OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Death potion 34. kapitola

13.10.2015 (16:00) • Inugirl • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1439×

Kapitola 34

Viteál smrti             

Profesorku to na malou chviličku zaskočilo, nečekala tak přímou otázku.

Co teď, naskákaly čarodějce rudé skvrny ve tvářích.

„Nechci ti nic vyčítat, je to čistě tvoje věc a moje zvědavost, protože se mi nechce věřit, že by zrovna on o někoho stál,“ rýpnul si na smrtijedovu adresu.

„Remusi Lupine,“ napřímila se profesorka v zádech naoko hrozivě, „jsi hrozný šťoural, proto s tebou žádná holka z našeho ročníku nechtěla chodit, co si pamatuji, vážně ti do toho nic není.“ Pozvedla rty do mírného úsměvu a atmosféra už se najednou nezdála tak ponurá jako předtím.

„Chceš tím snad říci, že roznáším klepy?“ vykulil oči a i on se pousmál.

„Ne, protože ty jsi ta největší drbna ze všech, co o ostatních nevíš, tak se dozvíš, a pak se divíš, že ti nechtějí věřit. Já už tě naštěstí znám, mě už nepřekvapíš.“

„Je dobré být připraven, proto jsem v řádu, tam si mých schopností cení. Na tom není nic pokoutního, navíc jsem tě tenkrát zachránil, když jsem zjistil, kdo ti poslal ten milostný dopis, a asi bys dost zaraženě koukala, kdybys šla na rande ke Třem košťatům a posadila se ke stolu s Howlem Samuelsonem,“ odvětil vítězně Remus. Docela se nad tím tenkrát pobavili, protože dotyčný Zmijozel byl stejně nepříjemný a arogantní jako všichni ostatní s hroznými ulízlými vlasy, vyčnívající bradou a lehce šišlavým hlasem, docela mu vytřeli zrak, jakmile mu oznámili, že Lily není čistokrevná, a on od dalšího rádoby láskyplného otravování dal ruce pryč. Nevěděl, že holka, co si vybral, pochází z mudlovské rodiny, tak po pár dalších urážkách, jež ze sebe vysypal, mu Sirius, on a James dali co proto. Ještě týden poté chodil po Bradavicích s modřinami na obličeji.

„Vůbec mi to nepřipomínej, kde bych teď byla, kdybych s ním začala chodit, dej pokoj,“ mávla rukou profesorka a rozesmála se na celé kolo, až měla strach, že se tohle místo nepolíbené humorem rozsype.

Pokud by si ho snad nedej bože vzala, asi by teď skákala kolem svých dětí, zatímco on se věnoval službě u Voldemorta. Vyšívala by přitom nějaké bezduché abstrakce na taburetku v nějakém tichém děsivém sídle, starala by se o chod domácnosti, vybírala výzdobu květin do salonku a nějaká válka by jí byla ukradená.

Jaký by to asi byl život? Byl by tak moc jiný než ten, co vede? Tady se také jen doslýchala o činech svých kolegů a sama se do jednání řádu moc neangažovala.

„Ale zamluvila si to hlavní, tak?“ nedal se odbýt Remus a tím ženu probral z přemýšlení. Evidentně neodejde, dokud nedostane alespoň nějakou odpověď.

„To ti řeknu jindy, už se mi zavírají oči a tohle rozebírat je opravdu na dlouho, někdy ti to povím třeba v Medovém ráji,“ přiznala. U Merlina, spokojil se s tím! zajásala v duchu a s mírným mrknutím se vlkodlak ztratil na chodbě.  

Snape se s hlasitým PRÁSK objevil u Hagridovy hájenky.

Nijak se nepozastavoval nad šafářovým ponocováním, jehož okna dosud zalévalo zlatavé světlo olejové lampy mihotající se do noci.

Udělal několik kroků a hned si uvědomil svou zatracenou chybu, protože se mu podlomily kolena, a nebýt starého plotu a jeho prken asi by skončil hlavou v blátě na zemi. Teď už nemusel předstírat, že na něho Pánovy bolestivé kletby nemají účinek.

Zaklel skrze zaťaté zuby a pravou rukou sáhl do vnitřní kapsy svého hábitu, odkud vyndal a palcem odzátkoval malou ampulku. Na jeden lok ji vypil. 

Málem si nad tou pachutí odplivl jako už stokrát předtím, na to si nikdy nezvykne, ale otupělé smysly po dnešní hodině cruciata přímo od rázného tempa svého Mistra, aby náhodou nezlenivěl, mu nedávalo mnoho možností, jak se jinak alespoň odplazit zpátky do hradu a neproležet celou noc tady v zimě.

Riskovat nachlazení vážně nechtěl.

Několik dlouhých minut trvalo, než se spolknutý lektvar dostal do krve a celého těla, kde potlačil účinky mučící kletby alespoň tak, aby mohl normálně jít, hlava na tom už byla hůře, na to bude potřeba odvar z čomugrového oleje, ten sebou neměl, což znamenalo přejít celé pozemky, vystoupat a sejít nejméně padesát schodů a pak začít něco dělat, za to ta námaha rozhodně stála.

Severus se těžce odlepil od křivých latěk, které ho podpíraly, a vydal se do kopce.

Jasný měsíc mu svítil do zad a z lesa za sebou slyšel obviňující šumění stromů, jak se o sebe třely větvemi, čím se vzdaloval, tak ten rušivý šepot ustával.

Tentokrát měl po setkání v Pánem zla v hlavě prázdno, mohla za to jednak únava a také ta hromadu úřadování, co mu po Albusově ochoření spadla na hlavu.

Sám byl zvědav, jak dlouho to dokáže snášet, alespoň už pro Averyho nemusel vytvářet mnoholičný lektvar, oddychl si v duchu se škodolibou radostí.

Poté co překonal dřevěný most, vstupní bránu a dlouhou chodbu vedoucí do jeho sklepení, cítil se jako zpráskaný pes vracející se do svého brlohu, co ho však dokázalo rychle probudit a přimět znovu namáhavě uvažovat, byly vyražené dveře jeho kabinetu.

U samotného Salazara Zmijozela! Co to mělo znamenat?!

Na čele mu vyvstal studený pot a ihned zapomněl na všechna svoje zranění na těle i na duchu, jež za večer utržel.

První a jediná myšlenka se upřela k Lily, kterou tam při svém odchodu zanechal, a s vlajícím pláštěm byl několika dlouhými kroky uvnitř místnosti s tasenou hůlkou v ruce.

Očekával všechno, nějaké přepadení, nejapný vtip jeho studentů snažících se vloupat dovnitř, linčující dav chtějící jeho hlavu na stříbrném podnose, ale dívku poklidně spící na židli vedle jeho stolu tedy nikoliv.

Až teď se jeho bušící srdce omotané ďáblovým osidlem vrátilo z krku na své pravé místo.

Přišel ke spící panně blíž a nejprve se ujistil, zda je v pořádku. Lily jen spala, klidně oddechovala, ruce složené v klíně, hlavou lehce na stranu a hůlkou vedle na stole u kotlíku, vedle něhož se povalovaly lahvičky s bleděmodrou tekutinou.

Neodpustil si natáhnout ruku a hřbetem své ruky čarodějku jemně pohladit po tváři a tím odklonit neposlušný pramen temně rudých vlasů spadající jí do obličeje. Dal si záležet, nechtěl tu osůbku vzbudit. Nesnesl, aby viděla tu starost, jež se mu právě třpytila hluboko v těch obsidiánových očích. Byla to Severusova slabost a o tom neměla vědět. Nikdo, jinak by to mohli použít proti němu, a to poslední, po čem toužil, bylo vystavit Lily nebezpečí.

Severus stál těsně u ní a nějakou chvíli ženu tak nepokrytě pozoroval, sklouzával k těm jemným vějířkům na tvářích přes rovnou linku nosu, až po plné nepatrně pootevřené rty. Tak bezbranná.

Nechal se chvíli unést, dokud se nepřihlásila bolest bodající v hlavě, jako by vám dal někdo do prázdné lebky celý úl včel.

Málem nahlas zavrčel, ale přinutil se jen ke svému obvyklému ušklíbnutí, potlačujíc všechny své citové projevy a vazby.

Dvěma kroky stanul u skříňky a tiše ji otevřel, vyňal raději dvě lahvičky, jednu s oranžovým zakouřeným sklem, což bylo ochranné kouzlo, dovnitř nesmělo za žádnou cenu vniknout světlo, jinak by byl obsah neúčinný, a druhý tmavě modrý.

Ihned je odzátkoval a obě vypil, bolest hlavy lehce ustoupila, bude trvat ještě dalších pět hodin, než ta protivná agόnie odezní zcela.

Poté se Snape vydal ke svému pracovnímu stolu, odložil na něj smrtijedský plášť i masku, a otočil se vstříc spící ženě.

Mohl by ji odnést do své postele a užívat si tu nádhernou chvíli po jejím boku, to byla jedna možnost, druhá už nebyla tak příjemná, znamenalo ji probudit, a to by musel snést nejméně půlhodinový výslech, co se stalo, což by v tuto chvíli nezvládnul, takže to ihned zavrhnul.

Racionální rozhodování ho přivedlo na poslední a nejvíce možný výsledek.

Přešel ke krbu a vhodil do něho zelený prášek, zahlásil správnou adresu, načež se vrátil zpátky.

Neslyšně se přiblížil jako přízrak a sehnul se u té schoulené postavy okupující jeho soukromí.

Záda sice trochu zaprotestovala, ale přesto svou lásku docela něžně zvednul z té nepohodlné tvrdé židle.

Po dnešním Mistrově zásahu mu připadala, jako by v ní byl ukryt snad celý velký svět, přemohl to a zamířil i se svým břemenem do krbu.

Snažil se nevnímat její klidný dech na svém krku a voňavou levandulovou esenci sálající z její kůže, což ho i v tomto stavu kupodivu nenechávalo na pokoji, ať se snažil jakkoliv.

Nevzbudil ji, i když sebou ze spánku lehce pohnula a přivinula k jeho tělu, nejspíše hledala více tepla, jelikož sama byla studená jako led.

Severus by svou princeznu hned zahřál, ale sám byl k smrti zemdlelým rytířem, a takový by asi jako milenec moc velkou slávu nezískal, přestože se mu ta myšlenka záludně vloudila do mysli a on ji tvrdě zatlačil do pozadí.

Dnes ne.

Bylo tu ještě mnoho povinností, jež čekaly za rohem jako nenechavé Jezinky.

Severus přešel s ženou v náručí k její posteli, kolikrát si představoval, jak sladkou Lily takto drží, a teď když tu možnost měl, mu připadala jako výsměch osudu.

Položil svůj náklad na lože a chtěl se odtáhnout, zjistil však, že to nejde.

Profesorčiny prsty totiž v nestřežené chvíli hrábly po jeho hábitu a chytily se ho.

Snape jen obrátil oči v sloup a svýma velkýma rukama ty její drobné od sebe odtáhl, nejspíše byla opravdu unavená, ani teď se ty krásné smaragdové oči neotevřely a on za to byl vděčný.

Naposledy si vychutnal ten poslední letmý dotek, než své prsty oddálil.

Smrtijed se už raději prudce otočil, až mu zavířil plášť a odešel zpátky do své laboratoře přes letaxovou síť s myšlenkami né na válku, neštěstí a smrt čekající na každém rohu, ale na spící mladé tělo, jež právě pro své dobro opustil, protože kdyby podlehl tomu pokušení, musel by se sám proklít.

Ráno pro profesorku Evansovou přišlo až moc brzy.

Sotva rozlepila ospalá víčka, to zrádné slunce pronikající oknem ji málem přesvědčilo, aby zase zabořila hlavu do polštáře.

Nakonec se přeci jen odhodlala vstát.

Jak vlastně dlouho strávila nad tím lektvarem? Kdy vůbec Snape přišel? Jak se dostala do své postele?

Tak tohle bylo nepříjemné jako nadcházející den po večerním flámu, kdy si opravdu nic nepamatujete.

Lily zívla na celé kolo a odebrala se do koupelny, oči měla lehce červené, ale to se za chvíli ztratí, nevyspání bylo horší.

Po ranní hygieně se převlékla do tmavě modrých šatů a červeného hábitu.

Náležitě si oddechla, že ať to byl kdokoliv, kdo ji sem přinesl, nepřevlékal ji, jelikož spala v tom, co měla minulého dne.

Rychle se učesala a opustila svůj hradní byt. Dnes nějak nespěchala jako vždy, měla sice strašný hlad, ale nálada se rovnala bodu mrazu.

Žena svět po Lupinově vyprávění vnímala zase o trochu jinak, a bohužel hůře, proto nad tím neustále dumala.

Jako duch prošla kolem hašteřících žáků ve velké síni a první pohled patřil Snapově obsazenému místu.

Už tam seděl.

Vyhlížel lehce schlíple, ale vynahrazoval to povýšeným pohledem hodným autority. Docela mu tu přetvářku i záviděla, ona tohle nikdy nedokázala, každý na ní hned poznal, zda něco provedla či jak se cítila.

Povzdechla si a obešla stůl z jeho strany s neutrálním pozdravem ke všem přítomným. Učitelský sbor přitakal a dál se věnovali svým talířům.

Dnes do zpěvu nikomu nebylo, nejspíše si všimli, že ředitel Brumbál chybí, a ten nikdy snídani nevynechal, protože o něm každý věděl, jak miluje sladké, zvláště Petronilovy lékořicové špalíčky a kávu, do které jste cukr mohli sypat jako do bezedné jámy.

Tato skutečnost i ji o trochu více rozesmutnila a tentokrát si na talíř dala jen jednu malou žemličku vypadající opravdu osaměle na rozdíl od jejích né zrovna skromných porcí.

„Co je s vámi?“ ozval se odměřený hlas zpoza rozložených novin po její levé ruce. Snapovi nikdy nic neuniklo, byl mimořádně všímavý a ona nejednou tuto jeho vlastnost proklela.

Koutkem oka zahlédla na zadní straně, kromě tedy jeho prstů, fotku z famfrpálového zápasu ve Francii s výsledky a hned pod ní nehezký obličej neznámého chyceného smrtijeda s azkabanským číslem.

Potlačila touhu mu odseknout a zeptat se, co se na včerejší schůzce těch démonů dělo, ale tady to bylo krajně nevhodné i mezi učiteli.

Tentokrát se nějak nechtěla bavit, a tak raději mlčela nalévajíc si silnou kávu do malého oranžového hrnečku.

Minutu se nic nedělo, ale jakmile lektvarista otočil stránku Denního věštce, ozvalo se dotěrné: „Stále čekám na odpověď, slečno Evansová.“ Počastoval ženu nekompromisním tónem, který uplatňoval na své studenty.

Provokativně zvedla hrníček za ouško a napila se, což zabralo další dvě minuty, a tak škodolibě vyčkávala, zda se jí zeptá potřetí, nebo se urazí a nechá čarodějku na pokoji.

Začátkem třetí se noviny zachvěly, jak je stiskl ve svých prstech a lehce zmuchlal. Lily zajímalo, zda opravdu články uvnitř četl, nebo jen vyčkával na její odpověď, očividně ho však rozčilovala a ona se z jeho zájmu sobecky těšila.

Taky si to za včerejšek zasloužil. Kvůli němu ponocovala, čekala na něho se strachem a nakonec i usnula.

„Pokud mi nechcete odpovědět kvůli těm vyvráceným dveřím mého kabinetu, tak to už jsem si před jídlem vyřídil, abych si nekazil den,“ mlaskl nespokojeně Severus a Lily sebou cukla s okamžitou otočkou k Potterově místu.

Rychle potlačila nepříjemný pocit v žaludku, když i jeho sedadlo zelo prázdnotou. Ihned se obrátila na druhou stranu.

„Co jsi mu udělal?“ vyhrkla rychle a shrnula mu ze strany listy novin, aby se mu zahleděla do tváře.

Překvapil ji pokřiveným pousmáním, jako by čarodějku nachytal při nějaké špatnosti. Dobře věděl, na co myslí.

„Já? Nic. To ještě teprve přijde. Jen jsem se náhodou zapovídal s Lupinem a ten mi nedobrovolně řekl, co se stalo,“ pokývl směrem k opačnému konci učitelskému sboru, kde se Remus družně bavil s Hagridem a Kettelburnem nejspíše o kouzelných tvorech, jelikož se o tento obor všichni tři hodně zajímali. Naštěstí vypadal zcela v pořádku, né jako pochodující mrtvola, přihlédneme-li k tomu, že z předchozího rozhovoru se Severusem by ve vás zbyla akorát tak vůle přežít.

Pokud opravdu o něco usiloval, dokázal být Snape velmi přesvědčivý, a to znala z vlastní zkušenosti až moc dobře, a tak Lupinovi zrovna nezáviděla.

Po tom, co si v duchu oddechla, se zahleděla to lektvaristových chladných očí. Lily z toho naskočila husí kůže, nachytal ji, vysmíval a nechal na pochybách. Nejdříve přizná, že Jamesovi nic neudělal a pak mu slibuje pomstu, to ji tedy nijak neuklidnilo.

Na druhou stranu si to James za své chování zasloužil.

Ti dva si hleděli z očí do očí, dokud nepromluvila: „Dobře, až ho uvidíš, dej mu co proto i za mě.“

Pomalu pustila už tak zmuchlané noviny a očekávala, jak se do nich opět začte, jenže Severus jen nedůvěřivě přivřel oči.

Nestávalo se každý den, aby zarytá ochranitelka Jamese Pottera prosila o jeho potrestání. To už se muselo stát něco velkého.

„Stalo se něco… významného?“ vyzvídalm a to Snapa tak zaujalo, že se rozhodl Věštce nenápadně odložit vedle sebe a zhostit se vidličky.

„Mohla bych se zeptat na to samé, profesore Snape,“ oplatila mu stejnou mincí a on zabodl vidličku do vajíček se šunkou.  

Muž se nenechal tou změnou konverzace nijak rozptýlit. „Ano… ale nic, co by vás či kohokoliv zde ohrožovalo,“ mazaně se vyhnul přesnému znění, aby nepohoršoval ty nejbližší z její strany, kterým do toho, co dělá, nic nebylo a stejně by je o své nevině nepřesvědčil, ani kdyby se stavěl na hlavu. Proč jim tedy kazit iluzi zlého hocha?

„To jsem si vážně oddechla,“ odvětila tiše a dolila si kávu.

Nějakou chvíli v tichosti jedla své pečivo a sledovala žáky, jak se hašteří a probírají všední věci, vážně litovala, že nemůže být jedním z nich a vrátit se do studentských let s tím hodit všechno za hlavu.

Snad to na ní bylo vidět, snad za to mohly starosti zrcadlící se v jejích očích, že ji dnes nenechal na pokoji.

„Chtěl jsem vám poděkovat za vaši včerejší obětavost, slečno Evansová, profesoru Brumbálovi váš lektvar udělal mnohem lépe a domnívám se, že za pár dní by mohl být vyléčen a propuštěn z lůžkového oddělení,“ lehce to zamluvil, ale ona poznala, že tohle poděkování je jeho maximum, co od něho někdo může čekat. Vlastně v to ani nedoufala, o to větší bylo její překvapení.

Pomalu se k němu obrátila a on cosi vytáhl ze svého hábitu a položil to před sebe na stůl.

Hůlku.

Její hůlku.

Lily nechápavě zamrkala.

„Zapomněla jste ji včera v noci v mém kabinetě, nehodlám vás okrást i o druhou,“ prohodil stále s kamenou tváří, ač to bylo milé gesto.

Ten chlap opravdu neuměl projevovat city!

„Děkuji,“ zamumlala a natáhla k ní ruku. Jakmile ji však vzala do dlaně, on její konec tou svou přitiskl k desce stolu, takže jí znemožnil s ní pohnout.

Tázavě pozvedla obočí.

„Né tak rychle,“ ušklíbl se vychytrale, „dám vám ji, až mi řeknete, co se stalo.“

Lily se lehce zamračila. „Neřekl ti to snad Lupin?“

„Ano, ale chci to slyšet od VÁS, slečno,“ nedal se odbýt, provrtávajíc její tělo vážným pohledem, až měla chuť utíkat, pokud však nechtěla poutat větší pozornost, měla říci pravdu a né se vykrucovat.

Co teď?

„To není zrovna férové, ty se ptát můžeš a já ne?“ zkusila ho zviklat. Nedal se. Nějaké výmluvy netrpěl u svých studentů, natož u ní.

„Pokud vím, tak mám něco vašeho já, nikoliv vy mého,“ vysvětlil, „a abych odpověděl, takový svět už je, nemazlí se s vámi a uštědřuje vám lekce, nic není zadarmo.“

„Nechtěl byste raději polibek, profesore Snape? To by bylo daleko rychlejší než nějaké sáhodlouhé vysvětlování, nebo zapíráte, že přesně o tohle vám jde?“ vyhrkla bez rozmýšlení a chtěla ho tím zahnat do kouta, aby s tou komedií přestal, apelovala na jeho děsivý image a vidět jej, že opětuje někomu byť pousmání, by ohrozilo jeho respekt, a to přede všemi tady. To si nedovolí.

Dokonce toho na malou chvíli zalitovala, protože věděla, že to neudělá.

Lehce se za svůj projev styděla a prohloubilo to i odfrknutí profesora Kratiknota, jež tuto větu dozajisté slyšel, ale dál se do toho nehodlal angažovat.

Severus se ani nepohnul, vyčkával jako černý panter sledující svou kořist rozhodnutý zaútočit.

Dobírala si jej, a to si přeci nemohl nechat líbit, jednal už z horšími polemizátory, což si mohl připsat k dobru, ono oponovat Pánovi zla bez zjevného zranění se rovnalo zázraku, a tohle pro něho má být problém? Málem se nad tím rozesmál, než ji vyvedl z omylu.

„Je vám milejší dát kousek sebe, než nějakou duchapřítomnou odpověď? Jak politováníhodné,“ ušklíbl se a jí až teď došlo, jak hloupě to znělo.

„Nemáte nejmenší tušení, po čem toužím, slečno Evansová, tak toho nezneužívejte,“ sjel ji pohledem a v tu chvíli měla pocit, jako by tam seděla zcela nahá, jako by jeho černé oči nahlédly pod její šat a nepokrytě si prohlížely všechnu tu ženskost, jež se mu nabízela.

Znovu zoufale škubla za hůlku přitisknutou na stole, jistě to čekal, protože ji držel opravdu pevně, jako by jí říkal: Ne, ne, takhle lehce se z toho nevykroutíš.

Ke všemu se Lily začalo hůře dýchat, čehož by si nevšiml jen hlupák.

Zašlo to už hodně daleko, to si uvědomovala, ale jak z toho teď vycouvat?

„Koho vlastně chráníte? Koho obhajujete? Sebe, nebo toho namyšleného budižkničemu, jež vás hlídá na každém kroku, protože vám nevěří? A měl by snad? Nechcete snad ztratit tvář? Ale dobrá, jak chcete. Pokud je pro vás stravitelnější tento projev sebeobětování, nebudu se bránit,“ vyzýval ji a ona sledovala jeho pohybující se rty.

Vážně je tak odvážná, přemýšlela. Políbit ho? Ano, toužila po tom, toužila ho cítit, tisknout se k němu celým tělem ale… Před celým profesorským shromážděním? Všemi studenty?

Zaraženě zabodla pohled do toho magického dřeva, které oba svírali každý z jedné strany, ale k odpovědi se neodhodlala, natož k činům.

„Nuže? Čekám,“ popohnal ji netrpělivě Snape, jako by pro něho bylo přednější vypít si kávu, než odejde na hodinu.

Najednou nevnímala rušivý šum ani smích okolo, ale tepání svého srdce ve spáncích, proč je pro ni jeden polibek tak těžký? Vždyť už se s ním i milovala! Tak proč se jí rozbuší to zrádné srdce pokaždé, jakmile je blízko. Tolik si přála mít dost odvahy na to vstát a odejít, ale stále seděla na svém místě.

Pomalu zvedala tvář k přímé nevyhnutelné konfrontaci, když svou rukou lehce cuknul. Cítila to.

Severus zareagoval zcela okamžitě, bez zbytečných slov se prudce zvedl a energicky se vydal pryč z hodovní síně jako upír prchající před světlem.

Lily se za ním ohromeně dívala, celá rozechvělá s hůlkou v ruce, nemohla si nepovšimnout toho napětí v mužově tváři a přísně stisknutých rtů, na to už ho znala dost dobře.

Otázka byla, proč ho Pán volá zrovna teď?

Prváci, třeťáci, šesťáci, čtvrťáci.

Jedna třída za druhou se střídala v prostorné učebně obrany proti černé magii.

Lily se ze všech sil snažila myslet na svá slova a při zkoušení většinou upírala pohled ven, už nesněžilo, naopak lehce se oteplilo a krajinu kolem Bradavic halil už snad jen poprašek smíchaný s blátem. Zanedlouho bude jaro.

Ledabyle si podepřela dlaň rukou a naslouchala havraspárské studentce na téma: Jak se bránit zlým duchům a přízrakům.

Nakonec dala slečně Marry docela hezkou známku za tak odfláknutý výkon, ale což, alespoň někdo dnes bude mít radost.

Poslední hodinu měla Zmijozel s Nebelvírem a v osnovách nebylo nic lepšího, než na dnešek probírat zakázané kletby.

Těch dlouhých šedesát minut mělo velký úspěch, jako vždy, když se probíralo něco tak nebezpečného. Bylo to tím, že nikdo neviděl tyto strašná kouzla na vlastní oči.

Ona sama, jak tak stála před katedrou, si vybavila těch několik dní ve společnosti Luciuse Malfoye, který na ni zkusil jak Cruciatus, tak Imperius.

Otřásla se nad tím, po této zkušenosti už si přesný význam zakázaných kleteb vryla do paměti.   

Po vyučování se děti vyhrnuly na chodbu.

Lily ještě neměla hlad, najednou ji napadlo podívat se za ošetřovatelkou na Albuse Brumbála. Právě teď moc potřebovala vidět tu jeho otcovskou tvář a přívětivý úsměv.

Cestou se zastavila v kuchyni, odchytla jednoho domácího skřítka s plandavýma ušima a něco mu pošeptala. Ihned se tomu stvoření zalesklo v očích a pro něco odcupital, načež přinesl barevný pytlíček.

Mile poděkovala a zamířila do východního křídla.

„Jsem tak moc ráda, že vás vidím, Albusi,“ oslovila starého muže ležícího na nemocničním lůžku vypadající jako neposedné ptáče, jak se tak kvůli své návštěvě snažil pohodlně uvelebit a předstírat ještě lepší kondici, než na jakou se cítil.

Lily jako jedna z mála dostala výslovné privilegium mu říkat jménem, snad protože k sobě měli opravdu blízko jako dědeček ke své vnučce.

„Lily, prosím, přisedni si, jsem tu pořád tak sám a madam Pomfreyová už to mé věčné stěžování nemůže unést,“ stařec upřel na mladou ženu své prosebné vodnaté oči a ukázal na osamělou židli vedle své postele.

Udělala, jak řekl.

Dávala si na čas a přitom napínala ředitelovu zvědavou mysl, dokud to nevydržel a popohnal ji: „No tak, děvče, řekni mi nějaké novinky, tady se toho člověk moc nedozví, ani noviny mi nedají, vlastně jste první návštěva, kterou tu vidím, cítím se trochu opomíjen.“ Rozzářily se Albusovi oči a přitáhl si přikrývku více na prsa jako někdo, kdo očekává předčítání z knihy.

„Asi nezačnu zrovna milou informací, ale Ministerstvo čelilo před pár dny útoku Smrtijedů, bylo to na titulní straně Denního věštce a Proroka také, ale naštěstí čarodějové, kteří z toho vyvázli, mají jen mírná zranění,“ začala vyprávět a nepřestávala se usmívat. Přes špatné zprávy jste se v přítomnosti bradavického ředitele cítili zvláštně dobře, snad to bylo tou jeho dobrou aurou.

„To je vskutku dobrá i špatná zpráva, jsem však rád, že to takto dopadlo, víš…“ ztišil hlas přesto, že byli v podlouhlé místnosti plné neobsazených lůžek sami, „podle mých neomylných předpokladů Voldemort pocítil se zničením některých viteálů úbytek své síly. Myslel jsem, že to ještě nějakou dobu potrvá, ale začal jednat lehce ukvapeně jako někdo, komu teče do bot a snaží se tu díru utěsnit. Severus by si měl dávat dobrý pozor. To mi připomíná, jak se ten chlapec má?“

Lily se slově - chlapec - trochu pousmála.

Navíc to znělo, jako by ho Albus považoval za zářivého hrdinu, i to se jí zamlouvalo.

„Myslím, že má teď starostí nad hlavu, sám s Minervou se navíc postaral o váš úřad a záležitosti školy, nemusíte se strachovat, on je…“ Jak to jen říci, přemýšlela.

„Cílevědomý?“ navrhl.

„Pečlivý,“ dokončila to záludné slovo, které profesora Snapa dokonale vystihovalo.

„Jsem potěšen, že si rozumíte,“ vydedukoval z čarodějčiných slov a ona se jako už po tolikáté zarazila nad mužovým postřehem a domýšlivostí.

Dokonce na ni mrknul a Lily lehce zčervenala, proto raději přesunula ředitelovu pozornost na malý pytlíček, který sebou přinesla.

„To jsou Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak?“ vyhrkl a hrábl prsty, jako by se už nemohl dočkat, až je bude mít u sebe.

Lily přikývla a málem se nad Albusovou neřestí zasmála, vypadal jako malý kluk prosící o čokoládku.

Vážně neměla to srdce déle otálet a natáhla ruku se svým dárkem.

Na nemocného až moc mrštně po fazolkách hrábl a hned nakoukl do pytlíčku na jeho obsah. Brumbál zamrkal a zatetelil se blahem nad tím vrchovatým překvapením.

„Hmm, banánová, rozhodně lepší než suchá nemocniční strava,“ přemýšlivě si pohladil své stříbrné vousy, poté vylovil jednu kanárkově žlutou laskominu a začal ji žmoulat v ústech, přitom si slečna Evansová všimla jeho stále černé ruky, kterou měl do teď schovanou pod pokrývkou.

„Nestrachuj se, mé dítě, moje prsty sice zůstanou už černé, ale nákaza ustoupila a nebýt Severusova včasného zákroku už bych nebyl mezi živými,“ vydechl unaveně s vráskami na čele, avšak tahle vzpomínka mu neubrala apetitu, a co chvíli lovil jednu barevnou fazolku za druhou, dokud se u jeho postele neobjevila Poppy coby strážný anděl.

„Tak, pane řiditeli, je čas na odpočinek a váš oblíbený Bezesný spánek,“ zdůraznila škrobeně madam Pomfreyová a nekompromisně sebrala starci pytlíček se sladkostmi.

„Ale netvařte se tak, Brumbále, mě stejně nepřesvědčíte, spánek potřebujete jako sůl,“ zakroutila neústupně hlavou reagující na starcovo smutné povzdechnutí, Albus musel rezignovat.

Lily se dívala, jak sestra bere jednu z lahviček připravených na stolečku, které ona sama vytvářela minulého večera, a poslouchala, jak se ti dva hádají o správné léčbě.

Ředitel neměl šanci, Poppy se nad ním tyčila jako maják a nesnesla odmlouvání, ač to podle všeho neustále zkoušel.    

„Jste jedním z největších čarodějů a nespolknete medicínu?“ plísnila ho. „Ani nevíte, jak těžké je vás léčit, to už bych dostala do obra zmenšovací dryják, než do vás něco na uklidnění,“ lamentovala sestra pohoršeně nad vzpírajícím se pacientem.

„To je tím, že postrádáte empatii k nemocným, madam Pomfreyová,“ namítal Albus s důležitě zdviženým ukazováčkem a měl stěstí, že ho přes něj žena neplácla.

„Albusi, tak naposled,“ přešla Poppy svižně k tykání a ani jeden se nad tím nepozastavoval, pokud tohle bylo každý den, tak Lily tu škrobenou dámu upřímně litovala.

„Dobře, dobře, ale jen, že jste to vy,“ uzavřel to diplomaticky ředitel, aby zachoval svou tvář a vzal si lahvičku do ruky, poté obsah vyprázdnil, a než napočítal do pěti, už poklidně dřímal.

„No, konečně je chvilku ticho,“ oddechla si sestra, zakoulela očima a zase odkráčela do sesterny.

Rudovláska se jen za sestřinými zády usmála a pak vstala, lehce se nahnula a sundala Brumbálovi z očí půlměsícové brýle, byla by velká škoda, kdyby si je ve spánku zničil.

Věnovala starému muži poslední pohled plný důvěry a odstoupila od lůžka.

Už se otáčela k odchodu, ale zastavilo ji bolestné zasténání.

Obrátila se vzad a rozhlédla po prázdných postelích, nikde nic a Brumbál poklidně dřímal v té své.

Lily, už jsi vážně paranoidní, odpověděla si v duchu a nechala ten zvuk za sebou. Bradavice jsou přeci plné duchů, hlasů a zvuků, také očí a zvláště těch v obživlých obrazech žijící si vlastním životem, které si ani neuvědomujete. Co je proti tomu nějaké zasténání? Zakvílení nebo vzlyknutí? Přesto se to ozvalo znovu.

Ani tentokrát Lily nezaznamenala žádný pohyb. Nic zvláštního.

Co se to tu děje? Pozastavila se nad tím.

Nakonec ji napadlo jedno zaklínadlo: „Finýte!“ Na první pokus zrušila neviditelné kouzlo, měla jich v zásobě několik, ale zabralo hned to první.

Kdesi úplně vzadu spadla neviditelná hradba a objevily se dlouhé zástěny kolem jediné postele, nejspíše opatření kvůli zvědavým studentům.

Jak výstižné.

Proč Poppy nic neřekla? Lily se otočila. Hmm, v sesterně právě teď nebyla, skvěle, zase někam odspěchala, hodlala to tedy prozkoumat sama a neptat se.

Co může být tak zvláštního za tou bílou plentou a proč se odtamtud ozývá ten nářek?

Krok za krokem se blížila s notnou dávkou adrenalinu v žilách.

Kdo ví proč, stiskla hůlku pevně v kapse.

Nehrozilo tu přeci žádné nebezpečí, ubezpečovala se, nebo snad ano? Tohle je bradavická ošetřovna, nejbezpečnější místo hradu, zde se zranění hojí, né způsobují! Přesto měla čarodějka nepříjemný pocit kdesi v oblasti žaludku.

Taková předtucha, že objeví něco zvláštního.

Se zatajeným dechem se připlížila až k látce a obezřetně nakoukla za její okraj a ztuhla v úžasu.

Uslzenýma tmavýma očima na ni hleděla známá ženská tvář, o které si myslela, že je přes dva měsíce dávno mrtvá.

„Auroro…“ vydechla překvapeně a hned přistoupila k lůžku, měla chuť jásat, jenže ženin zoufalý výraz ji v tom zabrzdil.

Jindy hrdá černoška neodpověděla, místo toho propukla v nový záchvat usedavého pláče a lítosti.

„Jsem tak ráda, že jsi v pořádku,“ objala slečna Evansová pacientku ležící na lůžku, ta vypadala stále plaše a bezbranně, ona objetí neopětovala, spíše se odtáhla, jako by nesnesla cizí dotek.

Věčně nadřazená s nosem vzhůru Aurora Sinistrová vypadala jako uzlíček neštěstí choulící se pod peřinou podobající se ustrašenému králíkovi, vůbec ji nepoznávala. Nebyla sice její kdovíjaká přítelkyně, dalo by se říci spíše jen kolegyně, ale i tak byla moc ráda, že je naživu.

Lily si pacientku pozorně prohlédla, nebyla zraněná, ale o narušené psychice se to říci zrovna nedalo. Její ebenová kůže nyní vypadala jaksi smrtelně bledě, jako by zažila něco opravdu strašného, nemluvě o tom třesu a očích, jež těkaly nervózně kolem.

Profesorce bylo ihned jasné, že takový zážitek se neodbyde týdnem dovolené. Možná půl roku někde v klidu, aby se dokázala vyrovnat s tím, co se přihodilo, nebo dokonce déle, odhadovala podle tohoto stavu.

Rusovláska se s povzbudivým úsměvem posadila na kraj postele hned vedle toho třesoucího se těla.

Neprotestovala.

„Ale no tak, už bude dobře,“ zašeptala konejšivě na slzy proudící z ženiných očí po tvářích jako nezastavitelné vodopády. „Už jsi v bezpečí, hned zítra ti přinesu pořádnou porci jahodové marmelády od Poppy, určitě na ni máš velkou chuť,“ dodala, protože si pamatovala, jak si pro ni chodila výhradně k jejich bylinářce Pomoně Prýtové, a jistě by ji zvedla náladu.

Jahodový a dýňový jam od bylinářky jí nejvíce a vždy si odnášela několik sklenic navíc, byl to pro Auroru takový uklidňující prostředek k mlsání, na který nedala dopustit, všichni okolo to dobře věděli.

Aurora však razantně zavrtěla hlavou a ze rtů jí uniklo pár dalších vzlyků. Nedala se moc uklidnit, ale Lily to nevzdávala.

Pro slečnu Evansovou bylo strašné vidět ji tak zničenou. To by však byli všichni, kdyby se nacházeli v přítomnosti Pána zla tak dlouho jako ona.

Přeběhl jí přitom mráz po zádech, jak si vzpomněla na tu strašnou událost, kdy se rozdělily. Ona padla do Luciusových rukou a ona…

Ten děsivý zážitek už nikdy nezapomene a byla si jistá, že ani profesorka astronomie.

„Jak se ti vlastně podařilo utéct?“ zeptala se mile.

Z rozechvělých rtů čarodějce uniklo jen jediné slovo: „Snape.“

Lily s pochopením přikývla a čekala, dokud Aurora nenajde odvahu pokračovat.

Trvalo to pár minut a černoška ji dokonce chytila za ruku, aby měla jakousi mlhavou jistotu, že tu zůstane a neodejde, což považovala za jakýsi dobrý pokrok.

„D… dnes ráno,“ vydechla slečna Sinistrová, „ON, zavolal si Snapa k sobě a nechal mě s ním odejít,“ vydolovala ze sebe skrze sevřené hrdlo a při slově ON se lehce zadrhla.

To Lily nějak nešlo do hlavy, ještě neslyšela, aby Pán zla někoho jen tak propustil, ušetřil nebo nechal jen tak odejít. Spíše ty, které využil, ihned zabíjel, či se to říkalo, ale tohle chování se zdálo velmi nepravděpodobné, proto nad tou informací dvakrát zamrkala.

„Jen tak tě nechal odejít zpátky sem? Jako by se nic nestalo?“ zeptala se bezelstně a ihned toho zalitovala, protože pacientka stiskla její ruku a znovu se rozplakala.

„Jistě že se stalo, a proto tě teď žádám, prosím, zabij mě, nemůžu s tím žít!“

Lily ihned začala kroutit hlavou, co je to za absurdní žádost? Proč ji u Morgany má zabíjet? Není přeci žádný vrah! Musela se zbláznit. Ano, pobyt ve Voldemortově přítomnosti by zatemnil mozek každému.

Přesto ležící žena byla téměř zoufalá, a ona nemohla pochopit, co se stalo. Co dohnalo tak silnou čarodějku k takovému katastrofálnímu úsudku.

„Ne, tohle neudělám, nemáš právo mě o to žádat, Auroro,“ bránila se rudovláska, ale černoška se zdála neodbytná.

„Musíš, ty nevíš, co jsem zažila! Co jsem viděla. Mám v hlavě tolik ohavných vzpomínek. Neumíš si ani představit, jaké to je s ním spát každou noc a zachovat si kousek sebe samotné. Je to horší než nějaké mučení, horší než být pod kletbou. Vědět, co se stalo a opakovat to každý den. Prosila jsem o smrt, ale nedopřál mi ji, NEDOPŘÁL!“

Čarodějčin hlas pomalu přecházel do hysterického jekotu, kterému nešlo utéct, jen ho trpitelsky vyslechnout.

Lily musela uznat, že ať s Luciusem Malfoyem zažila cokoliv, tomuto se to ani v nejmenším nemohlo rovnat. Přiznala si v duchu, že vidět Voldemorta se svlékat z hábitu a ulehat na lože, zatímco by se tam bezmocně choulila, muselo být něco nepopsatelně děsivého a odporného.

Raději od traumatizované ženy odvrátila tvář, aby se necítila ještě hůř.

„Je mi to líto, ale… ne, nemohu to udělat, nejsem vrah, nechtěj to po mně. Uvidíš, za nějaký čas tohle všechno přejde, pokud bude třeba, upravím ti paměť a ty si nebudeš nic pamatovat. To pro tebe mohu udělat,“ trvala na svých morálních zásadách, ač ji ten srdcervoucí pláč její kolegyně doháněl k šílenství.

Prostě se nemohla slitovat a zabít někoho, koho znala, vídala ho, mluvila s ním.

Aurora na to však měla svůj názor a byla rozhodnuta ji vystavit všem pádným důvodům, chtěla dosáhnout svého, jak to uměla u svých studentů. Jelikož né všechny astronomie bavila.

„Ty to nechápeš!“ vykřikla černoška. „Já musím zemřít, jsem kousek jeho, já… jsem jeho součástí, jeho duše, jsem jeho viteál!“

Lily na ni hleděla jako na ducha. Doslova.

Viteál… o tom už se Severus nejednou zmínil, přemýšlela. Věděla o poháru, který spolu hledali v Gringottově bance, o prstenu, který měl Brumbál, Salazarově medailonku a samozřejmě deníku, jenž ji samotnou málem zabil. Je tedy možné, aby ona byla jedním z toho všeho? Pokud se dá kousek duše schovat do těla jiného člověka, je to opravdu mistrovsky kruté dílo černé magie.

Chtěla něco namítnout, ale Aurora ji nenechala.

„Každý den mi to opakoval, zas a znovu, bavil se tím, nechtěj, abych tu hanbu v sobě nosila. To proč jsem tady,“ odmlčela se, musela popadnout dech, jak to ze sebe rychle chrlila, „jsem jedna z mnoha, poslal mě zpátky, protože věděl, že tady jsem v pořádku, tady mi nikdo neublíží a nikdo mě nezabije, protože jsem jednou z vás. Pokud já nezemřu, nezemře ani on. To je holá pravda. Nelžu ti. Nemohu se probouzet den co den s pocitem, že ten zvrácený černokněžník žije jen kvůli tomu, že jste mě nedokázali zabít,“ zlomil se čarodějce hlas.

Ošetřovnou se rozlehl nový záchvat hysterického pláče, jak Aurora nad sebou ztrácela kontrolu.

Lily se ženě nedivila, bylo nutno hodně odvahy žádat někoho o takový nevyhnutelný čin.

Proč ale zrovna já? ptala se v duchu. Proč to neudělal Snape, když měl tu možnost? Nebylo by to pro něho jednodušší? Cítil snad nějaký pocit viny?

Na slečnu Evansovou začala doléhat tíha pacientčiných tvrdých slov a obdivovala ji za to, že v nich, ač vypadala zlomeně, sílila odvaha.

„Já… nemohu, prosím, nedokážu to.“

„Musíš. Protože pokud to neuděláš, konec války nikdy nenastane, všichni budeme žít v hrůze a strachu a ty budeš myslet na ty další a další oběti, další ztracené životy, které když to neuděláš, přijdou vniveč,“ jeden argument byl pádnější než druhý a pomalu ubíjel Lilyiny morální zábrany a střídala ho vyhlídka na pocit viny.

Jak Aurora sama řekla, pokud nebude zničena, mír nikdy nenastane a zlo nebude poraženo.

Dost možná zemře Brumbál, Minerva, ministr kouzel, Snape a všichni ti, na kterých jí záleží. Zavládne chaos po celé Anglii. Smrtijedi je budou lovit jako zvěř, dokud jim nepodlehnou. Popravdě, nikdo si takový konec nepřál, je tedy čas vyměnit větší zlo za to menší?

Ani si neuvědomila, že vstala ze svého místa.

Stále však váhala.

Nebyla připravena, ale to nikdo, kdo vás žádal o takovou službu. Nikdo nebyl připraven zabít.

„Musíš to udělat, Lily, já už se s tím smířila, odtud nevede jiná cesta,“ přemlouvala šeptem zoufalá Aurora svou kolegyni s trpitelským výrazem ve tváři, polykajíc vzlyky.

Jako ve snu rudovláska vytáhla svou hůlku z kapsy a namířila její konec na chvějící se tělo před sebou v bílých pokrývkách.

„Udělej to teď, HNED!“ vyzývala ji a zatnula zuby.

Lily svou třesoucí ruku pozvedla o trochu výš, přely se v ní emoce i svědomí a teď mělo utrpět nenavratitelnou škodu.

Každý musel přinášet oběti, velké, nebo malé. Tak by to řekl Albus Brumbál, její opora, její přítel, její učitel, ten by to pro záchranu všech udělal a neváhal by ani minutu. To on dělal ty nejtěžší věci a rozhodnutí, ale nyní toho nebyl schopen, musela ho zastoupit.

Všichni okolo se ocitali v bitvách, smrtelných pastech, bezvědomí a zranění, ona zatím nepřinesla Řádu žádný přínos.

Musela to udělat, přemlouvala se.

„Auroro… odpusť mi,“

Další a poslední myšlenka patřila Lupinovi a tomu, co včera řekl. Dnes mu ukáže, že i ona je ochotna přinést oběť, že je ochotna se rvát za lepší svět.

Najednou měla nepříjemně zamlžený pohled a uvědomila si, že to jsou ty zrádné slané potůčky slz smutku, které se rozeběhly po její tváři, když ošetřovnu ozářilo zelené pronikavé světlo smrti.

„AVADA KEDAVRA!“ 

Autor: Inugirl (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Death potion 34. kapitola: