OurStories.cz ~ naše povídky - Básničky » Jak jsem potkal vaši matku (... přírodu)

29.04.2014 (10:00) • Kassiel • Básničky • komentováno 2× • zobrazeno 938×

Budete-li o to stát

a budete-li poslouchat,

začnu pěkně od začátku

a budu vám povídat,

V ten jediný den,

kdy probouzí se všechno kolem,

když byl jsem ještě mladej kluk,

co všechno řeší alkoholem,

já uslyšel jsem zvláštní zvuk.

Byl jsem zrovna děsně zlitej,

mohl to být jenom klam.

„Jen pojď se mnou... Pojď dál, vítej!“

Co s tím, sakra, dělat mám?

Přišlo mi to hrozně zvláštní,

trochu jsem se možná bál.

Řekli moji bratři vlastní:

„Z tebe už se blázen stal!“

Nikdo mi to nevěřil,

vlastně ani já jsem si nebyl zcela jistý.

S rozumem cit soupeřil,

pak přišel nápad skoro čistý.

Tak jsem hlásek poslechnul,

není, co víc říct.

Zhluboka se nadechnul

a vykročil mu vstříc.

Šel jsem do prudkého kopce

a bylo mi to fuk.

Potkal jsem i dřevorubce,

když porážel statný buk.

Vedl mě dál lesem, houštím,

nevěděl jsem, co mě čeká.

„Bože, do čeho se pouštím?“

se zmatená mysl leká.

Když tu jsem došel na kraj lesa,

kde ten kopec mírně klesá.

Kde čekalo mě jezero

a překvapení vícero.

Hladina se roztančila,

začala se mírně chvět,

najednou se vynořila

dívka jako z růže květ.

Nevěřil jsem vlastním očím,

strašně rád bych se jen díval,

jak krásně se usmívala.

To o ní jsem dlouho sníval.

Za uchem bílá květina,

stojící v měsíčním světle,

duše čistá a nevinná,

oděná v nejkrásnějším snu.

Vlasy lesklé a dlouhé,

na nich zrcadlil se úplněk .

Stačily by vteřiny pouhé

- však aby se vlekly... jako šnek.

V očích stříbrné jiskřičky -

hvězdy by mohly závidět.

Smích sladký jako rolničky,

do kolen padnu co nevidět.

Byla vážně nádherná,

jak tam takhle stála.

Svému rodu nevěrná,

když mě k sobě povolala.

Natáhla ruku a přišla blíž.

Co mám teď, sakra, udělat?

„To já jsem ten hlásek, víš?“

řekla a pohled sklápěla.

Ruku její jsem uchopil

a okamžitě pochopil,

že tohle musí osud být.

Nedoved jsem radost skrýt.

Tohle že se vážně děje?

Snad se mi to jenom zdá...

Ba ne, jak se směje!

Tenhle efekt láska má!

To však není jenom efekt,

ona je tak dokonalá!

Získala si lesa respekt,

už když byla víla malá.

Poslouchal jsem vyprávění,

jak svůj život prožívala,

že podobu svou stále mění,

aby se lidem vyrovnala.

Já divil jsem se: „Krásko moje!

Proč chceš jako lidé být?

Máme zbraně, máme stroje...

To chceš vážně takhle žít?"

Hluboce a zamyslela,

potom povídá:

„Vy lidé jste vážně zvláštní,

kdoví, co má předvídat.

Však jednu věc vám závidím.

Milovat, být milována -

to jen z dálky uvidím."

Smutně si povzdychla,

sklopila zrak.

Na prsou ucítil

jsem zvláštní tlak.

Takhle jsem poznal pravou lásku -

když potkal jsem tuhle milou krásku.

Avšak ten příběh

nemá happyend.

Možná jen to,

že ze mě je abstinent.

Dívku jsem nespatřil nikdy víc,

tím končí všechen špás.

Však všechno má svůj rub i líc,

a jednoho den jsem našel vás.

Na prahu domu, asi po roce

dvě děti v košíku leží.

To zasáhlo mě hluboce,

vzdát se jich - mohl bych stěží.

A tak, moje milé děti,

končí tahle příhoda.

Zbývá už jen jedno dodat:

vaší matkou je příroda.

Autor: Kassiel, v rubrice: Básničky

Sdílet

Diskuse pro článek Jak jsem potkal vaši matku (... přírodu):