OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zrcadla duše 4 - Pravda

4.KAPITOLA

Pravda

Ve chvíli kdy jsem vyšla z domu, zastavila přede mnou nablýskaná motorka. Mladík sedící na ní si sundal helmu. Nebyl to nikdo jiný než James. To jsem si mohla myslet.
„Slečno, nechcete hodit do školy?“ začal se mi smát. Asi to včera, teda dneska v noci myslel vážně. Ještě, že tak.
„Hmm, no můžete mě hodit ke škole mladíku, ale jste si naprosto jistý, že chcete svézt právě mě?“ škádlivě jsem se mu začala posmívat.
„Tak tím, že chci svézt právě vás, jsem si stoprocentně jistý. Jen jestli to nebude vadit vaší babičce. Dobrý den !“ usmál se, ale ne na mě. Spíš bych řekla, že na moji babičku. Otočila jsem se a uviděla ji, jak stojí ve dveřích.

„Dobrý den mladý muži. Jsem velmi ráda, že jste přišel aspoň dnes, když jste zapomněl na včerejšek. A mě určitě vadit nebude, když moje zlatíčko svezete na takové krásné motorce. Jen mi ji určitě zase v pořádku přivezte. Tak to je asi tak všechno co bych vám měla říct. Vlastně ještě něco, nechcete k nám dnes navečer přijít a zůstat u nás na dobrou večeři? Vařím já. Ona by vás asi otrávila.“
„No babi? Co to má znamenat?“ zeptala jsem se vyděšeně.
„No co? Ty bys ho nepozvala, tak jsem to udělala za tebe. A už jeďte. No šup, helmu na hlavu, nastartovat a jedeme. Mějte se krásně.“ zamávala nám a odešla.
James mi podal helmu, usmál se na mě, nasadil si svoji, sedl si na motorku a čekal, než se za něj posadím. Uchechtla jsem se, nasadila si také helmu, posadila se za něj, chytla jsem se ho a on se rozjel.

No teda, to byla super jízda. Na můj běh to ale nemá. Jak jinak že?
Ve chvíli kdy, jsem vešla do třídy se na mě holky slétly jako včely na lízátko a začaly se mě vytahovat, jestli tedy s Jamesem chodím nebo ne. Ach jo. No stejně mi nevěří, že ne. Tak co jim mám vysvětlovat, že?
Všechny hodiny probíhaly stejně nudně jako doposud, až na tělocvik. Tam si pan učitel vymýšlel nové a nové věci a já jsem je s radostí plnila.
Po škole jsem vycházela ven s očekáváním, jestli na mě nezapomněl. Samozřejmě že ne, čekal jako hodný pejsek. Přestává se mi to líbit. Budu si ho muset vrátit na správnou kolej, chlapečka.

„Hele, seš dneska nějak divnej, nemyslíš? Mě se celou dobu na tobě líbila ta tvoje tajemnost, jak jsi nevypočitatelný. Jenže teď mi to připadá tak, že už sem si tu rovnici v tobě vypočítala. Nechceš to změnit?“ vyjela jsem na něj.
„Cože? Ty mě považuješ za rovnici z matematiky? To je jen vtip, doufám. Ale jak myslíš. Chytej ty...“ mrskl po mě helmou.
Samozřejmě že jsem ji chytila, počítal s tím. Že by ve mně uměl už taky číst? No, doufám, že ne. Nasedla jsem za něj a on se rozjel.
Vyhodil mě u benzínky a bez jediného slova odjel. Aha, už vím, co ho štve, super.
Kolem páté jsem očekávala, jeho příchod, ale nepřišel. Dofrčel až po šesté hodině a celou dobu, než začala večeře, okouněl v kuchyni a radil babičce s jídlem. No potěš koště. Já se zblázním, on umí i vařit.

U večeře seděl vedle mě, ale ani jednou se na mě nepodíval jako bych byla vzduch. Komunikoval jen s babičkou a dědou. Dělá mi to schválně. Já ho mám plné zuby. No doslova to není, bohužel.
„Zlato, prosím tě, přestaň se tvářit jako kakabus a komunikuj s náma.“ řekl dědeček.
„Nemám proč, komunikovat, vy si vystačíte sami, mě stačí vás poslouchat.“ a usmála jsem se na něj.
„To nemyslíš vážně. Tady James přišel kvůli tobě a ty ho tady chudáčka necháš povídat si jenom s námi.“
„Babi, nic proti, ale jemu to jak sama vidíš, nevadí, tak co bych ho odpoutávala od skvělé debaty s vámi, když se mnou by se tak dobře nebavil? No a za další, asi máš sklerózu. Já jsem ho nepozvala, to jsi udělala ty. Nevzpomínáš si? Babičko?“ na to“ babičko“ jsem dala hodně důrazu, protože se na mě příšerně zašklebila.
„No ale Clair má pravdu. Mě se s vámi velmi dobře vypráví a ano pozvala jste mě vy. Takže by bylo hloupé se s vámi nebavit a věnovat se někomu, kdo o to nestojí“ a za celou dobu se na mě nepodíval, jako bych tu nebyla.
No dobře jak chce.
„Promiňte, ale já si musím odskočit.“ samozřejmě jsem se dívala na dědu, ten jediný mi zatím nic neřekl.
Když jsem si stoupala, děda si stoupl taky. No jo, dokonalý džentlmen. Poslala jsem mu vzdušnou pusu, chytla svůj talíř s nedojezenou večeří a odcházela jsem.
Talířek jsem položila na stůl v kuchyni a šla do koupelny se vydýchat. Zachvilku jsem uslyšela zaklepání. Nechtěla jsem s nikým mluvit, ne teď, když jsem neskutečně vytočená.

„Haló, Clair. Přestaň trucovat a pojď za námi.“ ozvalo se přede dveřmi. Byla to moje babička, jak jinak a právě teď jsem naštvaná ještě víc než předtím.
„Já netrucuju, já se vydýchávám.“ odpověděla jsem jí.
„Co vydýcháváš? Vždyť všechno co řekl je pravda.“
„Víš co, babi? Anebo radši nic, nebudu se s tebou hádat. Jo a jen tak mimochodem, já ti chtěla pomoct, jenže ty jsi mě odmítla. Tak nevím, kdo z nás dvou, jako já nebo James má pravdu. Víš podle mě je to trochu nespravedlivé, ale tobě to tak nepřipadá a nech mě být. Je neslušné nechávat hosta dlouho samotného.“
„On přišel za tebou.“ nedala se, „Takže bys tam měla jít se mnou.“
„Ano možná přišel za mnou, ale nechová se tak. No a taky to řekl, že je radši s vámi. Tak už konečně jdi.“
„Až se odpučíš tak přijď, ty nádivko. Udělala jsem tvůj oblíbený moučník. Tak si pohni, jinak ho celý sníme.“
Myslela si, že mě naláká na dezert. Je vážně dobrý, ale já si dám radši dobrou čerstvou krev mladé srnky, z toho stáda co pozoruje James. Chci ho trošku naštvat.

Vyskočila jsem z okna a utíkala jsem k lesu. Tam jsem zrychlila. Doběhla jsem k posedu a kousek od něj se páslo to jeho milované stádo. Bezva, jdeme lovit. Vystřelila jsem z lesa a za okamžik jsem jedním velkým skokem ulovila mladou srnku. Hmmm, byla vynikající. Začala jsem se vracet.

Vyskočila jsem zpátky do koupelny. Vyšla jsem z ní a pomalu jsem spokojeně vkráčela do jídelny. Všichni, tentokrát i James se na mě podívali. Babička nasupeně, James vystrašeně a děda povzbudivě.
Začala jsem se smát. „Kdyby jste se viděli, vypadáte jako klauni. Jeden nasupený, druhý nechápavý a třetí usměvavý. Hádejte, kterého si vyberu?“ a sedla jsem si dědovi zlehka na klín. Dal mi pusu a pohladil mě. To je chlap mých snů.
„Bude vám vadit, když vám na chviličku odvedu Clair?“ zeptal se James.
Já odpověděla za dědu: „Jo bude mu to vadit, on mě má totiž rád.“ a vyplázla jsem na něj jazyk.

„No tak teď nevím, co mám říct. Plánoval jsem větu, nevadí, ale brzy mi ji vrať. No, ale teď bych měl spíše říct, asi to nepůjde, zeptejte se později.“ usmál se na něj a vyšoupl mě ze svého klínu přímo do náruče Jamesovi. No jo děda.
James mě chytl a uchechtl se.
„No vida, já to tušil. Ony totiž ženy říkají jednu věc a myslí přesný opak. Věděl jsem, že chce jít.“ můj zlatý děda, mohla jsem to od něj čekat.
James jen němě přikývl. Chytl mě zase za ruku a táhl ven, asi mu brzy nabančím.
„Ty ses nazlobila na mě? Já netušil, že tě babička vyhnala z kuchyně. A proto se ti omlouvám. Odpustíš mi? Prosím.“ začal na mě dělat smutné oči.
„Si myslíš, že ti to jen tak projde jo? Tak na to teda velmi rychle zapomeň. To že jsem řekla, že chci abys byl nevyzpytatelný, ještě neznamená hrubý. To si zapamatuj a pak.....“
Máchnutím ruky mě umlčel. „Víš, já jsem nechtěl být k tobě hrubý, ale to prostě nešlo, neudržel jsem se. Velmi se mi líbilo to, že tě můžu vytočit a ještě po zjištění, že tebe jen tak někdo nevytočí. Hmmm se mi to líbí čím dál víc. Provokovat tě.“ a začal se smát.
„Jó, provokovat mě se ti zalíbilo? Tak bych tě měla o něčem poučit. No jen pojď, neboj se!“ tahala jsem ho za ruku na cestu k lesu. Nechal se vést.
„Měla bych tě poučit, o tom co jsem nebo spíš kdo jsem. No jen pojď, neboj se. Když jsem ti neublížila doteď teď, už to stěží udělám a ještě když nás spolu vidělo tolik lidí.“
„Cože? Co to meleš? Já ti vůbec nerozumím.“
„To je mi jasné, jinak bys nebyl tak klidný. I když tvoje srdce bije zrychleně a krev ti proudí také rychleji v žilách. Nebo to snad není pravda?“ Provokovala jsem ho.
„Neptám se, jak to víš. Počkat, jak to víš?“

„Jsem jiná než ty. Silnější, rychlejší, chytřejší, všechno dělám líp než normální lidé. Přitahuju úplně každého. Svojí vůní, pohledem, pohyby, řečí, vším, úplně vším. Nevšiml sis?“
„Možná jo, a možná taky ne. Co já vím.“ nedal se tak lehce vykolejit.
„Dobře, něco ti povím. Moji rodiče zemřeli krutou smrtí a já měla zemřít taky, jenže našeho vraha někdo vyrušil a já zůstala sama. Tam jsem týden ležela a pomalu se proměňovala v to, co jsem dnes. Nejkrásnější predátor na světě. Copak ty se mě nebojíš?“
„Hele tuhle pohádku ti nesežeru, moc mystické. Nemáš tam něco jiného? Třeba zvláštní schopnost poznat vše co se děje v lidském těle? To už bych bral, ale to všechno co jsi řekla, je to kec. Nechceš mi radši říct, co se opravdu stalo tvým rodičům? A vlastně bych chtěl vědět všechno o tobě. Já ti pak taky na sebe všechno řeknu. Teda jestli budeš chtít.“
„No dobrá. Ptej se.“
„Hmm bezva. Takže, kdy jsi se narodila? A jací byli tvoji rodiče?“
„No narodila jsem se 15. června roku 1990. No a mí rodiče, byli ti nejúžasnější lidé na světě. Vychovávali mě s láskou a věřili mi úplně ve všem, co jsem dělala. Ať to bylo cokoli. Vlastně něco jako babička s dědou v mladším vydání. Určitě tě zajímá jejich smrt, jen se nechceš zeptat nahlas. Tak tedy, jeli jsme právě od babušky a dědy, když jeden ožralý mladík napálil do našeho auta. Máma byla na místě mrtvá, vjel přímo do ní, no a táta zemřel dřív, než přijela záchranka. Já jsem jediná se zlomeninami o celém těle a škrábanci, popáleninami a nevím, čím ještě přežila. Toho hajzla nikdy nechytili. No tak, co by jsi chtěl vědět víc?“ skrývala jsem slzy.
„No třeba, co máš nejraději za jídlo a prostě všechno tvoje oblíbené.“ nic nekomentoval, bohu dík.
„Jídlo? No to je dobře připravená zvěřina.“ po očku jsem sledovala jeho reakci, nehnul brvou, šikula, ten chlapec se nezdá.
Pokračovala jsem: „No a pak v hudbě poslouchám skoro všechno, mám svoje oblíbence, ale ty ti neprozradím. Pak je tu dále sport. Běh je můj fenomén, ale zasportuju si ráda i jinak. Třeba adrenalinové sporty zbožňuju, když už jsme u toho. Pak miluju všechno rychlé. Pěkné motorky, auta, a tak dále. Další zajímavost, ráda čtu a učím se. Také mám ráda zajímavé filmy, většinu jsem viděla na premiéře. Samozřejmě mezi mé záliby patří chození do divadla na pěkná představení. Zbožňuju sladkosti a nejvíc babiččin moučník, o který, jsem kvůli tobě přišla. To že jsem kliďas a vyprovokuje mě málo co, už víš. Takže znáš vlastně všechno, co jsi chtěl slyšet.“
Stihli jsme se zase vrátit zpátky k našemu domu. Otevřel mi galantně dveře a vešel za mnou.

„No kde jako jste?“ sháněla se po nás babička.
„Byli jsme se trochu projít. Odpusťte naše zdržení.“ zakřenil se na babču James.
Roztála jako kus ledu. No potěš koště.
„Babičko, my půjdeme ke mně do pokoje jo? Něco slíbil a teď by to nejraději nesplnil.“
Jen se usmála tím svým prozíravým úsměvem a nechala nás okolo ní projít.
„Co si tvoje babička myslela?“
„Jak to mám vědět, já jí do hlavy nevidím.“
„To byl jen pokus o vtip. Já vím dost chatrný, ale v tvé společnosti lepší asi nevymyslím. Jo u čeho jsme to byli? No jo vlastně u toho co mám rád. A to je, hudba většinou rocková. Pak rád sportuju. Taky rád studuju, ale blázním do akčních filmů. Miluju horory, ale nějaká ta romantika neuškodí, že? Komedie jsou žánr jak pro film ,tak i pro divadlo. Dále tam máme cokoli, co se dá sníst a vypít. Jsem strašný kliďas a samotář. Jen s tebou jsem jiný. Výbušný, dychtící po tvojí společnosti a nevyspytatelný při konverzaci o tobě. No a to je tak všechno.“
Můj pohled ho varoval, a proto ještě dodal.
„No narodil jsem se 11.8. 1988. Moje rodina je fajn, mám mamču a taťku. Jsou super a dovolují mi skoro všechno. Stačí to takhle?“
„No jo stačí, od tebe bych víc ani čekat nemohla.“ zase jsem ho začala provokovat.
Vrhl na mě zvláštní pohled, ale nic nekomentoval. Zvláštní.
„Víš, co by mě ještě zajímalo?“ zeptal se.
„Ne tak to vážně nevím. Co?“
„No jak jsi mi vykládala to o tobě, ten horor, já ti to málem sežral i s navijákem. Až pak jsem si uvědomil, že kdyby to byla pravda tak už asi nejsem mezi živými, nebo ty jsi moc hodný predátor a to se mi nezdá pravděpodobné, ale když tak nad tím přemýšlím. Proč vlastně ne. Já ti to budu věřit, ale celé mi to prozradíš až někdy jindy jo? Já... Já už jsem pro dnešek musel vstřebat hodně informací. Neva, že?“
„Ne, neva, já jen, že seš hodně odvážný. Myslím, že jen tak někdo by mi to neřekl takhle do očí.“ povzbudivě jsem se na něj usmála. Konečně jsem se na něj přestala zlobit.

„Asi bychom měli jít za tvými prarodiči, jinak si budou myslet hodně věcí.“
„Tobě by to vadilo?“ provokovala jsem ho.
„Asi ne, ale to už je jedno. Pojď nebo se na tebe vrhnu.“ a zavrčel na mě. Myslel to jako vtip. Asi...
„To jste tam nebyli moc dlouho.“ divila se babička.
„A co by tam jako podle tebe měli dělat déle?“ zeptal se schválně dědeček.
„No víte co? Radši si pojďte vzít moučník. Clair ho má nejraději.“ poslední věta byla mířena na Jamese, jenže ten už to vlastně věděl.
Po moučníku se rozloučil a já ho šla vyprovodit před dům.„Můžu splnit sen tvojí babičky?“ Bez rozmyslu jsem přikývla.

A proto se ke mně naklonil a políbil mě na lehce jako vánek na rty. Pak se otočil, zamával mi a byl pryč.
On snad umí číst myšlenky. Babiččiny samozřejmě. Já na líbání nemyslela. Jenže on to udělal jen kvůli babičce, takže si nemůžu namlouvat to, že by ke mně něco cítil.