OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Death potion 36. kapitola

25.11.2015 (16:00) • Inugirl • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1135×

Kapitola 36

Bradavický trojúhelník 

Prostornou ředitelnu už nejméně dvacet minut naplňoval hlouček rozzlobených profesorů. Vše se v posledních týdnech jaksi vyhrotilo k maximu. Nejprve to byl pohřeb slečny Sinistrové, jehož důvod byl všem utajen, na kterém se dokonce ukázal i sám ministr kouzel osobně. Pak tomu napomohl i fakt, že si Brumbál vybral jako svého dočasného zástupce právě toho, o kterém všichni pochybovali, a právě to, že byl Albus dočasně upoután na lůžko, zaselo do jejich srdcí ještě větší nedůvěru v Severusovy činy.

Neměl to chudák lehké, z jedné strany se na něho valily pichlavé pohledy učitelů a z druhé pokyny Lorda Voldemorta, a on byl jako v kleštích mezi těmito veličinami.

I teď Severus čelil několika nepříjemným očím, zvláště těch od Minervy McGonagallové a Silvania Kettelburna.

Ostatní za nimi připomínali hašteřící havrany, jen uklovat svou oběť.

Snape měl sto chutí přitisknout si na obličej svou masku smrtijeda a všechny je poslat pryč, ale tím by ničemu nepomohl, nasadil tedy zúčastněný nepřístupný výraz a dokonce si dovolil sednout si na ředitelovu židli pro větší efekt. Nejenže všichni přestali vznášet své dotazy, ale vysloužil si tím navíc v jejich očích pranýřovat.

Dobře věděl, co si myslí, a neměl sílu jim cokoliv vyvracet. Už tak stačilo, že musel ohlašovat stále nepříjemné zprávy stejně jako dnes.

Jediný, kdo tu byl zcela klidný a vyrovnaný, byl fénix na bidélku měřící si ostatní členy školní smetánky svýma černýma kukadlama.

Ten jediný k Severusovi necítil zášť. Za to mu byl vděčný. On viděl pravdu, to, jak se tu každý den přehraboval v dokumentech pro školu, vyřizoval hlášení Fénixova řádu a lámal si hlavu, co bude zítra, nad možným a nemožným, na to, co číhá za dveřmi jako nehezký strašák. Viděl ty vrásky a obavy, jež před každým skrýval.

Smrtijed by daleko raději býval zavřený ve své laboratoři mezi výpary a bylinami, pracoval na nějaké zakázce, které občas přijímal, nebo by si uvařil výluh z pelyňku, než stát před touhle smečkou vlků.

Jenže ty poklidné dny byly dávno pryč.

„Už jsem vám jednou říkal, profesorko McGonagallová,“ zdůraznil se zdviženým obočím, „že si nedělám žádný nárok na místo profesora Brumbála,“ usadil ji Snape s ledovým klidem. „Pověřil mě jen o dozor nad běžnými věcmi Bradavické školy v době jeho nepřítomnosti. Pokud mi nevěříte, zde je Antonio Dippet, aby potvrdil má slova,“ zabodl prst do vzduchu a tím ukázal na obraz ve zlatém rámu se stejně zamračeným mužem, který býval minulým ředitelem školy čar a kouzel. Ten by za jistých okolností mohl Severusovi dělat dvojníka, až na to, že byl téměř plešatý a nejméně o dvě stě let starší, avšak ten zatvrzelý přísný pohled měli naprosto stejný.

Bývalý řiditel, vyobrazen za svým pracovním stolem, jen zúčastněně sepjal prsty do stříšky a významně pokýval hlavou. Jeho svědectví by nikdo neměl brát na lehkou váhu, ač to byl jen obživlý obraz, nikdo si nedovolil pochybovat.

„A pokud vám ani jeho svědectví nestačí, doporučuji vám se obrátit na samotného Brumbála, jehož výrok zůstat ještě několik dní na ošetřovně a hrát si tam na bolestína, aby si užil nějaké volno, mě opravdu moc netěší,“ dal všem na srozuměnou, že to, kde právě teď je, dělá jen ze své dobré vůle.

Sám podezíral Albuse z toho, že to udělal schválně, nikdy jste nevěděli, co tím sleduje a co se v jeho pomatené mysli stvoří za nápad. Naštěstí ať se jednalo o sebevíc iracionálnější úkol, vždy nesl své ovoce.

„Jen mi přijde zvláštní, že svým úřadem poctil právě vás, Snape, jste tu teprve velmi krátce,“ zareagovala okamžitě Minerva a upjatě našpulila rty.

To si opravdu nemohl nechat líbit, vždyť tohle dělal pro ně, aby jim to všechno nespadlo na hlavu, a oni ho za to ještě osočují? To je vrchol!

Severus energicky vstal, až všichni ustoupili krok dozadu. Musel v sobě krotit svůj hněv, nakonec se mu to běhen dvou vteřin povedlo. „Nejspíše se domníval, že na to ani jeden z vás nestačí,“ probodl je tím svým nepřátelským pohledem, který napovídal: jestli ještě někdo něco řekne, setkáte se s Merlinem na onom světě osobně. Zafungovalo to, profesor Binns, Quirrell a Kratiknot se o další krok stáhli, jejich odvaha nestála ani za zrnko písku.  

„Snad byste mohl projevit trochu shovívavosti,“ namítla Minerva okázale.

„Shovívavosti? Myslím, že jsem jí projevil na svůj vkus až příliš, když pomyslím na všechny studenty, které jsem přivedl zpátky, a zasloužil jsem si od vás akorát pohrdání,“ zaměřil se tvrdě na upjatou čarodějku s kloboukem na hlavě, jehož konec se jakoby schlíple stáčel k zemi.

Ta pravdivá slova se rozprostřela kolem jako pavučina.

Nyní mohli všichni zapřemýšlet o své nevděčnosti, ale on to jedním pohybem ruky shrnul stranou.

„Nesvolal jsem vás sem ale proto, abych obhajoval své činy, jste tu z jiného důvodu. To, co vám řeknu, se týká vás všech, především vás, Kettleburne,“ pokývl ke statnému blonďákovi v hnědé tunice. „S lítostí vám musím nařídit zákaz chodit mimo hrad na pozemky školy. Toto platí pro všechny profesory a hlavně pro studenty všech kolejí bez výjimky.“ Mistr lektvarů to pověděl takovým tónem hlasu, že svá slova považoval za uzavřená, ale jak očekával, neobešlo se to bez objasnění.

„Proč? To je vážné rozhodnutí,“ vložil se do toho Silvanius, reagujíc na znění svého jména.

„Důvod je prostý, od zítřejšího dne posílá Lord Voldemort některé smrtijedy přesvědčit trolly a obry, aby se přidali k jeho armádě, nemohu si dovolit vystavit někoho takovému nebezpečí,“ zdůvodnil to Severus logicky, zarývajíc prsty do desky stolu.

„Nemyslím si, že je to moc chytrý nápad, trollové sotva rozumí několika slovům a vesměs to jsou hloupá stvoření, která jsou spíše ke škodě, než užitku,“ Silvanius věděl, o čem mluví, vyučoval totiž kouzelné tvory, pak mu ale význam všech slov konečně došel a rozhodil naštvaně rukama, div tím neskolil blekotajícího profesora Quirella, kterému málem shodil z hlavy jeho turban. „Tak počkat, chcete tím říci, že rušíte mou výuku? Kde a jak budu vyučovat? Dobře víte, že většinu magických bytostí naleznete v Zapovězeném lese!“ rozčílil se spravedlivě.

„To je prosté, budete muset svou výuku přesunout do některé ze tříd uvnitř bradavických zdí a snížit se k teorii místo praxi.“

Kettleburn se už nadechoval k dalšímu přívalu námitek, jelikož on tím nejvíce tratil, jelikož svou práci doslova miloval, a pak studenti, jenž si o víkendu nemohli zaskočit s kamarády do Prasinek na něco dobrého.

„Považuji za samozřejmé, že tento rozkaz dodržíte, v opačném případě, pokud nedodržíte školní řád a mimořádná nařízení, se budete zodpovídat přímo řediteli Brumbálovi. To je vše, co jsem vám chtěl sdělit. Teď můžete jít.“

Konečná slova už řekl s takovým chladem, že se raději všichni hrnuli ke dveřím sami, než aby je musel sám vyhodit.

Respekt si Severus nakonec vždycky získal. Bohužel ho pak všichni považovali za tyrana.

Kdyby byl křesťan, asi by se pokřižoval, takhle jen bouchl do stolu, až nadskočily všechny věci v dosahu, jakmile se dveře za tím stádem zabouchly. Stoh papírů poskočil a sesypal na podlahu, Severus jen mrzutě mávl hůlkou a věci se narovnaly zpátky na své původní místo, čekající na podpis a razítko.

Na chvíli se Snapeovi vnutila myšlenka, zda to prohlášení neměl raději napsat na pergamen a nepřibít ho na dveře hodovní síně.

No, teď ho budou mít ještě raději, ušklíbl se nad tím, ale kdyby za celou svou kariéru měl hledět na svou oblíbenost, už by dávno ležel pod hlínou s věncem kolem krku a na jeho hrobě by vesele tančil Voldemort.

Ta myšlenka se zdála natolik směšná, že ji raději rychle zaplašil.

Těch několik minut, kdy si dovolil vydechnout a vrčet sám na sebe, jaký je hlupák, když v téhle výpomoci řediteli vyhověl, stačilo, aby se z toho alespoň trochu oklepal. Když konečně pozvedl doteď svěšenou hlavu, kde mu delší mastné vlasy bránily ve výhledu, všiml si průhledné postavy bradavického ducha, jež neslyšně proletěl zdí a vznášel se v pracovně před masivním stolem.

Na jeho přítomnost ho upozornil až Fox.

Snape zvedl hlavu a úsečně pokývl na pozdrav.

„Sir Nicholas, k vašim službám, profesore, přál jste si se mnou hovořit?“ zakýval se duch ve snaze napodobit Severusovo gesto, bohužel se hlava rytíři na pár vteřin lehce naklonila a odhalila krásný sek po meči procházející jeho krkem.

„Přesně tak, udělal jste, oč jsem vás požádal, Sire Nicholasi?“

„Jistě, želbohu, šedá dáma není moc výřečná společnice, musí mít dobrou náladu. Ale ač jsem se jí tázal, seč jsem mohl, dozvěděl jsem se jen malé drobnosti, které vás k pokladu nezavedou,“ povzdechl si dobromyslný muž, uhlazujíc si svůj romantický oblek ze starých dobrých časů, zvláštní pozornost věnoval nákrčníku.

„Ani se nedivím, od tebe bych si ani já nenechal lézt pod sukně, natož taková okouzlující dáma, jako je Helena,“ ozvalo se ze strany a zpoza sloupu vyletěl Rudý baron, duch zmijozelské koleje.

Nickův stále připravený úsměv lehce pohasl a na svého duchovního kolegu se zamračil, jako by ho varoval. „Ani tobě se to nepovedlo, starý brachu, tak bych, být tebou, moc nevyskakoval.“

Ač to byla jasná oplacená urážka, místností se rozezněl baronův břitký smích. Jeho humoru jste opravdu nikdy neporozuměli.

„Hned mi bylo jasné, že ty marné pokusy získat moji Helenu nejsou opodstatněné, Sire Nihcolasi,“ pohodil svou škrobenou parukou na znamení pyšnosti, a i když to u ducha nebylo tak obvyklé, Severus by přísahal, že zbrunátněl skrývanou žárlivostí.

„Neměl jsem zájem špinit čest krásné dámy, na mou věru, plnil jsem jen jisté důležité poslání,“ oznámil rytíř na vysvětlenou a podržel si hlavu na místě, aby se mu nezačala kývat.

„To bych prosil, jinak bych vás nepovažoval za přítele,“ položil si baron svou ruku na konec pistole, zastrčené za zdobnou šerpou, tím také odhalil poměrně velkou, krvavou skvrnu na své hrudi. Stále vypadala velice čerstvě, ale když jste mrtví, čas vám ubíhá poněkud jinak.

„To stačí, barone,“ okřikl ho Snape, který se nechtěl dostat mezi jejich nepodnětnou hádku, a vrátil se k danému důležitějšímu tématu, „tady se Sirem Nicolasem jsme se snažili zjistit, kam se ztratil diadém Roweny z Havraspáru, jelikož se domnívám, že hraje roli smrtelně důležitou a je potřeba se o tom přesvědčit. Pokud k tomu však nehodláte nic dodat, musím vás požádat, abyste zmizel.“

Krvavý baron uraženě pohodil hlavou. „Jistěže k tomu mám co říci. Ta koruna je nejspíše stále v Albánii, kam si ji s sebou odvezla, byla jí přednější než moje upřímná láska,“ přehrával šlechtic soucitně a nanejvýše ublíženě, div nevytáhl kapesníček a neutíral imaginární slzy.

V Albánii, to by bylo možné, ale Severus si to nemyslel.

Z výslechu zesnulé profesorky Sinistrové odvodil, že diadém je tady, ale nevěděl kde.

Bláboly Krvavého barona proto bral s velkou rezervou, i když to byl maskot jeho koleje.

Severus chvíli trpělivě naslouchal jeho nářku i jeho zhrzené lásce, až to nevydržel a doslova ho vyrazil, a šlechtic s kvílením uletěl vybít si svou nabubřelost do astronomické věže, než aby riskoval popohnání smrtijedovou hůlkou.

Docela politoval děti, které tam měly nyní hodinu věštění z šálku kávy.

„Nyní již chápu Helenin odpor, já bych s ním nevydržel ani hodinu,“ povzdechl si skorobezhlavý Nick, hledíc na zeď, kde duch zmizel na druhou stranu.

Lektvarista to přešel mlčením, hysterické scény bradavických duchů ho pranic nezajímaly.

„Děkuji za vaši ochotu, Sire Nicholasi, myslím…“ než to dořekl do ředitelny, vstoupili dva muži.

Snape se zachmuřil, teď ho čekal životní výkon a on jen doufal, že je na to připraven a nedostane ránu do zad, což by si podle svých nepřátel, kteří k němu mířili a měřili si ho pohledem, zasloužil.

„Zavolal sis nás, Snape?“ spustil neurvale Potter, div nehryzal desku stolu. Už z energie, jež ho obklopovala, čišela vražedná nálada, která se mohla zvrtnout každou chvílí v nehezký souboj. Severus byl připraven.

„Ano, zavolal, Pottere. Mám pro vás úkol.“

Smrtijed předpokládal, že se celá jednoduchá záležitost neobejde bez hádky, a taky se nemýlil.

„Úkol? Odkdy mi chceš něco nařizovat? V řádu nejsi ani půl roku,“ spustil Nebelvír, pro kterého byla největší potupa nechat si rozkazovat od Voldemortovy pravé ruky.

„Od té doby, co mi Brumbál přenechal velení, pokud sis zatím nevšiml, jinak by se to tu do dvou dnů položilo,“ odvětil Severus jako pravý byrokrat a vstal, aby jim mohl čelit z očí do očí, naštěstí je dělil ještě stůl, jinak věřil, že by se mu ten žárlivý budižkničemu vrhnul po krku.

„Ty slizkej hade!“ vytasil horkokrevně svou hůlku připravený zaútočit. Na to byl ale Snape připravený, a než se James stačil rozhodnout, jaká kletba by muži nejvíce slušela, kouzelné dřevo mu vyletělo z ruky a přistálo v Severusově  napřažené dlani.

„Pomalé reakce, Pottere, takhle byste v boji moc neobstál,“ ušklíbl se vítězně Snape, který toho měl za sebou mnohem více a byl na takové případy více než připraven a předvídal je. Navíc mu k tomu napomáhala klidná mysl, než horkokrevný mozek protivníka.

Lupin, ta zrzavá liška, které rašil knír pod nosem, už nad svým druhem zlomil hůl a nijak se nenamáhal zasáhnout, natož vytáhnout svou hůlku.

„Mohli bychom si ho alespoň poslechnout, Jamesi,“ pronesl věcně.

„Na čí straně vlastně stojíš, Remusi!“ štěkl po něm Potter zlobně, ale nemohl nic dělat, bez té magické pomůcky byl bezmocný jako batole.

„Koukej si sednout na zadek, Pottere, začíná mi dnes už docházet trpělivost. Vážně lituji vaši matku, asi s vámi musela mít dost práce, když jste tak natvrdlý, doufejme, že vaše děti tuto vlastnost nezdědí,“ mužovo obočí vytvořilo nesouhlasné písmeno V a Lupin Jamesovi raději zastoupil cestu, protože už se chystal na smrtijeda vrhnout holýma rukama.

„Tak o co jde, Snape? Na Grimmauldově náměstí máme dost práce i bez tebe,“ předběhl svého přítele Remus, aby tak předešel další výměně slov.

„Neposílal bych vám sovu, pokud by to nebylo důležité. Jedná se o takzvaný diadém Roweny z Havraspáru. Pochybuji ale, že vy dva jste o něm kdy slyšeli a dávali v hodinách historie pozor,“ obdařil je povýšeným pohledem a pokračoval, „tato čelenka patřila jedné ze zakladatelek Bradavic. Potřebuji ho najít, mám totiž z důvěryhodného zdroje, že se může jednat o Voldemortův viteál.“

„Proč se nezeptáš Rowenina obrazu a otravuješ tím nás?“ zavrčel Potter skrze zuby.

„Protože ho své matce vzala její dcera Helena a odjela s ním do Albánie, kde ji zabil Krvavý baron, když ho odmítla, nikdo neví, kde se nyní nachází, s výjimkou Voldemorta a Šedé dámy. Po vás chci, abyste ji přesvědčili a ona vám prozradila, kde ho Pán zla ukryl. Sir Nicholas se o to už pokusil, ale bez valného úspěchu. Snad budete mít větší štěstí a být vámi, jsem nadmíru přesvědčivý.“

Duch vznášející nedaleko přisvědčil. „Lady Helena je velice plachá.“

„To jí jako mám zahrát na flétnu?“ vyšiloval Potter, kterému se nový úkol hrát si na obdivovatele a plazit se před duchem nijak nezamlouval, a situaci tím nikterak nezlehčoval.

„Pro mě za mě jí třeba recitujte básně, pokud na to máte žaludek, Pottere, a ve vašem zájmu doufám, že to bude lepší, než vaše bitevní kreace,“ vysmíval se mu Severus s požitkem a při tom otáčel Jamesovu hůlkou v prstech, aby věděl, co tím myslí.

Sám se bavil nad tím, jak se tím budou mučit. A proč se vlastně nepodívat hned?

Smrtijed rázně k překvapení všech obešel stůl a cestou hodil magické dřevo právoplatnému majiteli a pokračoval ke dveřím. „Tak jdeme, nechcete s tím snad trávit celou noc,“ zavelel, až za ním zavířil tmavý hábit pána noci.

„Cože, teď?“ vykulil oči Lupin, ale následoval Snapea jako tupá ovce.

„Pro dobro všech, ano. Voldemort také nebude čekat, až vyvěsíme bílou vlajku nebo si o páté vypijete čaj,“ setřel je postrach školy a skupinka se nechala vést Sirem Nicholasem, jelikož všichni duchové věděli, kde se ostatní nacházejí, jako by v sobě měli nějaké naváděcí zařízení. To se hodilo.

Severus zdárně ignoroval podrážděné reptání těch dvou a své instinkty napínal k prasknutí, aby je nenapadlo zaútočit zezadu.

V přízemí minuli zavřenou knihovnu a dále dámské záchodky, než se jejich duchovní průvodce zastavil.

„Dál už musíte sami, ale mějte na paměti, Šedá dáma je jemná bytost a nezaslouží si hrubé zacházení,“ s těmi slovy se Nick uklonil a odplul pryč, či spíše vsáknul se do kamenné zdi.

„Tak do toho, pánové,“ pobízel je dosavadní zástupce ředitele.

„Zatraceně, Snape, proč tohle neobstaráš ty? Máš strach, že by tě odmítla? No jo, já zapomněl, jaký jsi u holek měl úspěch,“ poškleboval se Potter, svíraje křečovitě hůlku v dlani, připraven na nejhorší, což právě představoval profesor Snape.

Zmíněný smrtijed to přešel jen s lehkým odstrašujícím zamračením. „Jestli si pamatujete, tak jsem býval studentem Zmijozelu, tudíž předpokládám, že kvůli této drobné odchylce se mnou Helena nebude ani mluvit ve spojitosti k nechuti ke Krvavému baronovi. Proto jste tu, vy dva hrdinové,“ vysvětlil jim to polopaticky se svým typickým jízlivým ušklíbnutím, protože myslet si, že jim to celé dojde napoprvé, byla chabá naděje.  

James se jen zle zasmál ve snaze napodobit svého soka a pokývl hlavou. „Je vidět, že i Voldemortův mazlíček na všechno nestačí,“ podotkl, což neměl dělat. Soupeřova hůlka se mu v tu ránu nepříjemně zaryla do krku, mačkajíc tak citlivou průdušnici.

„Ještě jednou taková slova vyslovíš a seš na místě mrtvý, Pottere. Teď koukej jít dělat něco užitečného, nebo si budu myslet, že tě Brumbál nenaučil žádné disciplíně a jsi v jeho společenstvu jenom za reprezentačního maskota. V opačném případě ti ukážu, jakou disciplínu mě naučil Pán zla osobně, a věř mi, že po dvou ani po čtyřech pak už neodejdeš. A teď DĚLEJ!“

Postrčil nevybíravě svého odvěkého šikanátora kupředu. Ironie, jak se ty role najednou otočily. James se mu prudce vytrhl s pohledem, který mohl metat blesky, a s Lupinem po boku šli zkusit své štěstí.

O půl hodiny později čekajícímu Snapeovi došla trpělivost. Spočítal už všechny kameny, ze kterých byla vyhotovena zeď před ním, dlaždice na zemi i kolik pih měl mužův posetý obličej na obraze visící na protější stěně.

Nemohl pochopit, co těm dvěma mohlo trvat na tom přesvědčit jednu mrtvou ženskou ke spolupráci. I jemu trvalo podstatně méně dobrovolně či nedobrovolně přemluvit živou osobu. Měli dva mozky, dvoje ústa a čtvery ruce. Co tam tedy dělali, u Merlina!

Tupci.

Možná by byl na tom lépe, kdyby za ní šel sám.

Dal jim ještě pět minut, než se odlepil od místa, kde stál, a vydal se po jejich stopách směrem k havraspárským kolejím, kde se duch zdržoval.

Rázné kroky, které se ani nesnažil tišit, ho zavedly do chodby s výklenkem a velkým oknem.

V šeru se tam vznášela průhledná postava, která by se neusmála ani za hrst bonbónů s karamelovou příchutí.

Před ní stáli ti dva ubožáci s argumenty v koncích, div neklečeli na kolenou. Severus měl sto chutí něco poznamenat, ale zdržel se slov.

Šedá dáma jen jeho směrem pozvedla tvář a zatvářila se na něho svýma tmavě modrýma očima ještě nepřístupněji. Neztratila se však, to bylo dobré znamení.

„Zdravím vás, Heleno,“ Severus se zastavil až za zády svých nohsledů, bohužel, pozdrav mu opětován nebyl.

Jak předvídal, duch havraspárské koleje s ním odmítal hovořit.

Chvíli tam tak stál a naslouchal Lupinově marnému pokusu diplomacie, mimo to je také svou přítomností značně znervózňoval, což mu osobně dělalo dobře.

Přesně takhle deptal své studenty při hodinách, kdy se neslyšně přiblížil za jejich záda, jasně si uvědomoval, jak na ně ve sklepení působí, a oni se stále nemohli proti jeho přítomnosti obrnit.

Ti, kdo se ozvali, odešli s ještě horším zážitkem a školním trestem jako výstrahou pro všechny, že profesorovi se oponovat nevyplácí, zvláště ne jemu.

„Prosím vás, Heleno, opravdu potřebujeme tuto informaci vědět, závisí na tom…“ snažil se Remus po neúspěšném Jamesově proslovu, dokud za něho Severus větu nedokončil.

„… osud celé školy. Pokud si přejete, aby se z Bradavic za několik málo let staly rozpadlé ruiny, už budete vyprávět jen kamenům, co na tomto místě kdysi stálo. Opravdu tohle chcete?“ zaútočil obratně na duchovu dobrosrdečnost s hojně spřadenou blízkou budoucností s úmyslem najít to nejcitlivější místo a zranit ho, v tom už měl nemalou praxi a v 80% tento tah vyšel.

To se ale nesetkal s tímto oříškem, na který jako ducha nešlo použít žádné kouzlo, vyjma odpuzovacího. To byl problém.

Heleniny smutné oči se zaměřily přímo na nově příchozího, ale ani tentokrát nepromluvila. Všichni tři z nich mohli vyčíst nedůvěru a zmatek. Zatvrzelost.

„Záleží na tom všechno,“ přisadil si Lupin a dodal navíc povzbuzující úsměv.

„Je mi líto,“ zněla jako už po padesáté záporná odpověď a Šedá dáma se od bradavického trojúhelníku začala odvracet.

Severus začal ztrácet pevnou půdu pod nohama, nerad prohrával a vybičován léty tvrdou prací u svého Mistra si neúspěch nepřipouštěl, proto rukama odstrčil ty oba muže před sebou, aby se dostal do popředí, a vsadil na vysokou kartu.

„Stůjte, vážně si vezmete na svědomí životy všech studentů, Heleno? Stala jste se dobrým duchem havraspárské koleje pro svou moudrost a nyní, když je potřeba, tak závažného činu, se ke své vině obrátíte zády? Kde je diadém vaší matky?“ otázal se smrtelně vážně smrtijed a zatínal zuby, aby neřekl něco neuváženého, už teď přesahoval hranice svých možností, že Helenu urazí a ona se ztratí, trvalo by týdny, než se k ní budou moci znovu přiblížit. A čas byl výsada, kterou neměli.

Duch v rozevlátých šatech se sice neotočil zpátky, ale ani neuletěl, což, jak doufali, zabralo.

„Je pryč,“ zašeptala mrtvá čarodějka, jako by z ní vyprchaly všechny emoce, jež zaživa vlastnila.

„To si nemyslím,“ pohotově zareagoval Severus a snažil se jít přímo k věci, „je tady na hradě.“

Spíše se modlil, aby to byla pravda, jeho dedukce ho k tomu vedly, ale jistý si tak určitě nebyl, ale reakce Šedé dámy to potvrdila, když se překvapeně otočila, jako by říkala: jak to víš?

„O tom s vámi nebudu hovořit,“ pohroužila se znovu do sebe a přes tvář jí přelétl ublížený stín. Vzpomínat bolelo, zvláště pokud šlo o něco, za co jste se styděli, o tom věděl Severus svoje.

Duch najednou zmizel a všichni tři se ocitli v prázdné chodbě a nevědomosti.

„To se ti tedy povedlo, urazil jsi ji, musel jsi sem napochodovat a všechno poslat vniveč? To je ti podobný, Snape,“ ocenil jeho výkon muž s brýlemi na nose a Severus měl chuť mu je přilepit k obličeji natrvalo.

„Co jste zjistili?“ otázal se pragmaticky smrtijed, ignorujíc posměch o svém neúspěchu, musel si však přiznat, že dnes jich bylo na jeho vkus až příliš, a to poslední, co si dnes přál, bylo s těmi dvěma za zadkem nahánět ducha po školních pozemcích.

„Nic moc, jen že diadém ukázala nějakému studentovi před mnoha lety. Dál jsme se nedostali,“ svěřil se Lupin s tím málem, co vyzvěděli.

Snape měl chuť lomit rukama. „Byli jste tu půl hodiny a nic jste z ní nedostali? U Morgany, co vás na ministerstvu učí? To si říkáte bytrozoři? Kdybych tam byl, plakal bych nad vámi, ale to jistě už dělá ministr,“ dal si záležet na posledním svém slově a byli opět v hádce.

„Podívej se na sebe! Neviděl bych, že by zrovna tobě zobala z ruky, navíc nám kvůli tobě zmizela, čí je to asi vina, pane dokonalý?“

„Možná za to může tvůj nedostatek důvtipu,“ ukázal Snape prstem na Jamese, „kdybyste se víc snažili... ale to vy přeci neumíte,“ procedil skrze zuby a až po chvíli konečně všichni zaregistrovali čtvrtý hlas, který do jejich potyčky rozhodně nepatřil.

Nebyl to učitel, který měl mýt večerní dozor, ale zaprášený obraz, který i skřítci zapomínali oprašovat.

Nesourodý trojlístek se otočil za syčivým barytonem k vyobrazené ženě s mužským vzezřením. Prapodivná kreatura, teď už chápali, proč ho raději nikdo ani neoprašoval, a kdyby mohli, nakrčili by odporem nosy, naštěstí zrnka nečistot portrét zkreslovala dostatečně, takže nehrozilo, aby měli později noční můry.

„Hmm? Hoši,“ zamrkala na ně žena s hranatou bradou a začala se ovívat svým vějířem, který byl již tak starý, že i malíř ho vyobrazil se značnými dírami prožranými od molů.

„Ano?“ odvětila trojice jednohlasně, protože netušili, ke komu z nich vlastně mluví.

„Jmenuji se Silvie Hrbatá a jsem dlouholetou přítelkyní Šedé dámy, mohu vám říci, co hledáte. Pojďte blíž, ať si vás mohu prohlédnout,“ promluvila starší dáma, které pod řídkými vlasy prosvítala světlá lebka.

Jamesovi, Remusovi ani Snapeovi se nijak nechtělo, ale okolnosti je k tomu nutily.

To prapodivné lidské stvoření na ně mžouralo přes zlatý lorňon, který stařeně zvětšoval jedno oko, až se chtělo Lupinovi smát, připomínala mu totiž Pošuka Moodyho z té horší stránky.

Ona mu mohla dělat matku.

Bulva se koulela ze strany na stranu, jak si chtěla všechny tři muže co nejlépe prohlédnout.

„Takový hezcí mladíci,“ mlaskla babka spokojeně, odhalujíc tak dva své křivé zuby, všichni rázem ustoupili do bezpečné zóny, o dalším přiblížení nemohlo být ani řeč.

„K věci, madam,“ pobídl ježibabu Potter co nejvlídnějším hlasem, také chtěl mít tento odporný zážitek rychle u konce, jak to tak vypadalo, daleko raději by dva dny pitval ropušnice, než se díval na tu velkou bradavici na jejím nose, na kterou se prostě dívat nešlo.

Dva zbylí muži měli ten samý problém, jelikož pokaždé, když stařena začala promlouvat, dal se do pohybu i ten hyzdič krásy.

„Ale už dlouho jsem s nikým nemluvila, kromě mé drahé přítelkyně, už to bude skoro deset let,“ povzdechl si portrét, „ostatní mě tu míjejí den co den, ale nikdo se nezastaví, aby prohodil dobré slovíčko,“ stěžovala si Silvie.

„Já bych věděl proč,“ ozval se rychle Lupin se svou do očí bijící domněnkou, ale Snape mu pohotově dupl na nohu a modlil se, aby přehnaná pravdomluvnost jeho společníka nepohřbila novou naději.

„To je mi opravdu líto,“ promluvil Severus, jako by někomu kondoloval, a raději přešel hned k jádru věci, aby si to ta senilní osoba ještě nerozmyslela. „Vy tedy víte, kde je koruna Roweny z Havraspáru?“

Velká bulva se otočila jeho směrem a děkoval při tom bohu, že se dokázal tak ovládat a zachovat kamennou masku.

„Eh, možná,“ broukla babka nerozhodně, jako by si sama nebyla jistá.

To jim ještě scházelo, dohadovat se tu s bláznem, zařval v duchu Severus a ústa stiskl do tenké linky, aby tak dal na odiv svou nelibost.

„Co to znamená, možná?“ přidal se James.

„Nevím, kde přesně byste ji mohli najít, ale vím, kam Helena často chodí přemýšlet. Tam byste mohli najít odpověď. Ale mám jednu podmínku,“ zaskřehotala Silvie.

Nikdo nechtěl přikývnout, ale nakonec tu chybu udělal naivní Remus.

„Dobře, chlapci. Až vám to řeknu, spravíte skřítky, aby vyčistili můj obraz, už takhle skoro nevidím, co se na chodbě děje, vidíte ten rám? A barvy na obraze jsou skoro šedivé, udělali byste mi tím radost. Oni na mě totiž zapomínají.“

No, kdyby nebyl Severus takový dobrodinec, snad by i děti, kteří tu půjdou, litoval, ale takhle pokud se někdo při pohledu na tuhle ježibabu ocitne na ošetřovně, jen dobře. Už takhle měl těch užvaněných rozmazlených fracků plné zuby, snažil se jim do těch prázdných mozků vtlouci alespoň nějaké základy lektvarů, a jak se mu odvděčují? Každou hodinu je musí hlídat a chránit před vybuchujícími kotlíky, sám se pak otravuje s opravováním těch jejich nečitelných čmáranic pozdě do noci, a pak si ještě občas dovolují přijít mu do kabinetu s nějakou do očí bijící hloupostí. Byl ochoten se jim věnovat v hodině, ale mimo vyučování jeho starost striktně končila. Ten, kdo se opovážil sejít do sklepení a zabouchat na jeho dveře, už mohl dopředu počítat s pěkně peprným trestem, takže pokud bude některý z těch blbečků mimo, tím lépe pro něho.

Severus Snape není žádná chůva!

„Dobrá, dobrá. Mluv už, nemáme času nazbyt,“ snažil se stařenu Severus popohnat, ale sám moc nevěřil tomu, že je slova nějaké staré dámy, přiznejme si, krasavice to zrovna nebyla, mohou dovést k cíli, to už věřil těm dvou, že ho dostanou do Azkabanu.

„Vy jste ale nedočkaví,“ oko se podívalo postupně na všechny tři muže, až málem vypadlo z očního důlku, což by jistě nebyl zrovna hezký pohled. „Helena se pro tu zatracenou věc hodně trápila, je to už tak dlouho a pořád nenašla klid, vždy si myslela, že jí dá to, co jí chybělo. Sebevědomí. Stejně jak muži, tak i ženy se snaží zavděčit svým rodičům. Ale jak můžete vyniknout vedle někoho, kdo je zakladatelem Bradavic? Chudinka chtěla, aby na ni matka byla pyšná, ale Rowena měla stále větší nároky. Více a více spolu ty dvě nevycházely, hádaly se, ač se Helena své matce mohla vyrovnat. Zašlo to tak daleko, že má drahá přítelkyně udělala tu chybu a ukradla Rowenin diadém. Klidně s ním utekla, věřili byste tomu?“ kroutila Silvie hlavou.

Tak tohle nebere konce, odpověděl si sám pro sebe v duchu Severus, jakmile se portrét rozhovořil, budilo to dojem, že si musí tu dlouholetou nemluvnost vynahradit a oni měli tu smůlu stát v první řadě.  

To jsi to nevěděl už předtím? ozvalo se svědomí.

U všech ďasovců, jistěže věděl, ale tu informaci potřebujeme, přesvědčoval sám sebe i své druhé já.

Uměl jsi být pohotovější, dříve bys tu takhle nestál a neposlouchal to unavující tlachání, vždyť tě to vůbec nezajímá, a proč by mělo, ty chceš fakta, tohle je výsměch, rýpnul si hlásek.

Naučil jsem se trpělivosti, zněla Severusova strohá věta bez špetky sarkasmu.

To je chabá odpověď, změknul jsi, to je celé.

Já a změknul?

To slovo Snapeovi rezonovalo v hlavě jako údery kostelního zvonu.

Změknul.

Za těch několik dlouhých měsíců v posledním roce se toho stalo mnoho, ale nikdy by si nepřiznal, že selhal nebo dokonce změknul, on, Severus Snape, pravá ruka Lorda Voldemorta. Své metody neměnil, jeho soukromí nikdo neznal a nikoho si ani nepřipustil k tělu. Věčně zatvrzelý, ve špatné náladě. Pohotový. Tvrdý.

Byla tady sice jedna výjimka, která se mu dostala pod kůži, ale že by změknul?

Hmm, už jen to pomyšlení ho pálilo na jazyku jako hadí jed.

K překvapení všech během vteřiny tasil svou hůlku.

Těžko říci, jak dlouhá doba uběhla, co se zamyslel.

Konec hůlky neomylně mířil na užvaněný portrét s ježibabou, který rázem ztichl.

„Řeknu to naposledy a pak, pokud nedostanu odpověď…“ ozvala se rána a místo těsně vedle obrazu zčernalo nenadálou explozí, kterou Snape výmluvně neverbálně vytvořil. „Kde je ten diadém, Silvie,“ pomalu mrazivě artikuloval jedno slovo po druhém, aby jim rozuměla i pro svou nedoslýchavost.

Šlechtična se uraženě a se strachem schovala za vějířem. „Je…“ zase ztichla.

„Nepokoušej mě,“ zúžil oči Severus, a i jeho dva společníci se mu raději klidili z cesty, a zcela ignoroval jejich neméně užitečné rady na svou adresu.

„J… je nejspíše, ale nevím to s určitostí, je v komnatě nejvyšší potřeby,“ blekotala.

Pak smrtijed prudce trhl hůlkou, a místo aby obraz vybuchl, se jen otočil a ukazoval jim svou zadní stranu.

„Jdeme,“ zavelel na ty dva idioty, sám se vydal pryč jako vystřelený Nimbus.

Oba zkoprnělí muži se vydali rychle za ním.

„Co to mělo znamenat, zbláznil ses, Snape?“ zvýšil hlas James, vypadající jako papiňák před výbuchem, snažíc se s ním držet krok.

Marně.

„Nezbytné opatření, Pottere,“ odbyl ho smrtijed a dál rázoval směrem zpátky do srdce hradu, bylo mu zcela jedno, co si o něm myslí, ostatně, bylo mu jedno, i co si myslí jiní.

Vůbec ho nějaké výčitky od těch dvou nezajímaly.

„Co? Jaké opatření, u všech skřetů. Ona nám pomohla, to každému, kdo ti pomůže, pošleš do zad kletbu?“ Potter natáhl ruku a chňapnul Snapea za rukáv, aby ho zastavil.

To se mu sice povedlo, ale než se nadál, netopýr se mu vytrhnul a málem mu vypíchl oko svou hůlkou. Takhle stačilo, že mu připíchl brýle na bulvy dost natěsno.

„Ještě jednou na mě sáhneš a přísahám, že z tebe nenajdou ani popel, kterým by naplnili urnu,“ přivřel oči a každé slovo odvažoval s nenávistnou přesností, kterou častoval jen své úhlavní nepřátele, ač momentálně stáli na stejné straně barikády.

Některé skutečnosti se nikdy nezmění.

„A co? Zabiješ mě? Nebo otrávíš těmi svými jedy, po kterých nechcípne ani krysa?“

„Ne, na to mi budou stačit vlastní ruce,“ procedil skrze zuby čaroděj, až bylo slyšet, jak zhluboka dýchá, aby se uklidnil. Nikdo si nemohl představit, jak málo právě Pottera dělila hranice mezi živými a mrtvými, stačil poslední impulz, rychlý nerv do Severusova mozku, a už by na něho nestačil ani kostirost a plný pytel pijavic, aby ho dal dohromady.

Situace nabrala temnější odstíny, a kdyby mezi ně nevstoupil Remus, asi by to tentokrát nedopadlo dobře.

„No tak, nechte těch hloupostí, oba dva,“ vmísila se mezi ně ryšavá hlava a ukázala prstem kamsi dopředu, „tady je místnost nejvyšší potřeby.“

Sdělil to těm rozhádaným kohoutům, aby odvedl jejich pozornost jiným směrem, a málem nad tím otočil oči v sloup.

První, kdo přerušil oční kontakt, byl James. Smrtijed jen nenávistně zavrčel a pohodil úsečně hlavou na znamení, jak moc jím opovrhuje. Sklonil hůlku podél těla.

Kdybychom se našemu lektvaristovi podívali do hlavy otvírákem na konzervy, zjistili bychom, že se zachoval na jeho povahu velice iracionálně. Jednak za to mohla celá vyhrocená situace, přepracování spojené s vyčerpáním a samozřejmě ksicht alá Potter, kterého nenáviděl od prvního ročníku, kdy mu ze života dělal peklo, a nyní, kdy se podle vlastních schopností vyhoupl na pomyslnou příčku dovedností daleko před toho idiota, ho nesměl zabít, aby neohrozil své postavení ve Fénixově řádu.

Byl to jako výsměch shora.

Vypadalo to jako dráždit býka rudými trenkami před obličejem.

Severus se navíc cítil Brumbálovi natolik zavázaný, že nechtěl likvidovat už tak malý počet členů jeho skromné armády. Přeci jen, ten, kdo chce vzít pod křídla člena svého nepřítele, musí mít zatracenou odvahu.

Snape se jako bouřkový mrak sebral a připlul blíž, tentokrát si zachovával patřičný distanc s tajemností hraběte Dráculy, postávajícího ve stínu, aby se nenechal znovu tak vytočit.

Přenechal raději veškerou iniciativu blbcům vpředu.

„No tak je otevři, nebo máš ruce jen na mávání?“ snažil se celou věc Lupin trochu odlehčit a zafixovat tak Potterovu pozornost na sebe, při tom dloubl loktem do svého kamaráda.

Oba zatlačili, každý na jedno křídlo dveří, dokud je neotevřeli...

Tato kapitola je rozdělena na dvě části, jelikož je moc dlouhá:-) Tak ještě strpení.

Autor: Inugirl (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Death potion 36. kapitola: