Inkoustové oko - Prolog • OurStories.cz ~ naše povídky

Prolog k mé první povídce s tématikou Naruta. Kuren je dcerou prostitutky Leiko, žijící na hraně společnosti... Jak zareaguje, když odhalí rouškou přikryté tajemství řemesla své matky?

14.10.2013 (11:00) • BianceCithare • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1188×

Sedí na zemi v úzké uličce města zahaleného pláštěm noci... Přichází zima, první sníh se snáší k zemi, je chladno. Blikající lampa jí svítí nad hlavou jako svatozář a ona schoulená v klubíčku v tmavém koutě, snažíc se usnout. Slyší zaševelení, slyší smích a klapání podpatků o kamennou zem Iwy. Klapot podpatků sílí a přibližuje se k ní. Je to žena, žena lehkého oděvu a přeslazeného parfému, je to Leiko - její matka.

„Jé, Kuren, dneska budu v práci, užij si to tu," řekne v opilém blábolení a potácení se z jedné strany uličky na druhou, ušmudlané kimono narychlo zavázané. Ví, co se dělo, ale nemyslí na to, jen polkne a kývne hlavou, Leiko po ní hodila pár jenů, sotva stačících na suchý chleba, a odpotácela se pryč, do práce. Chňapla po mincích na zemi a schovala je, namáčkla se víc k studené zdi, neposkytujíc oporu, neposkytujíc skrýš, stejně domovem jejím byla. Zavřela oči, nechtěla plakat, ale slzy jí stejně stékaly po dětských tvářích, copak může, není tolik silná. Je jí přece teprve pět, myslí na děti na hřišti odpoledne, hrají si a mají rodiče, rodiče, ne Leiko! Jen chvíli zahmouří oka a spadne nedaleká popelnice, tmavý stín proběhne pod lampu, otevře oči, kočka. Spí dál, je tomu již sice mnoho let, ale na tohle si nezvykne.

Ráno, svítání, nový začátek konce, je slyšet hluk z tržiště, spousty stánků, oliheň na špejli i omosubi, všechno jídlo a spousta věcí k dostání, kimona i vějíře. Nic z toho nemohla nikdy mít, vytáhla těch pár mincí od Leiko, vydala se z uličky vstříc ruchu města, umouněné tváře a roztrhané staré kimono nikoho nepřekvapovaly, tady byla spousta chudých. Podívá se do dlaně, nemá dost jenů na jídlo. Tehdy však ještě netuší, že rozhodnutí hledat Leiko nebylo moudré. Ale kručí jí v břiše.

„Kam Leiko vždycky říká, že chodí?" položí sama sobě otázku a nevědomky u toho pohybuje rty v oněmnění. „K madame Eriko." Nakonec si vzpomene a vydá se městem na ono místo, drží se stranou od okolí, chodí okolo zdí a nedívá se lidem do očí. Kamené zdi města jsou vlhké a namrzlé, první sníh, prokřehlé nohy, ale jde dál přes celé město, dotýkajíc se zkřehlýma rukama zdí, ostražitě, tiše, ví, co se může stát, má strach. Dostane se na okraj samotné Iwy, křiklavý dům a neonové barvy. Zkoumavě si ho malá holčička s kobaltově modrými, kovovými vlasy a dvoubarevnýma očima prohlíží. Dům s nápisem Nevěstinec jí očividně nic neříká, utře si nos a nic netušíc vejde do hlučného domu, hledajíc Leiko.

Rudé světlo a hlasitá hudba, musela přihmouřit oči, když si zvykla na světlo a hluk, rozhlédla se, široce rozevřené zorničky a vyděšený výraz. Její matka tančila polonahá na klíně nějakého muže, stále jako z kamene, začala plakat, sledujíc matku. Všechno se zpomalilo a čas se zastavil, otočila se a rozběhla se pryč se vzlykotem. Leiko si jí však všimla až příliš pozdě, rozběhla se za ní, ale u dveří se zastavila, Kuren byla pryč, v útrobách města, Leiko se se sklopenou hlavou otočila, zavřela dveře a odešla zpět do práce. Zatnula zuby, milovala ji, byla její dcera! V tu chvíli se z šedého mraku na obloze začaly snášet vločky, vločky bílého, neposkvrněného sněhu - než dopadly na zem.

Následující díl »

Autor: BianceCithare (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction