OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ztracená - Prolog + 1. kapitola

25.08.2015 (09:00) • Blondie • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 827×

Prodírám se v noci lesem. Je mi zima, tváře mi zdobí šrámy od větví a slzy. Už jsem tu několik dní. Vodu jsem našla, ale hladovím. Mám mžitky před očima, ale stále postupuji dál. Někde to přeci musí skončit! Odmítám si připustit bezvýchodnost své situace, ale beznaděj mě tlačí jako obrovský knedlík v krku. Srdce buší jako splašené. Jsem unavená. Nechci spát. Je zázrak, že se mi ještě nic nestalo. Dokud jsem v pohybu, nebojím se. Kdybych alespoň tušila, jak jsem se sem dostala. Jen nezakopnout, neupadnout, nezastavit! Každý zvuk mi zvedá hladinu adrenalinu. Já to chci přežít! Potřebuju! Musím!

Už to pomalu vzdávám. Je mi fakt zle. Najednou si ale všímám světla. Je sotva viditelné. Mezi stromy se mi náhle zdá jako zázrak. Běžím za ním, díky čemuž přestávám být opatrná, zakopávám o nějaký kořen a končím na zemi mezi vlhkým listím. Teď je mi to jedno. Zvedám se a během pár minut se dostanu k osvětleným vchodovým dveřím k nějakému domu. Neprohlížím si ho, nedbám na nic, co vím o divných lidech v lese nebo masových vrazích, a buším na dveře už značně rozedranou dlaní. Otevírá mi nějaká zrzka a překvapeně na mě zírá. Opustila mě řeč, nevím co říct, jak říct, co se stalo. Nakonec ze sebe s obtížemi dostanu jen: „Pomozte mi, prosím.“ Stále se na mě dívá, zdá se zděšená. Za ní se objevuje vysoký blonďák. Ucouvnu. Konečně mi dochází všechno o nebezpečích, která mohou číhat. Ohromeně mu zírám do uhrančivých modrých očí. Jeho krutý úšklebek mi nahání hrůzu. Už se chci otočit k útěku, když mě ta zrzka náhle chytá za ruku.

„Co se ti to stalo?“ ptá se hřejivým hlasem a vede mě dovnitř do domu. Ten muž za mnou zabouchl dveře, děsivě vrčí a je nám v patách. Mám rozpolcené pocity. Zatímco ona mě uklidňuje a navozuje mi pocit bezpečí, on mě děsí. Kdybych tu narazila jen na něho, s křikem bych utekla. Dovedli mě do kuchyně spojené s obývákem a posadili na měkkou pohovku. Ona je v kuchyni a v rychlovarce ohřívá vodu, zatímco on se posadil naproti mně. Chvíli mě probodával pohledem a pak na mě začal chrlit otázky. „Kdo jsi, kde ses tady vzala, co chceš, víš o nás něco?!“

Chvíli na něj jen zírám a pak vrtím hlavou. Vrčí, moje odpovědi mu nestačí. Stahuji se co nejhlouběji do pohovky, když vstává. Chytil mě pod krkem a zvedl do výšky. Třepu nohama ve vzduchu. On má minimálně dva metry, pomyslím si, a ohromnou sílu.

„Zeptám se znovu a pak to bude bolet,“ syčí mi do tváře.

„Alexi!“ zastavuje ho ta dívka. Se zavrčením mě pustil a práskl za sebou dveřmi. Jednou rukou si třu pohmožděný krk a přijímám od ní krásně vonící hrnek čaje. Jeho chování nijak nekomentuje. Místo toho se mi představuje jako Orthea a ptá se na mé jméno.

„Hope,“ zasípám a usrknu trochu černého čaje. Můj oblíbený. Vtom mi zakručí v břiše. Začervenám se.

„Těší mě, Hope. Hned ti dám něco k jídlu.“ Zvedá se a zase odchází do kuchyně. Pomalu se rozehřívám a upíjím čaj. V teple na mě jde únava. Ta rychle ustupuje do pozadí, když přede mě Orthea postaví misku zelené, správně předpokládám že hráškové, polévky s krutony.

„Děkuju,“ vydechuji vděčně a hned se pouštím do úžasného jídla. Dala mi obrovskou porci, ale nemám problém to spořádat. Když jí předávám prázdnou misku, znovu jí děkuju.

„Jak ses sem dostala?“ ptá se.

„Já to opravdu nevím, ani netuším, jak jsem se dostala do lesa. Bloudila jsem několik dní, než jsem se dostala k vám.“

„Aha, tak my tě zítra odvezeme domů, tvá rodina už musí mít strach.“ Přátelsky se usmívá. Na mě ale nikdo nečeká, nikdo se nebojí.

„Já nikoho nemám,“ říkám jí po pravdě a stejně, i po takové době, se mi hrnou slzy do očí.

„A máš kam jít?“ ptá se mě smutně. Jen kroutím hlavou.

„Můžete mě vzít do města?“ vyptávám se zas já.

„A nechceš tu zůstat? Když nemáš kam jít? Nevyženeme tě přeci zpátky.“ Dívám se na ni s otevřenou pusou, jasně, že chci zůstat, ale co ten blonďák. Horlivě kývám na souhlas, ale do tváří se mi hrne červeň. Za svou situaci se stydím.

„Počkej tu,“ spiklenecky na mě mrkne a hned nato vychází z místnosti. Zapomněla zavřít dveře, takže slyším, jak se někoho ptá, a poznávám blonďáka.

„Nepřipadá v úvahu!“ křičí. Zdá se vzteky bez sebe. “Kdo by se o ni staral?! Je to ještě děcko. Nemyslíš, že mám dost práce i bez toho?!“

„Já se o ni postarám. Je úplně sama, nemá kam jít.“

„Tak ji zabijem!“ vrčí krutě.

„To je to jediný, co tě napadne, když vidíš bezbrannou bytost?“

Dál neposlouchám. Plížím se ven, aniž bych vnímala, co na sebe křičí teď. Potichoučku jsem za sebou zavřela dveře a dala se na zběsilý úprk. Netrvalo dlouho a blonďák mě držel zezadu pod krkem, zase. Srdce mi bije jako blázen, snažím se dýchat, ale jeho stisk mi to neumožňuje. Hrozně moc se bojím, což dokazují i slzy stékající mi z očí.

„Co víš?!“ řve mi do ucha. Ten zvuk je tak démonický, že se jenom zajíkám slzami a snažím se prát s jeho rukou kolem mého krku.

„Mluv!“ křičí. Snažím se, ale vychází ze mě jenom chrčení. Pouští mě a já padám na kolena před něho. Otáčím se, nechci k němu být zády a ke své hrůze zjišťuju, že není sám. Za ním stojí dalších sedm mužů, kteří mě sice neděsí tak jako on, ale nedělám si iluze, že by nějaký z nich pomohl.

„Já opravdu nic nevím. Našla jsem váš dům náhodou. Nezabíjejte mě, prosím,“ brečím. Dřepnul si přede mě a zvedl mi bradu, abych se musela podívat do jeho očí, které jsou náhle krvavě rudé. Zuby, které na mě nenávistně cení, jsou podobné upířím špičákům, ale jsou širší.

„Přísahej, že nejsi žádnej špeh!“ vrčí mi do uslzeného obličeje.

„Přísahám. Byla to náhoda, opravdu,“ fňukám. Spokojeně se usměje a zvedá se, aby si mě mohl přehodit přes rameno. Ostatní zmizeli. Svět se mi rozmazává a najednou jsem zpátky v tom obýváku, kde na něj čekají.

„Všichni ven,“ vrčí vztekle. Odcházejí, až na Ortheu.

„Teď už ji nemůžu pustit.“ Ona se usmívá.

„Tak já jí ustelu v tom volným pokoji po Láciusovi.“

„Ani omylem. Dohlídnu si na ni sám,“ usměje se na mě tak děsivě, že se mi snad zastavuje srdce.

„To ne, vím, co bys jí do rána udělal. Půjde ke mně.“

„Fajn,“ procedí mezi zubama a odchází.

„Děkuju,“ říkám jí znova. Jen se na mě usměje.

„Neboj se. Alex si na tebe jen musí zvyknout,“ říká, jako by mi to mělo nějak pomoct. Nevím, jestli jsem teď radši tady nebo venku. Nechám se odvést do koupelny. Horká sprcha mě konečně dokonale rozehřívá. Nejradši bych nikdy nevyšla, ale překonávám se a v ručníku, který mi půjčila, a mokrými vlasy rozhozenými po zádech vycházím ven.  Stojí tam on, Alex. Nic neříká, jen mě odstrkuje ode dveří, aby mohl do koupelny. Přitisknu si hromádku oblečení k tělu a podle instrukcí jdu k Ortheinu pokoji. Raději klepu a čekám na její vyzvání. Mám štěstí, našla jsem to napoprvé. Naproti veliké posteli je rozložený gauč, na který Orthea zrovna pokládá polštář.

„Našlas to,“ usmívá se na mě a podává mi bavlněnou košilku se žirafami. Na její pokyn zalézám po deku na rozestlaném gauči. Překvapuje mě, že je pohodlnější, než byla moje postel. Zhasíná a já jako na povel usínám.

Budím se v pokoji sama. Podle toho, jak vysoko je slunce na obloze, předpokládám, že jsem spala opravdu dlouho. Oblékám si černé legíny a volnější šedé tričko, které mi tu nechala na hromádce Orthea spolu s čistým spodním prádlem. Jsem jí fakt moc vděčná. Zachránila mě, a to hned několikrát. Vycházím na chodbu, abych sešla do kuchyně, ale narážím na jednoho z těch, kteří mě včera s Alexem chytili.

„Ahoj,“ usmívá se náhle přátelsky. Zmatená jeho chováním odpovídám na pozdrav a pořádně si ho prohlížím. Má tvrdé rysy v obličeji, tmavé, krátce střižené vlasy a vousy na bradě stejné barvy.

„Jsem Lucas,“ podává mi ruku v přátelském gestu. Přijímám ji.

„Hope.“

„Zrovna jdu na snídani, pojď se mnou, určitě máš taky hlad.“ Kývám na souhlas a scházím s ním po schodech rovnou do obýváku. Na jídelním stole je kupa jídla. Ovoce, různé sýry, šunka, toustovač a tousty a několik nádob s džusem. Jsou tu všichni. Přijímám místo mezi Ortheou a Alexem. Jako mezi nebem a peklem, pomyslím si. On se na mě ušklíbne, jako by přesně věděl, na co myslím. Na talíř přede mnou přistanou dva ještě horké tousty. Neodolám a kašlu na stud. Beru si margarín vedle Alexe a natírám si tousty, dokud jsou horké. Navrch přidám šunku a spokojeně chroupu svoji snídani. Vypiju sklenici džusu a pak už jen uždibuju hroznové víno, zatímco žasnu nad tím, kolik toho všichni snědí. Živě si povídají, ale já se neumím zapojit. Během jídla se mi ještě představuje Dereck. Má o trochu světlejší vlasy než Alex a smaragdově zelené oči. Všímám si, že všichni včetně Orthey mají zuby jako Alex, až na Lucase, ten má špičáky jako upír, a ani nejí, jen něco upíjí z velkého hrnku. Snad to není krev, modlím se. Nechci si to připustit, ale myslím, že jsem jediný člověk u stolu.

„Jak dlouho tu zůstaneš, Hope?“ ptá se mě zrzavý kluk sedící naproti mně. Je mladší než já, myslím, že mu bude tak čtrnáct let.

„Já nevím. Asi to nezáleží na mně.“ Zadívám se na Alexe, který se na mě zase jen mračí. Je to evidentně nejvíc nepřátelský obyvatel domu a zároveň tu má hlavní slovo.

„Necháme si ji, bráško?“ ptá se ho ten kluk. To jsou snad všichni sourozenci.

„Seš stejnej slaboch jako sestra,“ obořil se na něj Alex.

„Mohli byste mě odvést do města? Nechci obtěžovat,“ říkám. Myslím, že mě tu stejně ten hlavní dýl nesnese.

„Ty už nikam nepůjdeš. A jestli zkusíš utýct, zabiju tě,“ vrčí mi Alex zase přímo do tváře. Nepochybuju o jeho slovech. Potichu kývám a raději skláním hlavu, když vidím, že se mu oči zas barví do ruda.

„Jupí,“ vypískl najednou chlapec.

„Sebastiene,“ okřikuje ho Orthea „A ty se neboj, Alex ti neublíží,“ uklidňuje mě, ale nepomáhá to, zvlášť když sedí vedle mě a sadisticky se usmívá. Fakt bych tu radši nebyla. Po snídani Orthea někam odjíždí, prý si potřebuje něco zařídit. Snad ví, co dělá, když mě tu nechává samotnou, říkám si, když uklízím po snídani.

„Stejně mi něco tajíš,“ ozve se za mnou nepřátelský hlas. Okamžitě ho poznám. Nepochybuji, že mě teď bude strašit ve spaní. Otáčím se. Stojí opřený o rám dveří. Jsme sami, z čehož jsem pochopitelně nervózní.

„Nemám, co bych ti tajila,“ odpovídám a vážně se snažím, abych nezněla tak vystrašeně, jak se právě cítím. Vracím se k práci a myslím, že už odešel. Náhle se na mě ale namáčklo jeho tělo. Cítím jeho dech na zátylku.

„Já na to přijdu a pak mi už nikdo nezabrání tě zabít,“ pošeptal mi do ucha. Pak prostě odešel. Sedám si na židli. Dlaně se mi třesou strachy. Cítím, že nemám daleko k omdlení. Lituju, že jsem klepala na ty prokletý dveře. Venku mi alespoň nikdo neusiloval o život. Nemám tušení, co je zač, ale hrůzu mi nahání větší než les v noci. Jsem si jistá, že vlk na lovu je oproti Alexovi čajíček.

Dál rovnám nádobí do myčky a následně drhnu celou kuchyň a uklízím obyvák. Jen doufám, že se Orthea vrátí dřív, než to dodělám.

„Ahoj,“ ozývá se za mnou náhle. Lucas.

„Ahoj,“ zdravím ho dnes už podruhé.

„Chtěl jsem ti jít pomoct, ale koukám, že už máš všechno hotové,“ říká trochu provinile.

„Díky za ochotu,“ snažím se usmát, ale z „rozhovoru“ s Alexem se pořád trochu třesu.

„Alexe se opravdu nemusíš bát. Neubližuje bezdůvodně a už vůbec ne lidem.“ No jasně, proto mi pořád vyhrožuje smrtí, prskám v duchu, ale nahlas jen kývnu a falešně se usměju. Nesmím věřit nikomu z nich. Možná ani Orthee ne.

„Co jste zač?“ ptám se. Odpověď stejně tuším, ale z nějakého důvodu chci jistotu.

„No, já jsem upír,“ říká trochu váhavě.

„A ostatní?“ vyzvídám dál. O něm mi to bylo jasné a ani z něj nemám strach, zdá se mi mírumilovný.

„Neměl bych ti to říkat, ale ty se odsud stejně nedostaneš. Ostatní jsou démoni.“ Na chodbě se ozvaly kroky a Lucas se odmlčel.

„Pokecáme později,“ řekl potichu a neslyšně vyšel do schodů. Nemusím dlouho pátrat, proč to udělal. Do kuchyně znovu vchází Alex.

„Proč seš tady?“ utrhnul se na mě okamžitě.

„Co?“

„Jeden by čekal, že se mi budeš klidit z očí, ale ty ne.“ Zasmál se tak nepřirozeně, že zase couvám. Sleduju ho, jak něco hledá v lednici. Není typicky hezký, ale přesto by mě to k němu táhlo, kdyby neměl potřebu mě zabít.

„Tak vypadneš už?“ Nečekám na další výzvu a klidím se po schodech do Ortheina pokoje. On jde z nějakého důvodu za mnou. Tak proč mě vyhodil. Slyším ho za sebou, když marně hledám Orthein pokoj. Pomalu se přibližuje, bojím se, fakt se bojím. Nestihnu ani vykřiknout když náhle mě přirazí ke zdi a...

Autor: Blondie, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracená - Prolog + 1. kapitola: