OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Boží mlýny aneb jak ani Snape svému štěstí neutekl 1

06.06.2011 (12:00) • Texie • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 15× • zobrazeno 2424×

Kapitola 1

Chod celé školy se pomalu vracel do starých kolejí, dá-li se to tak říct. Profesorka McGonagallová nastoupila jako nová ředitelka školy a studenti se znovu vrátili do školních lavic. Bez strachu a obav se znovu mohli začít věnovat svým malicherným sporům a starostem.

Události, které se v těchto zdech odehrály před pár měsíci byly pomalu zatlačovány do pozadí. Nikdy nemohly být zapomenuty, ale všichni se snažili jít dále.

Ve třídách probíhaly hodiny a ticho některých ostře kontrastovalo se prapodivnými zvuky linoucími se zase z jiné třídy. Tenhle poklid narušovalo jen pravidelné klapání dvou párů bot. Jejich majitelky kráčely chodbou a zatím co ta mladší se tvářila poměrně klidně, ta druhá se zvědavě rozhlížela. Obě si však byly neskutečně podobné. Štíhlé postavy, téměř až bílé blond vlasy spadající jim až k pasu a pohled z něž netušíte, co jejich majitelku napadne v příštím okamžiku.

„Teto Matyldo, jsi si tím opravdu jistá?“ zeptala se Lenka se sotva patrnou nadějí.

„Naprosto,“ zaplála dotyčná. „Přece nemůžu ty nebohé mladé duše nechat bez potřebného vzdělání!“

„Hm, jen jsem se ptala,“ hlesla Lenka. Někteří profesorové bohužel už na školu tento rok nenastoupili. A tak nastupovalo hned několik nových profesorů. Matylda v tom viděla příležitost, udělal něco pro ostatní a být užitečná i ostatním. Předat těm začínajícím kousek z toho, co sama ovládala. Nikdy nikde dlouho nevydržela, ale tohle přece muselo být konečně ono. S kupou dětí okolo nemohl být každý den stejný a nikdy se jí tahle práce omrzet.

„Jsou to támhle ty dveře,“ ukázala jí Lenka a zastavila.

„Děkuji, zlatíčko,“ usmála se na ni teta. „Už to zvládnu sama.“ S těmito slovy ji políbila ještě na čelo a vykročila.

Vešla do tmavé místnosti, která byla rozdělaná několika velkými knihovnami plnými zaprášených knih. Vlastně všude tady byl prach a nepořádek. Na první pohled bylo patrné, že to tady ovládal v posledních letech pouze muž a až bolestně to chtělo ženskou ruku, aby to zase k něčemu vypadalo.

Matylda si prokřupala prsty a rozkošnicky jimi zakmitala ve vzduchu. V očích se jí zablesklo a mysl okamžitě zvažovala co tu s tím podniknout.

Následujících pár hodin se chodbami rozléhaly hlasité rány, skřípání a občas se z pod dveří vyvalila nová dávka prachu. Profesorka McGonagallová měla sice v plánu jít přivítat novou posilu jejich profesorského sboru, na niž byla opravdu velmi zvědavá, ale při tom všem ji nějak přecházela odvaha a rozhodla se raději vyčkat.

Teprve až chvíli před večeří všechen ten hluk utichl. Netrvalo to dlouho a zevnitř se vynořila i Matylda. Na sobě měla delší šaty, které jí v hustých záhybech spadaly až ke kotníkům a nechaly tak vyniknout růžové střevíce, které se však k těm zelených šatům vůbec nehodily.

Cupitala chodbami a snažila se využít svého mizerného orientačního smyslu, aby trefila do sálu. Po třech kilometrech chodeb, pěti špatných odbočkách na pohyblivém schodišti a objevení největší pavučiny jakou kdy viděla, to vzdala. Hlad pokořil její hrdost a zeptala se na cestu jednoho z probíhajících domácích skřítků.

Vděčně se na něj usmála a rozběhla se udaným směrem na druhý konec hradu. O pár minut později opravdu zaslechla nějaké švitoření. Dětské hlasy se překřikovaly vzrušeně jeden přes druhý. Nadšeně přidala do klusu.

O chvíli později však zjistila, že to zase tak dobrý nápad nebyl. Z poza rohu se totiž vřítila přímo do nitra toho dětského švitoření. Prvnímu dítěti se ještě vyhnula, druhého těsně minula a to třetí bylo již nad její síly. Po hlavě zahučela přímo do středu prváků čekajících před hlavním sálem.

Okolo nastalo hrobové ticho, takže její skuhrání při zvedání se patřičně rozléhalo okolo.

„Dobrý večer slečno Laskorádová.“

Vzhlédla k tomu hlasu a tvář se jí rozjela v nadšený úsměv.

„Profesorko McGonagallová moc ráda vás opět vidím.“

Myslí jí projely vzpomínky na profesorku i na vlastní studentská léta. Profesorka si na ně podle ztuhlého úsměvu evidentně pamatovala také. Přejela ji pohledem, jestli je v pořádku a zastavila se na růžových střevíců, které prostě nešlo přehlédnout.

„Ehm, asi jste se v tom spěchu přehmátla...“ snažila se ji taktně upozornit.

Matylda také poklesla pohledem dolů, ale okamžitě zavrtěla hlavou a okraj šatů si ještě vytáhla výš, aby její střevíce mohl každý vidět.

„Kdepak, to jsou moje nejoblíbenější a pro dnešní slavnostní den jsou proto naprosto ideální.“

„Ke zbytku vašeho oblečení se ale jaksi nehodí.“

„Samozřejmě že ně, jinak by přece neměly možnost tak vyniknout ne?“

McGonagallová to vzdala. Rukou ji naznačila ať se raději přidá k ostatním v sálu a sama se začala věnovat prvákům.

Matylda si připadala jako by sama byla prvačka. Sál jí zase připadal obrovský a vše okolo tak monumentální. Ve výšce nad hlavou poletovaly stovky svíček a ozařovaly vše okolo teplou září. Jako by to bylo včera co Will Wisley přesunul všechny svíčky při večeři nad ni a ona měla polévku samou kapku vosku. S jejími vlasy to udělalo ale hotové divy...

Jenže teď už nebyla obyčejnou žákyňkou, ale profesorkou. Se staženým hrdlem a nadšeným výrazem vyklusala ke stolu v čele sálu a přisedla ke zbytku učitelského sboru. Některé si ještě sama pamatovala.

To už se však dveře rozevřely znovu a dovnitř vešla profesorka McGonagallová s řadou studentů v závěsu. Zařazování začalo. Matylda žádné z těch dětí neznala a tak tu chvíli využila ke zkoumání ostatních. Přejížděla pohledem po ostatních vyučujících, až jí pohled u jednoho zůstal stát. Aniž by od něj odtrhla oči, dloubla loktem do toho prcka vedle sebe.

„Kdo je ten fešák tmavýma očima?“

Profesor Kratiknot vyprskl dýňovou šťávu skoro až na kouzelný klobouk včetně jeho nynějšího majitele. Celý rudý se zahleděl na Matyldu a pak i na Snapea, který naštěstí její otázku přeslech a netušíc jakékoliv nebezpečí dál ostřížím zrakem rentgenoval nové studenty.

„Pro... profesor Snape,“ hlesl váhavě, jako by si nebyl jistý jestli se opravdu nepřeslechl. Bohužel ne. Matylda si opřela bradu o ruku a přejížděla pohledem po jeho profilu, po nepřehlédnutelné linii ostřížího nosu, pevně semknutých rtech, že z nich byla jen tenká světlá linka a černých vlasech, které mu zplihle vysely až po ramena.

Povzdechla si až se pár učitelů okolo ní ohlédlo. Kratiknot si bleskurychle nacpal plnou pusu jídla a vehementně žvýkal s výrazem, že nevnímá nic okolo. Jeho přežvykování se ještě zrychlilo, když koutkem oka zaznamenal, že se ohlédl i Snape.

Přimhouřeným pohledem vyhledal zdroj toho nepřístojného zvuku až k Matyldě. Zaujatě přejel očima po neznámé tváři. V momentě, kdy na něj však její velké fialkové oči koketně zamrkaly rychlostí, že skoro ucítil průvan, trhl sebou.

Kratiknot se začal málem klátit ze židle v mdlobách. Tohle na něj bylo moc. Snape naklonil nechápavě hlavu a vehementně se snažil přijít na to, proč se jeho kolegyně slečna Láskorádová chová tak podivně.

Matylda cítila, jak ji polévá horko. Dával se přímo na ni. Věnoval jí veškerou svou pozornost a to na něj jen zamrkala! Tady prostě fungovala chemie na první pohled. Cudně se na něj pousmála a koketně začala navíjet pramen dlouhých blond vlasů na prst.

V dalším okamžiku aspirovali na pád ze židle dva. Snape vytřeštil v hrůzném podezření oči a trhl sebou tak, že poposedl málem do prázdna vedle své židle.

Kratiknot se sklátil s hlavou zabořenou do dlaně. Doufal že tohle bude klidný rok. Ach, jeho nebohé nervy...

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Boží mlýny aneb jak ani Snape svému štěstí neutekl 1: