Vánoční firemní večírek mezi novými kolegy a úžasný polibek, na který se nezapomíná. Bohužel, protože dotyčný je ten neprotivnější prevít co kdy potkala...
31.07.2022 (10:00) • Texie • Povídky » Jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1434×
1. část
Hudba hrála příliš nahlas. Nebylo slyšet ani vlastního slova a skoro ani myšlenky. Nikomu to ale očividně nevadilo. Všichni si vánoční večírek pořádně užívali. Jako nenápadná myška proplouvala z místnosti do místnosti mezi svými novými kolegy. Většinu z nich ani neznala. Nastoupila teprve před týdnem.
Ucítila herdu do zad až odklopýtala dva kroky dopředu. Obrátila se k muži za sebou. S vláčnými pohyby a těžkým jazykem blekotal nějakou omluvu. Jen zavrtěla hlavou. Spokojeně se usmál a popadl okolo ramen blondýnku vedle sebe, aby odvrávoral pryč.
Začínala mít pocit, že je tady snad jediná střízlivá. Vlastně už jen odpočítávala minuty, než se bude moci nenápadně vypařit. Alespoň do desíti chtěla vydržet. Nechtěla se zapsat u kolegů jako „ta co se neumí bavit“.
Proplétala se dál ve snaze najít nějaký klidnější a tišší kout. Vyhýbala se tančící skupince, když ramenem narazila do někoho dalšího. Otočila se, aby se omluvila. Tohle byla rozhodně její nemotornost.
Zůstala tak stát přímo před dotyčným. Hlavu musela zaklonit, aby mu viděla do tváře. Stihla jen otevřít pusu a jeden z tančící skupinky do ní vrazil. Dopadla přímo na něj. Automaticky ji chytil. Byla na něm doslova namáčklá. Ale to nebyl důvod, proč jí najednou došel dech. Bylo to tím, jak se na ni díval, nebo tím jak byl blízko... a nebo tím pobaveným úsměvem, který mu zvlnil rty.
Podíval se nahoru a teprve v tu chvíli jí to došlo. Stáli přímo pod jmelím. Zaostřila pohled na její zelené lístky a bílé bobulky. Hlavou jí proletěl význam téhle ozdoby.
Jako by to byla ta nejpřirozenější věc v téhle situaci, sklonil se. Než měla vůbec šanci jakkoliv zareagovat, políbil ji. Vydechla překvapením, když ucítila jeho rty na svých. Měkké a horké. Z jeho dechu cítila slabé aroma alkoholu, ale ještě více vnímala jeho dřevitou vůni.
Ani netušila, kdy mu začala polibek oplácet. Jen vnímala to, jak ji drží okolo pasu a ona se k němu ještě tiskne. Netušila ani jak dlouho tam takhle stáli. Mohly to být vteřiny nebo i minuty. Nejraději by však takhle zůstala celý večer.
To by ale nesměli být tam kde byli. Odtáhl se. Omámeně zamrkala do jeho zelenohnědých očí, které se na ni upíraly. Zase ten jeho úsměv. Teprve pak si všimla neodbytného muže vedle nich, který se snažil překřičet dunící hudbu.
Paže z jejího pasu sklouzly. Využila toho, že se začal věnovat tomu druhému a vyrazila pryč...
. . .
Semkla pevněji rty. Občas si na ten večer vzpomněla. Uvízl jí v paměti, jako střípek nějakého bláhového snu. Občas přemýšlela, jestli se to opravdu stalo, protože s Rogerem od té doby musela pracovat nesčetněkrát a byl to naprosto jiný člověk než tenkrát. Možná dvojčata, nebo rozdvojení osobnosti... Ne, ty oči byly pořád stejné. Jen ten, co mu patřily, byl prostě namyšlený pomstychtivý prevít.
„Už máte ten přehled hotový?“ zabodl do ní pohled.
„Ne, chtěl jste ho až zítra,“ vydechla se snahou o slušný tón. Velmi dobře totiž tušila, co bude následovat.
„To neznamená, že budete vše nechávat na poslední chvíli. Tak ho laskavě dokončete ještě dnes.“
„Samozřejmě.“
Vzteklé zaskřípění zubů si nechala až na dobu, co už byla otočená zády a mířila ke dveřím. Dnes bude muset zase zůstat déle, aby to stihla. Jako by měl nějaké zvrácené potěšení v tom, aby se tu musela jako jediná pachtit. Ano, byla tu jediná žena na tomhle oddělení, když tedy nepočítala sekretářky, ale tohle bylo už dávno přes čáru. Ostatní se k ní chovali skvěle. Nebyl problém se s nimi domluvit nebo spolupracovat.
* * *
Uložila celý soubor a opřela se do židle. Asi by se měla domluvit na nějaké pohodlnější. Klidně by si ji i doplatila. Stejně tady tráví více času než doma. Promnula si ztuhlý krk.
Vylekaně sebou škubla. Na stole se jí rozdrnčel mobil. Zavrtěla hlavou. Probůh, vždyť tu málem usnula.
Stačil jí ale jediný pohled na displej a po rtech jí přelétl úsměv.
„Čau zlato,“ ozvalo se rozverně sotva to zvedla.
„Ahoj Niku.“
„Co děláš? Doufám, že ruším.“ Úplně viděla jeho rozverný úsměv.
„Relaxuji, takže jo, rušíš.“
„Doufal jsem v trochu peprnější činnost. Měla by sis konečně někoho najít.“
„I ty, Brute?“ zaúpěla?
„Nemusíš se hned vdávat, jen se trochu pobavit, užít si.“
„To ty zvládáš za nás za oba, bráško.“
„No...“
Zbystřila.
„Neříkej, že některá dobyla srdce Nika Klemense.“
„Ta na mě dobyla všechno,“ povzdechl si teatrálně.
„Tak to chci slyšet se všemi detaily,“ zavýskla nadšeně. „Tedy skoro všemi,“ usměrnila ho zavčas. Některý pikantnosti si rozhodně mohl nechat pro sebe.
Další půl hodiny poslouchala jeho nadšené básnění o Marii a s každou další větou se musela více a více usmívat. Takhle ještě nikdy o žádné nemluvil. Holky střídal jak trenky a mnohdy uvažovala, zda už po světě neběhá hned několik malých Klemensů... Tahle ale dobyla nejen jeho trenky, ale i srdce.
Usmívala se a hleděla na prsten na své ruce. Máma ho sice odkázala jí, ale měla stále neodbytnější pocit, že ho bude brzy potřeboval její potřeštěný bratr. Nebylo by pro něj lepší využití, než aby ho měla na ruce nová paní Klemensová.
* * *
Nemohla se dočkat konce porady. Všechna fakta a postup probrali a už se jen řešily marketingové detaily. Zaklepaní na dveře tedy vítala.
„Paní inženýrko Klemensová, máte tady návštěvu.“
Nechápala, kdo by za ní mohl chodit a proč by ho vedla až sem...
„Ahoj, zlato.“
Do dveří nakoukl Niky a jen co ji našel mezi těmi všemi u stolu, obdařil ji širokým úsměvem.
„Omluvíte mě?“ hlesla a už klusala ke dveřím.
„Niky, co tu děláš?“ Chtěla znít naštvaně. Tohle dělat neměl. Jenže na místo toho se na něj zářivě usmívala. Nemohl si pomoct. Obzvláště, když se okolo ní sevřely jeho paže a ona se ocitla špičkami lodiček ve vzduchu. Jako by stále byla malá holka a on ten vysokánská bratr ochránce.
„Pojď,“ broukla na něj, jen co ji pustil a táhla ho pryč. Rozhodně nechtěla dělat tohle divadlo pro celé vedení.
„Co tu děláš?“ Držela ho za ruku a nemohla uvěřit, že je opravdu tady. Telefonovali si skoro každý druhý den, ale to prostě nebylo ono. Byl to skoro půlrok co musel odjet pracovně do Londýna. Neskutečně jí chyběl.
„Chtěl jsem ti to říct osobně. Chystám se Marii požádat o ruku.“
„Cože?!“ Vlastně se nemusela ani tak divit. Mluvil o ni skoro většinu času, co telefonovali.
„To ti přeju.“
„Bál jsem se, že mi to budeš rozmlouvat. Známe se jen čtyři měsíce,“ přiznal se a nervozně podrbal na zátylku.
„Jestli jsi si jistý, tak nemám pochybnosti ani já. Navíc před holkou, co dokáže zkrotit takového divocha jako jsi ty, před tou smekám.“
„Děkuji.“
Objal ji. Cítila v jeho drtivém stisku, jak moc to pro něj znamená.
„A měl bys jí dát tenhle.“
Překvapeně hleděl na prsten.
„Tohle nemůžu. Ten je tvůj. Je to jediné, co po mámě máš.“
„Chci, aby ho nosila nová paní Klemensová. Dědí se u nás v rodině už tři generace. Kdybys nebyl mladší a navíc takový proutník, tak by ho máma dala rozhodně tobě.“
„Díky.“ Teď ji v těch svých tlapách skoro umačkal. Ona mu pevné objetí vracela.
Byl šťastný a ona mu to neskutečně přála.
* * *
Byla mimo ještě dlouho po tom co odešel a nemohla se dočkat, až se po práci uvidí a vše podrobně proberou. Jenže do té doby ještě pár věcí musela dokončit a skousnout.
Znovu se začala soustředit na Rogera a čekala, kdy ji v tom vymáchá...
„Zbytek prezentace si vykomunikujte s Davidem. A ocenili bychom, kdyby jste si své soukromé záležitosti příště vyřizovala mimo pracovní dobu a především mimo porady.“
„Vynasnažím se.“
Tentokrát její úsměv nebyl ani tak moc falešný. Byla díky Nikovi tak šťastná, že ani tenhle jí nemohl náladu pokazit.
„Bude to pro dnešek všechno?“
„Spěcháte někam?“ pronesl sarkasticky.
„Ano, mám na dnešek nějaké plány.“
Chvíli na ni hleděl a zvažoval, zda ještě něco není potřeba. Po pár minutách ticha si už začala poklepávat prsty do paže. Úplně viděla, jak se snaží vymyslet jakoukoliv záminku jí večer zase pokazit.
„Ne.“ Ta odpověď mu nešla moc přes krk. „Snad jste ho neztratila,“ ucedil než se stihla otočil k odchodu.
Chvíli ji trvalo zjistit, co má na mysli. Shlédla na svou ruku a natáhla prsty.
„Ne že by vám do toho něco bylo,“ odsekla. „Ale dala jsem ho bratrovi. Chystá se svou přítelkyni požádat o ruku.“
„Myslel jsem, že je váš.“
„To byl. Rodinná památka. Už je to tedy všechno?“
„Ano.“
Vyřítila se z jeho kanceláře a jen tak tak za sebou nebouchla dveřmi. Ušla jí tak jeho poslední věta...
„Já jsem idiot.“
Následující díl »
Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné
Diskuse pro článek Nesnesitelný chlap 1/2:
Během dneška doopravuji druhou část a zítra vložím.
Přidat komentář:
- The Killing Past (Prolog)
- Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 1/2
- Zdrávas Maria
- Smrťák 2 (1. část)
- Smrťák 1/2
- Who He Really Is
- Priznanie
- Pán šeliem
- Ráno v blátě
- Stručná a třaskavá historie podle A. J. Crowleyho
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!