OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 77.

12.03.2013 (20:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1147×

„Ahoj, Berte.“ Z větví na kraji lesa vystrkoval hlavu Blikač a nedočkavě sledoval její ruce, jak pátrají v kapsách po nějaké laskomině. Po chvíli vytáhla dvě sušené ještěrky a on vydal zvuk připomínající kočičí zakňourání. „Nedočkavče,“ zasmála se a hodila mu jednu z ještěrek. Bert ji chytil velkou silnou prackou a nacpal si ji do rozšklebené tlamy. Dvakrát to křuplo a bylo po ještěrce. Se smíchem mu hodila i tu druhou a zastrčila ruce do kapes. Mrzla a stát po kolena v závějích tomu nijak nepomáhalo. „Dneska se nezdržím, Berte, musím ještě k Hagridovi. Psal mi, jestli bych mu nemohla pomoct.“ Blikač chrochtnul a za vteřinu už jeho zadek mizel ve výšce. Adoráta si povzdechla. „Tobě stejnak zrovna nechybím,“ poznamenala, ale necítila se tak sklesle, jak by očekávala. Vlastně měla radost, že se Bertovi v Zapovězeném lese začalo tak líbit.

Hagridova hájenka lákala světlem a příslibem tepla, které prozrazoval kouř stoupající z komína. Přesto se k ní od lesa brodila téměř deset minut. Až pozdě ji napadlo, že si cestu mohla rozpustit kouzlem. Vynadala si do hloupých kachen a zabušila na dveře.

„Doro!“ zahlaholil poloobr, když prudce otevřel. „To sem rád, že tě taky vidim. Poď dovnitř, ty vypadáš ouplně jako sněhulák,“ zasmál se a vtáhl ji do tepla. Stydlivě se usmála, protože si pořád připadala hloupě, že ji nenapadlo použít kouzlo, a vešla. Hagridova hájenka se nezměnila od dob, co ji uviděla úplně poprvé. Pořád tu byl ten samý kamenný krb, háky, na kterých od stropu visely nástroje, nádobí i úlovky, a odřené křeslo hned vedle krbu. Na něm odpočívalo obvykle nějaké z obyčejných zraněných zvířat nebo pošramocený kouzelný tvor. Teď bylo ale překvapivě prázdné.

„Myslela jsem, že ti mám zase s někým pomoct,“ namítla po pozdravu a několika základních větách obsahujících dotazy na spokojenost, zdraví a náladu.

„Taky že jo. Ale tedlencten by se mně sem nevešel.“

„Nevešel?“ Dořina zvědavost narůstala. Co za tvora by se sem nevešlo, uvažovala okamžitě.  Jednorožec, hipogryf, Bert, ne – toho teď viděla venku, tak co ještě? Hagrid se zářivě zazubil a podal jí šálek s čajem.

„Trochu se vohřej a pudem se na něj mrknout. Potřebuje trochu uklidnit a na to ty seš nejlepší,“ smál se dobrácky a postavil na stolek mezi ně talířek se skořicovými hvězdičkami, jejichž paprsky byly téměř zuhelnatělé. „Trošku sem na ně zapomněl,“ zahuhlal se sklopeným pohledem. Zasmála se, nejhorší z hvězdičky oloupala a zbytek si strčila do pusy. Nebyly úplně špatné. Dokonce v nich nepatrně cítila i tu skořici. Snědla dvě, aby mu ukázala, že jí opravdu chutnají, a pak dopila čaj. Byl mátový a hodně sladký, ale ani tak nedokázal přehlušit pachuť spálené mouky v ústech.

Konečně se ale dostali k tomu, proč přišla. Hagrid ji odvedl za hájenku, kde stál u kůlu uvázaný obrovský okřídlený kůň. Podle plavé srsti a enormní velikosti si odvodila, že patří k abraxaským. Hned potom jí došlo, že se mu táhne po zadní noze dlouhá tržná rána. A taky měl pochroumané křídlo.

„Co se mu stalo?“ vyhrkla překvapená, že ho tam Hagrid tak nechal.

„Zatoulal se do Zapovězenýho lesa. Olympa mi ho poslala jako dárek, ale von utek a takhle dopad. Nenechá mě k sobě přiblížit, abych sem ho mohl vošetřit, jen tak tak se mi ho povedlo chytit a přivázat,“ postěžoval si Hagrid bručivě. Adorátě bylo jasné, že se cítí dotčený. Jeho se zvířata téměř nikdy nebála, nebo alespoň ne dlouho. Tenhle kůň urazil Hagridův jemnocit - o kterém nejspíš neměl tušení ani sám Hagrid.  „Možná jen potřebuje ženskou ruku, nebo ho to přejde, dyž mu zazpíváš.“

„Jistě,“ přitakala Adoráta ochotně. „Ale počkej tu, jo? Když se to povede, tak ti dám znamení, že můžeš.“

„Jasnačka,“ kývl obr, jako by se ho i tahle její poznámka dotkla. S povzdechem se otočila zpět na koně, který ji pozoroval velkýma hnědýma očima a pobouřeně frkal. Oháněl se kolem nezraněným křídlem, kdyby ji zasáhl, skončila by s otřesem mozku, a to přinejlepším.

Tiše se k němu blížila a tiše na něj mluvila. Postupovala pomalu, protože každý krok musela vykoupit celým procesem uklidňujících vět. Začala si tiše broukat. Plavák pohazoval světlou hřívou a lano, kterým byl přivázaný k tlustému kůlu, se napínalo do krajnosti.

„Takový krasavec, přece by ses nebál malé holky,“ šeptala a udělal další krok. „Takový silný a krásný pegas. Copak tě ta noha nebolí? Pomůžu ti. Uzdravíme ji a ty budeš zase běhat, co ty na to?“ mluvila k němu podbízivě a zmenšovala vzdálenost mezi nimi.

„Nikdo ti neublíží, ne, když jsem s tebou. Nikdo ti neublíží, drahý, ne, když jsem tu já.“

Ten jednoduchý popěvek opakovala tiše pořád dokola. Zabralo to dřív na všechny včetně jednorožce, tak by mohlo i teď. Fungovalo to. Konečně. Už byla jen na délku paže od něj. Natáhla se opatrně dopředu a pak se stalo hned několik věcí naráz. Až zpětně si je seřadila do správného pořadí.

Když se ho pokusila dotknout, hřebec se vzepjal a vrhnul se na ni. Nejspíš by jí kopytem nadělal z hlavy kaši, kdyby se k nim odněkud nesnesl Bert, který se vzteklým skřekem srazil obrovského koně na bok a pak ho jednou ze svých velkých pracek odeslal do říše Morfeovy.

Když se jí podařilo zvednout, zírala docela zblízka do blikačovy rozšklebené tváře. Dvakrát zabublal, jako by se chtěl na něco zeptat, a pak zabořil čumák do kapes jejího hábitu, ve snaze najít ještě nevydané ještěrky.

Hagrid k nim dochvátal se zhrozeným výrazem, ale nic se nedělo.

„Už je to dobrý, Hagride,“ uklidňovala ho a stočila pohled na koně. Zazubila se. „Úkol splněn. Už je klidný, můžeš ho ošetřit.“ Bert znechuceně odfrkl, když zjistil, že opravdu nemá další ještěrky, a několika skoky se vrátil na krajní strom. Netušila jestli ji bránil, protože ji má rád, nebo protože nechtěl, aby kůň dostal některý z jeho pamlsků, každopádně mu byla vděčná. Ten zelený opičák jí právě zachránil život. Zamrkala, aby zahnala slzy dojetí (a strachu). Otočila se na Hagrida, který pořád stál na místě a nebyl si jistý, jak se má tvářit. „No řekni, není Bert úžasný?“

Nakonec Hagrid nejen odsouhlasil, že je úžasný, a došel do hájenky pro pár vlastních ještěrek, které pro Berta schovával na horší časy. Pegase zkontrolovali a ošetřili společně. K její hrůze měl křídlo zlomené dokonce nadvakrát. Hagrid ale říkal, že čistě, a tak by se to mohlo dobře zahojit. Noha díky vší té krvi vypadala hůř, než jaké to zranění ve skutečnosti bylo. Přesto trvalo ošetřování víc než hodinu. Adoráta nakonec byla zmrzlá, zakrvácená a unavená.

„To je mi teda dáreček,“ vzdychla si později nad dalším šálkem čaje a promnula si tvář. Hagrid se u krbu narovnal.

„Dáreček?“ zeptal se a pak se rozesmál. „To nejni špatnej nápad na méno. Dáreček. Jo, to se mi líbí.“

„Chceš říct, že si ho necháš?“

„Jasnačka. Olympě by to bylo líto a já už si s tim pacholkem poradim. S Dárečkem,“ uchechtl se škodolibě. Adoráta nad tím jen zavrtěla hlavou.

„A jak zajistíš, aby zase neutekl?“

„Na to sou kouzla. Poprosim Minervu, ona mi s tim už pomůže. Nedostane se mimo pozemky školy,“ usmál se spokojeně a usadil se do křesla s vlastním hrnkem velikosti průměrného kýblu. Adoráta se na něj spiklenecky zašklebila a dopila čaj – sušenky nenápadně odsunula bokem. Ještě chvilku si s Hagridem povídala o učebním plánu na zbytek roku a problémy s kentaury, než se rozloučila a vydala se zpátky ke škole. Bylo už tak pozdě, že zamířila rovnou do Velké síně na večeři.

∂

Ani v nejmenším ji nenapadlo, jaké pozdvižení způsobí.

„Adoráto!“ Křik jejího otce ji vyděsil. Trhla sebou a zvedla k němu hlavu. Hnal se k ní uličkou mezi kolejními stoly bledý jako měsíc v úplňku. Jako první ji napadlo, že se něco stalo mámě nebo Frankovi.

„Co se stalo?“ vyběhla mu naproti. Všimla si, že z lavice vyskočili Tony s Tobiasem. Zůstali ale stát na místě, když ji sevřel otec.

„Jsi v pořádku? Co se stalo?“

„Co? Děje se něco? Stalo se něco doma?“ Adoráta byla úplně zmatená a její otec vypadal podobně, jako se ona cítila.

„Doma? Cože? Proč doma, to ty vypadáš, jako kdyby se do tebe pustil splašený hipogryf. Jsi v pořádku?“ Hlas se mu lehce třásl úzkostí, když ji prohlížel a rukama kontroloval, jestli někde nemá otevřené zranění. Došlo jí, že má pořád špinavý hábit, a rozesmála se. „Co je na tom vtipného?“ mračil se na ni a pořád vypadal zneklidněný.

„Byla jsem u Hagrida,“ oznámila, čímž podle ní všechno dostatečně vysvětlila. Otec se trochu uvolnil, ale pak se o to víc zamračil.

„Co se tam dělo?“

„Zraněný pegas. Nechtěl úplně spolupracovat.“ Rozhodla se vynechat epizodku s útokem. Sice by z Berta udělala hrdinu, ale dost možná by dostala zákaz Hagridovi dál pomáhat, a to nechtěla riskovat. „Omlouvám se, úplně jsem zapomněla, že bych se měla jít převléct.“

„No dobrá. Hlavně, že jsi v pořádku,“ uznal potom a pak zběžně mávl hůlkou. Krvavé skvrny zbledly pod náporem čistícího kouzla. Nezmizely úplně, ale z nejhoršího byla venku. „Příště ale už laskavě takhle neděs ani mě, ani ostatní,“ pokáral ji jemně.

„Omlouvám se, nechtěla jsem,“ sklopila kajícně pohled k zemi, dokud nekývl a neodešel. Pak se podívala na přátele u stolu a zazubila se. Vypadali, že ji taky nejspíš sjedou, ale doufala, že si to odpustí. Dnešní den byl náročný, už před návštěvou u Hagrida se dostala do potyčky s Markem a ještě předtím si vyslechla proslov od Imeldy s Drusilou, které se pasovaly na něco, co by se dalo nadneseně nazvat úhlavními nepřítelkyněmi. Kdyby na ně měla čas a náladu, možná by se jim alespoň vysmála, takhle je jen zkoušela ignorovat a skřípala zuby u každého druhého prohlášení o tom, jak je pro Tonyho to nejhorší. Možná, kdyby byly jediné, nevadilo by jí to, ale názor, že se k sobě s Tonym nehodí, byl celkem rozšířený. Hlavně mezi žáky Nebelvíru a jejich vlastní koleje.

„Ahoj,“ pozdravila, když dosedla vedle Tobiase, naproti Tonymu. Vedle něj z jedné strany seděl Phinias a z druhé Rebeca.

„A hele, kdo se ukázal. Zase sis hrála na felčarku?“ zeptal se Phinias s plnou pusou.

„Závidíš?“ broukla a natáhla se pro mísu s kuřecími paličkami v těstíčku.

„Ani ne, víš, co se mnou dělá pohled na krev,“ zazubil se a Dora se zhnuseně ušklíbla.

„Prosím tě, nejdřív polkni,“ požádala unaveně a upila dýňové šťávy. Dostalo se jí otráveného pohledu, ale žádné odpovědi, takže to brala jako úspěch.

„Takže, proč jsi vypadala, jako bys vylezla se středověké mučírny?“ zeptal se skoro otráveně Tobias. Co se k nim začal Tony a Phinias přidávat, zněl takhle skoro neustále.

„Ten pegas úplně nespolupracoval. Hádám, že moje nevhodně poznamenaná garderoba je pořád lepší, než druhá varianta.“

„Jaká druhá varianta?“

„Můj mozek ve sněhu,“ odvětila klidně. Teď už se jí celá ta situace zdála hrozně vtipná. Tony se ale málem udusil, když to uslyšel. Phinias ho párkrát silně bouchnul mezi lopatky, než z něj vylítl kus hranolky, který ho málem udusil. Rebeca vydala jakýsi znechucený zvuk.

„Co se tam vlastně dělo? Začíná to být zajímavé,“ poznamenala a snaživě se vyhýbala pohledu na oslintaný kus jídla, který trůnil přesně uprostřed stolu a vyzařoval přímo ohavné množství trapnosti.

„Ten kůň byl neskutečně vyčůraný. Dělal, že se mě nebojí, a když jsem byla dost blízko, vrhnul se na mě. Bert se na něj ale vrhnul a omráčil ho. Neskutečný výkon, při jeho velikosti, není žádný větší kůň než abraxaský a tohle byl vážně obr. Tak akorát pro Hagrida.“

„Ale to…“ zmlkla najednou vážná Rebeca.

„Hlava by ti pukla jako vejce,“ hlesnul Tobias a otočil se na ni s vyděšeným výrazem. „Jak si z toho můžeš utahovat?“

„Přežila jsem trolla, nějaký opeřený koník mě nemůže rozházet,“ dělala ramena a snažila se to zlehčit. Chtěla je pobavit, ne vyděsit.

„Ty seš magor,“ zkonstatovala Rebeca myšlenky všech kolem.

Dora pokrčila rameny. „Možná, ale i tak mě to děsně baví.“

„Bejt magor?“

„Ne, ty trubko, pomáhat zvířatům. Je to strašně pěkný pocit.“

„Víš, mám pocit, že by sis vážně rozuměla s Hugovým strýcem, jak jen se to jmenuje… Jo! S Charliem. Vyprávěl mi, že vede nějakou dračí rezervaci a prý je to taky blázen.“

„Jo, o Charliem vím, je moc fajn,“ přikývla Dora. Párkrát už se s tím mužem setkala, asi dvakrát nebo třikrát, a bylo to vždycky ohromně zajímavé. Vyprávěl historky o dracích, o jejich chovu, vejcích nebo třeba i zhnisaných a podebraných ranách a jak je léčí. Adorátě se to vždycky moc líbilo, i když ji draci tak neokouzlovali jako jednorožci. Alespoň v té době.

„Jo, taky prý pořád riskuje krk. Vsadila bych se, že byste si spolu notovali-“ Uprostřed věty se Tony zvednul a beze slova odešel. Adoráta se za ním dívala stejně překvapeně jako ostatní. I Phinias netušil, co se stalo.

Až teď si Dora všimla, že hranolka ze stolu zmizela.

∂

Tony seděl v křesle natočeném směrem k oknu. Kolem něj byl prázdný prostor, který nikdo nenarušoval, což dávalo poznat, že neměl dobrou náladu. Když Dora do společenské místnosti přišla, málem ho přehlédla. Většina studentů byla ještě na večeři a těch pár, co nebyli, se na ni chystali. Došla až ke křeslu.

„Ahoj,“ zkusila to tiše a jednoduše. Neodpověděl, ale slyšela, jak si povzdechl, to jí dodalo odvahu křeslo obejít a kleknout si vedle područky. „Děje se něco?“

„Určitě. Třeba dole zrovna probíhá večeře,“ pronesl suše.

„Tak jsem to nemyslela.“

„Ne? A jak jsi to myslela, Doro? Prosím tě, řekni mi, jak ty si myslíš věci, protože mně musí něco unikat.“ Zaraženě zamrkala. Tony na ni takhle ještě nikdy nevyjel.

„Něco ti přelítlo přes nos?“

„Naštěstí to nebyl mozek mé holky,“ pronesl kysele a otočil se na ni. „Tobě to fakt přijde vtipné? Vážně? Klidně se ti tam mohlo něco stát, uvědomuješ si to?“

„Nepřeháněj, vždyť se nic nestalo,“ mávla nad tím rukou a pousmála se. Měl o ni snad strach? Blázínek.

„Ale mohlo, sakra! Jak můžeš být tak lehkovážná, copak je ti jedno, co by bylo, kdyby to nedopadlo tak dobře? Třeba, jak by to zamávalo s tvojí rodinou? Nebo co by měl za problémy profesor Hagrid? Fakt, je ti to jedno?“

„Tony, ale ono se nic nestalo,“ namítala zamračeně.

„Teď. Ale co příště?“

„To přece nemůžu nijak ovlivnit, nemyslíš? Co se má stát, to se taky stane,“ namítla a pokrčila rameny.

„Jasně, že to můžeš ovlivnit. Ty si totiž můžeš říct, že příště takovou pitomost neuděláš, víš? Hagrid neriskuje zdaleka tolik jako ty!“

„O co ti jde?“

„O co? Nechci, abys tam chodila. Začni přemýšlet nad riziky, Doro!“ Díval se na ni tak rozzlobeně, že ji mrazilo. Co to s ním, u všech všudy, bylo?

„Já na ně myslím, ale nejsou tak vysoká pro mě, jako pro ty tvory. Chci jim pomáhat.“

„Ale já nechci, abys jim pomáhala,“ zasyčel vztekle.

„Ty mi nemáš právo říkat, co můžu a nemůžu! Ty… ty… prostě nemáš!“ křikla na něj dopáleně a vyběhla po schodech do dívčích ložnic. Naštvaná, ublížená a přesvědčená, že je Tony mizerný sobec. A proč by se měla nechávat okřikovat pitomým sobcem?

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 77.: