“ Ozvalo se za jeho zády. Byl to ten, jenž mu svedl ženu. Neovládl se a vrhl se na něj, mlátil ho hlava nehlava. Musel nějak vyfiltrovat ten svůj emoční rychlík, co měl v sobě. Jenže aristokrat ho překvapil, dokázal se prát. Jeho rána bylo celkem bolestivá, jak po chvíli Lassiter zjistil. Ale nic není bolestivější, než zjištění, že milovaná žena, už není milovaná.

„Lassitere, nech ho!“ křikl Rehvenge a odrhl je od sebe. „Co se to s tebou děje, kámo?“ vyzvídal Rehvenge. „Nic, jdu pryč,“ zamručel Lassiter a opět se pokusil zaútočit na toho chlápka. Rehvenge mu skočil do cesty a snažil se ho emočně zkrotit.

„Proč?“ nenechal se Rehv odbýt.

„Protože se mi chce, sere tě to? Na rozdíl od tebe mám svobodu, nemusím dělat princezničce pejska!“

„To jsi přehnal!“ zavrčel Rehvenge.

„Pojď, vraz mi jednu, pojď!“ křičel Lassiter na celý sál.

„Vypadni odtud, dokud můžeš, Lassitere, příteli můj,“ promlouval k němu Rehv mírnějším tónem hlasu. Lassiter na něj pohlédl a ukázal mu bolest, kterou měl v srdci.  Vmžiku se přemístil do ZeroSumu. Strhl si motýlka a uvolnil knoflíčky košile u krku, sako hodil na bar.

„Když ona se může kurvit, tak já taky,“ řekl sám sobě a šel na lov. Bylo mu jedno, zda ta žena bude upírkou nebo lidskou ženou. Hlavně, ať to není černovláska se zelenýma očima.

….

Svalil se na postel a poslouchal svůj dech.  Nedokázal na ni přestat myslet, nemohl. I když se snažil dnes v noci zapomenout sexem na záchodcích v ZeroSumu, je to beznadějné. Převalil se na bok a nahmatal pod polštářem šátek, který si vzal z tohoto pokoje v době, kdy byla Vera unesena. Vzpomněl si na její bezvládné tělo, jak pomalu umíralo v jeho náručí. V tu dobu ani nedoufal, že ji najde, nedopřál si ten luxus věřit, že přežije. A ona to zvládla, aby udělala co? Odmítla ho? Odkopla ho? Rád by ji teď měl tady, ať sleduje, jak nyní umírá on, sám, bez ní. Schválně by se jí zavrtal do mysli a četl si její myšlenky.  Možná by byla zoufalstvím bez sebe, litovala by svých chyb, prosila by ho o odpuštění, nebo ho taky nechala být, nezajímala by se o něj a žila s tím druhým. Kurva!

Proč se nemůže opít do němoty! Proč nemůže zapomenout aspoň na několik minut na Verath!

„Cítím z tebe bolest, zlomené srdce asi hodně bolí, anděli,“ promluvil velice známý hlas.

„Že ty vždycky přijdeš, když s ní nejsem. Chceš mě asi sbalit, jinak v tom nevidím souvislost.“

„Podstata tvého humoru mi vždy unikala, asi proto ti nikdy nebudu moct porozumět.“

„Nápodobně, Lady S. Proč jsi sem připlula?“

„Přesně tohle je příčina toho, že teď s Verath trpíte. Správně, ty si myslíš, že trpíš sám, ale ona trpí stejně jako ty.“

„Nevím, jak tě vybídnout, abys mi to řekla a zároveň, abych se neptal otázkou. Ty tvoje zákazy jsou fakt na hlavu.“

„Nelíbilo se mi, jak ses ke mně zachoval. Před určitou dobou, když jsem ti pomohla s Verath. Měl jsi být poslušný, ale ty ses choval netaktně. Proto jsem se rozhodla, že ti udělím lekci. Musela jsem do ní zapojit i Verath.“

„Ty!“ vykřikl a prudko vstal z postele.

„Nechtěj, abych udělala něco horšího!“ zvýšila hlas.

„Ty jsi ji poštvala proti mně.“

„Ta vaše hádka, která vedle k ukončení vztahu, to nebylo mé dílo. To, že se srazila a Erixem, je má práce. Takže teď trp a budeš trpět právem, dokud se nezačneš chovat, jak máš.“

Vypařila se jak pára nad hrncem a Lassiter nevěděl, co má dělat. Jestli má křičet, mlátit nebo vraždit.

Milí čtenáři, jsme velice potěšeny a rády za váš ohlas u naší povídky. Nicméně Vám musím oznámit jednu důležitou věc. Double miracle se pozastavuje minimálně do konce června. Je to z důvodů zkouškového období, nemáme čas přemýšlet nad dalším vývojem povídky. Jsme rády, když si můžeme oddychnout a na chvíli "vypnout" mozek. Doufám, že nás pochopíte a nezanevřete nad DM. Díky, Arminka a Simiik. 

40. kapitola >>> 42. kapitola 

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Double miracle - 41. kapitola: