Dračí život • OurStories.cz ~ naše povídky

Eh... Je to jedna z mých prvních básniček, které jsem napsala, tak snad se bude líbit. Za komentáře budu vděčná :)

14.05.2013 (11:00) • Camy • Básničky • komentováno 3× • zobrazeno 954×

Z duše mé tíže snesla se
a tělo tvar dostalo.
Však polovička má polekala se,
z toho srdce mé vstalo.

Ze skořápky já vylezl,
v mé plné kráse dračí.
V tu ránu se rozlétla
křidélka má, ne však ptačí.
Já cítil ránu na bedrech,
když ocáskem jsem zamával,
otočil jsem hlavu naň,
neviděl jsem, zmizel, kam?

Černá v barvy se měnila,
když díval jsem se okolo,
a duše se zatetelila,
při pohledu, na koho?

Hle! Tu píseň ptačí zazněla
ze sýkorčiných hlasivek.
A les od hlubin vzbudila,
hleď se tady šnek.

Čas ubíhal a roky mizely,
vyrostl jsem a povytáhl,
křídla zmohutněla a ocas protáhl,
šupiny zaostřily a apetit rozpřáhl.

Jezdec můj se také změnil,
zmoudřel a zestárl.
Magii se naučil, boji vládl pomálu.
Děkovat mi nemusel,
ten, který na dlani měl spirálu mou,
děkovat bych já mu měl,
vytáhl mě z oválu s barvou mou.

Z mláděte dospělým jsem se stal
a potkal dámu svého druhu.
Láskou ke mně propadla,
daroval bych já duhu.

Naše láska hory přenesla
a vejce dalo vejci,
chránil jsem ho v úkrytu
na travním koberci.

Pak přišel soudný den,
kdy lovit jsem šel potravu.
A ve chvíli, okamžení
pohaslo mé slunce.
Zabili mi lásku mojí,
stejně jak já srnce.

A co vejce, vejce moje?
Odnesli ho paní své,
mučili ho myslí, vůlí,
vylíhlo se ženě zlé.

Já byl smutný, ublížený,
jezdec můj se nevzdával.
Našel lásku v zemi koní,
dcerušku tam vychoval.

Byla krevní dcerou soka,
který mi mou lásku vzal.
Zabil jsem ho
bez mrknutí oka
a sílu svou dokázal.

Plavé vlasy, velké oči,
úsměv jako širá pláň.
Nechtěla však rudá muka,
její hlásek nebyl zbraň.

Jezdec můj byl stále živý,
naděje se nepouštěl.
Ztratil lásku v náruči smrti,
zpět ji vrátit nedokázal.

Trpěl jsem s ním,
ztrátu jsem znal.
Zklamal jsem ale,
neb mě se vzdal.
Nechtěl to snášet,
nechtěl už žít.
Omluvit se pokoušel,
než se rozhodl naše životy vzít.

Zklamal mě a já zas jeho,

„Odpusť mi,” říkalo v mrtvé řeči tělo.
Umíral jsem se svou duší,
bolelo to víc než dost.
„Odpouštím ti,” to se sluší
na cestu pro milost.

Životy naše byly utnuty,
když sakura uzrála.
Nepomohla ani spirála,
„GEDWËY IGNASIA,” jak je nazvána.

Autor: Camy, v rubrice: Básničky