Kéž by zítra o mne stál! - 17. kapitola - Správná věc • OurStories.cz ~ naše povídky

Marius je pryč a Eponine se sblíží s Enjolrasem.

16.09.2013 (17:00) • • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 836×

Ahoj! :)

Omlouvám se, že jsem tu tak dlouho nebyla a nic jsem nepřidávala... Důvod je prostý: můj notebook byl v opravě. Téměř dva měsíce. No, alespoň se mi vrátil se všemi soubory a já nepřišla o své povídky... :)

Když se probudila, shledala, že prostředí kolem ní se změnilo. Neležela už na starých protrhaných dekách, přes které k ní pronikal chlad. Probudila se v měkké posteli a ránu měla čistě obvázanou. Vedle postele ležel na nočním stolku plechový podnos s voňavým, teplým čajem. Azelma seděla na vedlejší posteli a popíjela ze svého šálku. Otevřely se dveře a dovnitř vešel Enjolras. Marius byl pryč.

Usmíval se na mne, ale neměl šťastné oči, takže jsem si okamžitě domyslela úplně všechno. Posadila jsem se na posteli se strachem, ale shledala jsem, že strach byl zbytečný. Pečlivě ošetřená rána téměř vůbec nebolela. Napila jsem se čaje a pohlédla jsem na Enjolrase a Azelmu.

„Odešel, že ano?“ zeptala jsem se, i když jsem předem znala odpověď. „Odešel za Cosette. Dopis byl přesný, určitě ji našel…“ Snažila jsem se nedávat najevo svůj smutek, třebaže to šlo vážně těžko. „Jak dlouho jsem vlastně spala?“

Azelma jen sklápěla oči, zatímco Enjolras na mé otázky němě přikyvoval. Když jsem se zeptala na tu poslední, oznámil mi, že jsem byla mimo vědomí téměř dva dny. Pomalu o mě začínali mít strach. On i má sestra. Zavolali i lékaře. To on poručil ten bylinkový čaj a on mi vyčistil ránu tak, že jsem o ní skoro nevěděla. Ale kdybych o ní nevěděla vůbec, musela bych se zbláznit. Člověk málokdy zapomene na to, že mu prošla kulka tělem. Málokdy zapomene na něco tak strašného.

„Byl jsem se podívat na St. Michel,“ řekl Enjolras po chvíli. „Už se to uklidnilo, ale je děsivé, jak je to všechno zničené. Jako by tam ani nikdy nic nebylo. Dokonce ani ABC Café bys už nepoznala. Všechno zničili, aby se ujistili, že nepřežil nikdo, kdo by o tom vyprávěl.“

Otřásla jsem se, když to řekl. Ta představa mě děsila. Neskutečně moc mě děsila. Všechno, co tam bylo, všechno, co bylo nositelem šťastných i nešťastných vzpomínek, bylo pryč. ABC Café, kam jsem tajně šla, abych vyslechla, co jsem potřebovala. Místo, kde se scházeli mí Přátelé. Lavice, na které jsem ležela, když se báli, že umřu. Místnost nahoře, kde jsem se milovala s Mariem Pontmercym. To všechno bylo pryč, zničené, rozstřílené. Chtělo se mi plakat, ale nedokázala jsem to. Jako bych všechny slzy vyčerpala pro Přátele Abecedy. Nemohla jsem plakat. Mohla jsem jen vzpomínat.

Azelma odložila šálek, přesedla si na moji postel a objala mě. Vzlykala a já ji hladila ve vlasech. Ona byla má malá sestřička. Co může být důležitější, než ona? Než její život? Políbila jsem ji do vlasů.

„Tobě se nikdy nic takového nestane,“ zašeptala jsem. A potom jsem se rozplakala. Ty slzy tam byly. Čekaly na vhodnou chvíli. A ta právě přišla.

Enjolras dobře věděl, že je lepší nechat nám soukromí, takže odešel a nechal nás o samotě. Nevím, kam šel, a v tu chvíli mě to ani nezajímalo. Byla jsem ráda, že můžu být sama s někým, koho mám opravdu ráda. Ne že bych neměla Enjolrase ráda. Lhala bych, kdybych něco takového řekla. Ale Azelma je jediný člen mé rodiny, který mi zbyl a kterého mám opravdu ráda. A to je to, na čem teď záleží nejvíce.

To místo bylo plné krve. Zdálo se mu, že tam bylo víc krve, než když odtamtud odcházeli. Marius si povzdychl. Přistoupil k budově ABC Café. K budově, která byla v troskách. Vešel dovnitř. Několik rozmlácených stolů a pár dosud neporušených židlí. Posadil se na jednu z nich a vzpomínal. Nakonec zavřel oči, aby Cosette neviděla slzy, které se v nich skrývaly.

Přistoupila k němu a položila mu ruku na rameno. S povzdychem si mu sedla na klín a objala ho. Zvláštní, jak si náhle v té chvíli vzpomněl na Éponine. Snažil se ty vzpomínky zahnat, neboť spolu s touto mu přicházela na mysl i jiná vzpomínka. Vzpomínka mnohem důvěrnější než pouhé objetí. S hrůzou si uvědomil, že byl Éponine mnohem blíže než Cosette. Byl mnohem blíže dívce, kterou litoval, než dívce, kterou miluje. A s hrůzou zjišťoval, že mu blízkost té dívky začíná trochu chybět.

Rty, které Cosette přitiskla něžně na ty jeho, přerušily jeho myšlenky na jinou. Existovala náhle jen ona, Cosette. Nic jiného nebylo správné. Byl tu s dívkou, kterou miloval a kterou si chtěl vzít. Na ničem jiném nezáleží.

Když Azelma usnula, položila jsem ji do její postele a něžně jsem ji přikryla, jako by to nebyla má sestra, ale snad má dcera. Snad je to událostmi, které jsem před pár dny zažila, že se náhle cítím mnohem starší. Na druhou stranu jsem za to ráda. Zjišťovala jsem, že mí rodiče mi vůbec nechybí. Nebylo to nějaké velké překvapení, třebaže se o nás celou dobu starali právě oni. Cítila jsem ale jistou úlevu. Úlevu a také pocit bezpečí, protože jsem věděla, že nás otec už nebude bít. Že tu není a my můžeme být v bezpečí. My jsme v bezpečí.

Podívala jsem se na dveře ve chvíli, kdy dovnitř vešel Enjolras. Chtěl něco říci, ale já si v gestu přitiskla ukazováček na rty. Pohlédl na spící Azelmu a přikývl. Prošla jsem kolem něj z místnosti a on šel za mnou. Zavřel, co nejtišeji to uměl, a já se nad jeho shovívavostí pousmála.

„Jak ti je? Po tom všem…“ zeptal se a já věděla, že mi tuhle otázku chtěl položit už předtím, sotva jsem se probudila, jen na to nebyl čas a odvaha.

„Je mi mnohem lépe,“ odpověděla jsem a s úsměvem jsem přikývla. Potom jsem ale zvážněla. „Tolik mi pomáháš… A já ti za to ani nestačila pořádně poděkovat. Vím, že ti na mně záleží… A vím, jak bolestivé pro tebe musí být, když víš o tom všem… A ani nevíš, jak mě mrzí, že…“ Políbil mne a já neměla čas dopovědět, co jsem chtěla. Měla bych čas na spoustu věcí. Měla jsem čas zabránit mu v tom. Ucouvnout. Odstrčit ho od sebe. Neudělala jsem ale ani jedno z toho. Tohle je něco, co mu dlužím. A dluh se nesmí odepřít.

Snažila jsem se vzpomenout si na květy, které mi vždy připomínal, ale dokázala jsem si vybavit jen krev a smrt. Nebyla to jeho vina, takže jsem se rozhodla, že na to nebudu myslet. Ne že by mi to šlo. Prostě jsem se o to snažila. Jeho polibky se prodlužovaly, začínaly být naléhavější. Najednou byla pryč všechna smrt a všechna krev. Když jsem zavřela oči, viděla jsem růžové květy jabloní a bílé květy višní. A cítila jsem sladkou vůni toho všeho. Pochopila jsem, že právě tak je to správné.

Byli v nich pochybnosti a zároveň stoprocentně věřili ve správnost této situace. Nevěděli, zda to není podvod. Ale věděli také to, že jinak to být nemůže.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction