OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Charon - 13. kapitola

Arianovo sídlo bylo impozantní. Prostor kolem mě byl plný skla, dřeva a oceli. Luxus lidského světa se odrážel od stěn prostorného domu a dával mi nahlédnout do života, který teď Arian vedl.  

Věděla jsem, že si mezi lidmi vytvořil firmu, která mu vynášela dost peněz na to, aby žil jako král i tady. Na druhé straně magické bariéry.  

Geniální mozek mého bratra byl jako dobře promazaný stroj, jel na plné obrátky a on svého intelektu využíval na poli války i všedních záležitostí.  

Právě jeho inteligence mu pomohla přežít na místě, kde by jiní podlehli po pár dnech. Dovolila mu zosnovat plán jak zabít stvůru, která se nazývala otcem, a ochránit tak jedinou rodinu, na níž mu záleželo.  

Arian vládl můrám, ale byla jsem si jistá, že kdyby dostal příležitost žít jiný život... Kdyby byl charonem on místo Sariena, elfí lid by rozkvetl. Byl by stejným králem jako Rine, milosrdným, ale silným, chytrým a soucitným, plný vizí budoucnosti.  

Podívala jsem se na bratra přes dubový stůl, jak míchá kávu v porcelánovém hrnku a snažila se vidět ho nezaujatě.  

Po bílých vlasech nebyla ani památka, teď byly temně plavé a dosahovaly mu na široká ramena. Nad oříškovýma očima se klenulo tmavé obočí a plné rty měl přísně stažené. Arian zdědil sice můří vysokou postavu, takže měřil téměř dva metry, ale stavbou těla se podobal elfům. Elegance, mrštnost, pevné svaly a kočičí pružnost.  

Byl krásný... Můj bratr byl ve své elfí podobě nádherným mužským exemplářem, ale něco v jeho auře... Cítila jsem to. Cítila jsem obsidiánovou smršť, která kolem něj neustále vířila a byla připomínkou skutečnosti, že vypadá jako bůh, ale jedná se o boha podsvětí.  

Destiny měla důvod k obavám, protože pokud se dospělá Kendra ocitne v přítomnosti míšence se vzhledem padlého anděla, ostrou myslí a magií temnou jako samotný hřích? Ano, uměla jsem si představit, jak snadno její dcera podlehne.  

„Je to můj druh,” prolomila jsem ticho.  

Arian pečlivě oklepal lžičku o okraj hrnku a pomalu ji položil na podšálek. Beze spěchu se napil vonící tekutiny a teprve potom na mě upřel pohled.  

„Ano,” řekl klidně. „To jsem vycítil.”  

„Takže jsi mu sebral družku,” pokračovala jsem. „Vzal jsi charonovi jeho královnu.”  

„A pokud za něco stojí, přijde si pro tebe.”  

Tím prohlášením mě zmátl. Nacházeli jsme se kdesi na jihu, za okny se leskl oceán a sídlo bylo opředeno hustou sítí ochranných kouzel.  

„A jak by to měl asi tak udělat?” zeptala jsem se uštěpačně. „Nikdy nás tady nemůže najít.”  

Arian se usmál a odhalil řadu bílých zubů. Můj bratr se téměř neusmíval, takže tohle byl vzácný okamžik.  

„Sama jsi to právě řekla. Je charon. On už způsob najde... Pokud tě tedy chce zpátky.” Pokrčil rameny, vstal a vydal se na terasu.  

Následovala jsem ho a nebylo mi jasné vůbec nic.  

„Budeš s ním bojovat?” Položila jsem mu ruku na paži.  

Arian se napnul, ale neodstrčil mě. Zadíval se kamsi do dálky, jako by hledal odpověď v horizontu. Obzor rudl východem slunce, vzduch kolem byl svěží a voněl solí. A můj bratr byl neklidný jako oceán před námi.  

„To záleží na jeho sestře,” řekl ledovým hlasem.  

Ustoupila jsem o krok vzad a nevěřila vlastním uším. „Ariane, přece do toho nemůžeš zatahovat Destiny! Rozpoutáš válku!”  

Arian se mi vysmekl, opřel se rukama o kovové zábradlí a klouby mu zbělaly, jak ho pevně sevřel. „Chci jen, aby ode mě toho spratka držela co nejdál. Chci její přísahu, že dokáže svou dceru udržet mimo náš svět.”  

Překvapeně jsem zamrkala a měla pocit, že... Bohové, můj bratr měl strach! Muž, který se nikdy ničeho nezalekl, se bál malého batolete nebo spíše ženy, ve kterou měla dospět.  

„Viděl jsi budoucnost,” zašeptala jsem opatrně.  

Bratr se otočil s divokým pohledem a v očích mu plála emoce, kterou jsem nedokázala pojmenovat. „Jestli to nedokáže, zabiju její dítě!”  

„Zabil bys nemluvně ze strachu, co ti udělá jako dospělá žena?” zeptala jsem se a rty mi nevhodně cukaly potlačovaným úsměvem.  

„Už jsem udělal horší věci,” prohlásil ledovým hlasem.  

„Kolik času ti dali?” zeptala jsem se narovinu a smích mě přešel.  

Arian zaváhal, viděla jsem na něm, jak bojuje sám se sebou. „Čtvrt století,” řekl nakonec neochotně.  

„Takže máš pětadvacet let, než se sudba naplní. To je spousta času, bratře... A ten může všechno změnit.”  

„Ty to nechápeš!” zařval vztekle a projel si rukama vlasy, takže odhalil špičaté uši. „Tady nejde o nějaké city, bohové jsou mi svědkem, že já žádné nemám a v hrudi mám pravděpodobně jenom černotu, ale ona by mohla ohrozit všechno, pro co jsem roky bojoval! Držím můry na řetězu, který se ztenčuje každým dnem, kdy pobývám v lidském světě. Generál osnuje plán, jak mě sesadit z trůnu, Kiara čeká na chvíli, kdy mi bude moct zatnout zuby do masa. Pokud to dítě někdy vkročí do mého světa, budu ho muset zabít, abych dokázal, že jsem pořád ještě schopný zvládnout plemeno, ze kterého jsem byl zrozen... Ať už půjde o batole, malou dívku nebo dospělou ženu... Kendra zemře, jestli mi někdy zkříží cestu a já tím rozpoutám peklo.”  

Měl pravdu... Čím déle jsem ho poslouchala, tím víc jsem s Arianem musela souhlasit. Jenže věštby se nemýlí a Stvořitelova dcera viděla budoucnost jasně jako bílý den. Dcera lovců, Temných i upírů se narodila, aby spojila svůj život s králem můr. Kendra neměla na výběr, stejně jako neměl volbu Arian. 

Na terase se ochladilo a v prvních paprscích se zhmotnila Hope, jako bych ji přivolala svými myšlenkami. Fialové oči měla obrovské a plné překvapení. Zdálo se, že je ve stejném šoku jako já.  

„Co tady-” 

Řev přerušil moji otázku a Rine ještě napůl pohlcen v kouři strhl Ariana k zemi. Zasadil jeden úder, než se Arian vzepřel a charona ze sebe shodil. Oči mu rudě zaplály, když se postavil do bojové pozice a odhalil zuby v krutém úsměvu.  

Rine napodobil jeho postoj, tělo se mu chvělo potlačovanou energií a nevěnoval mi jediný pohled.  

„Dnes zemřeš!” prskl směrem k Arianovi.  

„Nebo z mé sestry bude vdova,” pokrčil Arian pobaveně rameny a udělal první výpad.  

Neviděla jsem, že by se pohnul, dokud se vzduch nezachvěl a on se ve vteřině neocitl přímo před Rinem. Pěst vymrštil rychle a prudce a ona našla bez váhání svůj cíl v podobě nosu mého druha.  

„Ariane!” vykřikla jsem.  

Překvapivě to byl Rine, kdo se otočil a se zběsilým pohledem ve tváři mě okřikl: „Nepleť se do toho!”  

Hope mě chytila za zápěstí a otočila směrem k sobě. „Nepřenesla jsem se sem z vlastní vůle.”  

Měla hlas plný strachu a mě zamrazilo v zádech, když jsem se dívala do těch fialových tůní. Stvořitelova dcera byla vyděšená k smrti.  

Terasu pohltil mráz a jeden po druhém se začaly zhmotňovat další postavy. Stvořitel se objevil se svojí královnou, Hopin druh hned vzápětí... Tara, Rhage, Destiny s Dorianem, upíři, lovci... Elfové... Byli tady nejvyšší zástupci tří ras a Arian... Tohle bude masakr! 

Stěna tvořená leštěným smaragdem rozdělila bojujícího Ariana s Rinem, odtrhla ty dva od sebe a vzápětí se oslnivě rozzářila. Zaclonila jsem si oči rukou, abych zmírnila bolest z oslnivého světla.  

„Děti moje...”  

Ten sladký hlas se nesl z hrdla... Zalapala jsem po dechu. Před námi stála Moon, nejstarší bohyně, matka všeho a všech. Slýchávala jsem příběhy o prastarých bozích, znala jsem jejich jména, ale vždycky jsem si myslela, že její obrazy jsou jen bájí, výmyslem tvořeným po tisíciletí.  

Jenže teď tu stála... V jedovatě zelených šatech, s vlasy spletenými v hustý cop protkaný kapkami rosy, které zářily v černých vlasech a s očima světle růžovýma.  

„Dost bylo bojů,” pokračovala mírným hlasem a podívala se na Doriana. „Tvá dcera je darem, který jsem seslala, aby ochránil tvou rodinu i tvůj domov. Až povstane pradávné zlo, musí se spojit všechna má krev, aby byla schopna boje... A musí být smíchána s pošpiněnou krví, aby mohla vyhrát.”  

Pošpiněnou krví... Můry nebyly stvořením Moon, vyvěraly z propastí samotného pekla a Arian byl jejich potomkem, ať už chtěl nebo ne.  

Dorian zaťal zuby a zatvářil se neústupně. „Nikdy!”  

Moon se usmála a pokývala hlavou. „Silný, tvrdý, ochranitelský, obdařen brutální i magickou silou. Takovou, jakou ti poskytla krev matky a dědictví otce. Ale slepý, že si nevidíš ani na špičku nosu. Poslala jsem vám po věštkyni vzkazy a vy jste je ignorovali. Pak tedy prozřete pomocí mého vlastního daru.”  

Moon tleskla rukama a nějaká neviditelná síla mě táhla na kolena. Dívala jsem se kolem sebe a nebyla jsem jediná, kdo pomalu klesal k zemi. Ledová moc mě držela za hrdlo a nutila vzhlížet k obloze.  

Ranními červánky se hnalo něco temného, obrovského, něco... Božského? Nestvůra gigantických rozměrů a kolem ní stíny plazící se jí u nohou... Armády tvořené lovci, upíry, Temnými stojící v obranné linii, která se žalostně rychle hroutila.  

A potom... Oči mi slzely, jak jsem byla nucena upřeně hledět na výjev před sebou, viděla jsem ho ale jasně.  

Dívka s dlouhými, mahagonovými vlasy a safírovýma očima stála po Arianově boku. V kontrastu s bratrovou vysokou a mohutnou postavou působila křehce a něžně, dosahovala mu k ramenům, ale síla jejího pohledu by mohla zabíjet.  

Dvojice stála nehnutě před armádou tvořenou netvorem a stíny, a když se ta stvůra nadechla, ti dva spojili ruce v pevném stisku, zatímco volné paže vztáhli před sebe. Masivní vlna ohně, temnoty a podobných stínů, jakým čelili, se vzepjala a překryla monstra.  

Ve stejné chvíli se na sebe ti dva podívali, Arian se sehnul a políbil dívku tvrdě na ústa. „Drž se blízko u mě, sne.”  

Kendra se usmála a přivřela oči. „To mám v plánu po zbytek věčnosti.”  

Arian ji naposledy políbil a dlouhými kroky zamířil do toho chumlu kroutících se stínů, v ruce se mu leskl dlouhý meč a Kendře planuly ruce černým ohněm.