James už ví kdo Clair je, tentokrát ale na ni praskne ještě jedna zásadní věc a její život se tak začne ubírat jiným směrem... (Komu se to bude zdát moc růžové, tak si vemte černé brýle :-))
18.08.2009 (20:00) • dablice4 • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1083×
Narozeninový dárek
Všechno bylo najednou úplně jiné. Hlavně kvůli tomu, že jsem byla čím dál častěji viděna s Jamesem. Angela měla stále ty hloupé narážky a podle jejího mínění i velmi „nenápadná“ varování. To, že mě a mojí rodině chodily anonymní dopisy o tom, že zabil člověka a může lehce ublížit i mně. Tak přesně tomu jsme se doma smáli. Babička s dědou, částečně ví, kdo jsem, ale neví to přesně. Ví, že nestárnu, jsem silnější než ostatní, ale to přece není na škodu. Proto se o mě nebojí. No a hlavně věří Jamesovi, stal se jejich miláčkem. Babička by pro něj udělala cokoli i nemožné. O mně se to tak říct nedá. Je to už asi, dva měsíce kdy pořád přemýšlím, nad změnou mého chování vůči Jamesovi. V jednu chvíli bych ho nejraději zakousla a pak bych mu nejraději řekla, že jsem do něj bezhlavě zamilovaná. I když tyto pocity zamilovanosti mám, posledních pět dnů. Pak si, ale vše zrekapituluju a dojde mi, že by to nebylo správné. Nic mu neřeknu a už na to nemysli, poroučím si. Jenže tahle válka se ve mně odvíjí pokaždé, když jsem s ním. Je to až k nevíře co se to se mnou stalo a dneska je to nejhorší.
„Clair, vnímáš mě?“ zeptal se udiveně.
„Co? Jo, jasně, že jo. Co jsi říkal?“ byla jsem zase myšlenkami jinde.
„Holka, co se to s tebou děje? Jsi jak vyměněná, nereaguješ, neodpovídáš jak čekám, neděláš nic z toho, co jsi až doposud dělala. Vysvětlíš mi to?“
„No, já, víš. Nemůžu.“ odmlčela jsem se, co bych mu asi tak řekla? Jamesi, já jsem se do tebe zamilovala, hahaha, jsem ten nejvtipnější tvor na zdejší planetě. Fuj, co na mě tak kouká, chce mi číst myšlenky? Nebo na mě zase mluvil a já nevnímala. Jsem z něj zmatená.
„S tebou není kloudná řeč. Normálně to ještě jakž takž dávám, ale dnes je to katastrofa. Ty jsi myšlenkami úplně jinde. Víš co? Pojď, půjdeme domů jo?“ chytl mě za ruku a táhl, já se slepě nechala vést.
„Ty jo. Tak dneska jsi jak zfetlá. Vůbec jsi nereagovala, že tě vedu na opačnou stranu. Clair, no tak co se děje? Řekni mi to. Haló! Vnímej mě! Aspoň chvilku.“
„Jo, cos říkal?“
Zastavil se, chytl mou hlavu do svých rukou a donutil mě se mu dívat do očí. „Tak teď mě doufám budeš vnímat. Clair, já nechápu jak můžeš vůbec fungovat ve škole. Nezhoršila ses?“
„Ne, ve škole se mnou totiž nejsi ty.“ lekla jsem se, ach Bože. Jeho obličej se začal měnit na výraz zděšení. Vytrhla jsem se mu a začala jsem utíkat domů. Volal za mnou, ale já ho nechtěla slyšet, prostě jsem jen utíkala.
Do svého pokoje jsem vlezla oknem, nechtěla jsem vidět babičku. Zase by se hloupě vyptávala. Co bych jí řekla? Babi já se mu přiznala a jeho to naštvalo. Neboj, jsem v pohodě. Jasně, že nejsem, sakra! Moje myšlenky letí tak splašeně, že některé sama nechápu. Tohle už nechci zažívat. Dost! Musím ovládnout svou hlavu, celé své tělo. Tak a je to. Řeknu mu, že to byla jen sranda, blbej vtip. Takhle jsem se sama se sebou v pokoji dohadovala.
„Jak dlouho míníš trucovat?“
„Cože? Já? Já jsem usla. No páni já usla.“ tohle už není normální, jsem z toho utahaná, nemůžu se s ním vídat. Bylo by to čím dál horší. Zase jsem mimo. Jejda vnímej toho dědu, sakra!
„Čemu se tak divíš? Proč bys neusnula? Prý jsi mu utekla, co se stalo? Zlato?“
„Dědo, já...já se do něj asi zamilovala a nevědomky když jsem nebyla při smyslech tak jsem mu to řekla. Proto jsem utekla, ale neříkej to babči. A vůbec za žádnou cenu ho nepouštěj k nám jo?“
„Tak to jsi měla říct dřív.“ odpověděl za dědu James. To ne, zase mě slyšel.
„Děkuju, pane Winsone. Já už to tady snad zvládnu sám.“ a zamával mu.
„Ne, nezvládneš a nech mě napokoji. Slyšíš? Nesahej na mě. Já...“
Zacpal mi pusu svou rukou a řekl: „Všechno nejlepší k tvým narozeninám.“ A druhou rukou ke mně sunul velkou krabici.
No páni, mě v tom shonu a stresu, že jsem s ním, ani nedošlo že dnes mi je už 19 let. Páni.
„Neotevřeš ten dárek?“ žadonil jak malý.
Co bych pro něj neudělala. Hlavně teď. Pomalu jsem si dřepla ke krabici a začala čichat. Co to je? To není možné. Otevřela jsem ji. Byla to pravda, v krabici úplně na dně leželo malé štěně. Krásné čisťounce bílé. Je úplně nádherné a ještě k tomu moje. Vyskočila jsem na nohy a objala jsem ho.
„Miluju tě, už hodně dlouho...“ zašeptal mi do vlasů.
Tentokrát já políbila jeho. Bylo to stejně neskutečné jako před chvílí. Úchvatné, neskutečné.
„Já tě taky miluju dlouho, ale uvědomila jsem si to nedávno....“ šeptla jsem do jeho ucha.
Zasmál se, chytl mě, objal a nepustil. Stáli jsme tam spolu, dokud někdo nezaklepal a nevyrušil nás.
„Zlatíčko, nechci vás rušit, ale babička by tě chtěla dole, teda vás oba.“ děda ani nevešel, úžasnej chlap.
„Už jdeme.“ chytla jsem Jamese za ruku a otevřela dveře. Děda se jen usmál a šeptl si vod vousy. „Konečně, toto trvalo.“
To je na nás všechno tak vidět? Ještě že to James nemohl slyšet.
„Všechno nejlepší, miláčku.“ řekla babička a podávala mi dárek. Začala jsem ho rozbalovat, když jsem si vzpomněla.
„Jejda, počkat.“ a běžela jsem do pokoje. No toho běloskvoucího pejska tam nemůžu nechat jen tak samotného. Tušila jsem to, probudil se a koukal ven z krabice. Vzala jsem ho do náručí a šla zpátky do jídelny.
Ihned byl středem pozornosti místo mě, a já si v klidu rozbalila dárky. Byly nádherné a taky jich bylo moc. Za chvíli, si však babička uvědomila, že je to moje oslava a začala se zase věnovat mě. Škoda tak krásně se ta oslava vyvíjela a ona ji tak zkazí. No nic, babča je prostě babča.
No páni, děda se vypařil jako pára nad hrncem, ani jsem to nepostřehla. Šikula. No jasně přinesl dort, ale ten byl nádherný! Nejraději bych jej nechala na ozdobu, ale děda řekl vyfotit a rozkrojit. Byl nekompromisní. A tak jsem rozkrájela nejkrásnější dort, co jsem kdy měla. Měl čtyři patra a na každém byly květiny ročního období. Jaro, léto, podzim a zima. No, ale řeknu vám, byl vynikající.
„Babi? Já?“
„No jasně zlato, jen jděte. No šup ať už tu nejste. Honem.“ popoháněla nás.
„Počkej, ale já myslela...“ ani mě nenechala domluvit.
Nakonec jsme odešli opravdu rádi. Začala si z nás totiž dělat legraci. Samozřejmě jsme nezapomněli na našeho hafíka.
Procházka s ním byla úžasná. Prošli jsme s ním skoro celým městem.
Při zpáteční cestě, jsme, ale potkali skupinku mladých lidí. Mezi nimi byla Angela. Zůstala na nás němě zírat a pak začala pokřikovat nesmyslné urážky.
„Ty si nedáš říct viď? Chceš zmizet? Seš vážně tak blbá jak vypadáš?“ posmívala se mi.
Chytla jsem ho a přitáhla k sobě, pochopil, ujal se vedení a políbil mě. Slyšela jsem Angelino zasyčení, ale pak už jsem zase nevnímala vůbec nic. Ponořila jsem se do našeho polibku. Hmm.
Posledních pět set metrů jsem už to roztomilé štěňátko musela nést. Nebyl schopen chůze, brouček můj malý.
Po uložení do jeho nového pelíšku, jsem začala přemýšlet o jménu. James mi schválně radil samé morbidní jména jako: Satan, Ďábel, Vrah, Upír a nejlépe z toho vyšel Lump. Ten by se ještě dal, ale zamítla jsem i tohle jméno.
„Přemýšlej pořádně a nevymýšlej kravinky jo?“ plácla jsem ho po zádech. Jen se zasmál. Schválně mě objal a začal líbat. Nešlo se od něj odtáhnout. Ach jo, měla bych být silnější.
„A tady mě někdo bude poučovat o kravinkách že?“
„No víš co? Já jsem tě u přemýšlení taky nerozptylovala, takže toho laskavě nech jo?“ začala jsem se s ním hádat.
„No tak beruško, nezlob se na mě.“ a začal se ke mně lísat.
Tentokrát jsem se udržela. Nedala jsem mu ani malou pusu. Žadonil, ale já nepovolila.
„No dobře, budeme přemýšlet, ale pod jednou podmínkou, že mi pak tu pusu dáš.“
„Tak tuhle podmínku beru.“ vypravila jsem ze sebe z posledních sil. Pak mnou otřásal smích. Ještě, že oba myslíme podobně.
„Jméno, nějaké jméno. Ach jo proč mě nic nenapadá.“ vztekala jsem se.
„To bude možná tím, že se na to nesoustředíš.“ popichoval mě James.
„To bude tím, že mě pořád něčím rozptyluješ.“ nedala jsem se.
„Co? Já?.....Ty jedna...“ vypravoval mezi smíchem. „Tak ty mě budeš svádět. Cha cha, že za to můžu.....cha cha,........ já? Za tu budeš pykat!“ a vrhl se na mě a začal mě lechtat. Já mu dám, zapomněl na to, že když nechci, tak prostě lechtivá nebudu.
Nakonec to schytal on, málem jsem ho ulechtala. No jo nemá si začínat!
„To máš fuk, jak se bude jmenovat. Mě se třeba vážně líbí, Lump. To na něj sedí.“ a začal se zase smát.
„No to určitě, co třeba Timotheus. To je dobrý, je to latinsky a to jméno se mi líbí. Ano, bude to tak. Je přece můj, že.“ vyplázla jsem na Jamese jazyk.
„Chudák malý, Timoteusi pojď ke mně.“ začal ho volat. Můj hafík zvedl hlavu a podíval se na něj, štěkl a usnul.
„Vidíš, souhlasí. Cha cha.... Vyhrála jsem.“ skákala jsem radostí po pokoji.
„No dobře, ale já mu budu říkat Time. Bereš?“ podával mi ruku na znamení úmluvy.
Přijala jsem ji a řekla: „Jasně že beru. A Tim taky.“ a začala jsem ho hladit.
„No vida, poprvé ses se mnou nehádala, pokrok. Seš vážně úžasná.“ vyzpívával na mě chvály. Jenže teď mě znovu nechtěně vyprovokoval. Začala nová vlna lechtání. Smál se a brečel zároveň a hlavně křičel: „Dobrý, nech toho, já se vzdávám, no tak Clair.“
Kdo by ho nenechal, když tak pěkně prosil že?
Vydýchával se a už u toho zase mluvil: „Něco jsi mi slíbila. No když vymyslíme to jméno.“ a našpulil rty.
„Já jsem to jméno vymyslela, takže ty žádnou pusu nedostaneš, to bych mohla....“ nedořekla jsem vrhl se na mě a začal mě líbat. Kdo by se bránil. Nikdo!
V noci, jsem přemýšlela nad vším, co se dneska stalo. Bylo to tak nádherné. Zasloužím si to? Proč bych si to vlastně neměla zasloužit? Já nikomu neublížila. A ten můj hafáčik, se mě vůbec nebojí. Spinká mi v náručí, stočený do klubíčka. Je tak nádherný, nejraději bych ho neopuštěla, ale hlad je nenasytný. Vyskočila jsem z okna a rychle ukojila svou žízeň. Za půl hodiny jsem byla zpátky. Vůbec to nepostřehl. Ležel pořád na stejném místě. Do rána jsem hladila jeho hebký kožíšek a přemítala nad tím, jak je příjemné někoho milovat, když vám to oplácí. Myslím samozřejmě nejvěrnějšího přítele člověka, mého pejsánka.
Autor: dablice4 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Diskuse pro článek Zrcadla duše 6 - Narozeninový dárek:
pejsek upír nebo satanto mě fakt dostalo
přečteno
je dobrý jak to nabírá nový směr
no jestli si to někdo čte tak mi sem prosím napište nějaké komentáře....děkuji už předem...
další
jo, ale nevím jak...
Chtělo by to zmenšit perex obrázku.
Přidat komentář:
- English Gentleman - 1. kapitola
- Smrťák 3 (1. část)
- Setkání v lese
- The Killing Past (Prolog)
- Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 1/2
- Zdrávas Maria
- Smrťák 2 (1. část)
- Smrťák 1/2
- Who He Really Is
- Priznanie
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!