OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 91.

23.07.2013 (20:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1220×

EDIT: Článok neprešiel korekciou!

„Nelíbí se mi, co se mezi vámi děje,“ pronesla Rebeca, když dohnala Doru, která vstala v momentě, kdy se u stolu objevit Tobias. „Když se nedokážete usmířit vy dva, tak jak by to měl potom dokázat zbytek světa?"

„Nepřeháněj,“ zamumlala Adoráta, ale ve skutečnosti přemýšlela o něčem podobném. Byl to už skoro měsíc, co je rozdělila ta epizoda s lektvarem. Poslední dobou na Tobiase myslela většinu bdělého času. Postrádala ho tak, že to bolelo až fyzicky, ale pocit zrady se za tu dobu o nic nezmenšil. Chtěla zpátky svého přítele, svého rádce a vrbu, jenže taky nehodlala být ta, co se připlazí jako první. Ona udělala chybu v dobré víře, on se ale jen zachoval sprostě. Tady nebylo o čem mluvit.

„Vážně, Doro, já o něj mám starost. A o tebe taky. Co ty tvoje… záchvaty?“ ztišila hlas, jako by snad řekla něco extrémně neslušného. „Copak mi chceš tvrdit, že se to nezhoršuje? Navíc pořád nemůžu uvěřit, žes mi to chtěla neříct.“ Její hlas byl víc než jen obviňující.

Byla to ale pravda; Adoráta to před ní chtěla utajit. Nechtěla, aby to věděl někdo další, ale jak se zdálo, nedokázala tomu zabránit, hlavně když s ní teď Rebeca trávila většinu času. Bylo snadné utajit to během vyučování, když magii uvolňovala pomocí hůlky, nikdy se nestalo nic, co by se nedalo považovat za náhodu – a to ji musel navíc někdo opravdu rozhodit.

O volnu to ale bylo těžší a nejvíc na konci víkendů, kdy téměř nečarovala. Musela si teď zvykat na používání hůlky kvůli každé maličkosti, aby riziko alespoň malinko snížila. Taky hodně trénovala nová náročná kouzla. Nešla jí, ale to nebylo důležité.

„Nechtěla jsem ti prostě přidělávat starosti.“

„Jo,“ odfrkla si Rebeca, „to už jsi mi říkala. Jenže já si o tebe budu radši dělat starosti, než abys mi tak důležitou věc tajila.“ Vyrušil je Fawkes, který se objevil odnikud. „Jasně, zachráněná fénixem. Tak si teda jdi, když musíš, ale ještě jsme neskončily.“

Fawkes chytil Adorátu za rameno a přenesl je oba na Měsíční louku v Zapovězeném lese. Krásné místo uprostřed tmy, kam je Hagrid zavedl, aby viděli jednorožce. Ukázalo se jako to pravé místo pro učení uvolňujících technik. Meditace, tak tomu říkala Rebeca, ale nebylo to úplně přesné. Fawkes na nich trval a tak se Dora podvolila. Doufala, že to pomůže, i když zatím žádné změny nepociťovala.

„Děkuju,“ zamumlala, ale od Fawkese cítila jen souhlas s Rebecou. Bezva. „Nechci ji tím zatěžovat. Má toho sama dost.“

Lež. Jasně, lhát někomu, kdo se ve vaší mysli vyzná lépe, než vy sami, to není to pravé. Adoráta to tedy nechala být a posadila se na lehce ušlapanou smaragdovou trávu. Fawkes jí přistál přímo na hlavě a dlouhými ocasními pery jí cuchal vlasy. Ta tíha byla příjemná. Bylo to něco, k čemu se mohla upnout, zatímco se snažila na všechno ostatní nemyslet.

Magie. Soustřeď se na magii. Měla pocit, jako by jí ta slova zněla v hlavě tak jasně, jako by je řekl někdo vedle ní. Fawkes se od její mysli poslední dobou téměř neodděloval. Snad proto, že měl o ni strach. Cítila tu obavu pořád někde na okraji. Dlouho si myslela, že je to její pocit, dokud si neuvědomila, že patří jemu. Smířila se s ní snáz, než s tou Rebečinou.

Soustředění!

S povzdechem zavřela oči a dýchala. Dlouhé nádechy nosem, které vypouštěla ven lehce pootevřenými rty. Snažila se oprostit od všech myšlenek i emocí. Nechtěla se zaměřovat na svoje pocity nebo život, chtěla najít svou třetí stranu. Magii.

Fawkes jí tvrdil, že každý kouzelník i čarodějka má své magické jádro. Něco jako další duši. Vyvíjí se, dá se ovlivnit i poškodit. A stejně jako duše prostupuje vším a nedá se fyzicky uchopit. Duše určuje to, kým jsme. Magie je hlubší, základnější. A mnohem primitivnější. Ovládají ji naše základní instinkty a touhy. A divokou magii v každém jedinci tak ovládá podvědomí.

Pokud ji chce Dora ovládnout, musí ovládnout sama sebe tam, kde lidská vůle nemá téměř žádnou moc.

Magie jedince má vždy blízko k něčemu… Myslí jí probleskly hloubky země, horkost lávy připomínající krev, její přeměna v kámen, hrubost zeminy, z ní vyrůstající stromy, pak vítr v jejich korunách, také mraky a nakonec z nich padající voda, protékající mezi skalami a vsakující se zpět země.

„Elementy,“ vydechla Adoráta v pochopení, zůstala však nehybná, se zavřenýma očima. Fawkesova mysl se zavlnila spokojeností.

S magií nebo bez, každý tíhne k něčemu. Poznej svoje jádro.

Adoráta se zamračila. Na mysli jí vytanuly ty hloupé testy z Týdeníku čarodějek, které lákaly k podobným šílenostem – ‚najděte si svůj element‘ nebo ‚zjistěte si, jaký element se k vám nejlépe hodí‘. Fawkesovo vědomí její pochybnosti zastavilo. Rozhodnost, kterou z něj cítila, nemohlo nic takového podrýt.

Tvůj element. Tvé jádro.

Potlačila touhu se ušklíbnout. Jistě, jak snadné. Jako by běžně hledala něco tak naprosto neuchopitelného. Odhodila ale všechny pochybnosti a soustředila se jen na dýchání a Fawkesovu tíhu. Soustředila se pouze na sebe, vypouštěla všechno ostatní. Vrzání stromů, vítr ve větvích, zvuky zvířat, šustění listí – to všechno pomalu utichalo. Slyšela hučet vlastní krev i dech, který jí šustil v nose a syčel mezi rty.

Bum - bum. Bum - bum. Bum - bum. Pak Fawkesova tíha z ničeho nic zmizela a Adoráta se škubnutím otevřela oči. Něco se ozývalo zpoza stromů. Bylo to blízko. Adorátě přeběhl mráz po zádech, když zaslechla tlumené zavrčení. V další chvíli se ocitla přímo na hradním nádvoří a Fawkes se jí s utěšujícím trylkem usadil na rameni. Oběma rukama se opřela o studenou kamennou zeď hradu a čekala, než se jí přestanou třást kolena.

„Tohle- Tohle mi moc nepomáhá, Fawkesi. Já- Já asi-“ Její roztřesený hlas se vytratil, když se kolem ní rozmihotala narudlá záře. Cítila neskutečné pnutí hluboko uvnitř a pak se jí kameny pod rukama rozpálily. Rychle ucukla, až klopýtla a spadla na zadek. Rychle dýchala, jako by vyběhla tři patra najednou. Fawkes se vznášel nad ní a jeho lítost jí zaplavovala mysl. Tichounce zpíval.

Aura kolem ní pohasla a ve tmě večera bylo slyšet jen její dech, pukání rozpáleného kamene a-

„U Merlina, Doro, jsi v pořádku?“

Polekaně se otočila. Vedle vchodu stála a vyděšeně na ni zírala Vanda. Kolem pasu měla Tobiasovu ruku, ke které logicky patřil i celý zbytek Tobiase. Tentokrát ale chladně nepřístupnou masku nahradil výraz šoku.

Rychle se pokusila vyškrábat na nohy, ale přišlápla si hábit a tvrdě dopadla na kolena. Vanda k ní rychle přiskočila, ale Tobias byl hbitější, už ji vytahoval na nohy. Její mrzimorská spolužačka se jí s pořád stejně vyděšeným výrazem podívala přes rameno. „U Morganiny hůlky, z té zdi se kouří!“

„Ne to- Ono se ale vůbec-“ koktala Dora, protože tohle bylo přesně to, co nechtěla, aby se stalo. Došlo jí, že ji Tobias pořád drží za loket, vytrhla se mu a udělal dva kroky stranou. Voněl po vavřínu a badyánu, jako by právě dovařil nějaký lektvar, a jí se z toho svíraly vnitřnosti úzkostí.

„Doro, co se stalo? Nemáme někoho zavolat?“ zeptala se spolužačka ochotně.

„Ne!“ vyjekla v panice.“Ne,“ zopakovala o něco klidněji, když viděla Vandin výraz. „Prosím, jen to nikomu neříkejte, ano?“

„Ale, Doro-“ začala Vanda protestovat. Adoráta ji chytla za ruku a naléhavě stiskla.

„Prosím, Vando. Prostě jen… dělejte, že se tu nic nestalo. Pokračujte v tom- No, v čemkoliv co jste dělali a na tohle zapomeňte, jo?“

Vanda chvilku mlčela, ale pak přikývla. Jako správná mrzimorka. „Samozřejmě. Jestli si tedy seš jistá, že-“

„Jo. Úplně jistá. To-“ máchla rukou ke zdi. „To nic nebylo.“ Pak se otočila a vyrazila ke Vstupní bráně.

„Adoráto!“ Otočila se naprosto automaticky. Tobias byl o dva kroky dál od Vandy a blíž k ní. Jeho výraz byl plný emocí a zmatku. Ale byl to pořád Tobias; nikdy neukazoval vše. S pálícíma očima se otočila a zmizela v hradu, nechávajíc ty dva i Fawkese za sebou.

Aniž by si to uvědomovala, zastavila se až před dveřmi Troyových pokojů. Na moment se zarazila, ale pak zvedla ruku a zaklepala.

Otevřel docela rychle; v ruce držel pohár aromatického vína a na sobě narychlo natažený tmavě modrý tenký župan.

„Áhoj,“ pozdravil překvapeně, ale pak si všiml, jak vypadá. Stála před ním v umazaném hábitu, se zarudlými tvářemi a kousla se do rtu, aby nevypustila z pusy něco, co by mohlo ukázat, jak moc je rozhozená. Ustoupil stranou a pustil ji dovnitř.

Zastavila se u gauče a nerozhodně se koukala kolem. Na stolku ležela rozečtená kniha, v krbu hořel oheň a kolem pohovky se porůznu povalovaly různé notové archy. Musela ho vyrušit uprostřed práce.

Slyšela ho zavřít dveře, položit pohár na odkládací stolek vedle dveří a přejít z kamenné podlahy na koberec. Vycítila ho za sebou ještě dřív, než jí položil ruce na ramena. „Có se děje?“

Otočila se k němu čelem, čímž se mu ocitla v náruči. Postavila se na špičky a přitáhla si ho k sobě. Chutnal po svařeném vínu a po ohni. Chvíli spolupracoval, ale pak se odtáhl a podržel ji od sebe na délku předloktí. „Doro, nemůžeš sém pokaždé takhle vpadnout.“

Sjela mu rukama, které předtím zaplétala do jeho vlasů, ke klopám županu. Prsty se dotkla holé kůže tam, kde se látka rozdělovala. Pohladila několik jemných černých chloupků na prsou.

Povzdechl si. Ještě chvilku čekal, jestli mu přece jen neodpoví, ale když mlčela a jen ho hladila, přestal ji od sebe držet dál. Sklonil se tak, aby ho mohla znovu políbit a nechal si od ní rozvázat ledabyle zavázaný pásek od županu. Tentokrát ji neodvedl do ložnice. Stáhl z ní hábit i svetr a zvedl si ji do náruče, pak se i s ní jen v plátěných kalhotách posadil na pohovku. Seděla mu obkročmo na klíně, zatímco ji líbal a obratně rozepínal knoflíky na bílé košili. Stáhl ji a hodil na zem k ostatnímu oblečení.

Adoráta se zatím zoufale snažila najít nějakou kotvu v bouři pocitů. Cítila se vyděšená, zmatená a opuštěná, když utíkala z nádvoří. Pronásledovaly ji překvapené šedé oči a Vandin starostlivý výraz. Chtěla jim utéct, ale celou dobu, co běžela chodbami, se jí držely. Proto skončila tady.

Troyovy doteky a polibky odváděly její myšlenky jinam. Dokázala se soustředit ‒ opravdu soustředit – i na něco jiného než na hrůzu z toho, co se s ní děje. Čemu se nedokáže bránit.

Cítila jeho prsty na holé kůži svých paží, zad a břicha. Rozepnul jí podprsenku a zbavil se jí stejně jako košile. Pak ucítila jeho rty. Zalapala po dechu. Usmál se a zopakoval to. Vzdychla.

Šokující, napadlo ji, zatímco jí jeho prsty stoupaly po stehnech a zvedaly sukni školní uniformy. Přejel místo, u kterého sebou trhla, jak ji to zalechtalo. Rychle se ale ovládla, když ji jemně kousnul. Zapletla mu prsty do vlasů a znovu vzdychla. Ani zdaleka se to nepodobalo tomu, co s ním zažila poprvé. Tohle bylo pomalejší, mučivější ale nepoměrně příjemnější.

Když se jí dotkl mezi stehny, spokojeně zamručel. Napjala se, když do ní pronikly jeho dlouhé prsty. Kousla se do rtu, ale ani tak nezabránila vzdechu. Pak ale chytil jednu její ruku a navedl ji ke svému pasu. Tiše ji vybízel, a tak, i když trochu váhavě, vklouzla za okraj jeho kalhot na spaní. Poprvé v životě si opravdu sáhla. Zkoumala ho, dráždila, dokud z něj nevyloudila sten podobný tomu jejímu, ale hlubší a vzrušující. Bylo to, jako by ji pochválil.

Natáhl se pro hůlku a odkudsi z pokoje přivolal malou lahvičku. „Vypíj to,“ poručil a přiložil jí to ke rtům, než se mohla vůbec zeptat, co to je. Poslušně polkla sladký doušek, který po sobě nechával jen nepatrně hořký ocásek na patře. Jedna kapka jí uvízla na horním rtu, olízla ji. „Hodna holka,“ pochválil ji.

„Co to bylo?“

Políbil ji, než jí odpověděl. „Pójistka proti nehodě, ktéra chvíli vydrží.“ Odstrčil jí ruku stranou. Přitáhl si ji blíž a pak ucítila, že prsty nahradilo něco většího. Zaklonila hlavu a všechny ostatní otázky se vypařily. Zasténala, když ji donutil se nadzvednout a znovu se spustit níž.

Ztratila se v prožitcích. Vjemů a pocitů bylo tolik, že to nestíhala vstřebávat. Bylo to tolik rozdílné od všeho, co znala nebo si představovala. Věděla, že ji Troyovy modré oči pozorují, ale netrápilo ji to. Líbilo se jí to. Všechno tak bylo ještě intenzivnější.

Dlouhé vlasy ji šimraly na zádech, když zaklonila hlavu. Cítila vlhké polibky mezi ňadry. Připadala si mocná, když slyšela Troye sténat. Ten pocit dokázal vytlačit z její mysli fakt, že je s ní něco špatně. Teď si připadala úplně v pořádku.

Troy… byl možná špatná volba, ale zrovna v tu chvíli si na jeho místě nedokázala představit nikoho jiného. A může vůbec něco takového být špatné?

Něco se v ní sevřelo. Prudce vydechla a rozšířila oči. Troy si toho všiml, široce se usmál a převzal iniciativu. Políbil ji ve chvíli, kdy vykřikla. Pevně ho sevřela a za zavřenými víčky jí černý svět zaplavila zlatorudá výheň. Troy se napjal a zasténal.

Adorátě chvíli trvalo, než se dokázala uklidnit. Dýchala prudce, jako když zastavila před jeho dveřmi po úprku školou. Třásla se a mrkala, jak se snažila získat zpět ztracený rozum.

Troy jí odhrnul z obličeje spadlý pramen vlasů a vtiskl jí polibek na bradu. I jemu se hruď freneticky zdvihala. „Mlúvil jsem vážně. Némužeš sem pokaždé tak vpádnout.“ Dora si všimla, že jeho přízvuk se na tu chvíli vrátil s větší intenzitou.

„Omlouvám se?“ zkusila to. Pobaveně zavrtěl hlavou.

„Moc bých se divil, kdyby ťé to právě téď mrzelo.“

Měl pravdu, nemrzelo. Ještě nikdy se necítila tak spokojená. A taky se jí chtělo spát. Hrozně.

„Příště se ohlásím,“ usmála se líně, když jí pomáhal vstát. Než stihl něco namítnout, sehnula se pro jeho župan a oznámila mu, že si půjčí koupelnu. Teplá voda ji ale uspávala ještě víc. Téměř usnula s hlavou opřenou o stěnu pod sprchou, jenže pak se jako duch do jejího vědomí plíživě vrátily šokované šedé oči a všechna uvolněnost zmizela jako pára nad kotlíkem.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 91.: