OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zvrácené duše - Prolog

27.03.2011 (14:00) • JulieMay • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 961×

Prolog

Na tomto výjimečném světě se nachází Výjimeční lidé. Existují ovšem i takový, kteří nás chtějí právě o tyto osoby připravit. Říká se jim Zvrácené duše.

Není to ovšem v jejich zájmu, jen jim to bylo prostě dáno. Tak jako byl předem dán osud Výjimečných lidí. Postupem času však zanikali, až bylo přímo zázrakem narazit na takovou osobu. V dnešní době je to takhle;  buď se schovávají, nebo o svých schopnostech nevědí. Ovšem, Zvrácených duší není též příliš. Vymírali společně s Výjimečnými, jelikož si sami zabíjeli zdroj svého života.

Mohou být Zvrácené duše zastaveny či dokonce zničeny? Nic není věčné a ani nesmrtelné, tudíž mohou. Existuje však jen jediný způsob. Zvrácenou duši může zničit pouze Výjimečný člověk, ale pokud o své schopnosti neví nebo ji dokonce nedokáže používat, jak se může bránit?

Rose

Nevědomost růže přináší. Alespoň u mě to tak platilo. Žila jsem si zcela běžným životem. Nic moc adrenalinu, ale ten já k životu opravdu nepotřebuji. Jenže nic netrvá věčně. Mé kamarády, kterých jsem měla na každém prstu deset, jsem ztratila jen díky němu. Vzal mi všechno jenom svým příchodem. O tom pozdějším incidentu ani nemluvím. Hodlá mě zabít? Možná. Jak řekl: :Uvidíme, jak se to bude vyvíjet.“ Nenávidím ho, naštěstí je to vzájemné. Jeho arogance, namyšlenost a neschopnost mi dává za pravdu. Zničil mi život a já ho nedokáži zničit jemu. Nesnáším Kaye, a ještě víc nesnáším sebe. To já jsem ho totiž přivedla. Ano, trpím svoji vinou. Ponesu to v sobě až do konce svých dnů. Vlastně, to znamená, že už moc dlouho ne. Zní ti hrozně, když to tak řeknu. Je mi šestnáct a vím, že se svých sedmnáctin ani nedožiji.  Musí být přeci způsob jak ho zničit.

Ach, jak kruté, plánovat něčí smrt, když vás chce zrovna on zabít. Jen škoda, že je tak pěkný. Bude mi ho líto.

Kay

Je vůbec možné, že já mám zrovna to štěstí? Nemohu tomu uvěřit. Za celou svou existenci jsem potkal jen jednu výjimečnou osobu a to díky náhodě. Musím ji vše zkazit? I kdybych nechtěl tak musím. Pást se na cizím štěstí mi nepřijde zrovna jako dobrý způsob života. Nesnáší mne již od prvního setkání. Zcela zřejmé. Vzal jsem jí kamarády, popularitu, smysl normálního života. Možná jsem jí vzal celý její dosud normální život. Věřím však celou svojí existencí, že mě musí proklínat do morku kostí. A já ji vlastně taky nemám příliš v lásce. Ani nesmím, to by Sněm nedovolil. Už jen to, o její zvláštnosti mne dostává do nebezpečí. Měl bych to ihned ukončit? V podstatě, když je, zdá-li se, ta nejvýjimečnější z výjimečných, měl bych jí dle toho připravit i její „poslední večeři“. Avšak nesmím se do toho moc zabředat. Nechci mít ale černé svědomí jako posledně. Když jste k něčemu vychováni a je vám to proti srsti, nezbývá nic jiného než se podřídit. I za cenu vlastního utrpení a pohnutého svědomí do konce vaší existence. Pokud někdy nastane.

Ach, jak oslnivé, že právě já mám takové štěstí. Jen škoda, že je tak pěkná. Bude mi jí líto.

Autor: JulieMay, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zvrácené duše - Prolog: