OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Another Fire - 20. kapitola

05.01.2013 (12:00) • Eliza • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1038×

Stála jsem čelem k Lukovi a čekala, až něco řekne. Až se pohne a donutí mě s ním začít bojovat. Na život a na smrt.

Ale on se nehýbal. Od té chvíle, co zemřel náš poslední nepřítel, tam jen stál s lítostí v očích. Rvalo mi srdce, takhle na něj hledět, ale musela jsem přiznat, že po týdnu v aréně jsem byla už trochu otupělá. Děsilo mě, že jediná moje myšlenka se týká mého přežití. Kam se poděla Sydney, která chtěla Luka za každou cenu zachránit před profíkem a která se už od začátku trápila jeho smrtí? Skryla se za strach z umírání. Bála jsem se toho tak moc, že mi stačila záminka, abych po něm vystartovala. Jen abych se chránila. Vyměnila jsem lidskost za téměř zvířecí reflexy. Bála jsem se sama sebe.

Byla jsem zraněná, on taky. Když jsem se tak na něj dívala, možná bych stihla vyslat šíp k jeho hrudi, aniž by on stačil zaútočit na mě. Možná. Ale jistá jsem si tím nebyla.

„Co teď?“ zeptal se konečně a prolomil tak ledové, tíživé ticho. Cukla jsem sebou. Tohle měl vědět on, ne já.

„Nevím. Popereme se a kdo přežije, vyhraje?“ nadhodila jsem s falešným úsměvem. Myslela jsem to z víc než poloviny vážně.

Zavrtěl hlavou. Tak se nám to komplikuje. Je praní se mnou pod jeho úroveň?

„Já tě nechci zabít, Sydney. Nikdy jsem to nechtěl,“ prozradil mi a já si vybavila, jak to bylo před Hrami. Vybavila jsem ti toho Luka, který by za přežití dal cokoliv. Který měl v úmyslu bojovat a nevzdávat se, jen aby se dostal zpátky domů ke své rodině. Tohle byl člověk, který tu teď měl stát proti mně. Bylo by to snazší. Jak ho mám zabít, když mě nechá? Nemohla jsem. To rozhodování mě ničilo.

Rozhodil ruce do stran.

„Střel mě. Bude to rychlá, téměř bezbolestná smrt. To pro mě i pro sebe, můžeš udělat,“ řekl a usmál se. Smířeně. Ne poraženě. On neprohrál. Jen mě nechával vyhrát a v tom byl v Hrách, v této chvíli, setsakra rozdíl.

Rozešla jsem se ke stromům opodál a položila si na jejich kůru hlavu. Bylo mi čtrnáct. Vyrůstala jsem v mírumilovném kraji, mezi poli a loukami. Tohle bylo na mně moc. Zabít nebo nezabít? Doma mě jeho rodina bude nenávidět. Dost možná už mě nenávidí teď.

Popošla jsem mezi stromy na prostranství louky. Ptáci zpívali veselou melodii. Kdyby tušili, že na půdě, kde teď jsou, byla prolita krev dvaceti dvou dětí. A že nějaká ještě prolita bude.

Luke šel za mnou, ne přímo, ale když jsem se ohlédla, viděla jsem, jak vstupuje na louku také. Zastavila jsem se. I on. Vytáhla jsem z toulce šíp. Ještě mi jich zbývalo šest, ale ty už nikdy, nikdy nebudou potřeba.

Rozhodla jsem se ho poslechnout. K čemu to bylo. On by mě nezabil. Dost možná by udělal cokoliv, abych já zabila jeho. Nechápala jsem, proč to dělá. Ale nezbývalo mi nic jiného, než to přijmout.

Slíbila jsem sama sobě, že nebudu plakat.

Vykročila jsem a něco mě udeřilo do nohy. Zamračila jsem se, ale bolest přetrvávala. Uskočila jsem zpátky a směřovala pohled k zemi. Co to…?

Kus ode mě, Lukovým směrem něco zapraskalo. Skoro jako, jako…

Elektřina.

Oči se mi rozšířily v náhlém, děsivém poznání. Nevěřila jsem, že se tvůrci her budou plést i do závěrečného souboje. Nahnali zbývající splátce k sobě a ti už se o sebe postarali. Tak to bylo.

Ale trvalo nám to moc dlouho. Bylo to moc dlouhé a lidé se začali nudit. A po třech naprosto neakčních dnech jim potřebovali naservírovat něco, co si užijí.

Zvedla jsem hlavu, abych mohla varovat Luka, ale naskytl se mi hrůzný pohled.

Jeho tělo bylo chyceno v jakési elektrické síti. Byl asi dvacet centimetrů nad zemi a zmítal se v nekontrolovatelných křečích. Pohled měl upřený přímo na mně. Polkla jsem a potlačil řev, který se mi dral z hrdla. Nebudu, nesmím… To ne.

Rty se mu pohybovaly, ale nevycházel z nich žádný zvuk. Děsivá, smrtelná grimasa.

„Pr…pr…prosím!“ zakřičel konečně, z posledních sil, které mu zbývaly.

Plakala jsem. Vím to, ale slzy jsem na tvářích necítila. Odevzdaně jsme založila šíp a zamířila.

Vystřelila jsem a škubaní Lukova těla ustalo. Spadlo na zem. Elektřina byla pryč.

Přiběhla jsem k němu a tiskla svoje čelo k jeho hrudi. Tričko už bylo pokryté krví, která se vyvalila z rány u jeho srdce, kterou jsem mu způsobila, ale mě to bylo jedno. Krev se smíchala se slzami. Plakala jsem a vyplakávala kousíčky sebe do jeho trička. I přese všechno vonělo jím. Luke si nějak dokázal uchovat vůni obilí a větru od malého jezera uprostřed kraje. Vůni domova měl stále s sebou.

Zaslechla jsem nad sebou vznášedlo. Odhodila jsem luk, toulec se šípy, batoh i nůž, dost daleko, abych se na ně nemusela dívat. Už nikdy jsem ty věci nechtěla ani cítit. Nenáviděla jsem Capitol a tvůrce her za to, co provedli. Naházet čtyřiadvacet dětí do arény je jedna věc, i když krutá. Ale když přímo někoho popraví, je to něco jiného. Mučili ho tou elektřinou a donutili mě, abych mu zkrátila trápení. Abych ho zabila. A já to nedokázala přijmout.

Setřela jsem si z tváří slzy a chytila se žebříku, který visel ze vznášedla. To zároveň vyzvedávalo Lukovo tělo a já bezmocně sledovala, jak se pro něj natahuje mechanická ruka, svírá ho a vytahuje ho nahoru. Ochablého. Mrtvého.

Proud mě přimrazil na žebříku a vytáhl mě nahoru. Na palubě se ke mně okamžitě přiřítili zdravotníci, ale já je nevnímala. Posadili mě a houbičkami mi začali otírat ránu na čele. Pálilo to. Ale ne víc, než rána v mém srdci, která tam zůstane už po zbytek mého života.

Shlédla jsem dolů. Stále jsem mohla vidět arénu, sopku, i mýtinku, ze které mě vyzvedli.

Když zdravotníci usoudili, že mi nic vážného není, položila jsem se a poddala se dobrotivému, milostivému spánku.

Zdálo se mi o profíkovi a Lukovi. Vsadím se, že jsem ze spaní křičela.

Autor: Eliza (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Another Fire - 20. kapitola: