OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Doll of Revenge (5. kapitola)



Doll of Revenge (5. kapitola)Tom je přesvědčený, že si dokáže s jednou stěží dospělou dívkou, která ho zbožňuje, snadno poradit, ale Michele má na věc jiný názor. A to ještě ani jeden z nich netuší, jak moc jim jejich blížící se rozhovor obrátí život vzhůru nohama...

„Cože?! Zešílels?! To přeci… nemyslíš vážně! Chceš za ní jít sám!? To snad… Ne! Prosím… prosím, řekni, že nechceš udělat takovou pitomost!“ vysypal ze sebe Chris nevěřícně, když se konečně vzpamatoval z toho, že má jeden z jeho nejlepších přátel v plánu vyrazit zcela sám za jakousi nervově labilní fanynkou a pokusit se jí zbavit bez pomoci odborníků z ochranky, a zatímco se modlil, aby to byl od Toma jen nějaký hloupý žert, přidali se k němu i ostatní dva jeho kolegové. Až doposud sice oba mlčeli, protože se nechtěli míchat do cizího rozhovoru (nemluvě o tom, že Chadwic jako někdo, kdo příliš neholdoval facebooku, ani netušil, o čem přesně je řeč), ale teď už si vážně nemohli nechat své názory pro sebe. Začínalo jít do tuhého a bylo třeba postavit se na něčí stranu, což pro ně nebyla nijak zvlášť těžká volba. Ne že by si Tomovy vstřícnosti k fanouškům nevážili, ale tohle už bylo vážně trochu přes čáru!

„Chris má pravdu. To bych fakt nedělal, kámo. Sice je to docela kus, jak jsem říkal, ale… Taky to klidně může být slušný kus šílence, a co pak?! Copak tys nečetl Misery od Kinga? Chceš skončit jako ten chudák v té knize a čelit nějaké vyšinuté psychopatce!?“ snažil se Jeremy ze všech sil napravit svou předešlou nevhodnou poznámku, kterou vůbec nemyslel vážně (ani on nebyl takový blbec, aby si v podobných situacích zahrával s ohněm), a Chadwick, který se už přeci jen jakž takž dovtípil, oč jde, souhlasně pokýval hlavou.

„Jer má pravdu, tohle není nejlepší nápad! Některé tyhle pomatené holky jsou všeho schopné a nezastaví se před ničím!“ prohlásil zkušeně (byť osobně se ještě z žádnou podobnou nepotkal), ale Tom toho měl akorát tak dost!

Samozřejmě si jejich názorů vážil a těšilo ho, že o něj mají obavy, ale tohle už skutečně přeháněli! Všichni tři! Chovali se, jako by to děvče mělo v příští minutě vytáhnout z kabelky ostře nebitou pětačtyřicítku (nebo spíš rovnou armádní bazuku či raketu země-vzduch), a aby toho nebylo málo, děsili svou hysterií nejen jeho, ale i okolní lidi. Hosté v sousedních boxech (přilákaní jejich vzrušeným šepotem a Chrisovou divokou gestikulací) po nich totiž začínali zvědavě pokukovat, a to bylo vážně to poslední, co potřebovali. O negativní reklamu, která by z konfliktu s pološílenou fanynkou vyplývala, ani jeden z nich nestál (a studio, jež tu v San Diegu propagovali, už vůbec ne)!

„Přestaňte vyvádět, prokristapána!“ zamumlal zoufale, pošilhávající po protějším boxu, kde si jistý postarší muž málem máčel obličeje v rajčatové polévce, jak se nakláněl, aby mu neuniklo jediné jejich slovo, a snažil se tvářit co nejklidněji. „Vážně si nemyslím, že by sem ta holka přišla proto, aby mě rozkrájela na nudličky nebo násilím odvedla k sobě domů a připoutala k pelesti postele jako ta šílená psychopatka v Kingova knížce! Takže klid, jasný?! Určitě se to s ní dá vyřešit nějak normálně,“ pokusil se vstát, aby celou tuhle nesmyslnou hádku rázně a definitivně ukončil a konečně začal nastalou situaci efektivně řešit, ale Chris si s ním rozhodně nesouhlasil (a proto to byl tentokrát on, kdo ho prudce popadl za zápěstí a nedovolil mu odejít).

„Opovaž se hnout z tý židle, Hiddlestone! Nebo přísahám, že tě k ní přikurtuju vlastní kravatou!“ zavrčel nebezpečně, a jelikož vypadal, že to myslí smrtelně vážně, Tom raději s povzdechem dosedl zpátky na polstrované sedadlo. Tak nějak mu totiž došlo, že pokud nechce vyvolat skutečný konflikt (což vážně nechtěl, protože mu bylo jasné, že to s ním jeho přítel myslí dobře), musí to zkusit taktičtěji. Na výběr beztak moc neměl… Fyzicky se s Chrisem rozhodně měřit nemohl (ne že by byl v otázce fyzičky nějak výrazně pozadu, ale díky své tělesné stavbě byl v těžké výhodě a neměl šanci se svému kolegovi vyměnit násilím), a hlavně o to ani dvakrát nestál. Chris ho chtěl jen chránit, za což se na něj nedokázal doopravdy zlobit, jen to… no, trochu přeháněl!

„Hele, klídek, jo?“ poplácal ho proto opatrně po rameni a ještě o něco ztišil hlas, aby ho nikdo jiný v klubu nemohl slyšet. „Všichni se po nás koukají a já před nimi fakt nechci vypadat jako zbabělec, který má hrůzu z neškodné puberťačky a volá na ni ozbrojené gorily. A navíc… myslíš, že je to první poblázněná ženská, se kterou mám tu čest?“ sklouzl k ještě důvěrnějšímu tónu a Chris viditelně zaváhal. Nechtěl dělat žádné velké scény a už vůbec ne na Tomův úkor (a rozhodně si o něm nemyslel, že by se o sebe nedokázal postarat), ale… to nic neměnilo na tom, že měl z té šílené holky husí kůži!

„To samozřejmě ne, ale…“ začal o něco mírněji, protože pokračovat v hádce nemělo sebemenší smysl, ale Tom ho raději nenechal domluvit.

„Žádné ale! Sice byla první, která mi na červeném koberci skočila do náruče, to nepopírám, ale mám i horší zážitky než to. Věř mi, jednou jich na mě v podzemní garáži číhalo snad sto. Sto pomatených obdivovatel, a všechny se na mě tlačily a křičely a dělaly další divné věci, které bych ti nepřál vidět, ale… zvládnul jsem je, a tuhle zvládnu taky! Vždyť je sama, a kdo ví, třeba se mi přišla jen omluvit…“

„Na to teda moc nevypadá!“

„Ale to nevíš, Chrisi!“ povedlo se mu vyprostit ruku z jeho sevření a povzbudivě mu s ní stisknout předloktí. „Nevíme, co chce a proč je tady, a nebudeme to vědět, když na ni pošleme ochranku. Takže hlavně… žádný zbytečný rozruch, ano? Nechceme přeci rozpoutat incident, na kterém by si novináři smlsli, že ne?!“

„To asi ne, jen…“ Nevěděl, co říct, aby mu tenhle šílený nápad rozmluvil, ale než si to mohl patřičně rozmyslet a na něco přijít, Tom využil příležitosti, a nedbaje Jeremyho a Chadwicka, kteří stále mumlali cosi o tom, že by měl Chrise poslechnout a nepokoušet osud, vyskočil od stolu a nasadil nepřesvědčivě optimistický úsměv.

„Fajn, tak já za ní teď zajdu, promluvím si s ní, požádám ji, aby odešla, a je to. Platí?“ Prozíravě nečekal na odpověď a vyrazil uličkou směrem k dívce, kterou by už nejraději nikdy v životě neviděl. Ale teď… po tom, jak o setkání s ní bojoval, musel alespoň předstírat, že z ní nemá ani trochu obavy.

A taky že neměl! Nebo… se alespoň snažil sám sebe přesvědčit, že žádné nemá, a nevšímat si při tom podivného mrazení v zádech, které ho cestou pronásledovalo. Jako by mu… jeho instinkt našeptával, že by se měl hned teď otočit na patě a utíkat co nejdál, ale on ho (bohužel pro sebe svou bezprostřední budoucnost) neposlouchal.

Nebylo přeci čeho se bát! Byla to jen obyčejná mladinká Afroameričanka, která od něj zcela jistě nechtěla nic víc, než autogram, fotku nebo objetí. Takových potkal za život tisíce a tahle určitě nebude žádnou výjimkou. Byla… zcela jistě úplně normální a příčetná (i po tom, co předvedla) a navíc… byla i docela hezká!

No vážně, Jeremy měl s tou svou nejapnou poznámkou pravdu, byla… docela kus. Mladá, ale… rozhodně sexy (ačkoliv osobně vždy letěl spíš na blondýnky). Měla zajímavý úsměv a docela hezké čokoládově hnědé oči (jejichž podivně fanatický lesk, který ho tak děsil před Halou H, nyní okázale ignoroval), a taky disponovala pěknou souměrnou a přesto žensky tvarovanou postavou, díky níž jí ta džínová minisukně a obtažená transparentní halenka skutečně slušely a… a… Ale sakra, o čem to přemýšlí?! zděsil se sám sebe a na okamžik dokonce zaváhal a málem se zastavil uprostřed kroku. Zbláznil se, nebo co? No tak, vždyť je to ještě skoro dítě, sotva odrostlé rané pubertě, a navíc… je to taky tvoje fanynka, ty idiote! Fanynka, chápeš? A to je zakázané ovoce! Naprosto a bezpodmínečně, takže toho laskavě okamžitě nech! okřikl se v duchu, vyděšený nevhodnými myšlenkami, které ho zničehonic napadaly (a které jako by snad ani nepocházely z jeho hlavy), a hned jak si připomněl, s kým má tu čest, veškeré podobné úvahy byly ty tam. Jako by se… zklamaně stáhly z jeho mysli, ovlivněné nějakým kouzlem, což byl ale pochopitelně nesmysl. Žádná kouzla neexistovala a tohle určitě nebyla situace, v níž by o nich měl uvažovat. Musel se soustředit na svou misi a ne na nějaké básnické obraty, a v první řadě musel dostat tu holčinu co nejtišeji odtud, což by však vzhledem k tomu, jak vypadala a jak se aktuálně tvářila, neměl být takový problém.

 

Čekala na něj celá rozechvělá, s plachým úsměvem a téměř nábožnou úctou v očích, a to rozhodně považoval za velké plus pro sebe a svůj plán. Čím víc o něj stojí, tím snáz se mu s ní podaří domluvit. Nebo… alespoň doufal, že to tak bude, a snažil se tomu ze všech sil věřit i ve chvíli, kdy k ní váhavě přistupoval a znovu se jí zahleděl hluboko do očí (které jako by ho přitakovaly nějakou nadpřirozenou silou, které nedokázal vzdorovat).

„Ehm, ahoj,“ začal pro jistotu jako první, protože měl stále v živé paměti její nulovou výřečnost, kterou mu předvedla u červeného koberce, ale tentokrát byla kupodivu o něco málo sdílnější.

„A… ahoj,“ zašeptala okouzleně a vší silou se snažila vzpamatovat z té gigantické vlny euforických pocitů, která se přes ni přehnala ve chvíli, kdy její vysněný princ konečně vstal od stolu a váhavě jí zamířil v ústrety. Málem už ani nevěřila, že se to stane, ale… bylo to tu! Ten okamžik, na který celých pět let čekala… ta chvíle, kdy se měl do ní bezhlavě zamilovat a odevzdat se jí se vším všudy… Ta chvíle právě nastával a ona dělala vše pro to, aby nepřerušila oční kontakt, který byl pro úspěch její mise klíčový. Už jen pár posledních sekund upřeného pohledu do jeho nádherných očí a… tenhle dokonalý, neodolatelný, okouzlující a neskutečně pohledný muž bude její! A to se vším všudy! Vždyť… už to, že za ní přišel a dokonce na ni promluvil, bylo zcela určitě známkou toho, že její rituál funguje (jinak by na ni přeci zavolal ochranku), uvažovala celá rozechvělá a trpělivě čekala na jeho další reakci, která už téměř určitě musela být vyznáním láska. Ale bohužel… v tomhle bodě byla ve svých očekáváních zoufale mimo!

 

„Nepůjdeme… no, kousek stranou?“ pokračoval totiž Tom po krátkém odmlčení a ona zaskočeně zamrkala a její čokoládově hnědé oči, překypující něhou a upřímným obdivem, se rozšířily překvapením. Nečekala, že… řekne zrovna tohle! Viděla ho se nadechovat a otevírat své smyslně vykrojené rty, které zcela určitě musely chutnat po lesních jahodách (a ona už se nemohla dočkat, až si to ověří), a už už slyšela jeho podmanivý hlas šeptat stovky zamilovaných slovíček patřících jen a jen jí, když tu jí místo láskyplného vyznání jen… požádal, aby šli stranou? Vážně? To se jí nelíbilo! Ani za mák!

„Proč?“ odvětila proto lehce zaraženě a Tomovi znovu přeběhl mráz po zádech. Netušil proč, ale měl pocit, jako by ji tou čistě účelovou a praktickou otázkou (která jim měla zajistit trochu víc soukromí) zklamal. A přestože nechápal, z jakého důvodu tomu tak je, její oči (od kterých stále nemohl odtrhnout pohled) a nepatrně ukřivděný tón hlasu mu napovídaly, že se nemýlí. A kruci, to nezačalo zrovna nejlíp!

„Všichni se na nás dívají,“ vypravil ze sebe váhavě, aby ospravedlnil svou žádost, ale ani se nepohnula. Sice… to nebyla tak úplně zcestná poznámka, protože i ona pochopitelně cítila v zádech pohledy všech okolních hostů, ale nevadilo jí to. Naopak! Chtěla, aby to všichni viděli! Aby viděli, jak jí padne k nohám a vyzná jí svou nehynoucí lásku. Celý svět toho měl být svědkem a problém byl jen v tom, že… se k tomu pořád nějak neměl. No tak! Co je?

„To je mi jedno. Mě zajímáš jen ty,“ odporovala proto o něco naléhavěji a doufala, že její nenápadné postrčení ho konečně přiměje zareagovat a podlehnout jejímu kouzlu, ale… bohužel.

Tom netušil, co po něm chce, a ani ve snu by ho bylo nenapadlo, že svou další otázkou jen přilije olej do ohně jejího očekávání.

„Aha, no… a jakpak se jmenuješ, zlato?“ zkusil to na ni tak, jako na většinu svých fanynek, a jen těžko mohl předpokládat, že ona si jeho zájem a něžně hravé oslovení, které používal u žen celkem často, vyloží jako první důkaz účinků její magie.

„Michele,“ vyhrkla znovu uzardělá (doufající v jeho brzké vyjádření), a o to bolestivěji tak nesla to, co ve skutečnosti následovalo. Tom totiž neměl v plánu jí říkat žádná zamilovaná slůvka, měl v plánu celou tu záležitost s ní co nejdřív ukončit a vrátit se k popíjení s přáteli (mimo jiné i proto, že toho dalšího panáka, co mu Chadwick s Jeremym neustále vnucovali, by teď skutečně ocenil).

„Takže Michele, hm. Dobře a můžu… vědět, proč jsi sem dnes večer přišla, Michele? Víš, tohle je… soukromý klub s vlastní bezpečností službou připravenou zasáhnout a já tu jsem se svými přáteli a ty… nezlob se, ale neměla bys tu být. Víš přeci, jak to dopadlo před Halou H…“ pokračoval ve snaze posunout se někam dál a vysvětlit jí, že tím, že s ní v klidu mluví a nevolá na ni ochranku, jí vlastně prokazuje laskavost, ale to opravdu nebyla otázka, kterou chtěla slyšet…

Jak… se, proboha, může ptát na něco takového? A jak jí může do očí tvrdit, že by tu neměla být, a připomínat jí dnešní odpoledne, když přeci… tam u červeného koberce bylo všechno ještě jinak? Tehdy ji nemiloval, ale teď… měl! NE! MUSEL! Musel ji milovat! Ucítila ostré bodnutí dalšího, ještě hlubšího zklamání a její frustrace a netrpělivost se zvolna začínaly měnit v rozmrzelost a vztek… Kde je její magie? Kde… je to Mariiono slavné kouzlo? Mělo už dávno začít působit!

„Jsem tu přeci kvůli tobě!“ vzlykla zoufale, bojujíc s prvními náznaky hysterie, a Tom se marně snažil vymyslet něco, čím by ji uklidnil. Dotknout se jí po tom, co mu málem rozdrtila zápěstí, opravdu nechtěl, a i kdyby podobnou zkušenost neměl, nejspíš by se i tak fyzickému kontaktu raději vyhnul. Ruka na rameni by ji možná utěšila, ale… nějak se na to necítil. To to raději zkusí jen slovně!

„Pššt, no tak. Neplač…“ pokusil se o co nejkonejšivější tón a doplnil ho povzbudivým úsměvem. „Samozřejmě, že mi došlo, že jsi tu kvůli mně, ale… jde mi o to, co ode mě chceš, víš? Hm? Tak copak bys chtěla? Chtěla bys autogram nebo společnou fotku? Nebo… něco jiného?“ Byl si plně vědom toho, že to neznělo příliš obratně, ale na víc se tváří v tvář jejímu stále psychotičtějšímu výrazu i chování nezmohl.

Vypadala, jako by jí ubližoval, a on vážně netušil, jak to změnit! A mělo to být bohužel jen a jen horší, protože tahle otázka, ta… ji zdrtila snad nejvíc z celého jejich dosavadního rozhovoru (a to už bylo vážně co říct)! On jí… nabízel autogram? Po tom všem? Po tom, co na něj seslala nejmocnější milostnou magii a čekala, že se podle toho zachová? Jak… mohl!

„Jak, co od tebe chci? Copak to… není jasné! Chci tebe!“ zvýšila rozlíceně hlas, a ačkoliv se zuby nehty snažila neporušit pravidla kouzla a dát mu ještě poslední šanci se do ní zamilovat „zcela dobrovolně“, někde hluboko uvnitř už začínala tušit, že je tu něco špatně. Poslední zbytečky jejího racionálního já jí bohužel našeptávaly, že její kouzlo selhalo, a ona už před touto skutečností nemohla déle zavírat oči. Nevyšlo to a její životní sen, ke kterému se celou svou duší upínala už tolik měsíců, ztroskotal, a to… to bolelo tak strašně, že jí ta šílená muka s každou další vteřinou víc a víc zamlžovala úsudek. Doslova se propadala do hlubin zoufalství a ztrácela kontakt s realitou, čehož…

… si už s konečnou platností všiml i Tom a vůbec z toho nebyl nadšen! Sice by to raději neviděl, ale nemělo smysl dál předstírat, že se Chris mýlil, když ji označil za nebezpečnou a zcela labilní! Tam někde hluboko za jejíma očima, kdesi v nitru její pomatené mysli, se totiž dělo něco zlověstného. Něco… co ho donutilo si opět (a se vším všudy) vybavit její fanatický výraz tam před halou a znovu se otřást odporem.

Vážně nebyla normální, a co hůř, nebyla šílená takovým tím neškodným stylem, jako jiné jeho fanatické obdivovatelky, které mu posílaly nabídky k sňatku a hodiny stepovaly v mrazu před hotelem, aby ho mohly na třicet sekund zahlédnout. Tahle byla… zatraceně zlověstná v tom svém potrhlém světě, v němž nejspíš neplatila žádná reálná pravidla, a to bylo vědomí, které ho dokonce přimělo před ní o krok couvnout (čímž to celé pochopitelně ještě zhoršil a vykouzlil na její tváři grimasu čirého šílenství hraničícího téměř s agonií). Ale ne…

Kruci, tohle vážně nešlo ani trochu podle plánu! Naopak, celé to mířilo kompletně do kopru a on, ač by si to raději vůbec nepřiznával, začínal hluboce litovat svého rozhodnutí nevzít si k jednání s ní ochranku (nebo alespoň některého ze svých přátel). Byl idiot, když si myslel, že to zvládne sám, ale změnit své hloupé a nerozvážné rozhodnutí už bohužel nemohl. Musel to dotáhnout do konce, a nezbývalo mu tudíž nic jiného, než pokračovat v započatém rozhovoru a doufat, že se to děvče nakonec vzpamatuje alespoň natolik, že bude schopné odtud odejít bez asistence někoho z klubové bezpečnosti. Když nevíš co, tak zkrátka mluv dál… to bylo jedno z jeho oblíbených a osvědčených hesel, a on se hodlal držet i nyní (i když by nejspíš bylo rozumnější od ní s křikem prchnout a zavolat si na pomoc nějakého toho namakaného chlápka v obleku, jehož pomocí ještě před chvílí tak hloupě pohrdal). Beztak se zdálo, že cokoliv řekne, bude špatně a Michele tím jen srazí víc a víc na dno. A taky že to tak bylo!

„Promiň, ale… mně to jasné není. Já… vážně netuším, proč jsi tady a co myslíš tím, že chceš mě. Ale pokud mi to vysvětlíš, můžeme to spolu zkusit nějak vyřešit,“ plácl totiž zoufale a její tvář, doposud zalitá rozechvělým ruměncem, začínala rudnout ze zcela jiných příčin, než byla zamilovanost…

„Vyřešit? Chceš to… nějak vyřešit?! A jak asi?“ nemohla uvěřit vlastním uším, protože tohle už jí od něj připadalo vyloženě sprosté a drzé, ale on si stále odmítal přiznat, že by ji nedokázal přesvědčit a uklidnit, tak jako zatím jakoukoliv svou fanynku. Muselo to nějak jít!

„To… to nevím, ale budeme na to muset společně přijít, jinak budeš muset odejít,“ vypravil ze sebe chraplavě a to byla pro Michele absolutní konečná!

Ta stále naléhavější touha po jeho objetí v kombinaci se vztekem, frustrací a zmatkem pramenícím z nefunkčního kouzla (a všech těch hrozných, neosobních věcí, které jí říkal), fungovaly jako roznětka, která celou tu pomyslnou bombu jejích zjitřených emocí definitivně odpálila a přinutila ji udělat něco, co celou situaci ještě víc zhoršilo…

„Nechci od tebe odejít! Vždyť… tě miluju! Slyšíš! Miluju tě a ty musíš milovat mě! MUSÍŠ!!!“ zaúpěla zmučeně (i když jeho uším to znělo spíš vztekle a nepříčetně), a než se nadál… znovu se k němu vrhla a pokusila se ho obejmout. Tentokrát jí ale nešlo o jeho vlasy, šlo jí o něj samého a o poslední zoufalý a zcela zcestný pokus přinutit ho, aby podlehl její magii (která však na něj byla evidentně krátká). Neměla šanci, a proto… její pološílené počínání pochopitelně vedlo ke značně tragickému konci, v němž už zdaleka nehráli roli jen oni dva.

„Tak, a dost! Jdu tam!“ rozhodl totiž Chris asi vteřinu poté, co byl svědkem jejího nepříčetného výpadu, a než ho mohli Jeremy s Chadwickem zastavit a připomenout mu, že Tomovi vlastně tak nějak nepřímo slíbil, že se nebude do ničeho plést, vyskočil od stolu a vyrazil ke svému příteli (který se mezitím marně snažil rozplést dívčino značně křečovité objetí a tvářil se u toho tak zoufale, až srdce usedalo). Evidentně potřeboval pomoc a ta holčina, která na něm už zase visela, akutně potřebovala přivést k rozumu (na což byl Tom, podle všeho, krátký).

„Michele, no tak, tohle… tohle nemůžeš dělat! Prosím!“ pokoušel se ji přivést k rozumu, ale k ničemu to nevedlo. Držela se ho jako klíště a on se stále ještě nedokázal přimět použít sílu a riskovat, že jí fyzicky ublíží.

Chris oproti tomu byl připravený ho v tomto směru zastoupit a dokonce se na to snad i začínal těšit (ta pomatená stolkerka si o to koledovala už dlouho). Až doteď se sice držel zpátky a se skřípěním zubů respektoval Tomovo přání, ale co je moc, to je zkrátka příliš! Přeci jí nedovolí, aby ho v návalu psychopatické lásky uškrtila (k čemuž, jak se zdálo, neměla daleko). A už vůbec nedovolí, aby v přítomnosti tolika lidí prachsprostě zneužívala jeho nekonfliktní povahy, což zcela zjevně dělala už od té aférky před Halou H (a on se jí těžko mohl divit). Tom byl někdy zkrátka až moc velký gentleman (a všechny jeho fanynky to o něm věděly a velmi často na to také hřešily), ale on, jako jeden z jeho nejlepších přátel, zkrátka odmítal být svědkem okamžiku, kdy se mu jeho nekonfliktní, citlivá povaha šeredně vymstí (a něco mu našeptávalo, že ta chvíle je nebezpečně blízko)!

Dokud šlo jen o slovní výměnu názorů mezi ním a tou pomatenou holčinou, byl ochotný to jakž takž tolerovat a počkat, co z toho vyleze, ale teď pohár jeho trpělivosti definitivně přetekl! Dívat se na to, jak se ta šílená holka na jeho přítele věší a ignoruje jeho něžné snahy ji od sebe odstrčit… To opravdu ne! Přinutil se několika ráznými kroky překonat místnost a s výhružným výrazem stanout po Tomově boku.

„Tak to už by snad stačilo, vážená!“ zahřměl nebezpečně, aby tu holku upozornil na svou přítomnost, a když na jeho slova nijak nereagovala, bez skrupulí k ní vztáhl ruce a nedbaje Tomových chabých protestů, že si s ní nějak poradí, ji popadl za obě paže. „Slyšela jste mě?! Okamžitě od něj dejte ty ruce pryč. No tak!“ Byl připraven ji od něj odtrhnout klidně násilím (stejně jako ten chlápek od ochranky před Halou H), ale to se bohužel přepočítal…

Michele již věděla, co přijde, a přestože jinak byla úplně mimo a pod náporem zklamání, vzteku a bolesti, nedokázala racionálně uvažovat, podvědomě odhadla jeho záměry a zesílila své objetí tak, že Tom zděšeně zalapal po dechu a Chris neměl šanci ji zpacifikovat, aniž by mu ublížil. Byla přesvědčená, že takhle s ní nic nezmůže, a nebyla daleko do pravdy. Zcela rozhodně ho tím však ještě víc vytočila.

„To snad nemyslíte vážně!“ zavrčel vztekle, když mu došlo, že to s ní nepůjde tak hladce, jak doufal, a vrhl na Toma značně káravý pohled (který jako by říkal: „Vidíš? Měl jsem pravdu!“). „No tak! Radím vám okamžitě se stáhnout, nebo vážně zavolám ochranku!“ zkusil to ještě naposledy po dobrém, ale kýžený efekt se nedostavil. A to bohužel ani poté, co se znovu ozval i Tom.

„No tak, Michele, buď rozumná! Prosím… tímhle vůbec ničeho nedosáhneš!“ doufal, že když jí bude i nadále tykat a mluvit na ni mírně a laskavě, povede se mu proniknout k nějaké té racionálnější části její osobnosti, ale spíš to celé jen víc a víc zhoršoval… Slyšet ho, jak ji oslovuje jménem a tónem tak něžným, jako by domlouval malému dítěti, jí akorát tak bolestně připomnělo, o co právě díky nefunkčnímu kouzlu přišla, a donutilo ji bojovat o místo v jeho náručí ještě náruživěji.

„Ale já… tě miluju! Copak to nechápeš!“ vzlykla hystericky a Chris jen útrpně protočil oči.

„To je od vás velice milé, ale co on s tím? Přeci se od vás kvůli tomu nenechá umačkat k smrti!“ pokusil se ji od Toma znovu odtrhnout a jeho posměšná poznámka ji vykolejila natolik, že udělala zásadní chybu a… na pár vteřin uvolnila sevření. A to dělat neměla! Chris byl totiž neúměrně silnější než ona, a když se k tomu ještě přidala Tomova vlastní síla a hbitost, s jakou jí z náruče ochotně vyklouzl, ani se nenadála a ocitla se v objetí úplně jiného dívčího idola!

Akorát že tenhle ji neobjímal, ale znechuceně držel od sebe na délku paží a bolestivě jí tím ubližoval (jak fyzicky, tak psychicky). A to byla vážně poslední kapka, která rázem přeměnila zoufalou, toužící bytost v rozlícenou dravou šelmu!

„Ne… ne, pusťte mě! Slyšíte?! Ne! NE!“ vřískla nenávistně, a než se ji mohl pokusit utišit, napjala všechny svaly a bez skrupulí se snažila z jeho sevření dostat. „Okamžitě mě pusťte!!! Pomoc! Ne… ne! Pomozte mi někdo! Tome! Prosím… prosím, nenech ho, aby mě od tebe odvedl!“ Zmítala sebou a křičela tak hlasitě, že jim již musel věnovat pozornost celý klub, a Chrise tím dost nepříjemně zaskočila. Tolik síly a houževnatosti od jedné štíhlé, sotva dospělé dívky opravdu nečekal!

„No tak, jen klid! Neublížím vám,“ vyděsila ho představa, že ho teď právě někdo natáčí na mobilní telefon a za pár minut se na internetu objeví video, ve kterém neznámá, křehce působící žena uvězněná v jeho náručí volá o pomoc, a nevědomky tak udělal přesně to, co si přála… Přestal se soustředit a dovolil jí, aby se několika rychlými škubnutími osvobodila a znovu se vrhla k Tomovi, který to celé jen zděšeně sledoval. Naneštěstí… to však byla další věc, jejímž prostřednictvím celou svou situaci spíš zhoršila. A nejen tu svou… Zhoršila i tu jeho, a to takovým způsobem, že to snad už strašnější ani být nemohlo!

Tom totiž nebyl připravený na další její „útok“ a už vůbec o něj nestál. Naopak, domníval se, že Chrisův zásah ji od něj konečně definitivně odtrhl, a zatímco přemýšlel o tom, jak moc je svému příteli vděčný za to, že ho nenechal v průšvihu (byť ho o to sám jako pitomec prosil), jeho podvědomí bylo ochotné udělat cokoliv, aby už se s tou šílenou psychopatkou nemusel znovu potýkat. A to vedlo k tomu, že si takříkajíc „naběhl na vlastí meč“ (a to tak škaredě, že nebýt to jen metafora, nejspíš by na místě vykrvácel). Ale copak se mu mohl někdo divit?

Byl, chudák, z celé nastalé situace natolik konsternovaný, zděšený a zoufalý, že ho představa, že by mu měla Michele znovu skočit kolem krku a vykládat další psychopatické nesmysly o své lásce k němu, vyplašila tak hrozně, že poprvé od okamžiku, kdy se objevila v jeho životě (a dost možná poprvé od chvíle, kdy si jako puberťák uvědomil, jak moc si váží žen ve svém okolí) zapomněl na své gentlemanství a místo toho, aby Michele nastavil náruč a dovolil jí ho obejmout… zmateně ucouvl a napřáhl před sebe ruce v obraném gestu (čímž si podepsal ortel).

Kdyby mu bývala dala trochu víc času (stačilo by jen deset dvacet sekund), neudělal by to. Samozřejmě, že by to neudělal! Sice ho děsila a i odpuzovala svým fanatismem, ale pořád to byla mladinká dívka, které rozhodně nechtěl fyzicky ublížit (zvlášť když psychicky se mu to zjevně už dávno podařilo), ale bohužel… skočila po něm tak prudce a nečekaně, že ho vůbec nenechala promyslet následky, a proto jí v příští vteřině místo dalšího objímání nekompromisně ovinul prsty kolem zápěstí a judovým chvatem, který se kdysi naučil kvůli jedné své filmové roli, jí zkroutil ruce tak, aby ho už nemohl ohrožovat.

Šlo o čistě instinktivní pohyb… obranný mechanismus, který ji měl pouze zadržet, ale co čert nechtěl… skončil dost nepříjemně! Tom při něm totiž neodhadl svou sílu a místo toho, aby ji jen zastavil, zcela neplánovaně a nechtěně s ní smýkl tak silně, až zavrávorala, zděšeně vykřikla a odlétla zády napřed dobrého půl metru od něj, kde neměla šanci udržet se na nohou.

Opravdu to z jeho strany nebyl žádný pomstychtivý záměr ani projev necitelného chování, kterým by ji chtěl ztrestat za její provinění, ale bohužel to neměnilo nic na tom, že se s vyjeknutím poroučela na podlahu a celý její sen o dokonalém, něžném princi na bílém koni, který ji bude navždy milovat (a který si hlavně zaslouží její nehynoucí lásku i obdiv), se jí rozplynul před očima, jako obláček cigaretového dýmu!

Jak jen… ach bože, jak jen jí mohl tohle udělat?! Vůbec nechápala, jak mohlo dojít k tomu, že tak jemný a citlivý muž, za jakého Toma dodnes považovala, provést své obdivovatelce (a ženě, která ho z celého srdce milovala) něco takového, a ani to, že dopadla na temně šarlatový běhoun, který její pár utlumil a zabránil jakémukoliv zranění, nemohlo zmírnit šok, který ji donutil ve vteřině přestat křičet, zmlknout a zděšeně na něj vytřeštit oči.

To, co právě provedl… to, jak se zachoval… to… to bylo neomluvitelné! Jak… jen mohl!!! Dívala se na něj stejně ohromeně, jako on na ni, ale zatímco on cítil jen hrůzu a o pár sekund později i první záchvěv výčitek svědomí (které nemohlo zmírnit ani to, že mu Chris téměř okamžitě ovinul paži kolem ramen a začal mu šeptat jakási povzbudivá slova), v její mysli se dělo něco mnohem zlověstnějšího! Něco, co… mělo změnit její i jeho život způsobem, jaký si doteď neuměli představit!

Sice vlastně na její straně o nic zas tak strašlivého nešlo… jen drobné zaškobrtnutí a pád, jakých v životě zažila už stovky, ale v její popletené mysli se ta chvíle, kdy ji její zbožňovaný idol neplánovaně a nechtěně strčil na zem, změnila v takřka kataklyzmatickou událost, která rozmetala na kusy vše, v co doposud věřila a k čemu se upínala! A její sen o jeho dokonalosti, který snila už téměř pět let… zmizel!

Vytratil se jako pára a jeho dozvuky se rázem změnily v pachuť marnosti a zrady a především v bolest tak strašlivou, že ji téměř nedokázala slovy vyjádřit! Jako by jí někdo rval srdce i duši na kusy rozžhaveným pohrabáčem, a přestože to celé bylo vlastně zcela absurdní a bezvýznamné, pro ni to byl životní milník, který znamenal, že už nic nebude takové, jako dřív! A co hůř… ona sama už nikdy neměla být taková jako dřív a všechny její emoce, v nichž se doposud topila a které sahaly od lásky přes strach až k zoufalství, se v mžiku přetavily v jednu jedinou… Ve vztek!!!

Ten, pro koho byla ještě před pár minutami ochotná obětovat vše včetně svého života, ji zklamal tak hrozně, jako ještě nikdy nikdo, a to bylo po tom všem, co už měla za sebou, vážně co říct! Její život byl plný omylů, zklamání a zrad, ale tahle… ta byla ze všech nejhorší! Muž, který jí ve chvílích, kdy se cítila nejhůř, vždy dokázal dodat novou energii a radost do života (a stačilo mu k tomu jen to, že spatřila na fotografii jeho tvář nebo zaslechla z televizní obrazovky jeho hlas) jí přesně o tohle všechno teď připravil, a přestože v jeho očích téměř ihned po dopadu na zem četla hrůzu a provinilost, nic už nemohlo zastavit dominový efekt, který převrátil naruby vše, co k němu prozatím cítila!

Ten… parchant si nezasloužil její lásku! Nezasloužil si, aby ho milovala, toužila po něm a přála mu štěstí a úspěch! NE! Zasloužil si jen pohrdání, pomstu a utrpení, a ona… byla rázem připravená mu tohle všechno poskytnout, a ani to, že se jí v dalších vteřinách pokusil koktavě omluvit (a dost možná by jí i šel pomoci vstát, kdyby ho ten jeho protivný přítel nezastavil), na tom nemohlo nic změnit!

Bylo jí fuk, že lituje toho, co jí udělal, že ji znovu oslovuje jménem a mumlá něco o tom, že tohle nechtěl a že ho to mrzí… A bylo jí ze srdce jedno, že zjevně nesouhlasí ani s tím, že se vzápětí odkudsi přiřítila ochranka (zavolaná nejspíš těmi dalšími dvěma, kteří vyskočili do stolu ve chvíli, kdy začala křičet) a nešetrně ji postavila na nohy…

Nic z toho nemělo smysl a po tom, co právě zažila, už ho ani nemělo mít. Jediné, na co dokázala myslet, když ji ti dva idioti v oblecích odváděli ven z klubu, bylo to, jak moc Tom Hiddleston dnešní večer zkazil a co všechno tím na sebe přivolal! Ts, ten sobecký, sebestředný parchant! Jak jen jí mohl tak ublížit a doufat, že to nějaká omluva spraví? Měl to být okamžik jejího triumfu a chvíle, kdy jejich duše konečně splynou v jedno, a co z té chvíle udělal? Frašku, ke které si přizval na pomoc kamarády, a to ji uráželo nejvíc (tedy hned po tom, že byl natolik drzý a nenechal na sebe působit její kouzlo, které zcela určitě udělala správně!). Měl se do ní zamilovat, ale neudělal to, a teď bylo tohle její naivní, romantické přání nadobro pryč!

Nebo možná… ne tak docela! blesklo jí hlavou cestou ven z klubu a její mysl okamžitě začala pracovat na něčem konstruktivnějším, než byly jen plané výkřiky ukřivděnosti a vzteku! Ano, zlobila se na něj tak hrozně, až se celá třásla a málem netrefila od schodů ke klubu (kde ji ti dva s několika nevybíravými slovy zanechali) k silnici, ale současně nemohla říct, že už by o něj nestála! Tak ráda by řekla, že jí dnešní událost z těch pěti let blouznění vyléčila, ale bohužel… měla Toma vrytého tak hluboko pod kůží, že by její city k němu nejspíš neokázalo zničit vůbec nic. Přesto… to teď bylo jiné! Samozřejmě, že o něj stále stála a prahla po jeho společnosti, ale současně… stála úplně stejně o to, aby za své dnešní chování zaplatil!

Musel za to zaplatit! Za to, že se takhle příšerně choval k ženě, kterou měl milovat a která milovala jeho, protože to… to byl v jejích očích ten nejhorší zločin! Musel… trpět tak, jako teď trpěla ona, a ještě mnohem víc! Stokrát víc! NE! Milionkrát, a ona se o to postará! Postará se o to a teprve pak si rozmyslí, zda mu vůbec dá druhou šanci, nebo ho nadobro zničí (což si však stále nedokázala představit).

ANO! Přesně to udělá, usmála se zlověstně, když zvolna přistupovala k vozovce a mávala na první taxi projíždějící kolem, a plán, který se jí začínal rodit v hlavě, se už snad ani nemohl více lišit od toho, k němuž se upínala cestou sem. Jen jedna jediná věc se v něm nezměnila… její umění voodoo, protože to bylo stále stejně klíčové! Jen nyní mělo přijít na scénu v mnohem tradičnější podobě, kterou ovládala tak dokonale, že se nemusela znovu bát, že selže. Tentokrát opravdu ne. Vyjde, tak jak má, a Tom Hiddleston si to za rámeček určitě nedá!


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Doll of Revenge (5. kapitola):

1. Darkness přispěvatel
10.11.2015 [21:51]

DarknessZnovu se omlouvám že jsem se ozvala pozdě, ale pořád není nálada (nemluvě o tom, že tento týden píšeme ve škole nehorázně moc testů) a já vždycky chodila na OurStories, abych zkontrolovala co nového, ale nějak jsem se nedokopala k této kapitolce. Lituji toho, protože je skvělá. Emoticon Někde uprostřed povídky máš pár překlepů, ale to jsem vždycky v pohodě přešla a přečetla to celé! Emoticon
Michele je opravdu moc šílená, pomstichtivá mrcha!! Ale i tak ji mám ráda. Emoticon
Už musím jít, takže se už nic jiného nedočkáš, takže ti musí stačit toto:
Krásná kapitola, miluji tuhle povídku!! Těším se na další... Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!