OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Ukradený svět - 6. kapitola



Ukradený svět - 6. kapitolaBlížíme se do finiše. V šesté kapitole z celkových osmi se Agnes konečně dostane ke kořenům vší konspirace, tajností a falše. Dozví se Roxanin příběh. Přijde o iluze. A taky o něco mnohem cennějšího. Kdo ukradl kouzelnický svět? A dokážou si ho kouzelníci vzít zpátky? Neodcházejte od obrazovek! Rozuzlení příběhu je už blíž, než si myslíte.

VI. KAPITOLA ŠESTÁ: Její Veličenstvo královna

„Agnes, prober se, Agnes, Agnes, sakra AGNES!“ Jakoby z velké dálky k ní doléhal Roxanin naléhavý, značně vyděšený hlas. A prsty, které cítila Agnes na své tváři a které zjevně taky patřily Roxaně, byly úplně studené. Otevřela oči. Takže není mrtvá. A Roxana taky ne. Horší je, že se nachází v něčem, co vypadá jako tmavý, plesnivý a zatraceně vlhký sklep.

„Ježíš, já se fakt lekla, že se už neprobereš,“ prohlásila Roxana. „Jsi v pohodě? Ronaldovo Mdloby na tebe je jak dělová rána, tohle kouzlo fakt umí.“

„Neber jméno Boží nadarmo,“ odpověděla na to Agnes ještě napůl v bezvědomí. „Je to hřích.“

„Nevěděla jsem, že jsi křesťanka,“ pravila Roxana.

„Po mamince jo,“ řekla Agnes a protřela si oči. „Tátova půlka rodiny je židovská. Já sama nejsem zrovna dvakrát silně věřící. Proměňovat vodu ve víno jsme se učili ve třetím ročníku a rozdělit vody moře v pátém, takže už to nezní tak zázračně, jak to naši podávali.“

„No, možná by stálo za to se na víru ještě obrátit,“ poznamenala Roxana. „Odsud nás totiž dostane jenom zázrak.“

Agnes se pomalu posadila. „Je tu někde Harry?“ zeptala se.

Roxana zavrtěla hlavou. „Ne,“ odpověděla. „Vůbec jsem ho neviděla. Vyvlekli nás z Ministerstva, ale Harry nikde nebyl. Bojím se, že… že ho Ron…“ nedokončila. Vypadala, že se rozpláče.

Agnes jí opatrně položila ruku na rameno. „Ron by Harrymu nikdy neublížil. Je to pořád jeho kamarád. Musíš tomu věřit,“ řekla možná trochu moc rázně. Roxana se pokusila usmát, ale byl to hodně chabý pokus. „Pojďme se bavit o něčem jiném. Povídej mi něco,“ navrhla Agnes Roxaně. Snažila se ji rozptýlit, přivést ji na jiné myšlenky. Třeba to pomůže i jí a nebude tak zatraceně vyděšená, jako je právě teď.

„Ještě pořád chceš slyšet, jak jsem se stala smrtijedkou?“ zeptala se Roxana.

„Jen pokud mi to chceš říct,“ pravila Agnes.

„Asi chci,“ řekla Roxana.

„Tak povídej,“ vybídla ji Agnes. „Jsem novinářka, snesu hodně.“

Roxana se zhluboka nadechla a nervózně si promnula klouby na rukou, jako by nevěděla, odkud má vůbec začít. „Slyšela jsi někdy o Čistých dětech?“ otázala se nakonec.

„Ne,“ odpověděla Agnes. „Ale zní to jako něco, co vymyslel Ty-víš-kdo.“

Roxana potřásla hlavou. „Nevím, jestli to vymyslel přímo on. Prostě… V určité fázi první války bylo rozhodnuto odebírat kouzelnické děti z nevhodných rodin a umisťovat je do rodin vhodnějších. Vychovávat je jako zbraně. Jako smrtijedy. Už odmalička. Těm, kteří vykazovali zvlášť velké nadání pro magii, nebo byli ze zvlášť čisté krve, nechával rovnou udělat Znamení. Byla jsem jedna z nich,“ poznamenala tiše. „Doteď nevím, jestli proto, že očekával, že ze mě bude silná čarodějka, nebo proto, že jsem čistokrevná. Našli mě v jednom domě smrtijedů nedlouho po událostech v Godrikově dole a Voldemortově zmizení. Mě a se mnou čtyři další. Měli jsme na rukách jen náramky s číslem a křestním jménem. Bez příjmení, bez šance dohledat naše skutečné rodiny, protože většina z nich byla stejně nejspíš mrtvá. Oficiální záznamy o tom, komu nás odebrali, se nikdy nenašly. Tak nějak přibližně určili data narození… a příjmení nám vymysleli podle barev. Já byla Blacková, další holka, co tehdy našli, Jean, Whiteová. Potom Philip Brown, Tony Grey a Stacy Greenová.“

„Takže jsi technicky vzato nikdy nebyla smrtijedka,“ řekla Agnes. „Jen tě označili tím znamením.“

Roxana se uchechtla. „Kéž by.“

Agnes jí věnovala tázavý pohled. Roxana si povzdechla a poposedla si na studené zemi. „Když se vrátil Voldemort, objevilo se mi na předloktí Znamení a já vůbec nechápala, co se děje,“ řekla nakonec. „Ještě ten večer si mě a Jean Whiteovou zavolal Brumbál do kabinetu. Když jsme tam přišly, byla tam teta Angie, co mě vychovávala, Jeanini pěstouni, nějací dva starší kluci a jejich rodiny. Všichni jsme věděli, že nás Voldemort ukradl našim skutečným rodinám, ale to, že si některé z nás označil, jsme netušili. Brumbál řekl, že nám zbytky po Znamení, když Voldemort zmizel, kouzlem zamaskovali tak, aby to vypadalo jenom jako jizva nebo ošklivé mateřské znaménko. Ale když se vrátil, krycí kouzlo už nebylo dost silné a Znamení se objevila. Brumbál nám řekl, že to, že máme Znamení, o nás nic nevypovídá. Že se nemáme bát. Že to nic nemění.“

Zvedla oči k vlhkému stropu sklepa a té jediné žárovce, která ho osvěcovala. „Voldemort je zpátky, my máme na rukách jeho Znamení a nic se prý nemění. Byli jsme všichni vyděšení k smrti. Co když si těch našich tetovaček někdo všimne? Jak to vysvětlíme? Jak máme s něčím takovým žít? A on nám nijak nepomohl, prostě řekl, že Znamení se v plné formě nedá zakrýt kouzlem. Doporučil nám dlouhé rukávy a makeupy. Největší kouzelník všech dob a doporučil nám pitomý makeup,“ ušklíbla se Roxana.

„Ale tohle všechno přece ještě pořád neznamená, že bys byla…“ začala Agnes, ale Roxana ji přerušila, jako by ji vůbec nevnímala.

„Když jsem tehdy odjela z Bradavic domů k tetě Angie, po pár dnech se tam objevil on. Jen tak. Samotný velký lord Voldemort. V mém pokoji. Nemohla jsem ani mluvit, jaký jsem měla strach,“ řekla. „Řekl, ať se nebojím, že mi nepřišel ublížit. Že si přišel pro mě. Že mě potřebuje.“

Agnes cítila, jak jí začíná běhat mráz po zádech. Roxaniny oči vypadaly najednou úplně prázdné. „Řekl, že moji rodiče žijí. A že zařídí, abych se s nimi znovu setkala, když… když mu přivedu Harryho Pottera. Že ví, že jsem Harryho kamarádka a bude to pro mě snadné. Prozradil mu to Pettigrew.“ Otřela si oči rukama. „A já na to kývla,“ dokončila plačtivě.

Chvilku nevěděla, co na to má Roxaně odpovědět. Pak si přisedla blíž a opatrně chytila Roxanu za ruku. „Poslyš,“ řekla Agnes tiše. „Kdo by v tvé situaci udělal něco jiného.“ Měla pocit, že by měla zkusit Roxaninu svědomí nějak ulehčit. „Vždyť jsi byla vyděšená, ohrožoval tě, co jsi mohla dělat…“

„Ale já to neudělala ze strachu!“ přerušila ji Roxana. „S Harrym jsme se ten rok skoro nebavili. Pálil po Cho Changové a potom pozval na ples Parvati. Byla jsem naštvaná, zhrzená, mladá a blbá,“ shrnula. „A strašně jsem chtěla vědět, kdo jsem. Měla jsem pocit, že když poznám své rodiče… všechno bude lepší.“

„A poznala jsi je nakonec?“ zeptala se Agnes.

„Ne,“ odpověděla Roxana. „V páťáku jsem se nějak snažila dostat blíž k Harrymu, abych udělala, co jsem slíbila. Jenže… s každým dnem to bylo těžší a těžší. Zvlášť, když si mě Harry potom začal konečně všímat. A taky jsem trávila dost času se Siriusem, Harryho kmotrem, který mě měl z nějakého důvodu rád. Asi mě bral za svoji, i když jsem nesla stejné jméno jen čirou náhodou. A taky jsme měli Brumbálovu armádu. Najednou jsem měla tolik lidí kolem sebe, tolik lidí, které jsem chtěla nezklamat. A přitom jsem jim všem pořád jen lhala… a všechny jsem je zklamala. Prodala jsem je,“ pravila pochmurně. „Tehdy na konci školního roku, když umřel Sirius, jsem se definitivně rozhodla, že ať jsou moji rodiče kdekoliv, tohle mi za jejich nalezení nestojí. Řekla jsem to Brumbálovi, všechno… a potom rok hrála na obě strany. Když jsem s Harrym a Ronem utekla, Voldemortovi samozřejmě došlo, že už asi nepracuju pro něj, ale vzhledem k tomu, že jsem se tímhle stala nepřítelem číslo dva hned po Harrym, chtěl si mě zlikvidovat sám. Ostatní smrtijedi na mě nesměli vztáhnout ruku. To mě zachránilo. Přežila jsem…“

Pokračovala až po krátké odmlce. „Myslela jsem, že po válce už všechno bude v pořádku. Vzali jsme se s Harrym, ale potom mě předvolali k soudu, protože mě pár přeživších smrtijedů označilo za jednu z nich. Vyvrátit se to nedalo, důkaz bylo moje znamení a jejich vybrané vzpomínky. Měla jsem sice nějaké zásluhy z bitvy o Bradavice a tak, ale… už jsem si to stigma nesla. Když to potom zjistili v práci, vyhodili mě. A zbytek už znáš,“ dokončila.

Agnes mlčela. Přemýšlela o tom, jaké to muselo být, těsně po válce. Ta hysterická radost z toho, že je po všem, střídaná strachem, že smrtijedi jsou někde pořád mezi lidmi a pořád můžou zabíjet. Nevíra v to, že někteří litují toho, co dělali. Nevíra v to, že mnozí neměli na výběr. Vlastně i ona to tak vnímala. Ona, poválečné dítě, které když v září devadesátého osmého ruku nastupovalo do Bradavic, vidělo tam na zdech šmouhy od silných kouzel, pobourané hradby a zaschlou krev ve spárách mezi kachličkami v umývárnách, kterou ještě nikdo nestihl vyčistit. Pamatovala si, jak před vstupem do Velké síně zírala na pamětní desku nad gotickým portálem – na desku, na níž stála jména obětí Bitvy o Bradavice, a jejichž tváře vypadaly jen o něco málo starší než její vlastní.

To byli hrdinové; tamto zločinci. Nic mezi tím. A teď tu byla na jedné straně Roxana, bývalá smrtijedka, která nakonec bojovala za zájmy svých původních nepřátel, a Ronald Weasley, ctnostný ministr kouzel, který účelově manipuloval s realitou, lhal těm, kteří mu věřili, a teď měl dokonce prsty v únosu.

Chtěla domů. Chtěla jít za Tomem, obejmout ho a říct mu, že chce odjet někam daleko. Místo toho tady trčela ve sklepě. „Asi tu umřem, Rox, viď?“ zeptala se tiše.

„Asi jo, Agnes,“ odpověděla Roxana. „Omluvila bych se ti, že jsem tě do toho zatáhla, ale chtěla jsi to sama.“

„Jo,“ povzdechla si Agnes. „Já vím. Jo, a… jmenuju se Agnieszka. Ne Agnes. Lidem se to blbě vyslovuje, tak jsem si zvolila pseudonym. Jenom… aby to někdo věděl.“

Roxana se na ni usmála a stiskla její dlaň.

Ze stropu pomalu odkapávala voda na hliněnou podlahu. Agnes svíral vnitřní chlad, ale Roxanina ruka byla hřejivá a hebká. Přemítala, jestli je Roxanino teplo to poslední, co ucítí, než bude konec.

Pak se najednou ozval skřípavý zvuk a sklepní prostor zalilo světlo. To se otevřely dveře a někdo vstoupil dovnitř. „Tak jste vzhůru, holubičky?“ otázal se neznámý hlas. „Pojďte nahoru. Přijme vás.“

***

Hlas patřil nevysokému kouzelníkovi s jedním okem modrým a druhým hnědým. Zlý výraz měl ale podle Agnes v obou. Měla pocit, jako by ožila její dětská noční můra – takhle přesně si v době, kdy nastupovala do pobořených Bradavic, představovala smrtijedy. Když se ani jedna ze dvojice neměla k tomu, aby vstala, vytáhl neznámý muž Agnes hrubě na nohy a přitiskl jí na krk špičku hůlky. „Jestli nebudete poslouchat, slečinky, tak to pro vás nebude příjemný. Ona totiž nerada čeká,“ upozornil je.

Roxana vstala. „Pusť ji,“ pravila tiše. „Žádné problémy nebudou, pokud je ty nevyvoláš. Věř mi, umím být nepříjemná i bez hůlky.“

Neznámý muž se ušklíbl, ale Agnes pustil. „Až po vás,“ pravil a kývnul ke schodišti. Roxana chytila Agnes, která se trochu třásla, částečně zimou a částečně strachy, za paži a podepřela ji. Pak se beze slova vydala ke schodům.

Agnes cítila, že na ně ten chlap zezadu pořád míří hůlkou. Srdce jí bušilo až někde v krku. Do čeho se to sakra zapletla. Potily se jí ruce. Roxana naproti tomu vypadala naprosto klidně, možná klidněji než kdykoliv dřív. Jako by stres a strach byly její přirozené životní podmínky a naopak běžný život a klid ji děsil. Agnes si uvědomila, že to tak dost možná v Roxanině případě je.

„Stát,“ zarazil je jejich dozorce, když dorazily ke dveřím, a předešel je. Pak třikrát zaklepal klepadlem. Chvíli bylo ticho. Pak se dveře pomalu, samy od sebe, otevřely.

„Tak jděte,“ pobídl je. Agnes ucítila, jak ji šťouchl hůlkou mezi lopatky. Roxana mu za to věnovala nevraživý pohled. Pak vstoupily dovnitř.

Dveře se za nimi okamžitě zabouchly. Agnes se lekla toho náhlého zvuku a trhla sebou. Roxana jen stiskla její ruku, aby ji uklidnila, ale ani se na ni nepodívala – její pohled směřoval k ženě, která seděla na opačném konci místnosti, za stolem, který vypadal jako přesná kopie stolu z ředitelské pracovny v Bradavicích.

Vlastně i ostatní vybavení působilo dojmem, že je převzato ze slavných kouzelnických míst. Její židle – opět ředitelská, ta, která byla ve Velké síni. Na jedné ze stěn byla galerie hůlek a pod nimi jména jejich majitelů; na další stěně se skvěla kopie Nebelvírova meče, vzadu u okna stál na podstavci Moudrý klobouk.

„Borové dřevo, pero ptáka Fénixe, třináct a tři čtvrtě palce. Tvrdá… ale křehká,“ řekla ta žena za stolem tiše. „Zvláštní, jak přesně dokážou hůlky reflektovat osobnost svého majitele, viď, Roxano?“ dodala a odložila popisovanou hůlku na stůl. „Borovice se hodí k nezávislým, individualistickým kouzelníkům. Jsou velmi citlivé i k neverbální magii, víc než jiná dřeva. Jistě už zažila velké věci… tak jako ty.“

Roxana jen zaťala ruku v pěst. „Kde je Harry?“ zeptala se, jako by vůbec neslyšela, co bylo právě řečeno.

A i ona byla na oplátku ignorována. Ta žena – Královna, nejspíš, jak ji nazval Weasley – sáhla po druhé hůlce, která ležela na stole. „Červený dub, žíně z jednorožce, jedenáct a půl palce. Spíše poddajná. Agnes Gebauerová, tvé zapojení v tomto všem je pro mě… překvapení.“

Agnes zvedla oči, když uslyšela své jméno. Tep se jí ještě zrychlil. Poprvé se podívala Královně do očí. A její strach se změnil v překvapení. „Vy jste přece… vypadáte úplně jako ta mudlovská spisovatelka, která…“

„Dobrá, na moji první otázku mi zjevně neodpovíš, takže zkusíme druhou,“ přerušila ji Roxana, pořád probodávajíc tu neznámou ženu pohledem. „Opravdu si necháváš říkat Královna?“ otázala se. „To je tak patetické a pitomé,“ dodala.

Královna naklonila hlavu na stranu. „Můžeš mě oslovovat Joanne, jestli je ti to příjemnější,“ pravila. Pak stočila svůj pohled k Agnes. „A ano, jsem ta spisovatelka, co rozšířila příběh Harryho Pottera mezi mudly. Jen se mi poněkud příčí to slovo mudlovská. Sice bohužel nemám možnost využívat magii, ale narodila jsem se do staré kouzelnické rodiny.“

„Takže kouzelnická královna,“ ušklíbla se Roxana, „je ve skutečnosti moták.“

J. K. Rowlingová. V kouzelnickém i mudlovském světě naprostý fenomén. Nikdo nechápal, jak se k ní, podle všeho mudlovské autorce, mohlo dostat tolik tak přesných informací o životě Harryho Pottera, že z toho mohla sepsat sérii knih. Kdo mluvil? Kdo porušil dávné tabu a vynesl tajemství o existenci kouzelníků mezi mudly? Její jméno nefigurovalo mezi oficiálními seznamy bradavických studentů ani v jakékoliv jiné kouzelnické evidenci, takže zjevně musela být mudla.

Nikoliv. Moták. Pravděpodobně nejvlivnější moták v kouzelnickém světě.

„Ano, moták,“ souhlasila Rowlingová a odložila Agnesinu hůlku zpátky na stůl. „Pravda, někdy je tento hendikep poněkud na obtíž, ale zjistila jsem, že kouzelníci jsou lid natolik omezený a důvěřivý, že není problém nad nimi vládnout i bez hůlky,“ usmála se.

„To ty jsi nařídila ty změny reality, že? Vymazání nepohodlných lidí. Vymazání nepohodlných příběhů. Vymazání skutečného příběhu války proti Voldemortovi,“ soptila Roxana.

„Ano,“ přikývla znovu Rowlingová. „Udělala jsem jen to, co bylo nutné.“ Naklonila se trochu dopředu a spojila špičky prstů k sobě. „Ach, Roxano, všechno mohlo být tak jiné,“ řekla s účastí a lítostí v hlase. Znělo to tak, jako by ty emoce skutečně pociťovala, jako by vážně bezmezně věřila tomu, co říká. „Ale lidé jsou někdy nepředvídatelní, víš? Nemusela bych zasahovat do tvé… řekněme dějové linky, mohla bych tě nechat oficiálně s Harrym, jenže ty ses prostě musela přidat k Voldemortovi a stát se skutečnou smrtijedkou. Mohl to být tak krásný sladkobolný příběh dívky prodané temnotě a chlapce, který byl vyvolen proti temnotě bojovat. Ale tys to prostě musela zkazit.“

Agnes viděla, jak Roxana postupně bledne, jak zelená vzteky. A Rowlingová pokračovala. S každým slovem bylo víc a víc jasné, že se ve skutečnosti Roxaně vysmívá. „A potom ta věc s Harrym… kdo mohl čekat, že se zhroutí? Přežil ztrátu milovaného kmotra, ztráty mnoha blízkých, přežil i to, že musel s Voldemortem částečně sdílet mysl, a nakonec… nakonec ho k téměř úplnému šílenství dožene to, že zabil. Nebo to byla opravdu jen odražená kletba? On neví, nevzpomíná si. Jen si pamatuje, jak hasnou ty jeho strašné oči,“ pitvořila se.

„Zmlkni,“ zasyčela Roxana. „Nebo přísahám, že…“

„No?“ otázala se spisovatelka s úsměvem. „Co mi uděláš? Ta tvoje bojovnost,“ pokývala hlavou s hraným smutkem v hlase. „Ty nikdy nenecháváš věci jen tak být. Kdybys to dokázala, mohla by sis ušetřit tolik trápení, víš? Nemusela bych tě donutit opustit manžela, kdybys byla schopná unést, že jeho místo na výsluní, to místo, které si vybojoval, zabere nějaký pitomý herec… nemusela bych to dělat, kdybys byla schopná nepřemýšlet nad tím, proč to tak je. Nešťourat do toho.“

„Vzala jsi mi celý můj život,“ řekla Roxana hlasem chvějícím se vzteky a pokročila o několik kroků dopředu, směrem ke stolu. „Jestli jsi něco udělala Harrymu, tak z téhle místnosti už živá nevyjdeš.“

„Tvůj Harry je v pořádku,“ řekla Rowlingová klidně. Tentokrát to vypadalo, že opravdu nelže, tón jejího hlasu se úplně změnil, když to říkala. „Jen jsem chtěla mluvit s každým z vás zvlášť. Nezabíjím, pokud to není nezbytně nutné. Umírání už bylo dost.“

„Ty odporná, zlá…“ začala Roxana, ale tentokrát to byla Agnes, kdo ji přerušil.

„Proč?“ zeptala se tiše.

„Prosím?“ otočila se k ní Rowlingová.

„Proč tohle všechno děláte?“ zopakovala Agnes. „Proč jste měnila historii? Proč zrovna takhle? Proč jste prodala příběh Harryho Pottera mudlům? Jaký má smysl tohle všechno?“

Spisovatelka povytáhla obočí. „Opravdu čekáš, Agnes, že ti to jen tak řeknu?“

„Předpokládám, že odsud odejdu s vymazanou pamětí, nebo mě vynesou nohama napřed, takže jo, čekám,“ pokrčila Agnes rameny.

Rowlingová se zasmála. Krátce a falešně. „Tak dobrá. Možná, že je dobré, abys to slyšela. Dělala jsem to samozřejmě pro kouzelníky. Pro celý jejich svět. Pro jejich mír a bezpečí. Lidé – a kouzelníci obzvlášť – jsou poměrně jednoduchá stvoření.“

Při těch slovech si Roxana odfrkla a založila si ruce na prsou. Rowlingová jí věnovala pobavený pohled – vypadalo to, jako by čekala, že přesně tohle Roxana udělá a potěšilo ji, že se nespletla – a pak nerušeně pokračovala dál. „Aby mohli žít v klidu, potřebují vidět, že tamto je špatné a něco jiného dobré a nic mezi tím není. Že zlo bylo potrestáno a ti hodní jsou šťastní, krásní a bohatí. Proto muselo být provedeno pár úprav.“

„Ale proč jste rozšířila ten příběh mezi mudly?“ nechápala Agnes. „Vždyť to přece nedává smysl, celá staletí žili kouzelníci odděleně a vy tímhle přece…“

„Když chceš něco schovat, nech to všem na očích,“ řekla Rowlingová. „Dokud mudlové věří, že Harry Potter a jeho příběh je jen pohádka pro děti, nebudou hledat kouzelnický svět. A potkají-li na ulici kouzelníky v jejich běžném oděvu, budou si myslet, že je to jenom kostým, a nebudou tomu věnovat pozornost. Osvobodila jsem kouzelnický svět od toho věčného strachu z prozrazení. Nikdo teď neuvěří, že je skutečný,“ vysvětlila.

„Izolovala jsi kouzelníky,“ poznamenala Roxana a znovu se posunula směrem k ní. „Uzavřela jsi je před vnějším světem, aby se ti líp ovládali, a teď to obhajuješ těmihle řečičkami o míru a bezpečí.“

„Možná,“ přiznala Rowlingová. „Ale taky jsem sestavila organizaci mnohem efektivnější a rozsáhlejší, než byl Fénixův řád, pomohla jsem odhalit většinu plánů, které Voldemort měl, a zajistila ukončení války.“

„To udělal Harry,“ oponovala Roxana.

„Ne beze mě,“ řekla Rowlingová.

„Poslouchal Brumbála,“ namítla Roxana.

„A ten měl vyšší příkazy,“ odpověděla Rowlingová klidně. „Zasvětila jsem svůj život vytvoření trvalého a udržitelného míru v kouzelnickém světě. A také tomu, aby ten svět zůstal přesně takový, do jakého jsem se narodila. Bez vlivů mudlů, bez vlivů moderní technologie.“

„Protože zaostalý národ je opět lépe ovladatelný,“ pravila Roxana. „Jsi diktátor. Velký bratr.“ Další nenápadný krůček dopředu.

„Jak nevděčné dokáže být to lidské plémě,“ poznamenala Rowlingová a doprovodila to hereckým gestem. „Copak jsi měla někdy od konce války hlad? Neměla jsi snad kde spát, musela ses snad někdy bát jen tak vyjít ven na procházku do parku? Copak je ti tohle všechno málo?“

„Vymazala jsi mě,“ řekla Roxana. „A nejsem jediná. Všichni se to dozví, Joanno. Všichni se dozví, co jsi zač, a potom teprve uvidíš, co je to nevděk…“

Až teď Agnes došlo, co se Roxana celou tu dobu chystala udělat. Jakmile byla na dosah stolu, chmátla po své hůlce. Rowlingová udělala totéž, ale Roxana byla rychlejší. Shrábla obě hůlky do dlaně a rychle uskočila. „Chytej!“ křikla na Agnes a plochým obloukem po ní hodila tu její.

Agnes bývala nebelvírský chytač. Sice záložní, ale pořád to v sobě měla. Zachytila hůlku v letu a namířila ji proti takzvané Královně. Z pocitu vítězství dobra nad zlem se však mohla radovat jen pár vteřin.

„Zaplatíš,“ řekla Roxana s hůlkou napřaženou před sebe. „Za všechnu tu bolest.“

„Roxano, ne!“ stačila vykřiknout Agnes, ale tomu, aby Roxana vyřkla příslušnou kletbu, nemohla nijak zabránit.

Crucio!“ zaječela Blacková. Kouzlo zasáhlo Rowlingovou doprostřed hrudníku. Spisovatelka se svezla na kolena, bok si přitom sedřela o roh stolu. Musela prožívat neskutečnou bolest, ale nevydala ani hlásku, jen z očí jí tekly slzy, které nedokázala zastavit. Možná byla moták, ale vnitřně zřejmě nesmírně silná. Agnes nepochybovala, že kdyby kletba zasáhla ji samotnou, křičela by. A hodně nahlas.

„Smrti-jedské-způsoby,“ zasyčela Rowlingová namáhavě s tváří zkřivenou bolestí, opřela se o stůl a s vypětím všech sil se postavila zpátky na nohy. Roxana to sledovala s určitým ohromením ve tváři. „Ty-se-nezapomínají, co, Rox?“

Roxana zvedla hůlku a ukončila kouzlo. Oči se jí zaleskly, ta poznámka ji bolela, ale nijak jinak to na sobě nedala znát. Když promluvila, její hlas zněl naprosto ledově klidně. „Řekni mi, kde je Harry, nebo tě zabiju,“ pravila.

Rowlingová se neměla k odpovědi. „CRUCIO!“ křikla Roxana znovu. Druhý úder kouzla byl ještě silnější než první. Tentokrát spisovatelka zavyla bolestí a svezla se k zemi, zkroucená v agónii, ruce zaťaté v pěst, vlastními nehty si dřela dlaně do krve. Agnes se na to nedokázala dívat. Zprudka strhla Roxaně ruku stranou. „To stačí,“ řekla. „Tohle přece nemusíš dělat.“

„Možná, že prostě chci,“ zašklebila se Roxana, aniž by zvedla oči od své oběti. „Možná prostě chci, aby si zažila aspoň kousek toho zbytečného utrpení, který prožívám posledních osm let.“

„Nesnižuj se na její úroveň,“ pravila Agnes a postavila se mezi ni a Rowlingovou. Pořád držela Roxaninu ruku, jemně, ale pevně; pohled svých zcela obyčejných šedých očí upřela do těch Roxaniných. „To přece nemáš zapotřebí.“

„Tohle je přesně ten důvod, proč mám ráda lidi z Nebelvíru,“ poznamenala Rowlingová, stále ještě z podlahy. „Nedokážou stát na té straně, která je dle jejich názoru morálně špatná. A přesně proto prohrávají.“

Z chodby se ozvaly spěšné kroky. „Varovala stráže. Musíme pryč!“ došlo Roxaně. Chytila Agnes za ruku a vlekla ji ke dveřím. „Doufám, že umíš aspoň nějaký bojový kouzla, Agnes, protože si asi budeme muset proklestit cestu.“

„Mimochodem, Harry je v těch posledních dveřích napravo,“ zahlásila Rowlingová a potom dodala, mnohem hlasitěji a s hraným vyděšením v hlase směrem ke dveřím: „Pomoc! Kde jste! Mají hůlky, jsou ozbrojené, pomozte mi!“

„Už jsem ti jednou říkala, abys zmlkla,“ osopila se na ni Roxana. „To jsi hluchá?“

Petrificus totallus,“ vyřešila to Agnes. Hlas motácké královny okamžitě utichl.

„To nebylo špatné,“ uznala Roxana. „Tak jdeme na to. Confringo!“ namířila kletbu na dveře. Ty vybuchly. Tlaková vlna odhodila dva nejbližší strážné, toho kouzelníka s různobarevnýma očima a ještě jednoho, kterého předtím neviděly. „Pojď!“ kývla Roxana na Agnes.

„Myslíš, že říkala pravdu o tom, kde je Harry?“ zeptala se Agnes, jakmile se dostaly na chodbu.

„Nevím, to budeme muset – Mdloby na tebe! – zjistit,“ odpověděla Roxana. Další kouzelník se pod jejím kouzlem svezl k zemi. „Zkusíme všechny dveře,“ pravila Blacková.

„To mi nepřijde moc strategic…“ začala Agnes, ale to už Roxana otevírala ty nalevo. Místnost byla naštěstí prázdná, ale hluk přilákal další stráže – přemýšlela, kolik jich tu může být, deset, dvacet? Kolik kouzelníků je potřeba k tomu, aby ochránili jednoho motáka? „Expelliarmus!“ odzbrojila Agnes nějakou čarodějku. „Mdloby na tebe!“ poslala ji okamžitě Roxana do říše spánku.

„Docela nám to spolu jde,“ poznamenala Agnes.

„Neříkej hop...“ začala Roxana. Na oba konce chodby se v tu chvíli přemístilo několik kouzelníků. „Dokud nepřeskočíš,“ dodala kysele.

V tu chvíli se jí za zády objevil taktéž se přemístivší Potter. „Ahoj Rox, promiň, že to tak trvalo, měl jsem trochu problém získat zpátky svoji hůlku,“ řekl. „A víš, že k ní mám citový vztah.“

„Zjevně větší než ke mně, když jsi mě tu takhle nechal,“ odpověděla na to Roxana. „Chyť se mě. A ty Agnes taky. Vypadneme odsud.“

Agnes udělala, co po ní Roxana chtěla, a připravila se na ten nepříjemný pocit, který přemisťování vždycky provázel. Tentokrát ale nepřišel. Roxana tiše zanadávala. „Spustili nějaký systém, co znemožňuje se přemístit,“ poznamenala.

„To od nich bylo více než logické,“ řekl Potter.

„Takže budeme muset bojovat dál,“ pravila Roxana.

„Taky se můžete vzdát,“ prohlásila už zjevně osvobozená Rowlingová. „Garantuji vám, že to pro vás bude mnohem lepší.“

„Jsme tři, jich je dvanáct a ona je moták, takže jenom jedenáct,“ vypočítávala Roxana polohlasem. „To nebude až takový problém.“

Potter přikývl. „Nemám sebemenší tušení, co se chystáte udělat,“ pravila Agnes. „Já jenom, abyste s tím počítali.“

„Prostě použij instinkt,“ odpověděla na to Roxana. Agnes si pomyslela, že žádný instinkt nemá. Zato má výjimečnou z N.K.Ú. i O.V.C.E. z Obrany proti černé magii. A je jí to úplně k prdu.

Fumos!“ křikl Potter a celou chodbu zalil temně šedý kouř. Agnes štípal v očích, neviděla na krok. Odněkud z šedivé mlhy se vynořila Roxanina ruka a stáhla ji k sobě. „Mdloby na tebe! Mdloby na tebe! A Mdloby na tebe!“ slyšela Roxanin hlas a kouř na chvíli prozářilo pár záblesků světla. Agnes se chtěla taky zapojit, namířila naslepo hůlku do mlhy a chystala se vyřknout kouzlo, ale než to stihla, někdo ji odzbrojil. Slyšela hůlku dopadnout na zem, vrhla se pro ni, ale nenahmatala ji, musela se někam zakutálet. No výborně, pomyslela si. A teď už jsem úplně bezbranná.

Z obou stran chodby se ozval protiúder. Agnes si instinktivně kryla hlavu a nechala se táhnout, kam ji Roxana vlekla; nic víc už stejně nemohla dělat. Rozrazili nějaké dveře, pak běželi další chodbou, cestou metajíce kouzla na všechny strany. Roxana nechala vybuchnout mohutná vchodová vrata – a byli venku.

Ukázalo se, že celá ta akce byla zbytečná. Není kam utéct.

Dům, z nějž právě unikli, stál na útesu vysoko nad mořem. Nevedla odtud žádná cesta, aspoň ne tudy. Možná podzemím; možná pomocí košťat, ale ty neměli. „Je to jen iluze,“ řekla Roxana, ale neznělo to moc přesvědčivě. „Vůbec necítím mořský vzduch, je to jen iluze, má nás zmást…“

Agnes si setřela z obličeje slané kapičky mořské vody. Není to iluze. Není cesty pryč. Neměla odvahu to říct nahlas Roxaně do očí. Chvíli tam stáli, hleděli jeden na druhého; mlha z vlnobití hluboko pod nimi se jim usazovala ve vlasech. Pak z lehce zuboženého domu vyšla Rowlingová a několik jejích zbylých věrných.

„Vzdejte to, Roxano,“ oslovila Královna skupinku tichým, ale důrazným hlasem. „Tudy se odsud nikdy nedostanete. Ani ty, ani Harry. Pojďte zpátky dovnitř. Dám vám novou paměť, novou minulost… všechno zlé bude zapomenuto.“

Harry chytil Roxanu za ruku. „Je to jen iluze,“ zopakovala Roxana trochu roztřeseným hlasem a udělala krok vzad. „Celý tvůj svět je iluze,“ upřesnila, pomalu spolu s Harrym couvajíc směrem k okraji útesu. „A v takovém světě já žít nehodlám.“

Natáhla ruku, v níž svírala hůlku, směrem k Rowlingové. Pak jí svou jedinou zbraň hodila k nohám. Potter se usmál a udělal to samé. Na pár okamžiků zůstali stát bez hnutí, ruku v ruce, naprosto bezmocní proti šestici ozbrojených kouzelníků, jako by nabírali dech, jako by sbírali odvahu na to, co nutně muselo přijít. Roxana kývla na Harryho, ten jí to oplatil. Dali si krátký polibek a otočili se směrem k moři. Nikdo nijak nezakročil – nikdo nevěřil, že se to opravdu chystají udělat.

Potom skočili. Byl to okamžik jako ze špatné, zatraceně melodramatické telenovely. Agnes chtěla vykřiknout, ale hlas ji neposlechl; zarazil se někde hluboko v krku stejně jako pozdější pokus o nádech. Rozhostilo se úplné ticho rušené jen nárazy vln o kameny útesu.

„Je po nich,“ poznamenal někdo. „Museli se rozbít o ty skaliska tam dole.“

„Jsou to kouzelníci,“ odtušila Rowlingová. Klid, který jí ještě před chvílí zněl v každém slovu, které vyslovila, zmizel. Vystřídal ho těžko potlačovaný vztek. Nečekala, že tohle udělají. Odhadla je špatně. Zdálo se, že si na svých odhadech zakládá a to, že se zmýlila, bere jako osobní křivdu.

„No, madam, ale aby jim to k něčemu bylo, museli by mít hůlky. A ty zahodili,“ odpověděl ten samý hlas. „Je po nich, řikám. Jasná sebevražda.“

Znovu ticho, jen hučení vln. „Prohledejte moře,“ řekla Rowlingová.

„Prosím?“ nechápal další z kouzelníků, chlapík, který měl v uchu místo náušnice – jak si Agnes všimla – mrňavého živého salamandra.

„Najděte jejich mrtvoly, sakra,“ prskla mu na to spisovatelka v odpověď. „Chci vidět jejich těla. Začněte je okamžitě hledat.“ K vyplnění jejího přání se ale nikdo neměl. Všichni zaraženě postávali a koukali do země. „Tak jděte už!“ zaječela Rowlingová téměř nepříčetně. „McConkey a Williams zůstavají se mnou, ostatní padejte hledat,“ doplnila. Pak stočila hněvivý pohled k Agnes. Ta před ní o krok couvla. Měla v tu chvíli měla pocit, že by bylo lepší pro vlastní dobro skočit z toho útesu taky. „Co se mnou chcete udělat?“ zeptala se tiše.

Rowlingová beze slova udělala pár kroků a zvedla ze země nejdřív Roxaninu, pak i Potterovu hůlku. Až potom odpověděla. Úsečně, ale rozhodně klidněji než před pár okamžiky. „Nic. Pozvu tě zpátky dovnitř na čaj. A pak tě pošlu domů.“

„Pošlete mě domů s tím, co všechno vím?“ otázala se Agnes roztřeseným hlasem. „Děláte si legraci?“

Spisovatelka se na ni usmála. Jeden koutek rtu měla podstatně výš než ten druhý. Nebyl to ten typ úsměvu, který by působil hřejivým dojmem – Agnes se z něj ježily chlupy na zátylku. „Ty to nikomu neřekneš,“ pravila Rowlingová a upřela na ni oči. „Nebo se snad pletu?“

Agnes stočila pohled k vlnobití hluboko pod nimi. K ostrým kamenům trčícím z vody jako tesáky nějakého obrovitého monstra. Na těch kamenech před chvílí vyhasly dva životy. Dvě jiskry, jasné a ostré jako pohled Roxaniných očí a hřejivé jako Harryho uklidňující hlas. Dva lidské osudy, které se na pár chvil propletly s tím jejím – a teď byly navždy pryč.

Nebo se snad pletu? Otázka motácké spisovatelky rezonovala její myslí, narážela na její stěny stejně jako mořská voda na útesy. Nemá hůlku. Nemá kam utéct. A jediní dva lidé, kteří jí mohli pomoci, jsou mrtví.

Ne všichni nebelvírští jsou nekonečně odvážní hrdinové bojující do roztrhání těla. Agnes váhavě zavrtěla hlavou. Měla skočit s nimi. Místo toho cítila, jak ji její vlastní nohy nesou k té ženě, která tajně vládla kouzelnickému světu. Agnes prohrála sama nad sebou. Ne. Jsou lidé, pro které je připravena nějaká cesta, a ta její nevede vysoko. Nemá měnit svět. Nechce to. Nedokáže to.

„Spíše poddajná,“ zopakovala Rowlingová charakteristiku Agnesiny hůlky, když se Agnes pomalým, nejistým krokem vydala směrem k ní. „Není to úžasné, jak přesně jsou hůlky schopné reflektovat povahu svého majitele?“


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Ukradený svět - 6. kapitola:

5. TajemnyKvetak přispěvatel
27.02.2021 [15:53]

TajemnyKvetakFluffy: Nevím, kde bys to mohla podepsat Emoticon Asi si budeme muset napsat nějaký manifest nebo tak něco Emoticon
Reny: Agnesina rodina je skuteně z tatínkovy strany původem z Polska Emoticon Já asi při tom psaní chtěla, aby byla Agnes "tak trochu naše", i když jsem jí nehodlala dát vyloženě český původ.
Děkuji za pochvalu popisu té situace, opravdu jsem se snažila, aby to vyznělo tak "náhle" a "nevstřebatelně" v tu danou chvíli - prostě aby bylo vidět, že Agnes chvíli trvá, než jí dojde, co se vlastně stalo. Jsem ráda, že to má zamýšlený efekt - včetně toho jejího odhalení, jak se vlastně doopravdy jmenuje.
A holky, vážně moc děkuji za ty komentáře a velmi živou komunikaci, hrozně moc mě to povzbuzuje k dalšímu psaní a vymýšlení. Emoticon

4. RenyNew přispěvatel
26.02.2021 [22:30]

RenyNewKrálovna... je Rowla :-D. Fajn, to jsem nečekala. Než jsi prozradila její totožnost, tipovala jsem chvíli Hermionu, hned na to Umbridgovou, ale ta, co to celé stvořila, mi na mysl nepřišla. Přitom je to vlastně logické.
No, co si budeme, pěkně diktátorskou mrchu jsi z ní udělala :-D. Takže nemusím brát zpět, že je zpropadená :-D. Jsem zvědavá, jak nám ji vykreslíš dál.
Konec Harryho a Roxany (Nebo nekonec? Flfufy už konspiruje, já si počkám :-D) byl rychlý, nečekaný, ale musím říct, že dobře napsaný, respektive mi přišlo dobré to, jak jsi to, co následovalo pojala po něm. Agnesino vnímání té situace a tak. "Lusk" a byli pryč, jako by to byl sen, chvíli trvalo, než na Agnes dolehla celá ta konečnost a bezvýchodnost situace. To bylo reálné.
Na konec si dovolím poznamenat, že mě docela zaujal Agnesin background... Agniezska Gebauerová... přiznám se, že už to její příjmení mi znělo dost nebritsky a jelikož jeden náš profesor na vysoké byl Gebauer, měla jsem pocit, že musí být nějak "od nás". No, vypadá to, že kořeny ve střední potažmo východní Evropě možná skutečně má... Co se mi ale vlastně na tomhle momentu líbilo ještě víc, bylo to "...aby to někdo věděl." Bylo to smutné, naléhavé a pasovalo to tam. Zítra se podívám na 7. kapitolu :-).

3. Fluffy admin
26.02.2021 [21:41]

FluffySměju se teď fakt hodně - všechny moje výhrady k Rowle jsi popsala do puntíku. Emoticon Můžu se pod to někde podepsat? Emoticon No, Reny by mohla vyprávět, díry v ději spolu řešíme velmi často, stejně jako postavy, které nás předčasně opustily - Siriuse, Remuse, Tonksovou, Freda...
A psát milostný dopis, ale zároveň si uvědomovat nedokonalosti je to nejlepší, co z fanfikce může vzejít. Komentář k další kapitole zkusím zítra, dneska už ze mě nic kloudného, co by mělo hlavu a patu, nevypadne, tak se na to radši vyspím. Ale na tohle jsem reagovat prostě musela. Emoticon Emoticon

2. TajemnyKvetak přispěvatel
25.02.2021 [21:58]

TajemnyKvetakDo pohádky to má skutečně daleko, ano Emoticon Boření čtvrté stěny je moje prostřední jméno, takže si ho užívám. Popravdě, zaznamenala jsem nějaké fanouškovské teorie, že je JKR ve skutečnosti Rita Holoubková a proto celý ten příběh zná, ale tohle vysvětlení se mi nelíbilo, myslím, že to moje dává větší smysl Emoticon Mám ten příběh "své" Rowlingové do puntíku promyšlený a těším se, že s ním čtenáře později seznámím, ale ještě to bude chvíli trvat. A čím mě naštvala? No, jako štvaly mě už některé její autorské kroky v originální sérii HP. Smrt Freda jsem trochu nedala, i když ta zášť možná začala už u Siriuse Emoticon Ale nejvíc mi jde asi o to, co si s tím universem dělá. Takové ty její zpětné úpravy děje, na které neměla dost odvahy, když tu původní knihu psala, celé Prokleté dítě, ždímání peněz z celého toho universa, totální likvidace Fantastických zvířat tím, že už nejde o zvířata, ale o Grindelwalda... autor by měl ke svým dílům podle mě přistupovat s pokorou, ale ona se většinu času chová jako bohyně, které je ten ní samotnou stvořený svět vydaný na milost a nemilost... Emoticon Plus občas některé její názory na nekouzelnický svět mi ne vždy sedí. Samozřejmě, uznávám ji jako autorku a ten svět, který vytvořila, miluju jako asi žádný jiný, ale jsou věci, nad kterými dost skřípu zuby a asi se jí tímhle způsobem tak nějak neškodně mstím. Celá ta fanfikce je milostný dopis tomu universu, současně obvinění autorky, že to nemá dost promyšlené a vlastně na tom jen rejžuje, a současně taková deklarace nezávislosti fanouška na oficiálním kánonu Emoticon
A plán B či C? Inu, počkejme si, jak dopadnou další kapitoly Emoticon

1. Fluffy admin
25.02.2021 [20:37]

FluffyExkurz do Roxaniny minulosti mi připadal rozhodně zajímavý. I osobní důvody, ať byly jakékoliv, vedly spoustu lidí k tomu, aby se přidali na stranu Pána zla. Tvůj trojlístek vypadá rozhodně zajímavěji - Roxana, smrtijedka, a žárlivý, ambiciózní Ronald... a do třetice Harry s PTSD. No, tohle na rozdíl od knížek má do pohádky daleko, že? Emoticon
Když už o tom mluvíme, Rowlingová?! První, co mi proletělo hlavou, bylo "čtvrtá zeď nespadla, ta se rovnou probořila demoliční koulí". Emoticon Rozhodně ti nemůžu upřít originalitu. Tohle jsem teda fakt v žádné fanfikci, a že mi jich za ty roky, co tu jsem, prošlo pod očima doopravdy hodně, neviděla. Bylo to velmi neortodoxní. Stále to sice nějakým způsobem nemůžu uchopit, ale koneckonců je to tvoje postava a tvůj záměr - a netuším, za co ji trestáš, že jsi z ní udělala totalitního diktátora, ale musela tě něčím fakt hodně naštvat. Emoticon
A konec... že by Harry s Rox neměli plán B? Plán C? Nebo dokonce i plán D? Od hledání viteálů uběhla dlouhá doba a vsadím se, že se v něčem přece jen poučili. Emoticon U další kapitolky zas na viděnou. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!