OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 78.

02.04.2013 (18:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1034×

EDIT: Článok neprešiel korekciou!

Ráno kolem něj prošla, jako by byl vzduch. Nebylo to zase tak obtížné, zrovna se k ní nehrnul. Pořád vypadal naštvaně, ale tuhle hru mohli hrát dva. Její vztek si s tím jeho nezadal. Dlouho do noci nemohla spát a myslela na to, co jí vyčetl. Nedošla ale k ničemu odlišnému, než co ji napadlo v první chvíli. Tony se zachoval neskutečně sobecky a panovačně.

„Ahoj,“ pozdravila otráveně a kecla si na lavici vedle Tobiase. Seděl u stolu sám jen s Rebecou, zbytek studentů se od nich držel stranou. Ještě pořád působil stín jejich otce, který se jim neustále lepil na záda. Tichá hrozba, která odrazovala většinu studentů, protože si nepřáli upadnout v nemilost profesora Malfoye.

„Vypadáš hrozně,“ poznamenala Rebeca s dobrou náladou. Znamenalo to, že hned po ránu měla štěstí a podařilo se jí zahlédnout, nebo se dokonce dotknout Huga.

„Dík, přesně to jsem si přála slyšet.“

„Stalo se něco?“ zeptal se Tobias, když se Rebeca omluvila – ne, že by to myslela vážně.

„Nic.“ Adoráta napíchla slanečka na vidličku tak prudce, že mu odpadla hlava. Tobias tázavě nadzvedl obočí. „To je fuk,“ zahuhlala Adoráta a nechala rybu rybou. Místo toho sáhla po míse s kaší a trochu si nabrala.

„Nemá to co dělat s tím, že Tony sedí támhle na druhém konci stolu?“ nadhodila Becca a máchla rukou směrem, kde proti sobě seděli Tony s Phiniasem. Adoráta si všimla, že si k nim přisedla Drusila s Imeldou a přiškrtila lžíci.

„Vůbec ne,“ odfrkla si Dora a mračila se na kaši stylem, jako by ji chtěla zaživa pitvat.

„Udělal ti něco?“ Tobiasův hlas se ztišil a ochladnul. Adoráta se na něj překvapeně podívala. Nedíval se na ni, sledoval talíř s vlastní nedekapitovanou rybou a vypadal jako jindy. Jen nepatrně zvrásněná pokožka kolem očí dokazovala, že lehce mhouří oči. Jinak to skoro nebylo poznat.

„Jsi zlatý,“ usmála se a naklonila se, aby mu okatě vtiskla vděčný polibek na tvář. Kus od něj se ale zarazila a rozpačitě si odkašlala. „Jo, zlatý. Ale nic se nestalo,“ zavrtěla hlavou a namísto pusy mu lehce stiskla rameno.

„Co je?“ zeptala se překvapeně Rebeca, když viděla, jak se Dora zarazila.

„Ale nic,“ odpověděla ta a nacpala si lžíci kaše do pusy. Sice se na Tonyho pořád zlobila, ale tohle by bylo divné. Ne že by Tobiasovi nebyla vděčná, ale první popud byla msta. Chtěla ukázat Tonymu, že je jí jedno, co si myslí, ale udělat to takhle by bylo… hnusné. Navíc jí to jedno nebylo, ať si namlouvala, co chtěla. Dojedla rychle a tiše.

Při třetí hodině jí na stole přistál kousek pergamenu složený do malé vlaštovky. Chvilku sama sebe přesvědčovala, že to neotevře, ale pak to vzdala. Vanda vedle ní dělala, že to nevidí, ale stejně se malinko usmívala. Už si nejspíš zvykla, že pokaždé, když se to s Tonym zvrtne, vrátí se zasedací pořádek zpátky k tomu původnímu. Když ale bylo všechno v pořádku, rozvíjela svou známost s Phiniasem Adlerem, ke kterému ji přesunovali, jako by byla jen pytel vyloupané kukuřice. Adler byl docela hezký, takže jí to ale zase tak nevadilo.

Adoráta rozbalila vlaštovku, ale její očekávání vybouchla jako převařený lektvar. Nebylo to od Tonyho. Phiniasovým kostrbatým rukopisem tam stál dotaz: Co se děje?

Podívala se na něj. Nepokrytě na ni zíral z přední lavice a neslušně ignoroval profesora Grimma. Nepatrně kývla hlavou k Tonymu. Proč mu to nevysvětlí on? Phinias obrátil oči k nebi a pak zavrtěl hlavou. Znamenalo to, že z Tonyho od rána moc slov nevypadlo. Tohle nebyl první takovýhle rozhovor, který s Phiniasem vedla, ale předtím byl vždycky Tony naštvaný na Phiniase a ne na ni. Vzdychla. Otočila vlaštovku a na druhou stranu napsala odpověď.

Je naštvaný na mě, ne na tebe.

Složila vlaštovku, jak byla, hůlkou do ní šťouchla a ona se roztřeseně vznesla. Přímo uprostřed trasy změnila směr letu a místo k Phiniasovi vyrazila do rukou profesora, který na ni mířil vlastní hůlkou. Adoráta ztuhla, stejně tak Phinias.

„Tak copak to tu máme?“ pronesl profesor klidně a rozbalil dopis. Výraz jeho tváře se nijak nezměnil, když ke vzkazu přiložil špičku hůlky a ten se pod náporem žáru zčernal a rozpadl se. „Slečna Longbottomová a pan Adler si na příští hodinu připraví společný referát o přeměnách ptáků na neživé předměty. A ať je precizní,“ změřil si je přes obdélníčkové brýle. „Soukromé záležitosti si proberte až po hodině.“

„Ano, pane. Omlouváme se, pane,“ zahuhlali téměř jednohlasně.

A Tony se na ni ani nepodíval.

∂

Vánoce přišly rychle, ale její ponurou náladu rozbít nedokázaly. Možná i proto, že Tobias s Rebecou museli odjet. Stejně jako Hugo a Lily. Adoráta domů neodjela.

Původně zůstat neplánovala, ale to se změnilo, když skončila poslední zkouška sboru toho roku.

„Co budeš dělat o Vánocích? Jedeš domů?“ zeptala se Dora, když pomáhala Troyovi třídit notové zápisy.

Ztuhnul. Neuvědomila si, co řekla, dokud si neodkašlal a rádoby otráveně neprohlásil, že si ještě nestihl pořídit žádné bydlení. Vzpomněla si, že nejezdil domů ani z Kruvalu. Rozpačitě sklopila pohled, ale nenechal ji v tom vykoupat.

„Ty néjspiš odjíždíš pózitří jako ostatní, viď?“

„No… já,“ zamračila se na naleštěnou desku klavíru. „Vlastně nevím, asi jsem si myslela že jo, ale mohla bych tu zůstat.“

„Proč?“ podivil se a uložil zbytek not do krabice.

„Kdybys chtěl,“ pokrčila rameny a snažila se nemyslet na to, jak hloupě asi musí znít. Troy už je dospělý, nepotřebuje, aby mu dělala společnost. Akorát ze sebe udělala hlupačku.

„Tó bys udělála?“ usmál se široce a uvolněně se opřel o zeď. Snažil se zakrýt, jak ho tou nabídkou překvapila.

„Nevím. Možná,“ trhla rameny a jeho široký úsměv vystřídal malý, ale o dost upřímnější úsměv.

„Býl bych rád,“ přikývl vděčně. Oplatila mu to.

„Dobře. Napíšu domů, že letos zůstanu tady.“

To se stalo před týdnem.

Co nečekala, bylo, že by se rozhodl zůstat i Tony. V havraspárské společenské místnosti jich tak sedělo pět. Ona, Tony, Phinias, prvačka jejíž jméno si Adoráta nevybavovala a Heinrich, jeden z odrážečů jejich kolejního týmu. Tony s Phiniasem hráli třaskavého Petra na zemi před krbem, Heinrich si četl a prvačka pokukovala po Fawkesovi, který seděl Doře na kolenou a nechal si čechrat peříčka mezi křídly.

„Pojď sem,“ vyzvala ji Dora zničehonic a dívka sebou škubla. Chvilku se zdálo, že se schová za noviny, které před sebou držela, ale pak celá rozpačitá odložila Věštce stranou a přesunula se z křesla k ní na kanape. „Jak se jmenuješ?“

„Adele,“ odpověděla dívka zvláštně hlubokým hlasem. Vůbec se nehodil k jejímu zjevu. Vypadala drobně a křehce, jako malá blonďatá princezna.

„Těší nás. Jsem Adoráta, tohle je Fawkes. Líbí se ti?“

Adele se zatřpytily oči nadšením, když na fénixe pohlédla. Ten otevřel jedno své korálkové oko a tiše zatrylkoval na pozdrav.

„Tohle má opravdu rád,“ poznamenala Dora a prstem ho pohladila po celé délce krku. „Chceš to zkusit?“ Adele se zatvářila, jako by jí chtěla dát sáček naditý galeony.

„To bych mohla?“

„Ale jistě. Puč mi ruku,“ požádala ji Dora, a když Adele poslechla, vedla její prsty stejnou trasou, jako předtím zvolila pro ten svůj. Fawkes se napjal a Adorátina mysl se zaplavila pocitem blaženosti, jak s ní fénix nekontrolovaně prolnul. Pustila Adele ruku a vychutnávala si ten pocit. Fawkes jí poslední dobou nebyl tak blízko. Často se vytrácel, a když se ukázal, držel jejich mysli co nejoddělenější.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Adele, když Dora zavřela oči a spokojeně zamručela.

„Ah, ale jistě. Promiň,“ usmála se a nahradila její ruku zase svou. Ozvalo se zabušení na vstup.

„Jé, to bude Patrick!“ vyskočila Adele na nohy a utíkala otevřít. Dovnitř s ní pak vešel malý zrzavý kluk, který těkal pohledem kolem, jako by nevěděl, co má čekat. „Adoráto, Patrick říká, že se na nádvoří chystá bitva, nepřidáš se taky?“

„Bitva?“ podivila se, ale zbylí tři kluci zvedli se zájmem hlavu.

„Bude sněhová bitka?“ zeptal se Phinias. Patrick přikývnul. „Paráda! Stejně mi to nejde. Jdeš, Tony?“

„Jasně. Hene?“

„Že váháte,“ usmál se odrážeč a zaklapnul rozečtenou knihu. Zmizeli se obléct.

„Adoráto?“

„Promiň, Adele, necítím se na sněhovou přestřelku, ale rozhodně si to užijte.“ Prvačka se zdála zklamaná, ale Dora měla pocit, že spíš z toho, že musí od Fawkese. Adoráta se naopak snažila využít šance vzdálit se na chvíli od Tonyho. Ta vzájemná ignorace byla obtížná, nepříjemná a bolestivá. Naštěstí tu byl Troy. Měl by se brzy vrátit z Londýna, takže se může schovat u něj v komnatách, pít svařené víno a nechávat si vyprávět o jeho studiích v Kruvalu. Když na to přijde, mohli by zase složit nějakou píseň, ta poslední sice nebyla ve finále zrovna umělecké dílo, ale za to mohla vinit jedině to vypité víno.

„Nejdeš?“ zeptal se Phinias, když ji míjel. Tony ani nezpomalil.

„Ne, ale budu ti držet palce.“

„A co mně, Fénixi? Mně nebudeš držet palce?“ zasmál se Heinrich, když s dusotem seběhl schody. Blýskl na ni zubatým úsměvem a shrnul si dlouhé plavé vlasy za ucho, aby si na ně narazil čepici.

„Tobě taky, samozřejmě,“ dodala naschvál shovívavým tónem, aby ho popíchla.

„A pusa pro štěstí bude?“ ztlumil pobavený Heinrich hlas do vilného šepotu. Rozesmála se, ale přehlušilo ji hlasité prásknutí u vchodu do místnosti. „Á, tak asi ne. Někdo tu děsně žárlí,“ pronesl Heinrich vesele a s mávnutím zmizel za těmi dvěma. Dora v místnosti osaměla, pouze Fawkes se na ni díval zadumaným pohledem.

„Nic neříkej, může si za to sám,“ prohlásila odhodlaně a založila si ruce na prsou.

Fawkes tedy nic neřekl, ale některé věci si velmi usilovně myslel.

∂

Troy se nakonec ukázal až na večeři. Zbylí učitelé i studenti se shromáždili kolem jednoho kulatého stolu plného jídla a pití. Všude kolem byly tuny blyštivých ozdob, hromady jehličí a závěje jmelí. Kdyby se všechna ta výzdoba spojila a vzala je útokem, šestnáct studentů a pět učitelů by proti ní bylo bez šance.

„Veselé Vánoce nám všem!“ popřála ředitelka, když se všichni usadili a zvedli poháry v přípitku.

„Veselé Vánoce!“ zaznělo slavnostně ze všech hrdel a pak už se rozběhl hovor nenucený, zábavný a přerušovaný výkřiky spokojenosti, když někdo ochutnal něco opravdu vynikajícího.

„Pořád jste se neusmířili,“ poznamenal Phinias mezi jednotlivými sousty krémové polévky.

„Ne.“

„Je to s ním k nevydržení, víš?“ postěžoval si a přisypal si do polévky trochu osmažených krutonků.

„Nehodlám se mu omluvit, jestli se snažíš mířit k tomuhle,“ namítla a na svou porci vánočního krocana si nalila trochu brusinkové omáčky.

„Ale no tak!“

„Jestli se má někdo omluvit, tak on. Můžeš mu to zkusit navrhnout.“

„Css, co myslíš, že jsem dělal doteď. Tvrdí, že měl pravdu.“

Adoráta si odfrkla a zanořila nůž do masa s trochu větší vervou, než bylo nutné. Střet příboru s talířem provázel odporný zvuk, který přinutil přikrčit se nejednoho strávníka. 

„Jo, fajn. Chápu,“ zvedl Phinias ruce v gestu rezignace. „Já se do toho ale odmítám dál motat.“

„Když přestaneš, uděláš službu nám všem,“ přikývla Adoráta možná až příliš upřímně. Phinias se na ni zamračil a pak se otočil na druhou stranu, kde seděl zamračený Tony.

Adoráta se mu chtěla omluvit, ale pak nad tím mávla rukou. Bude fajn, mít chvíli klidu. Phinias si to nebude brát osobně, jako by to udělal Tony. Vůbec, jak se jí mohl líbit někdo, kdo se tak snadno urazí? Je jako Imelda, jen v hezčím vydání. Brr.

„Próblem?“ zeptal se Troy, jako by neslyšel většinu konverzace, kterou s Phiniasem vedla. Otočila se na něj, usmála se a zavrtěla hlavou. Chvíli vypadal, že bude její touhu to nepitvat ignorovat, ale nakonec jí úsměv oplatil a nadhodil téma Londýna. Nikdy by nevěřila, že je možné ztratit se třikrát během jediné hodiny.

Zbytek večera proběhl bezproblémově. Po jídle se rozběhla ještě nohem živější konverzace, hrály se hry a zpívaly koledy. Společnost se začala rozcházet až před půlnocí, protože ředitelka zmizela kolem deváté a nikdo jiný, kdo by měl touhu zahánět je do postelí, tam nebyl.

„Můžu tě doprovodit?“ zeptal se Troy s červenými tvářemi a třpytícíma se očima. Nebyl úplně opilý, ale přece jen musel dávat pozor na to, jak klade nohy na zem, aby někde nezakopnul. Dora na tom byla lépe, ale i tak se po té troše vaječného koňaku, který jí tajně přisouval, smála jako blázen. Přišlo jí vtipné úplně všechno, brnění, výzdoba a i zapomenuté pavučiny u stropu.

„Neměla bych doprovodit spíš já tebe?“ zeptala se vesele, když viděla, jeho ne úplně jistou chůzi. Chvíli nad tím nejspíš vážně přemýšlel, protože pak souhlasně přikývl a trhaným pohybem je obrátil o sto osmdesát stupňů. „To máš z toho, že sis objednal to víno.“

„Víno k Vanócum patří!“ zaprotestoval hlasitě, zvedl ruku nad hlavu a prsty cinkl do jedné z barevných koulí, visících na girlandách kolem.

„V Kruvalu.“

„Nejen tam, mělo by se pít všude.“

„Máš snad něco proti máslovému ležáku?“ pozdvihla překvapeně obočí.

„Néni špatny, ale víno je víno.“

 „To vidím,“ poznamenala vesele a zatáhla ho za ruku, do správné chodby, protože ji málem přešel. Konečně se dostali před správné dveře. Adoráta řekla heslo, které jí Troy svěřil, a otevřela dveře. Chtěla ho postrčit dovnitř, ale jeho dlouhá paže jí v tom zabránila.

„Tradice!“ prohlásil Troy rozhodně a pak se k ní nahnul. Snažila se ho zachytit, protože si myslela, že padá. Jenže pak jí přitiskl ústa na rty. Ztuhla. Ve chvíli, kdy se ho chystala odstrčit, už se sám odtáhnul a se širokým úsměvem jí popřál štěstí. Vyvaleně se na něj dívala. Vzhlédl a ona ho napodobila. Přímo nad jejich hlavami viselo jmelí.

„Ach. T-tobě taky,“ vykoktala ze sebe, když jí došlo, o co šlo. Troy s mávnutím vpadnul do svých komnat, aby hned za dveřmi zakopnul o koberec a sesypal se na zem.  Dveře se zabouchly a Adoráta přes ně slyšela jeho tlumené nadávání. Stála v chodbě, zírala na dveře a snažila se pochytat mračno splašeně poletujících myšlenek. Obrátila se k odchodu.

Ať se ale snažila, jak chtěla, jediné na co dokázala myslet, bylo: Páni!

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 78.: