OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Double miracle 12. kapitola

13.10.2011 (11:00) • Arminka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 15× • zobrazeno 2929×

Who’s your daddy?! Girl say, who’s your daddy…, zařvalo na plný koule z repráků.

Ten bastard. Myslela jsem, že se mi rozskočí hlava.

„Girl say, who‘ s your daddy?“ zpíval si s nimi.

Popadla jsem vzpěračskou tyč se závažím a praskla ji po něm, jako by to byl oštěp. Podařilo se mu uhnout. Tyč se zarazila jako šipka do zdi vedle dveří, do kterých zrovna vešel táta.

12. kapitola

Zsilverth

„Co to bylo?!“ zakřičel, když uslyšel tu ránu. Očima se díval na vzpěračskou tyč. Ale pořád kmital pohledem i okolo. Copak on ji neviděl?

Něco, na něm bylo zvláštního? Vypadal jinak. Scházely mu… hmmm… brýle! Ty, co jsem si dneska vypůjčila, aniž bych se zeptala.

Uff, takže to neviděl?

„Ale slyšel,“ oznámil mi Lassiter a držel se za břicho, vyčkávající co mi taťulda řekne. Kdybych řekla, že nejsem zvědavá, lhala bych.

„Ptal jsem se, co to bylo?!“ zopakoval nahněvaně. „A kde jsou moje brýle, Zsilverth?“

Rychle jsem k němu přihopsala a podala mu je. Nasadil si je a podíval se na tyč. A do prdele!

„Do prdele, holka,“ zamumlal, ale neřval. Opřel se zády o stěnu a povzdechl si. „Dobrotivá Stvořitelko, co jsem ti udělal, že jsem si tohle zasloužil?“

„Stvořitelce se nemají klást otázky, ne?“ přisadil si Lassiter.

„Ty zmiz, pro dnešek jste skončili.“

Jakmile odešel, táta se na mě podíval a vypadal, že se musí hodně ovládat.

„Promiň,“ šeptla jsem.

„Víš, kdybych měl sečíst všechny průsery, co jste s tvou sestrou vyvedly, byla by to větší bichle, než celá historie upírů, a to je pěkná macanda, to mi věř, Zsil.“

„Když ty to prostě nechápeš. Ty jsi král, všechno máš dovoleno. Ale co my? To jsou samý zákazy: Nedělej tohle a nedělej tamto, chovejte se slušně, jak žádá Glymera, neflákejte se venku nebo vás odprásknou,“ parodovala jen pár příkladů z tisíce.

Taťulda dlouho nic neříkal.

„Možná potřebujeme jen trochu volnosti a tvojí a máminy důvěry. Jsme obě po proměně a dokážeme se o sebe postarat,“ pokračovala jsem, dokud mi odvaha neodletěla doprčic.

„Tady nejde o důvěru, holčičko. Ale venku je to k čertu nebezpečný. Copak nevíte, co se stalo před léty tetě Belle? Jak ji ten bezduchý mučil? A to stejné, když mi unesli vaši maminku. Byl jsem tak bezmocný! Myslíte, že to chci zažít zase? Ty obavy, starost, že se nikdy nevrátíte domů, vědomí, že vám tam ubližují. Zešílel bych.“ Prohrábl si vlasy a pořádně se nadechl.

„Chápu tvoje obavy, možná ne tak úplně, ale to nic nemění. My se tu dusíme. Potřebujeme žít, chodit ven, bavit se v klubu,“ obchodovala jsem slovy.

„Dobrá, jsem ochotný udělat drobný ústupek. Potřebuju, aby někdo zašel do Glymery, do jejich hlavního sídla, a předal Rehvengovi osobně jeden důležitý dopis. Chtěl jsem poslat Marissu. Máš zájem jít s ní?“

Mozek pracoval na plný obrátky. Glymera, Rehvenge, Eugene a můj plán.

„Půjdu ráda,“ odpověděla jsem, podal mi dopis a šla jsem za Marissou.

„Zsil?“ zastavil mě tátův hlas. Ohlédla jsem se. „Buď tam hodná. Znáš to: Glymera je klub šašků, kteří se rádi montují do životů lidem, po kterých jim je houby.“ Přikývla jsem a běžela.

***

Marissa byla v Doupěti a připravovala se na schůzi. Na sobě měla úchvatné dlouhé šaty meruňkové barvy.

„Jsi kočka,“ hvízdla jsem.

Otočila se a usmála.

„Díky, pádím na schůzi Glymery, musím vypadat k světu, jinak zdrbou Bratrstvo, že se dostatečně nestará o svoje shellan.“ Protočila panenkami.

„Mám jít prý s tebou a ty máš tohle předat Rehvengovi.“ Podala jsem jí dopis.

„Proč jemu?“ zajímala se.

„Je teď přece hlavou Glymery, ne?“ Přešla jsem k jejímu šatníku a dívala se na ty dokonalé šaty, které tam měla. Její vkus byl obdivuhodný, i když na mě trochu moc křiklavý.

„Ano, máš pravdu, hloupá otázka. Chceš si nějaké půjčit?“ Přistoupila ke mně a vytáhla červené s dlouhým rozpárkem u stehna a slušným výstřihem. Byly lehce zdobené stříbřitými pásky. Dokonalost sama.

„Že váháš.“ Sundala jsem si svoje tepláky a oblíkla šaty, podprsenka musela ven. Pokud jsem se myslela, že je výstřih tak akorát, moje prsa ho udělala až hříšný. Kozy se mi v tom mačkaly, až hrozilo, že vypadnou. Fajn, šaty mi byly malé, ale za žádný okolnosti bych se jich nevzdala.

„Jsi kočka.“ Hvízdla pro změnu Marissa, na tož jsme se obě rozesmály. Smutně jsem si povzdechla. Kéž by tu byla Verath, tak moc se mi po ní stýskalo. Co asi dělá?

***

Do Glymery patřili většinou jen snobští upíři, ale co se jim muselo nechat, byla luxusní rezidence, kde pořádali svá setkání.

Dům se honosil několika okny a rozsáhlou zahradou. Někteří turisté by si mysleli, že jde o sídlo amerického prezidenta, ale nešlo a oni si to také nemohli myslet, jelikož bylo glymerské sídlo umístěno v odlehlé části Caldwellu, bez jakýchkoliv sousedů. Nacházelo se v pustině. Civilizace byla deset kilometrů daleko, proto jsme se sem s Marissou dematerializovaly.

Stoupaly jsem po mramorových schodech k hlavním dveřím, tam nás Marissa ohlásila doggenovi a šly jsme do hlavního sálu, kde se vyjímal obrovský kulatý stůl. Za ním seděli členové glymerské rady a o něčem spolu diskutovali.

Zasedání zřejmě ještě nezačalo, jelikož pár velmi elegantních dam a panů postávalo opodál u občerstvovacích stolků.

„To je každé setkání rady tak noblesní?“ zeptala jsem se Marissy, zatímco si všechno prohlížela s otevřenými ústy. Jo, doma to byl palác, ale tohle bylo daleko honosnější.

„Ano, příliš okaté, co?“ Táhla mě za sebou za ruku.

„Hm,“ nezmohla jsem se na víc, než jen ji následovat a slídit okolo. Pohádka. Úplně jsem zapomněla i na šaty, které mi nedovolily se pořádně nadechnout.

„Ahoj, Rehve, jak se ti daří?“ uslyšela jsem Marissu vyslovit jméno mého sympatha, o němž ti všichni tady neví, že jím je, a prudce trhla pohledem k místu, kde stála Marissa a líbala Rehva na tvář. Pusu jí opětoval.

„Doma je to na palici, ale žiju,“ vřele se na ni usmál.

„Oh, tohle je Zsilverth, Wrathova dcera,“ představila mě. Nasadila jsem volný úsměv a podala mu ruku, tak jak se ve vybrané společnosti sluší.

Chvíli mě mlčky pozoroval, pak se zamračil a natáhl ruku k té mojí.

„Už jsme měli tu čest,“ pronesl povýšeně. Jak já jsem to na něm nesnášela. Teda milovala jsem tuhle jeho aroganci, ale nenáviděla jsem, když ji používal proti mně.

Sedli jsme si na svá místa, Marissa po Rehvově pravici a já vedle ní. Místo z druhé strany po jeho boku již bylo obsazeno. Zákon schválnosti mě holt miloval.

Když se všichni usadili, Rehv povstal a zahájil setkání.

Zírala jsem na něj s neuvěřitelným obdivem, který ve mně vyvolával. Působil tak majestátně, hrdě a obrovsky. Obraz dokonalého vojevůdce ve válce.

Během proslovů, kdy někteří členové pronášeli své námitky vůči společnosti, pravidlům, či bezpečnosti, uvědomila jsem si, že jsou to samé kraviny. Ze všech komentářů šlo jasně vyvodit, že jim šlo hlavně o sebe a na civilní obyvatelstvo prděli.

Když jeden nižší muž, brunet, pronesl své téma k projednání, myslela jsem, že vyletím z kůže.

„Vážená rado, situace se komplikuje, bezduší jsou čím dál víc nebezpečnější a krvelačnější. Vraždí naše rodiny a přátelé. Mé počty mi ukázaly nepřijatelné číslo mrtvých a unesených. A já se vás ptám, drahá rado. Co dělá Bratrstvo? Kde je Bratrstvo černé dýky, když na nás ti vrazi útočí?“ Zaťala jsem ruku do pěstí a měla chuť z něj vymlátit duši.

„Proto mám návrh, jak zabezpečit alespoň svobodné ženy, které se čím dál více stávají terčem synů Omegových. Navrhuji, aby každá žena dostala svého opatrovníka, sehcluded. Ženy jsou už od dávných dob slabé a potřebují nás muže, abychom je zabezpečili.“

„To je taková blbost,“ zabručela naštvaně Marissa. „Tohle mi chtěl udělat Havers. Je to sviňárna.“

„Žádám vás, má nejdražší rado, hlasujme a zabezpečme naše nebohé ženy,“ mluvil dál a oxidoval vzduch svými pindami. „Kdo je pro?“  K mému překvapení zvedla ruku víc, jak polovina.

Cože?! nechápala jsem, ale když jsem spočítala počet mužů a žen, mužů bylo navrch. Sakra!

„Okamžitě toho nechte!“ okřikla jsem je a pár jich polekaně dalo ruce dolů. Vstala jsem a dlaněmi se opřela o stůl. Všechny pohledy se ke mně stočily. A do prkýnka, to jsem si zas naběhla.

„Samotná princezna,“ pousmál se brunet neupřímným zkroucením rtů.

„Strčte si tu princeznu do chřtánu!“ opáčila jsem a třískla do stolu. „Jak se vůbec opovažujete urážet Bratrstvo?! Dělá toho pro vás tolik, že buďte rádi, že tu zasranou a špinavou práci nemusíte dělat sami! Denně za vaší bezpečnost nasazují vlastní krky a to i když se musí vzdát společných pohodových chvil se svou rodinou! A co vy? Vy jste jen nevděční paraziti, kteří sedí na zadcích a urážejí!“ Nadechla jsem se, abych pokračovala, ale do řeči mi skočil brunet.

„Je jasný, že je bráníte, když jste dcera krále. Přece nepřiznáte chybu.“

„Držte hubu!“ zařvala jsem a měla jsem co dělat, abych nepřeskočila ten stůl a nenakopala mu jeho řiť.

„A co je to za stupidní nápad, zařídit každé ženě vlastního sehcluda? Ne všechny ženy potřebují chlapa, aby je chránil.“ Slovo chránil jsem dala do pomyslných uvozovek. „Většina to umí sama a když ne, tak tu existuje Dům Bezpečí, který založila Marissa pro každýho, kdo potřebuje zabezpečit. Zamyslete se spíš nad sebou, proč vás její nápad nenapadl dřív, idioti!“ skončila jsem celá rudá a nervní.

„Slyšel jsem o vás, princezno, a o vaší sestře dost. A nebylo to příliš lichotivé. Nedovol, Dobrá Stvořitelko, abyste jednou usedly na trůn, ať už vaše sestra nebo, vy, rozmazlená náno!“ Vztyčil ke mně prst.

„Tak dost!“ zahřměl Rehvengův hlas, až se mi zastavil dech.

„Jen jsem…“ brunet se chtěl hájit, ale Rehvenge ho přerušil.

„Sklapněte, Honsi!“ zařval. Nikdo se neopovážil byť jen ceknout, takový respekt z něj měli. Ovládla mě hrdost, že jsem se zakoukala do takového silného muže. Dívala jsem se na něj, dokud mi nevěnoval pohled. Sálal z něj hněv. Těžko říct, zda na bruneta nebo na mě.

Pyšná na svůj výstup jsem si sedla a každému z přítomných věnovala kousíček svého rozčílení.

Brunet, nebo – li Hons, zmlkl a propaloval mě nenávistným pohledem.

„Váš návrh se zamítá, Honsi,“ řekl hlubokým hlasem Rehv. „Pro dnešek končíme. Ve vedlejším sále je pro vás přichystané občerstvení a zábava.“ Pokývl hlavou a tím ukončil setkání.

Většina se odebrala za jídlem a pitím, někteří naštvaně odešli a mručeli a pár jich zbylo u stolu a vesele konverzovalo.

Sklouzla jsem pohledem k Rehvovi a všimla si, že mě pozoruje. A do háje, po hněvu zbyly jen nepatrné jiskřičky, bylo tam ještě něco… jiného, zvláštního… respekt? Ne, ten to nemohl být, okamžitě jsem svou pitomou myšlenky zapudila.

Odvrátila jsem oči jinam a uviděla Eugena, jak si to ke mně odhodlaně kráčí.

„Páni, Zsil, ty jsi teda válela,“ pochválil mě a políbil na tvář. Vykouzlila jsem ten nejkrásnější úsměv, kterého jsem byla schopna a darovala mu ho. Jen ať Rehv vidí, o co přichází.

„Zvu tě na skleničku, přijímáš?“ nabídl mi rámě. Vstala jsem a přijala ho. „Wow, vypadáš božsky.“ Sjel mě pohledem a ani netušil, jak moc mi tím pomáhá.

Otočila jsem se k Marisse, abych omluvila svou nepřítomnost a letmo pohlédla na Rehvenge. Díval se mi na prsa, která se drala ven z příliš těsných šatů. Všiml si, že ho sleduju a podíval se jinam.

Jen se tomu braň, chlapečku. Dlouho to nevydržíš, to ti přísahám, jako že jsem z krve Wrathovy.

S Eugenem jsem se celkem bavila, pili jsme, jedli a povídali si, spíš jen on. Víc jsem se bavila pohledy, kterými si Rehv měřil Eugena a ruku, kterou mě Eugena vždycky nenápadně objímal a hladil po zádech.

Tak přece jenom není slepý. A musí mít o mě i zájem, jinak by se víc věnoval tomu, co mu říká jedna blonďatá slepice a ne mé společnosti.

„Pojďme někam, kde nikdo není,“ zašeptal mi do ucha Eugene.

„Dobrý nápad,“ zašvitořila jsem svůdně a táhla ho k pánským záchodům.

„Proč na pány?“ divil se.

„Vzrušuje mě to.“ Dostrkala jsem ho dovnitř, kde díky bohu nikdo nebyl, opřela ho o desku s umyvadly a skousla mu ušní lalůček.

Zasténal a chytl mě za zadeček.

„Myslel jsem, že nejsi…“

„Už jsem,“ přerušila jsem ho polibkem. Čekala jsem, až přijde, musí přijít. Musí mi dokázat, že mu na mě záleží. Pokud nedorazí, zničí mě to.

„Ach, Zsil, tak moc tě chci.“ Prohodil naše pozice, vysadil mě na desku a něžně mě líbal na rty. Začínala jsem být docela vzrušená.

„Ruším?“ ozval se tvrdý a opovrženíhodný hlas. V duchu jsem se radovala jako malé děcko, co dostalo k Vánocům vysněnou hračku.

Eugene se ode mě odtrhl a podíval se na Rehvenge. Ten sledoval jeho ruku, která spočívala na mém stehně.

„Copak si nemůžete najít volný pokoj?“ zabručel. „Záchody slouží k jiným účelům.“

Eugene mě chytl za ruku, sundal z desky a vedl ke dveřím.

„Ona tu zůstane,“ přikázal Rehv.

„P -prosím?“ zakoktal se Eug.

„Ona tu zůstane a ty vypadni,“ zavrčel.

„Půjde se mnou,“ oponoval mu rozhodně, čímž mě překvapil.

Rehvenge k němu přišel, až se skoro dotýkali nosy. Viděla jsem v jeho ametystových očích odhodlaní, nakopat ho do prdele.

„Do - dobře.“ Zdejchnul se zbaběle Eugene. No nedivila jsem se mu. Taky jsem dostala ze šéfíka malinko respekt.

„Jak se vede Verath?“ zeptala jsem se, abych uvolnila atmosféru. Hodil na mě svůj znechucený pohled.

„Dobře,“ odpověděl krátce. „Tam uvnitř jsi mě překvapila. Nečekal jsem, že se k něčemu takovému odhodláš a budeš bránit Bratry.“

„Je to moje rodina a do ní patří i Bella, která je zase tvoje rodina.“

„Chtělo to odvahu.“

„Popravdě jsem byla překvapená sama ze sebe… Jak se vůbec Vera zvyká na ten babinec, který máš doma?“ změnila jsem téma, protože i když mi lichotil, nebo co to bylo, tak jsem se před ním styděla. Kurník šopa! Nejsem já zajímavá hříčka přírody?!

„Zvykla si rychle a dejme tomu, že ze sebe nedělá děvku.“ Úsměv mi zmrzl na rtech a začalo se mi těžce dýchat. Podělaný šaty. Podělaná narážka.

„Víš, co? Mám toho dost. Nebudu se tebou urážet. Nic o mně nevíš.“ Prošla jsem kolem něj, ale jeho ruka mě popadla za paži a přitlačila k studeným dlaždičkám.

„Chceš, abych ti předvedl pořádnýho chlapa? Sorry, ale tím nekňubou by sis nepomohla.“

„Pusť mě.“ Sotva jsem popadala dech. Moc silně mě mačkal.

Přerušil moji snahu drsným polibkem. Donutil mě otevřít ústa a když jsem to udělala, vnikl do nich jazykem. Trysk, který mi vystřelil od krku, břichem až mezi nohy mě skolil. Podvolila jsem se mu a zapojila i svůj jazyk.

Rukama mi nadzvedl šaty, aby uvolnil stehna, zřejmě mu to nestačilo, protože mi roztrhl rozparek až k bříšku.

Sténala jsem mu do úst, když rukou přejížděl po vnitřní straně stehen.

A pak jsem přestala dýchat, zatemnilo se mi před očima.

Všude byla tma, slyšela jsem z dálky trhání látky a hned na to studený vánek, který mě zahalil. Otřásla jsem se zimou, pocítila pevný stisk na hrudi a ústa dotírající na moje, snažíc mi vnutit dech.

Rozkašlala jsem se a nabyla vědomí. Ležela jsem na zemi na pánech a nade mnou se skláněl Rehv.

„Možná bys neměla nosit tak upnutý šaty.“ Sedla jsem si a podívala se na roztržený výstřih, který mi odhaloval ňadra.

Dveřmi vešel postarší chlap se zrzavými vlasy a zasekl se na mě očima. Normálka mě vočumoval.

„Zmiz!“ zavrčel Rehv a zakryl mě vlastním tělem.

„Jak půjdu domů, když vypadám takhle? Nejsem teď schopna se dematerializovat.“ Sundal si kožich a zahalil mě do něj. Nestydatě se přitom dotkl mýho prsu. Ach bože, tak moc jsem chtěla víc. Klín mi tepal, jako bych v něm měla malou bombu, odpočítávající vteřiny k výbuchu.

„Pojď.“ Vzal mě za ruku a vedl ven, nebral ohledy na čumily kolem a táhl mě nahoru po schodech do jednoho z pokojů.

Tam jsem si našla náhradní šaty a převlíkla se.

„Díky,“ poděkovala jsem mu s úsměvem a přála si, abychom navázali tam, kde jsme skončili. Ale on byl zřejmě jiného názoru. Nasadil ledovou masku a procedil skrz zuby.

„Řeknu Marisse, že jsi připravená k odchodu.“ A odešel.

Stála jsem tam samotná, zmatená a s jeho kožichem v rukou, který si zřejmě zapomněl vzít a který jsem nikomu nehodlala dát, ani vrátit samotnému majiteli.

Díky moc za vaše komentáře u minulé kapitolky. Váš zájem je pro nás skvělý pocit. :)

Akorát mě trochu zaráží, proč takový pokles? Už se vám to nelíbí? Stačí napsat.

Budeme rády, když se vyjádříte. Za názor se zlobit nebudeme. ;)

11. kapitola > 13. kapitola

Autor: Arminka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Double miracle 12. kapitola: