OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zrcadla duše 2 - Příjezd

11.08.2009 (14:00) • dablice4 • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 879×

2.KAPITOLA

Příjezd

Celý zbytek týdne proběhl bez komplikací. I mí noví spolužáci si na mě zvykli a začali mě brát do svého třídního kolektivu.

Ale já čekala stále na víkend. Na to až přijedou mí prarodiče a uvidí vše co jsem pro ně připravila.

A protože jsem se tak strašně těšila, vše se táhlo ještě hodně pomaleji než obvykle.

Nakonec jsem se dočkala. Byl pátek. Stála jsem na vlakovém nádraží a čekala jsem na vlak, kterým přijedou moje babička a děda!

Oznamují dvacetiminutové zpoždění. Ach jo, já se jich snad nedočkám.

Celou dobu jsem nervózně přecházela po hale. A jeden mladý muž si do mě začal rýpat: „Hele mladá, nenervuj, on určitě přijede, dočkáš se, neboj.“ A začal se příšerně smát.

„Víte pane, to vím taky, že se jich dočkám. Ale být bez nich sama doma je trochu o nervy. Nudím se tam víte? Moji prarodiče jsou totiž fakt super.“ tentokrát jsem se zasmála já a mrkla na něj. Začal se ke mně přibližovat. Ach Bože, já se zblázním.

„Zlatíčko naše! Konečně jsme tady, to byla zase cesta.“ vrhla se na mě moje milá babička a začala mě objímat. A děda, ten se na mě usmíval od ucha k uchu.

Ještě že už přijeli, protože ten chlap se velice rychle zdekoval. Uf!

Vzala jsem babiččiny poslední věci, které si přivezla a vydala se na cestu k autu. To je moje překvapení pro dědu, strašně moc si přál auto a mě se tady naskytla možnost koupit takovou ještě ucházející ojetinu.

„Kam to jdeš zlato? Autobus jede od tamtud.“ zavolala na mě babička.

„Jdu k autu, je to překvapení pro dědu. Vždyť víš, tak moc si nějaké přál.“ a začala jsem po dědovi loupat očima.

Chytl se toho jak moucha na lízátko a bylo rozhodnuto. Auto zůstává u nás. Sem šikulka.

Děda ho obcházel jako by to byl nějaký neuvěřitelný poklad. Pak se, ale zastavil a zeptal se: „Zlato? Kde jsi na to vzala peníze? Nechceš mi tvrdit že všechny tvoje úspory jsi vypráskala na toto auto, že ne? Řekni že ne. Prosím...“

Co jsem mu na to mohla říct? Jediné: „Neboj, dědečku, neutratila jsem všechno bylo hodně levné a stejně mi to splatíš! To sem ti zapomněla říct.“ A začala jsem se smát. Děda se okamžitě přidal a po delší době i babička byla spokojená. Já taky, přesně tohle jsem potřebovala.

Dědeček si sedl za volant a chtěl už honem jet. Těšil se jak malý. Chápu ho. Dala bych skoro všechno na světě za to, abych si mohla zaběhat. Jenže bohu dík mě v běhu nic nebrání. Ještě že tak!

Z Denveru do Thortonu jsme to autem stihli docela rychle, určitě za kratší čas než autobusem. Ve městečku jsem začala dědu navigovat do správné ulice. Zvládl to na jedničku, šikula jeden!

A teď tu byl dáreček pro babču. Dala jsem jí klíče a šla vehementně pomoct dědovi nebo spíš jsem ho zdržovala. Pochopil, je to chytrej chlap.

Babička vešla dovnitř a vykřikla nadšením! Vyběhla za mnou ven, objímala mě a s pláčem v očích se zeptala: „Zlatíčko, kolik kluků jsi na to potřebovala, aby ti s tím pomohli? Dala jsi jim něco? Nebo slíbila, že až přijedeme jim za to zaplatíme? Nemusíš se bát. Je to nádherné, ráda za to zaplatím.“

„Babi? Co si to o mně myslíš? Neboj, vše jsem vyřídila a zmákla, nemusíš se ničeho bát. Nejsem přece hloupá. A ty už nic neřeš a jdi se podívat dovnitř a užívej si to, je to jenom tvoje.“

Mám štěstí, že moje babča je naprosto moderní a stylová. Máma byla po ní.

Děda také vešel dovnitř a já hned v závěsu za ním. Jen se na mě usmál a já pochopila, líbí se mu tady. Vše je v naprostém pořádku.

Nechala jsem je vybalit  poslední věci a šla jsem se proběhnout nebo spíš najíst. Jenže mi nebylo přáno. Hned na kraji lesa jsem znovu potkala mého nového přítele. Nebyl však sám. Z lesa s ním vyšli ti tři mladíci z autobusu a hned se do mě pustili.

„Ale slečinka si vyšla na procházku? Dávej si pozor, aby ti něco neublížilo. Víš kolik je tady divé zvěře?“

„Vidím před sebou hned čtyři divá zvířata. A že bych se jich nějak bála, to fakt ne!“

Jako jediný se začal smát právě James. A řekl na to: „Pánové měl bych vám asi představit mou novou kamarádku Clair. Tu, kterou jsem potkal v tom lese, jak už jsme vám říkal. Oni mi totiž nevěřili.“ A podíval se na mě takovým zvláštním způsobem. Že by ze mě přece jenom měl strach? To se musí ověřit.

„Tak co už jsi zdravý?“ začala jsem se do něj trefovat.

Převezl mě. „Jistě že jsem zdravý, mě jen tak něco nerozhází.“ znovu se tak krásně usmál.

„No to určitě a do školy jsi nešel kvůli písemce, kterou jste psali co? To ti tak věřím. Ty ten největší šprt a nejít do školy na písemku, to bych nečekala.“ asi jsem to přehnala, kdyby uměl vraždit pohledem už tu nejsem.

Jeho kamarádi nebyli vůbec v obraze, asi jim to neřekl. No páni, měl snad strach, že by mi mohli ublížit, kdyby to řekl nebo spíš si to nechal pro sebe ,aby z toho měl nějakou výhodu? Ne to je blbost. Nad čím zase přemýšlím?

„Promiňte, že vám skáčeme do rozhovoru, ale ty jsi věděla, že byl nemocný? Jak?“ řekl jeden z jeho kamarádů.

„Jednoduše, představil se mi, v tom lese. No a pak když jste druhý den jeli autobusem, bavili jste se o něm, tak jsem pochopila, že je to on. Nebyl totiž pořádně oblečený. Tipla jsem si a vyšlo to.“ znovu jsem se na všechny usmála.

„Vidíte, chytrá je ta holka a co tu vlastně děláš tak pozdě? Tvoji prarodiče se o tebe nebojí?“ ptal se James.

„Prarodiče? Kde máš rodiče?“ zeptal se mě jeho další kamarád.

„Jsou mrtví, autonehoda, byla jsem tam s nimi.“ sklopila jsem hlavu. Zabralo to.

„Jejda, promiň, já nechtěl, to je mi vážně líto.“ začal koktavě vysvětlovat.

„To je v pohodě, už jsem si zvykla, že se mě na to každý ptá. Bylo to velmi smutné, ale je to za mnou, proto jsem vlastně tady. Začít znovu a lépe.“ mírné zvednutí mých sklopených očí a už se mění téma. Sem to já, ale šikulka.

„Chceš doprovodit domů? Já mám ještě čas. Však víš, aby tě tu někdo nepřepadl. Doufám, že ti nevadí, že s tebou půjdu sám, kluci už musí domů. Chápeš večeře a tak.“ znovu se usmál jako Bůh!

„To nemusíš, zvládnu to sama.“ a v mysli jsem si říkala, že spíš pro útočníka budu větší hrozba já pro něj, než on pro mě! Nahlas jsem nic neřekla, jen se usmála.

Nedal se odradit, prostě mě chytl za ruku a táhl pryč od kluků. Ani pořádné ahoj jim neřekl. Co je to dneska za nevychovanou mládež.

Zase jsem přemýšlela jak se ho zbavit. Tentokrát se, ale nedal. Doprovodil mě až k domu. Samozřejmě ještě ke všemu musela vyjít před dům moje babička.

„Dobrý den, mladíku. To jste vy kdo pomáhal naší Clair s tím domem že? Děkuju moc. Jste moc hodný. Jste asi jeden zmála, kdo ji tady zatím zná že? No já vás nebudu rušit. Pak přijď zlato.“ a odešla.

Zůstal na mě zírat s otevřenou pusou a zeptal se mě: „Co to bylo? Kdo ti pomáhal? Znáš mě tady nejvíc?“

„Tak zaprvé to byla moje babička. Ne nikdo mi nepomáhal, udělala jsem to sama a nemusí to vědět. Zase by totiž řekla, že si uženu kílu a tak dále a tak dále. A ano to poslední je jediné pravda, znám tě jako jediného. Když nepočítám svoje ujeté spolužáky.“

Začal se strašně smát. Radši ani nechci vědět čemu.

„No víš co? Já radši půjdu, abych nedostal kapky od tvého dědy, že tě tady zdržuju. Měj se krásně a možná zase někdy, čau.“

A byl pryč! On asi vážně není normální. No neva, to já vlastně taky ne, jsme si kvit.

Vešla jsem dovnitř a babička se mě začala vyptávat.

„Kdo to byl? Všimla sis jak se na tebe koukal? Ale nebo,j je docela pěknej a jestli tě má rád,    tak ti ho schvaluju. Nemusíš za ním potajmu utíkat. To doufám víš. Platí to pořád, jak jsme se domluvily. Jsi dospělá a máš svůj rozum.“

„Babi, prosím tě, nech toho, jsem tu jen pár dní. A znám ho dost krátce na to, abych se do něj zamilovala. Dědo, hlavně prosím nezačni s tím, že ses do babičky zamiloval na první pohled. To už tady bylo.“ a začala jsem se strašně smát. Chytla jsem takový výbuch smíchu, že mě radši už nechali a na nic se neptali. Ještě že tak.

Po večeři, kterou babička připravila, Bohu dík s masem, jsem zaplula do svého pokoje. A čekala jsem na to, až babička s dědou opravdu usnou.

Poté jsem se vykradla z domu a alou do lesa dát si dobrou a čerstvou ničím nezkaženou krev. Byla jsem doma hodně rychle. V noci se nebojím lovit blízko obydlí. Za prvé bych všechny lidi cítila, a za druhé v noci do lesa jen tak nikdo nejde.

Po návratu jsem si začala číst moji nejoblíbenější knížku, Romea a Julii od Shakespeara. I když číst, už není až tak úplná pravda, spíš jsem si ji přeříkávala s mými hrdiny a představovala jsem si je, jak asi opravdu vypadali.

A tak jsem znovu přečkala celou noc.

Další ráno, teď o dost veselejší, protože je tu babička a s tou se tady nudit nebudu.

Měla jsem pravdu. Víkend uběhl rychleji než bych čekala a byla tu zase škola a takový zajetý stereotyp. Jenže ne vše je takové, jak čekáme.

Autor: dablice4 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zrcadla duše 2 - Příjezd: