OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Double miracle 46. kapitola

21.09.2012 (18:00) • Arminka, Simiik • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 3060×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

Rehvenge

Zcela přirozeně, jako každé večer, jsem po probuzení do nového temného dne natáhl ruku, abych mohl obejmout Zsil, ale ruka mi dopadla na prázdné, za to však ještě teplé místo. Zvedl jsem hlavu, se slepenými víčky zamžoural po pokoji v naději, že ji někde uvidím. Nikde nebyla. Křeslo, kde si obvykle četla, zelo prázdnotou. Ani z koupelny nevycházel žádný zvuk.

Možná byla v kuchyni, napadlo mě. Musel jsem na ni pořád myslet a dělat si starosti, jestli je v bezpečí a ujišťovat, že mě stále miluje. Bylo k neuvěření, že jsem měl trvalý vztah s milovanou ženou. Ty minulé nestály za nic a nebyly ani z lásky.

Na začátku vztahu jsem si musel zvykat na to, že se do mě zamilovala, i přesto z jaké strany mě zprvu znala. V současnosti se mnou bydlela a chtěla z mé krve rodinu, kterou jsem jí nemohl dát, i když bych si to strašně moc přál. Kromě nechtěného dědictví, které by s největší pravděpodobností malý Rehvík dostal, existovalo riziko, že Zsil nepřežije porod jako většina těhotných upírek. Jo, těhotenství bylo komplikovaný období a pro vázaného muže přímo období kurevských starostí, jestli všechno dopadne dobře.

„Zatraceně,“ zahuhlal jsem, vstal, oblékl si jen kalhoty a bos šel do kuchyně, odkud vycházela hudba Foo Fighters.

Ve dveřích mě veškeré obavy opustily a má pobavená tvář to jen dosvědčovala. Stres ze mě opadl, kochat se pohledem na svou tančící ženu u kuchyňské linky. Na sobě měla jen mou oblíbenou fialovou košili a rozpuštěné vlasy za ní vlály jako černý hedvábný šátek. Přitančila k ledničce, vyndala pár věcí a elegantně ji nohou zavřela. Sklouzla si na naleštěné podlaze zpátky a svůdně přitom hýbala boky, pohazovala vlasy a šermovala s nožem, když krájela. Když si začala zpívat refrén, zvedla jednu ruku do výšky a povyskočila si.

Přistihl jsem, jak zatínám ruku do pěsti a tělo se mi napínalo napětím. A to nejen kvůli zadečku, který ji koukal, když nadskakovala. Vtáhl jsem vzduch do plic a cítil, jak se můj vázací pach prohlubuje, dokud nezaplnil celou kuchyni. Nikdy jsem ho nedokázal ovládnout, mělo to samotný mozek a vědělo, kdy si hlídat teritorium.

Jakoby to bylo znamení, Zsil se otočila a při setkání jejích očí s mými, se jí rozšířil úsměv a na tvářích objevily ďolíčky u konečků rtů. Bože, takhle jsem si přál umřít. Jako poslední věc vidět tenhle dokonalý obrázek.

Přivrtěla se ke mně a narážela boky. Věděl jsem, dobře tak i viděl jsem, že pod tím nic nemá a zalitoval, že jsem si nedal studenou sprchu, protože se moje vzrušení nedalo vydržet. Vyskočila na mě a obmotala mi nohy kolem pasu. Jednou rukou se přidržovala kolem krku a nehty druhé slabě mi jezdila po holé kůži páteře. Paží jsem si ji přidržel pod zadečkem u sebe.

„Brý ráno.“ Políbila mě a byl bych idiot, neopětovat lákavou hru našich rtů, navíc když její většinou chutnaly po višních. Ani tentokrát nezklamaly. 

„Miluju tě.“ 

„Já vím. Mám tě v hrsti, úplně celýho.“ Provokativně se zavrtěla, seskočila a vrátila se k lince, při chůzi ladně o sebe třela nohy.

Potlačil jsem nutkání zavít jako vlk a skočit po ní. Potlačil? Byl jsem mizerný lhář. Věděl jsem, že mi neoholenou čelist zdobí žádostivý poloúsměv. Jen kdyby mě neměla přečtenýho. Do cesty mi postavila vysokou barovou stoličku a pak ještě jednu, aby zbrzdila útok a mohla utéct na druhou stranu.

„Tahlly,“ zamručel jsem nespokojeně a zároveň posílen touhou dosáhnout svého dal stoličku na stranu.

„Musím dodělat snídani. Asi nebude moc k jídlu, ale mám hlad a ten je nejlepší kuchááá…“ vyjekla chechtavě, když jsem si ji vysadil na linku a chtěl umučit v dráždivých polibcích. 

„Taky mám hlad,“ argumentoval jsem, na tož mi, místo oplácení polibku, strčila do pusy višeň.

„Sodoma Gomora!“ mlaskl Lassiter, jen co vešel do kuchyně a začal se přehrabovat v ledničce. „Nechte si to na doma, děcka.“

„My jsme doma na rozdíl od tebe,“ pronesl jsem kousavě, protože nás vyrušil. Na jeho přítomnost jsem si zvykl a nebyla špatná. Ale vážně musel přijít teď?! „Mohl bys nám nechat soukromí.“

„Abyste věděli, mám taky hlad, tak jsem se rozhodl nakoupit.“ Lassiter vyndal z lednice jídlo, dal ho do mikrovlnky a zaklapl dvířka.

„Mám snad na čele napsáno ,Vítejte v Albertu, za nákup dostanete šmoulu nebo kuličku Doby ledové‘?“

Zsilverth si skousla dolní ret, aby se nerozesmála a odvrátila pohled zpátky k lince a rozdělané práci. Mohlo mě napadnout, že si mou maličkost představí jako taťku šmoulu s modrým kožichem.

„Teď  rozdávají nějaký čumkarty s pazvuky, co mi připomínají vaše zvuky z ložnice,“ rejpnul si nečekaně Lassiter a jak se zjevil, tak se i vypařil. Pocítil jsem lehké chvění, co mi nepatřilo. Ze Zsilverthina těla spadlo napětí. Asi byla ráda, že si ji Lassiter nevšímal a nepokoušel se jí bourat do mysli, pokud šlo o Veru. Chápal jsem její postoj. Těžce se mohla postavit na stranu Lassitera nebo své sestry. Měla je oba ráda a nechtěla se stavět na žádnou stranu. Neměla by totiž čisté svědomí vůči tomu druhému.

Promnul jsem se za krkem a hodil starosti za hlavu. Chytil jsem Zsil kolem pasu. „Kde jsme to skončili, lásko?“ Podařilo se jí zablokovat nepotřebné myšlenky, ozdobil ji opět veselý úsměv a strčila mi do pusy další višeň.

„Tady.“

No jo. Zapomněl jsem. 

Zsilverth

Zatímco se Rehv připravoval do ZeroSum, já se chystala za ségrou. Chtěly jsme strávit trochu víc času spolu. Ani jedna z nás nebyla blbá, aby si nevšimla, jak moc jsme se odcizily. A přineslo nám to něco dobrého? Těžko. Možná, že kdybychom držely víc při sobě, zvládly bychom naše životy lépe. Rady a podpora, kterou jsme si mohly nabízet, by nám třeba pomohly pochopit, kdy jednáme neuváženě a měly šlápnout na brzdu.

Začínaly jsme spolu na novo a rozhodly, udělat si menší filmový maratón. Otázka byla, zda do toho nepřijde zas nějaká katastrofa. Doufala jsem, že ne. Těch nehod bylo už moc a chtělo to klidný večer s filmy, pitím a sladkostmi. Jako malé jsme tak často trávily dny s Butchem, Vishousem, Phurym a Rhagem. A upřímně, v té době by mě nikdo ani zlomkem mysli nenapadlo, že by to někdy mohlo skončit.

Rehvovy paže se omotaly kolem mého hrudníku a rty se otřely o spánek. „Když budeš chtít zůstat doma přes den, nemám s tím problém.“

„Chceš snad prázdnej dům, abys sem pozval další dealery a hrál poker?“

„A tohle tě zas napadlo jak?“ Pobaveně si odfrkl, přičemž si před odchodem preventivně píchl injekci s anestetiky.  

„Mozkový zkrat.“ Pokrčila jsem rameny. „Zřejmě máš pravdu, měla bych tam zůstat tak dlouho, jak Vera bude potřebovat.“

„Zas tak dlouho ne, Vera je ohledně tebe sobecká, nemusela by ses mi vrátit.“

V tu chvíli mě napadla ironická připomínka, že by mu to možná i vyřešilo problémy se mnou, kterou jsem se neodvážila vyslovit nahlas a měla jsem sto chutí si za to dát jednu do zubů.

Pokaždé, kdy jsem se vracela domů, mi to přišlo víc a víc citově vzdálenější. Už jsem v tom neviděla ten dům, kde jsem vyrůstala a kde žili milované osoby. Pravda byla taková, že u Rehva jsem se cítila doma. Vlastně všude, kde byl on, jsem byla spokojená.

Zvláštní tohle cítit a shazovat to na lásku. Taková závislost nemusí mít co dočinění s láskou. Spíš o zvyklosti, kdy si zvyknete trávit spoustu času s osobou, na což si ji tak oblíbíte a dokážete se naladit na její frekvenci, že vás její ztráta činí neúplným.

Ve dveřích mě vítal Fritz, aby mi mohl vzít kabát. Vera byla zrovna na schodech a mířila zřejmě do svého pokoje. Při zvuku mého hlasu, jimž jsem Fritzovi děkovala, se otočila a zeširoka se usmála. Ruce založené v bok. Dala si načas, než sešla schody a vřítila se mi do náruče.

„Kde máš to svoje zvíře?“ zeptala se a rozhlížela kolem.

„Rehva? V Zetku.“ Pažemi zaklíněné do sebe jsme šly do kinosálu, kam se za námi dostavil i Fritz, aby připravil občerstvení.

„Nechceš jít pozdravit ostatní?“

„Zatím ne. Jsem tu přece kvůli tobě. Co si teda pustíme?“ Přešla jsem k sbírce dvd a snažila se vyštrachat titul, co jsem ještě neviděla. Bylo to docela těžký, protože jsem na svém filmovém kontě měla slušný počet.

Vera už zřejmě nemohla vydržet mou neschopnost si vybrat, a tak vyndala seriál o upírech True blood. Pamatovala jsem si znělku, když jsem na seriál zkoušela koukat rok zpátky. Hrozná hudba, krokodýl, dítě, liška, nic oslňujícího, ale člověk si to zapamatoval… co jsem však musela uznat, po první nezáživné sérii se to v těch dalších o hodně zlepšilo a zvědavě jsem očekávala, co za sci-fi potvoru se objeví.

Co bylo nejlepší? Užívaly jsme si film, komentovaly scénky a nemluvily o problémech. Dlouho jsem takovou pohodu nezažila a byla to příjemné změna, uniknout od reality, když víte, že se do ní jednou musíte vrátit.

Kdyby mělo jít všechno hladce, bylo by to příliš snové.

Při množství krve, s níž v seriálu nešetřili, jsem myšlenkově uklouzla, položila dlaň na břicho a ztrácela se ve snech a obavách.

Vera mojí nesoustředěnost postřehla, zamračila se, dala pauzu a otočila se ke mně.

„V pořádku?“

„Jsem asi v maléru,“ přiznala jsem a věděla, že ticho mezi námi zůstane, dokud nebudu pokračovat. „Ještě se ze mě nestala krevní banka.“

„Zpoždění?“ Vykulila oči. Přikývla jsem. „Takže jsi v tom!“ rozzářila se.

„Nešil, jo? Možná se raduješ zbytečně a já sakra doufám, že jo.“

„Kdo bude reagovat líp, Rehvenge nebo táta? Vsadíme se?“ snažila se odlehčit atmosféru, což se jí z části povedlo.

„Slyšel jsem sázka a běhá mi mráz po zádech.“ Dovnitř vešel taťulda. „Co zas plánujete, čarodějnice?“

„Nic,“ řekly jsme ve stejnou chvíli s úsměvem. Kdy jsme byli takhle pohromadě? Chyběla už jen mamka. Shodou náhod se objevila ve dveřích, nevypadala nadšeně.

„Wrathe, shání tě Tohrment. Zsadist a Vishous jsou ve velmi vážném stavu.“

„Co se stalo?“

„Říkal něco o výbuchu, popáleninách a zlomené noze.“

Všichni jsme zamířili na kliniku vytvořenou Jane.

Jak jsem říkala, bylo by to příliš snové.

A bylo hůř.

Před ošetřovnu, kde byl Vishous, zatímco jsme čekali, vyšla Jane. Podala informace o obou zraněných. Vera šla za svým whardem, Zsadist měl zlomenou nohu. Ze sádry a dvou kámošek berel nadšený zrovna nebyl. 

Já chtěla vidět nejprve Vishouse. Podle Jane měl výrazné popáleniny na rukou a tváři, ty se zahojily rychle. Starosti ji dělal výbuch bomby těsně jeho blízkosti, jenž mu poškodil rozeznávat vjemy, bolest hlavy vyvolaná velmi hlučnou ránou mu mátla smysly.

Když jsem chtěla jít k němu, popadla mě Janina ruka. Její stisk byl setsakramentsky silný s ohledem na skupenství.

„Nechoď za ním.“ Na zmatek, zračící mi v očích a stáhnuté čelisti, nedodala nic. Dřív, než jsem stihla vyslovit hlásku, utnula mě. „Byla bych ti vděčná, kdyby ses mu vyhýbala.“

„Jak dlouho?“

„Napořád.“ Omráčeně jsem sledovala místo, kde ještě před chvíli stála.

„Jak je na tom Vishous?“ zeptala se příchozí Vera.

„Hádám, že dobře. Zsadist?“

„Vyhlásil sádře válku. Zatím je to dva jedna pro sádru.“ Neubránila jsem se úsměvu.

„Kristova noho, jako by nás nebylo už tak málo. Zatraceně!“ klel Tohr, dokud nás s Verou nezahlédl. „Vy dvě se hoďte do formy, půjdete do plného nasazení, dokud se Z a V nedají do pořádku.“

„Paráda.“ Vera si nadzvedla paži do kolmé pozice, vypadala, že si kontroluje hmotu.

„Taky myslím,“ souhlasila jsem. Byla tu však ještě jedna věc, která mi nedala.

„Vero?“

„Hm?“

„Přestaň si hrát s bicáky a udělej něco pro svou nejoblíbenější a nejmilovanější sestru.“

„Jsi moje jediná sestra, vole.“

„O důvod víc.“ Nevině jsem se ušklíbla.

„Koho mám zabít? Rehvenge? Koupím nějaký kvalitní odblechovač max speed.“

Propukla jsem s neovladatelný smích. „S mojí blechou to nemá, co dočinění. Potřebuju, abys zabavila Jane.“

Zamračila se. „Proč?“

„Vysvětlím ti to, až na příčinu přijdu sama. Uděláš to teda pro mě?“

„Nemám si s ní co říct.“

„Zeptej se jí, co za kostým si vezme na Halloween, je mi to fuk. No ták, ségra, vždyť ty na něco přijdeš!“

„Dobře, počítej se mnou, ale koukej hejbnout. A pak chci všechno vědět.“

To jsem si taky přála.

Na dalších pár hodin jsme se nastěhovaly do posilovny. Necvičila jsem už pěkně dlouho, byla jsem trochu z formy, vrátit se do kondičky mi zabere víc času. Ten jsem ale neměla. Tohr nám naplánoval slušný program hlídek.

Psala jsem Rehvengovi sms, co se stalo, včetně práce v terénu. Jeho odpověď nebyla překvapivá. Nadšení nesahalo ani k bodu nula, tak podprůměrná jeho reakce byla. Jenže Rehv věděl, že bránit mi, by nebyl nejchytřejší krok.

Veře se nakonec podařilo Jane zaměstnat a tak jsem mohla jít za Vishousem. Cestou do Doupěte, kam ho převezli, mi vrtalo hlavou, co si Vera na Jane připravila. Zmlátila nějakýho rekruta, aby zaměstnala Jane šitím?

Neklepala jsem, potřebovala jsem jednat rychle. Přišlo mi to ubohé, chovat se jako mission impossible jen proto, že jsem chtěla vidět mého wharda. Neměla jsem na Jane brát ohledy, ale brala jsem. A budu, dokud se nedozvím, co se stalo a čím jsem si zasloužila její opovrženíhodný pohled.

Z Vishousova pokoje vycházel hlas, mužský a zároveň sladký, jako když šišláte na miminko. Odpovědí mu bylo vrčení, ne slibující nebezpečí, spíše varování.

Co zas dělají ti cvoci?

Nakoukla jsem nenápadně škvírou otevřenými dveřmi do ložnice a musela si zakrýt pusu, abych se nesmála nahlas.

Butch seděl na kraji postele, na klíně podnos s talířem a lžičku zvednutou u Vého úst.

„Tak honem. Slepičí polívka ještě nikoho nekousla.“ Vishous odvrátil hlavu. „Hami, hami,“ naléhal Butch a bylo vidět, jak si to užívá. Legrace. 

„Ne!“ V se zašklebil. „Nejsem nemocnej!“

„Nejsi, ale máš z rukou smažený křidýlka, tak neodmlouvej. No ták, za maminku.“ Nenechal se odradit Butch.

„Tos posral, chlape.“ Tady polda jaksi narazil. Stvořitelka a její mateřská láska nebylo zrovna to, co by Vishouse donutilo jíst.

„Tak za mě, kámo. Jinak zavolám Fritze a ten ti dá i nášup!“ vyhrožoval mu.

V svěsil ramena a otevřel pusu.

„Hodňoučký. A teď za kámoše Butche.“

„Teď jsem za tebe jedl,“ argumentoval pravdivě V.

„Nemel a jez. Za Butche.“ Strčil mu lžíci do úst. „A pak za Briana a za O‘ Neala, za poldu, za tvého muže, nejvíc sexy chlapa a pěkně od začátku. Za Butche…“ Přistihla jsem se, jak se na ně dementně dívám a čekám, až mi před očima někdo mávne klapkou. Akce!

„A za mě taky,“ řekla jsem a upoutala jejich pozornost.

„Čau, Zsil, jak je?“ Butch se zazubil a jak rychle vstal, aby mě přivítal, vylil trochu polívky na Vého. Ten jen protočil oči, vytáhl dýku zpod polštáře a chtěl ji seznámit se zády svého spolubydlícího.

Rychle jsem mu ji sebrala, i když mi bylo jasný, že by to nikdy neudělal.

„Necháš nás tu samotný, Butchi?“ požádala jsem ho. Mlasknul mi jednu pusu na tvář a frčel. Otočila jsem se k V. „Jak se cítíš, simulante?“

„Je to lepší, dík za starost.“

„Kdykoliv,“ opáčila jsem mu jeho nejoblíbenější odpovědí.

Lehce se pousmál. „Podáš mi cigaretu? Mám ji támhle v šupli.“

Podala jsem mu ji do nastaveně dlaně a nakonec svou ruku neodtáhla. „Promluvíme si.“ Nebyla to otázka, na ty nebyl čas. „Vysvětlíš mi, proč na mě Jane zkouší bubáka?“

„Zlobí se. Zjistila, že jsme se políbili.“

„Do prdele!“

„Jo, nějak tak. Nebyla jediná, kdo něco zjistil. Přišel jsem na to, že mluvím ze spaní a rád vyprávím svoje prohřešky vůči své shellan,“ přiznal.

„Nemělo se to stát. Já s ní promluvím a řeknu, že to bylo úplně nevinný a že ji miluješ a já Rehvenge.“

„Ne.“ Zavrtěl hlavou. „Vyřeším to sám. Moje chyba, můj problém.“

„Bojím se zeptat na detaily její reakce.“ Vstala jsem a šla k šuplíku pro další cigaretu, tahle byla určená pro mě. Člověk to někdy musel zkusit.

„Zahoď to,“ naštval se V.

„Chci si jen –“

„Zsil, slib mi, že nebudeš kouřit, hlavně ne teď.“ Nasadil prosebný kukuč.

„Dobrá, když chceš. Co tím myslíš hlavně teď?“ Nechápala jsem.

„Brzy pochopíš.“

„A? Moc málo informací, chytráku.“

„A… můžeš sníst tu odpornou slepičí polívku, abych nemusel já.“ Kývl k talíři na noční stolek.

Zakroutila jsem nesouhlasně hlavou. „Nemám ráda vývary, to přece víš. Sám za to můžeš.“

Vishous se nevinně pousmál. „Jen se netvař jako neviňátko. Dobře si pamatuju, cos mi povídal, když jsem byla malá. O těch kuřecích pařátkách.“

„Jak jsem měl vědět, že mi to zbaštíš.“ Mával hlavou ze strany na stranu, culící se jako Vietnamec s nekvalitním zbožím. Posunul se nahoru a trochu zasténal bolestí.

„Potřebuješ něco?“

„Vodu.“

„Nespletl ses? Nemyslels vodku?“ prudila jsem, bylo to tak přirozené v jeho přítomnosti. „Hned jsem zpátky.“ Odběhla jsem do kuchyně, než mě stihl majznout, a hledala skleničku. Jelikož měli horu špinavého nádobí, nemohla jsem žádnou najít. Musela jsem vzít menší whiskovku, nalila do ní vodu z kohoutku a vydala se zpátky. Jenže se přede mnou z ničeho nic zjevila Jane. Chtěla jsem ji vynadat, že chodí jako duch, ale to bylo jaksi nevhodný, když vezmu v úvahu, že jím skutečně je.

Sakra, co tu dělala? Vera svou práci odvedla dobře, jen já se tu zdržela dýl, než bylo v plánu. Dobrá, co bych měla říct? Ahoj, zabloudila jsem?

„Byla to jen pusa, Jane.“ Ještě lepší, Zsilverth! „A hlavně to bylo dávno! Teď je všechno jinak,“ vychrlila jsem naráz bez chození okolo horké kaše, co by stejně nikam nevedlo. 

„Od začátku jsem si všímala, jak blízko k sobě máte. Víc, než s ostatními. Byla jsem tolerantní, vím, že vy upíři máte všechno mnohem intenzivnější a komplikovanější, než my lidé. Tohle překročilo meze.“

„Ach, Jane, děláš z toho zbytečné drama. Neřeknu nic, kdybychom se spolu vyspali, ale byla to jen pusa.“

„V tom případě by bylo zcela v pořádku, kdybych Rehvovi vždy na přivítanou vsunula jazyk do úst?!“ odsekla a já se jí v tom případě nedivila. Sama bych netancovala zumbu, kdyby se někdo ochomýtal kolem Rehva. Jen ta myšlenka mě přiváděla k nepříčetnosti.

„Uznávám, ale Jane, Vishous a Butch mě vychovávali, byla jsem s nimi skoro každý den, ve skutečnosti víc, než s vlastními rodiči. On a Butch budou pro mě vždy víc, než obyčejní strýčkové, ale nikdy to nebude přesahovat rodinnou hranici,“ pokoušela jsem se jí to vysvětlit. „Jsi nasraná za něco, co by ti nemělo dělat starosti, jelikož z toho nikdy nebude víc.“

„Nebyl důvod mi to neříct, Zsilverth, pokud to nic neznamenalo.“

Wow, alespoň z části jsem pochopila, jak se cítí Vera. Jane mi tropila úplně nesmyslnou scénu z obyčejný líbačky. A já se zprvu divila, proč Lassiter pelichá z nevěry v pravým slova smyslu? Teď už nedivila. 

„Mohly byste toho obě nechat,“ vložil se do naší rozepře Vishous.

„Neměl bys vstávat,“ vynadaly jsme mu obě naráz. Jane mě zpražil nenávistným pohledem. 

Bylo na čase vypadnout, radil mi mozek. „Nechám vás tu,“ řekla jsem a dala se na odchod.

„Snaž se omezit svoje návštěvy na minimum,“ zaznělo z Janiných úst kysele.

Otočila jsem mírně hlavu k Vishousovi, marně doufajíc, že něco řekne. Nakonec bylo dobře, že se mě nezastal. Jediné, co by ho mělo trápit, je dát do pořádku vztah s jeho shellan.

Další týden byl šílený. Tohr si dal záležet, abychom se s Verou nenudily. Vishousovo a Zsadistovo zotavování bylo delší, než počítali. Každý den šla alespoň jedna z nás na hlídku.

Tuhle noc jsme měly jít spolu a taky Butchem. V záloze byl John s Qhuinnem.

Šla jsem napřed. Vera s Butchem se teprve připravovali. V garáži jsem ztuhla při pohledu na ležérně se opírajícího Vishouse o SUV. Jen, co jsem vešla, zpozorněl a zapálil si.

„Máš se?“ zeptal se zcela normálně.

„Co tu děláš? Jseš marod, nemáš dovolený hlídkovat.“ Udržet se a nepřivítat ho objetím stálo hodně sil. Tak dlouho se mi dařilo proplouvat sídlem a vyhýbat se jemu i Jane.

„Zapomnělas důležitý pravidlo, co jsem tě učil?“

„Pravidla jsou od toho, aby se porušovaly.“ Přikývl, když vydechl kouř.

„Vlastně jsem ti ještě nevynadal za to, žes byla na hlídce bez mého svolení. Tenkrát s Rhagem.“

„Nebudu se omlouvat.“

„Nečekám to.“

„Znáš mě.“

„Jo.“ Nemusel odpovídat, málokdy si ale dovolil nemít poslední slovo.

Vložila jsem si ruce do kapes. „Neměl jsi tu být.“

„Vážně? Nápodobně.“

„Víš, jak to myslím, V. Jane bude zuřit.“

„Nepůjdu ti z cesty, Zsil, jen kvůli tomu, že mi to někdo přikáže.“

„Ten někdo je tvoje shellan.“

„A ty jsi moje sehcluded (kmotřenka). Nevykašlu se na tebe právě teď.“

„Právě teď - zase?“

„Budeš mě potřebovat.“

„Tvoje vize o mně nevymizela?“ Neodpověděl, což znamenalo, že ne. „Nepotřebuju tvou pomoc, chci někoho zabít. A vůbec se v tobě nevyznám. Ujasni si, co chceš.“

„Mám jasno. Chci, abyste vy obě byly součástí mého života.“ Přišlo mi to absurdní.

Naši konverzaci ukončil příchod Very a Butche a nesli sebou dost nevítanou novinu. Vishous měl jet s námi, proto tu byl. Mohla jsem se vymluvit, ale utíkat jako zbabělci se mi nechtělo.

Dojeli jsme do centra, kde Butch zaparkoval a dál jsem šli pěšky. Navrhla jsem, abychom se rozdělili. Vera okamžitě souhlasila a přivlastnila si Butche. Vydali se na sever, Vera se stihla otočit a mrknout. Jestli myslela, že mi prokazuje službu, možná měla pravdu. Chtěla jsem, aby to mezi námi bylo jako za starých časů.

Kráčeli jsme vedle sebe bok po boku. Bylo trapné ticho. Nikdy nám nevadilo. Dokázali jsme být ve společnosti jeden druhého hodiny a neměli potřebu o něčem mluvit.

Tentokrát jsem chtěla ticho poslat k čertu. Samozřejmě jsem plácla kravinu, s kterou by bylo lepší nezačínat.

„Podařilo se ti usmířit s Jane?“

„Jsme v pohodě.“

„Na jak dlouho? Dokud se nedozví o dnešní hlídce?“ Zastavil se, zahodil nedopalek.

„Jane je klidnější, nedává na sobě příliš znát emoce a já vím, že uvnitř jí to sžírá, kruci, ale co s tím mám asi dělat?“

Nedává znát? Věru, kdyby měla v ruce skalpel, když mi dávala jasný zákaz vidět Vishouse, byla jsem si jistá, že bych měla o kérku navíc.

„Co se mi vyhýbat stejně šikovně, jak jsem to v posledních dnech dělala já?“

„Myslíš, že jsem to nezkusil? Odmítám tohle už dělat. Když mě Wrath a Beth poprosili, abych se stal tvých whardem, nešlo jen o podělanou funkci jako v lidském světě, která má sotva nějaký význam. Pouto wharda je daleko silnější a zavazuje tě obětovat všecko, hlavně pokud jde o žádost krále. Stejně vázaní jsou Phury a Z vůči Veře.“

„Možná by sis z nich měl vzít příklad a tolik to neprožívat.“ Zůstala jsem za ním dobrých deset kroků. Zaparkovala jsem u sámožky, která jela nonstop. Venku měla ještě nějaké stoly s potravinami, hlavně se zeleninou a ovocem.

„Zamorduj mě za to,“ křikl přes rameno.

V ruce jsem si pohrávala s rajčetem. „Asi jsem přišla na to, co znamenala tvoje vize.“ 

„Vážně?“ Otočil se ve chvíli, kdy jsem po něm mrskla rajče. K mému velkému štěstí jsem se mu strefila přímo do brady a sestřelila cigaretu, co si chtěl zas zapálit.

Vyprskla jsem smíchy, až se musela něčeho přidržet. Vishous mě propíchl pohledem kopej si hrob, smrade.

Vzala jsem další dvě rajčata a znovu je po něm hodila. Byl rudý vzteky. Nebo ta červená barva byla od rajčete? Ne, počkat… On se usmál?

„Vyhlašuješ mi válku?“ Přistoupil blíž a vzal žlutý meloun.

„Wow, ty jsi hrdina,“ rejpala jsem, ale i usmívala, protože se křenil i on.

„Myslíš, že to nehodím, ale to se pleteš.“ Vyhodil ho do vzduchu jako lehký pomeranč a zase chytil.

Chvíli jsem mu vážně nevěřila, že by to udělal, ale nasadil svůj typický rošťácký pohled a ten jasně říkal, že je schopný všech lumpáren. Začala jsem couvat, ale nepřestávala ho provokovat chytrými řečičkami.

A on? Jasně, že po mně ten meloun hodil. Naštěstí jsem ho chytla, ale nečekala, že vzápětí po mně vypálí várku rajčat, ke kterým se dost nenápadně a šikovně přiblížil.

Jak jsem se pokoušela vyhnout rajčatům a pomerančům, spadl mi meloun na nohu a rozprskl se a pak jsem jen vnímala, jak mi na hlavu, krk a nohy dopadají červené koule. Super!

Vishous se rozesmál jako pominutý a nemohl přestat.

„Chtěla jsem spíš mír.“ Myšlený hlavně, co se týče nás. „Pokud toužíš radši po válce, máš ji mít!“

Začala jsem po něm házet brambory a on mi to vracel. Jak malí haranti, ale bylo mi to fuk. Chovali jsme se k sobě stejně jako za stara. Prodavač na nás už dobrých pět minut řval, ať toho necháme, jinak zavolá fízly. Ignorace jim vždycky zavřela pusu a Vishousovo otupení smyslů taky.

Když jsem vrhla salátovou okurku, přesně namířenou na jeho kebuli, ve vzduchu ji rozkrájely jakési dvě dýky a na zem spadly jen kousky. Automaticky jsem se nadechla s přesvědčením, že ucítím kojenecký zásyp. Trefa! Oba jsme trhli hlavou směrem, odkud přicházel intenzivní zápach.

„Lekli jste se, co?“ zahuhlal na nás Butch a drze si s Verou plácli.

Dala jsem glock zpátky na místo.

„Málem jsem tě oddělal, poldo. Smrdíš jako mimino. Potřebuješ pomoct?“

„Ne nutně.“

„To je neuvěřitelný!“ zapojila se Vera. „My už máme na kontě páreček bezduchých a vy se tu flákáte.“

„Omyl, ségra, tohle všecko,“ ukázala jsem na červenou spoušť kolem nás, „je Vishousova vize, kterou jsme se rozhodli naplnit po svém. Počet raněných? Zhruba pár desítek rajčat.“ Pokradmu jsem se podívala na Vishouse.

„Jasně, jen si ze mě utahuj,“ zabručel.

„Kuš! Výmluvy.“ Rozhodným krokem se chystala Vera přejít silnici. Chtěla jsem zakřičet, ale Vishous mě štípl a zabránil mi v tom.

Ségra si evidentně nevšimla rozprsknutého rajčete a svezla by se na zem, kdyby ji Butch nechytil.

„No tááák!“ zabědoval Vishous poraženě. Oplatila jsem mu štípnutí a zavolala na Butche, aby chytal munici. Což udělal. Ale aby ji mohl chytit, musel si vyprázdnit ruce. Pustil Veru na zem.

Vishous nemohl zabránit plícím, aby si ulevily, ačkoliv ani se nesnažil smích potlačit. Pokud čekal, že se k němu přidám, musela jsem ho zklamat. Stupňující ostrá bolest v podbříšku mě donutila zanaříkat a zlomit se v pase.

Sladké nevědomí. 

Autor: Arminka (Shrnutí povídek), Simiik, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Double miracle 46. kapitola: