Upíří deníky - Zavržení - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak co? Vyzná Teresa své city k Damonovi? Nebo to nějak uhraje?
Tuto kapitolu jsem nazvala Smuteční oslava... Snad se bude líbit. :)
Tak, doufám, že se vám kapitolka líbila. :))
TerryBells...

15.12.2012 (07:00) • TerryBells • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 11× • zobrazeno 2616×

2. kapitola – Smuteční oslava-

„Máš mě ráda jako kamaráda, nebo jako něco víc?“ zeptal se a své oči měl na mne upřené.

„Damone, myslíš, že bych kvůli tobě riskovala svůj život, kdybys pro mne nic neznamenal?“ odpověděla jsem otázkou.

„Já nevím, na to mi právě musíš odpovědět ty,“ řekl bez přemýšlení.

„Myslím, že si na to můžeš odpovědět sám,“ řekla jsem jistě.

„Já to chci slyšet od tebe,“ odporoval.

„Fajn… Něco k tobě možná cítím, jasné?“ řekla jsem polo křikem.

„Co je to něco?“ řekl s jeho běžnou grimasou.

„Panebože už mlč a polib mě!“ řekla jsem rychle.

Damon se ke mně přiřítil obrovskou rychlostí a vášnivě mě políbil. Polapil mě do svých sítí, poutal si mě k sobě pevněji a pevněji. V tu chvíli byl vášní, touhou i dychtivostí, vším co jsem chtěla. Přesto mě ještě zvládal trápit něžností, která k němu dokonale seděla.
Skončili jsme s čely opřenými o sebe, zhluboka oddechující a zmámení tím druhým.
Po pořádně dlouhé době jsem se odhodlala pohlédnout mu do očí.

„Elena jde,“ řekl a vypařil se. Nechal mě tam jen tak stát, o půl vteřiny později, co odešel, zaklepala na dveře Elena a poté vstoupila.

„Ahoj,“ řekla mile.

„A – ahoj,“ zakoktala jsem se.

„Je ti dobře? Celou noc jsi kašlala, až nad ránem jsi přestala,“ oznámila mi Elena.

„Jo, myslím, že ano. Dala jsem si sprchu, a už je všechno fajn,“ řekla jsem rychle.

„To jsem ráda,“ řekla a usmála se.

„Slyšela jsi o tom starostovi?“ zeptala jsem se rychle.

„Ano, nechápu to. Nemohl být upír, není to možné,“ řekla nechápavě.

„Já vím, nepřijde mi to logické,“ řekla jsem zamračeně. „Chudák Tyler,“ dodala jsem.

„Dnes odpoledne je takové to rozloučení,“ řekla mi Elena. „Půjdeš tam?“ zeptala se.

„Určitě ano, Lockwoodovi nám taky hodně pomohli, když jsme přišli o rodiče,“ řekla jsem jasně.

„Takže se tam uvidíme,“ řekla a chtěla odejít.

„Někde jdeš?“ zeptala jsem se rychle.

„Asi ano, půjdu za Stefanem,“ řekla s roztomilým šklebem.

„Tak fajn, uvidíme se,“ řekla jsem, než stačila zavřít dveře.

Sedla jsem si ke stolu a vytáhla jsem svůj deník, do kterého jsem už pěknou dobu nic nezapisovala, možná to bylo proto, že jsem všechny své myšlenky měla komu svěřit. Byl tu někdo, kdo mě dokonale chápal. A já se snažila pochopit jeho.

Milý deníčku,

tak ti zase po dlouhé době něco svěřím. Nikdy jsem v sobě neměla větší zmatek. Myslela jsem si, že já a Damon budeme jen přátelé. Hodně dobří přátelé, ale v posledním týdnu se vše změnilo. To byl také důvod, proč jsem toho moc nenapsala. Neměla jsem potřebu, věděla jsem, že mám osobu, která mě poslouchá a možná jí to i zajímá. Nikdy jsem si z nikým tak nerozuměla. Ano s Elenou si rozumím, a vždycky budu, i když se poslední dobou celkem rozcházíme ve svých názorech.

Čas na smuteční oslavu nastal a já už společně s Jennou a Jeremym seděla v autě.

„Jeremy, chraň tě ruka páně se tam ztřískat, rozumíš? Nebo poprat, nebo udělat něco stejně pitomého,“ řekla Jenna jasně.

„Jenno, klid. Nemám to v plánu,“ řekl Jeremy rychle.

Pohled Damona:

„Ahoj, Tereso,“ řekl jsem zvesela. Otočila se a přivítala mě zářivým úsměvem.

„Ahoj,“ řekla mile.

„Chtěl jsem si s tebou promluvit o dnešním ránu,“ řekl jsem rychle.

„Jistě, o čem přesně?“ řekla udiveně.

„No, asi o tom momentu…“ Teresa zakývala hlavou, že naprosto chápe.

„Co bys chtěl probírat?“ zeptala se nechápavě.

„No, co se bude dít teď,“ řekl sem jasně.

„Jasně, tak začni,“ řekla a pozvedla ramena. Mluvila jakoby vůbec nevěděla o čem je řeč.

„Víš vůbec, o čem je řeč?“ zeptal jsem se jasně.

„Jasně, že vím,“ řekla, ale její oči říkaly pravý opak.

„Mám na mysli ten polibek, abys byla v obraze,“ připomněl jsem jí.

„Co chceš řešit? Byl to úlet…“

„Pro tebe to byl jenom úlet?“ řekl jsem skoro raněně. Nechtěl jsem dál prožívat tuto chvíli, a tak jsem z toho pokoje rychle odešel.

Procházel jsem přes chodbu v Lockwoodovic domě.

„Co ti je?“ zeptala se Elena.

„Odkdy to tebe zajímá?“ zeptal jsem se chladně.

„Co ti je, to víš, že mě to zajímá,“ řekla neuvěřitelně mile.

„Vím, že ti Teresa řekla, že na mě máš být milá, ale řekl bych, že jí to je asi jedno, jelikož mě tak nějak odpálkovala,“ řekl jsem naštvaně. Její výraz se změnil, usmála se. Super, takže jí to je ještě k smíchu.

„Damone, tak za prvé jsem se na tebe nevykašlala, za druhé nejsem Elena, a za třetí co to k sakru meleš?“ vylítla na mne.

„Jestli ty jsi Teresa, a neodpálkovala jsi mne, tak tam se mnou mluvila Elena?“ zeptal jsem se rychle.

„To není možné, s Elenou jsem mluvila asi před chvílí,“ řekla nechápavě. Pokud jsem nemluvil s Teresou, ani Elenou, tak potom existuje jediná osoba, která vypadá stejně.

„Katherine,“ vydechl jsem.

Pohled Teresy:

Když jsem uslyšela to poslední slůvko, tak ve mně zamrazilo. Do této chvíle to byla pochybná mrcha z Damonových povídek, neuvědomovala jsem si, že by mohla být tak blízko mne. Vydávat se za mne!

„Musíme najít Stefana a Elenu,“ řekl rychle.

„Když jsem s ní mluvila, tak byla se Stefanem v salónu. Seděli tam,“ řekla jsem se strachem.

„Fajn, jdeme,“ řekl Damon a chytil mě za ruku. Rychle jsme se dostali z chodby do salónu. Nemusela jsem hledat dlouho a uviděla jsem Elenu s paní Lockwoodovou.

Pustila jsem Damona a zamířila jsem k nim.

„Prosím, paní Lockwoodová, mohla bych si na chvíli půjčit sestru?“ zeptala jsem se zdvořile.

„Jistě,“ řekla s posmutnělým úsměvem. Elena vstala a namířila si to za mnou k Damonovi.

„Ty ses zase převlíkla?“ zeptala se zmateně.

„Proč bych se… Kde je Stefan?“ zeptala jsem se rychle.

„Vždyť si s ním chtěla mluvit, říkala jsi, že se jedná o Damona a musíte si promluvit,“ řekla nechápavě.

„To nebyla ona, stavila se za námi Katherine,“ řekl Damon naštvaně.

„Kam šli?“ zeptala jsem se rychle.

„Někam ven,“ řekla poněkud zmateně.