OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ztracené duše - 1. kapitola

06.01.2011 (18:00) • twilightyna • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 786×

1. Velký sněm upírů:

Mohutný upír si na vysoké tribuně odkašlal a napomenul ostatní: „Ticho, prosím!“ A jeho oči zrudly. Hluboce se nadechl i když to vlastně nepotřeboval a pokračoval.

„Všichni víme, proč jsme tu, dochází potrava, je nás příliš mnoho. Nemůžeme to nechat jen, že to nějak přejde. To dělají lidé, ale my jsme nesmrtelní a proto s tím musíme něco udělat. Můj návrh zní: Přísný zákaz tvoření dalších upírů pod trestem smrti,“ dramaticky zakončil svůj proslov. Je těžké zabít upíra, ale jde to. Zabít ho může pouze jiný upír, zapálením dřevěné svíčky a pouhou myšlenkou. Dřevěná svíčka je vzácnost a je určena, pouze pro ty nejvyšší upíry, aby mohly konat tresty. „Kdo je proti?“ zeptal se. Přihlásilo se zhruba deset upírů. Návrh byl přijat a víc upírů již nevzniklo.

2. Velký sněm upírů (o 567 let později):

Upíři už vymřeli. Pozabíjeli se navzájem, ale jejich duše žijí dál. A mohou se vrátit zpět do hmotné podoby polibkem nedaným z donucení, jako v pohádce. Ale to jde dost těžko, když nemáte tělo. Závist je hlavní složkou upířího života a tomu komu se podaří, získat tělo zpět, můžou ostatní oči vyškrábat. Proto byl schválen další zákon. Duše upíra nesmí ovlivňovat svými slovy člověka, aby duši políbil, pod trestem smazání paměti. Smazat paměť dokáže jen nejvyšší upír – tedy jeho duše. Zálibou upírů se stalo špehování, odposlouchávání myšlenek lidí - dokáží to všichni.

Kráčela jsem jednou z těch temných ulic rušného velkoměsta. Mráz, který mi běhal po zádech, stále zrychloval a já se nemohla ubránit pocitu, že mě někdo sleduje. Ani časté otáčení mi nepomohlo. Přísahala bych, že se kolem mne něco mihlo. V tu chvíli se zdi té ulice  začaly přibližovat nehoráznou rychlostí. Svět se začal točit a rozmazával se mi před očima. Ztratila jsem rovnováhu a…

„Stelo, jak ti je?“ ptala se mě hysterickým hlasem maminka. Pomalu jsem otevřela oči. Stěny pokoje ve kterém jsem ležela, na kovové posteli, byly bílé, stejně jako záclony, povlečení, nábytek, koberec. Lekla jsem se, když žárovka v mé hlavě zablikala. Jsem v nemocnici, nejspíše jsem upadla a měla otřes mozku.

„Co mi je?“ zeptala jsem se opatrně.

„Někdo ti dal nadýchat nějakých plynů a ty jsi usnula,“ odpověděla maminka. To by sem jsem si snad pamatovala, kdyby mi někdo dal něčeho nadýchat, ne? No rozhodně jsem si to nepamatovala a vlastně jsem za to byla i ráda.

O týden později:

Milý deníčku,

z nemocnice mě už pustili, ale… bojím se. Někdo mě napadl a může to udělat znovu. Stále mám pocit, že mě někdo sleduje. Ten pocit mě užírá všude venku, doma  i ve školní lavici. Je to nesnesitelné! Nevím co mám dělat!

Zaklapla jsem malý nenápadný notýsek a zastrčila ho zpět pod madraci. Sedla si na postel a objala svá kolena. Ze zoufalství mi začaly téci slzy, jedna za druhou kropily mé tváře. Nevím jestli to zvládnu, ale pokusím se.

„Zvládneš to, už se neboj a věř mi…“ řekl hluboký, ale vlídný mužský hlas. Prohledala jsem celý pokoj, ale nikdo tam nebyl, možná se mi to jen zdálo.

„Nezdálo,“ řekl neznámý hlas po chvíli. I kdyby tu někdo byl, nemohl by vědět, na co myslím. Strach znovu začal pumpovat mé srdce, které začalo bít jak o závod.

„Už jsem ti jednou říkal, že se nemáš bát!“ zařval hrubě hlas.

Autor: twilightyna, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracené duše - 1. kapitola: