OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zrcadla duše 13 - Naděje umírá poslední

30.09.2009 (14:00) • dablice4 • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1223×

                                         13.KAPITOLA

                                       Naděje umírá poslední

„Ty na mě čekáš, ty děvko?“ zakřičel na mě z druhé strany louky, kde jsem na něj čekala.

     Jen jsem se na něj výsměšně podívala a řekla: „Nebudeš to mít se mnou lehké. Já se nedám, nikdy se nevzdávám.“

     Odfrkl si a začal se ke mně přibližovat.

      Moje mysl byla v pohotovosti. Nesmím mu dát najevo, jak velký mám strach, prostě nesmím. Moje tělo se automaticky napjalo a zaujalo bojovou pozici.

     Začal se štěkavě smát a zeptal se mě: „Myslíš si, že mě dokážeš porazit? Mě, který má jako svoji schopnost stopování? Jsi tak ubohá.“

     Počkat. Cože? Schopnost? Jak to myslí? Musím ho nějak zdržet. Začni myslet, sakra.

     „Jak můžeš vědět, že má schopnost není dokonalejší než je ta tvoje.“ zkusila jsem ho odradit svým posledním ubohým nápadem.

     Zasekl se a podíval se na mě.

     „Ty a mít silnější schopnost než je ta má? To nejde. Moje schopnost je ojedinělá v tom, že ji mám rozdělenou na dvě části. Stejně tak jako je rozděleno mé znamení.“

     Znamení? To myslí tu řekněme kérku, která se mi objevila na těle po mé přeměně? Jo to bude ono. Takže to znamená, že každý upír má svou ojedinělou schopnost, podle toho kde je umístěno jeho znamení? A sakra, tak to jsem v prdeli, ale jak se říká “naděje umírá poslední“ a tak jsem se chytila toho stébélka, co mi podal.

     „Ano? Ty máš opravdu své znamení rozděleno? Je to opravdu taková výhoda?“ dráždila jsem ho.

     „Jasně že je. Mám ho půlku na kotníku,“ ukázal mi ho „no a druhá část je na krku.“ znovu mi tu část ukázal.

     „No teda, ale nemáš ji moc velkou.“ posmívala jsem se mu.

     „Cože? Podle tebe není velká? Jak velkou ji máš ty? Kočičko.“ zeptal se.

     „Mám ji větší, asi tak o tři centimetry, jestli mě můj zrak neklame.“

     „Myslíš větší o tři cenťáky u jedné z mé že?“ začal se smát.

     Ale já ho vyvedla z omylu: „Ne! Větší o tři centimetry když tu tvoji spojím dohromady.“

     „Teď si ze mě děláš srandu.“ a sám si přikývl.

     „Nedělám, věř mi.“ a začala jsem přemýšlet. Jestli mu jde opravdu i o velikost můžu mít přeci jen i já šanci. Jen musím zjistit, jakou mám schopnost. A znovu mě něco napadlo.

     „Jestli jsem to tedy pochopila, tak tvoje schopnost je v tom, že dokážeš skvěle stopovat díky znamení na kotníku a dokážeš zabít kohokoli chceš, protože druhou část máš na krku že?“

     „Výborně. Přesně tak! Pochopilas! Tak a teď mi řekni, jakou máš schopnost ty.“

     „No je to srdeční záležitost.“ zkusila jsem první věc, která mě napadla.

     „Cože? Srdeční záležitost? Co to meleš. My srdce nemáme. Nám nebije, jsme nejsilnější zabijáci na světě, protože naše smysly řídí pouze rozum. Srdce neexistuje.“ začal se smát a dodal: „Ty nevíš, jakou máš schopnost, viď? Ty jsi mě chtěla jen zastavit, získat čas, ale právě jsi ho ztratila.“ a vydal se znovu ke mně.

     Znovu jsem začala jednat a řekla jsem: „Já jsem ti nelhala. Moje znamení je u srdce.“

     Zastavil se a vytřeštil na mě oči: „To nejde, to není možné.“

     „Ale je.“ vyhrkla jsem a zvedla jsem si tričko a tentokrát jsem mu ukázala já své znamení, které se nacházelo tam, kde by mělo být mé srdce.

     „Proboha, já jsem stvořil nejsilnější upírku. Upírku z našich legend.“ zašeptal zděšeně.

     „Prosím?“ zeptala jsem se.

     „Nikdy jsi neslyšela o našich legendách? To mě udivuje. Myslel jsem, že tě tví přátelé poučili, ale udělám to já.

     Podle legend jsme na světě stejně dlouho jako lidé. Byli jsme stvořeni k zabíjení. Jenže někteří z nás už od začátku nesnášeli vraždění lidí a živili se zvěří. Tak jako ty. A mezi nimi byla i jedna mladá upírka, ano řekl jsem byla, protože poté co předpověděla, že jednou o několik tisíc let později nějaký upír stvoří nejsilnější bytost našeho rodu. Její znamení bude pevně zakotveno u srdce a její schopnost tedy dokáže nevídané. Bude moci ovládat, kohokoli bude chtít. Ze začátku slovy, ale postupem času jí budou stačit myšlenky.“ dořekl a odmlčel se.

     Pak na mě znovu vytřeštil oči a pomalu začal ustupovat.

     Pochopila jsem, musím jednat, a proto jsem vykřikla: „Stůj!“ a najednou jsem ucítila zvláštní vlnu neznámé síly, kterou jsem ze sebe tím jedním slovem vypustila. Zatím jsem však nechtěla pokoušet štěstěnu a přemýšlela jsem, jestli to na mě nehraje, ale opravdu bych potom cítila ten zvláštní pocit? Nebo je to jen přelud? Moje představa? Ne to opravdu není. A v tu chvíli jsem věděla, že ho zničím. Pomstím smrt mých rodičů a všech těch nevinných lidí, které zabil. Zbavím tento svět jednoho nechutného stopaře, který prahne jen po krvi.

     Pak jsem se na něj usmála a zeptala jsem se ho s tou silou v hlase: „Jak se teď cítíš?“

     A on odpověděl: „Děsivě....“

     „Přesně tak. Konečně víš, jak se cítila každá tvá oběť před tím, než jsi ji zabil. Teď se však role otočila, tentokrát zemře vrah a oběť zvítězí.“ a začala jsem se smát.

     Kdyby mohl, krčil by se vyděšeně u země, ale má mysl ho nutila, aby zůstal stát. A tak to mělo být. Ať se postaví své smrti čelem, ať konečně okusí jeho vlastní praktiky na sobě. Je mi děsně, že to musím být já, kdo ho zničí, ale jinak to nejde. Nikomu jinému by se to asi nepovedlo.

     „Doufám, že víš, za co tě právě trestám, ale kdybys to náhodou nevěděl tak poslouchej. Můj hlas je poslední, který slyšíš, ale teď si vzpomeň na každý hlas každého člověka, kterého jsi zabil. Vzpomeň si na jejich strach. A lituj, lituj toho, co jsi způsobil.“ celou dobu, co jsem mu to povídala, jsem na něj působila svojí schopností.

     Stál tam a vyděšeně se díval někam do dálky, opravdu začal vzpomínat. Vzpomínal na všechny, co zabil, a proto jsem se nedivila, že jsem tam byla hodiny a sledovala, jak se minutu po minutě sekundu po sekundě kácí k zemi bolestí a tíhou jeho vražd. A pak, když byl už měsíc vysoko na obloze, můj stvořitel vykřikl: „Nééééééééééééééééééééé........“ a začal se třást. Pak přestal a zůstal tam jen tak bezvládně ležet. Já se k němu pomalu obezřetně přibližovala. Ale z jeho strany už mi nehrozilo žádné nebezpečí, viděla jsem, jak z něj vytekla i ta poslední kapka krve, kterou v sobě má každý upír. Už nebyl, zabil sám sebe, tím že pochopil svou chybu. Zničil se jedním ze tří způsobů. Teď jsem se na něj dívala a věděla jsem, že se můžu vrátit domů. Ale mám nějaký domov? Čeká tam na mě někdo?

     A tak jsem se strachem pomalu odcházela a myslela na lidi, které miluji. Na babičku, dědu a Jamese. Ano hlavně na Jamese, co si asi myslel, když se dozvěděl, že je Timotheus mrtvý? Dokáže mi odpustit?

     Proto jsem se ještě dva týdny potulovala po všech možných městech a zjišťovala vše o nás. O našich legendách, znameních, schopnostech, prostě o všem.

     Když mi nakonec jeden postarší upír s úsměvem řekl: „No tak, Clair, už o nás víš víc než kdokoli z nás dokázal zjistit. Běž domů, určitě tam na tebe čekají a budou chtít slyšet vysvětlení. Tak utíkej a hodně štěstí maličká.“

     „Děkuji, za vše.“ políbila jsem ho na tvář a zmizela.

     Věděla jsem, kam musím jít, stavím se za rodiči. Řeknu jim to jako prvním.

     Na hřbitov jsem šla se svíčkou a kyticí kopretin, oblíbených květin mě a mojí mámy. Procházela jsem pomalu mezi hroby, dokud jsem nedorazila k tomu, co jsem potřebovala. Poklekla jsem, usmála se na jejich fotky a řekla: „Miluji vás a děkuji úplně za vše, co jste pro mě udělali. Já jsem pro vás na oplátku donutila vašeho vraha, aby litoval svých činů. Teď se vrátím domů a usmířím se s lidmi, které miluji. Proto vás moc prosím, stůjte při mně. Zase za vámi přijdu. Ahoj.“ políbila jsem jejich fotky, zapálila svíčku, květiny položila na hrob a vyrazila jsem, směr domov.

        Za necelý půl den jsem stála u té známé benzinové pumpy a přemýšlela jsem kam půjdu jako první. Pak jsem se rozhodla. Otočila jsem a vyrazila k posedu, kde to všechno začalo. Kde jsem potkala svoji lásku a zjistila, že i já můžu být šťastná.

     Pomalu jsem se blížila k místu, odkud jsem ho poprvé uviděla a pak jsem ho uviděla znovu jak tam sedí a nad něčím přemýšlí. Kdybych jen mohla vědět, co se mu honí hlavou. Nedávala jsem pozor a křupla pode mnou haluz, nadskočil leknutím. Viděl mě stát ve stínu stromů, přesně tam kde jsem se objevila poprvé. Díval se upřeně na to místo. A pak jsem se pohnula a vystoupila ze stínu.

     Vykřikl: „Pane Bože.“

     Seskočil z posedu a šel pomalu ke mně. Myslel si, že jsem jen přelud, který zmizí. Když ode mě byl jen metr, zastavil se a začal se ohlížet a prozkoumávat les za mnou.

     A já se konečně pohnula a poprvé jsem promluvila: „Hledáš někoho?“

     „Ne!“ vyhrkl a vrhl se ke mně. Objal mě a začal líbat. Ze začátku jsem nechápala co se děje, ale pak  jsem mu polibky začala oplácet. Konečně jsem ho měla zpátky, u sebe. Když jsme se od sebe odtrhli, promluvil jako první: „Nechápu.“ a zavrtěl hlavou.

     Trošku jsem se zamračila, nadechla se a začala vyprávět. Řekla jsem mu úplně všechno, že jsem neodešla kvůli němu, a že jsem Tima nezabila, ale udělal to můj stvořitel. Stopoval mě a já odešla jen proto, abych je ochránila. No a teď jsem se vrátila, protože už nehrozí žádné nebezpečí. A už je nikdy neopustím.

     Usmál se a najednou začal padat, omdlel. Chytila jsem ho a rozběhla jsem se s ním k němu do pokoje. Položila jsem ho do postele. Chtěla jsem odejít, ale začal mluvit ze spaní, zdálo se mu, že jsem se vrátila a najednou se s trhnutím probudil a myslel si, že je to znovu jen sen. Myslel si, že jsem pořád ztracená.

     A proto jsem, potichu začala mluvit a lehla jsem si za něj na postel. Znovu klidně usnul a já jsem se na něj mohla dívat. Na jeho obličej, tělo. Mohla jsem poslouchat jeho klidné hluboké oddechování, a proto jsem byla šťastná. 

     Když začalo svítat, zvedla jsem se, sedla si do křesla a znovu jsem ho s úsměvem pozorovala.

     Okolo sedmé hodiny ranní se začal probouzet. Zavrtěl se a povzdechl si: „Zase to byl jen sen, ach jo.“

     „Nebyl, jsem zpátky.“ odpověděla jsem mu se smíchem.

     „Clair? Seš opravdu zpátky? Nezdá se mi to?“ ptal se vyděšeně.

     „Nezdá, neboj. Všechno co jsem ti včera večer řekla, byla pravda. Pamatuješ si to, nebo ti to mám říct ještě jednou?“

     „Pamatuju! Neboj.“  usmál se na mě a najednou stál u mě a líbal mě tak vášnivě jako bych mu měla zase zmizet.

     „Já vím, že nezmizíš, ale musíš jít za svými prarodiči a vysvětlit jim, co se stalo a pak jít do školy, no a to je dlouhá doba a tak si tě chci trošku užít.“ odpověděl mi jako by věděl, na co jsem myslela a znovu mě líbal a tiskl k sobě.

     Po nějaké době jsem ho od sebe odstrčila a řekla: „Sám jsi to před chvilkou vytušil, takže se obleč, nasnídej a jdi do školy. Ještě si mě užiješ a budeš naštvaný, že jsem nebyla pryč delší dobu.“

     „No to určitě, ani na to nemysli. A jo, já už jdu a ty bys měla jít taky, ale počkej.“ a znovu mě políbil, pak se sám odtáhl a odešel.

     Já vyskočila z okna a utíkala jsem k mému domovu. U dveří jsem se na chvilinku zastavila, nadechla jsem se a odemkla jsem. Okamžitě mě do nosu praštila vůně slaniny a vajíček. Hmm, to bude super snídaně.

     „Dobré ráno babičko, voní to nádherně.“ vyhrkla jsem a vešla do jídelny.

     „Děkuji Clair, hned ti naložím pořádnou porci. A......proboha...CLAIR!!!!!“ vykřikla a vrhla se ke mně.

     „Já věděla, že se vrátíš. Miláčku, tohle už mi nikdy nedělej, rozumělas? Slyšíš? NIKDY!“ mluvila na mě jako na malou.

     „Budu se snažit.“ odpověděla jsem jí.

     „Nezlob mě a pojď ke mně.“ pohrozila mi prstem a přitáhla si mě na hruď.

     „Co jsi křičela? Potřebovala jsi něco?“ ptal se děda z chodby a mířil do jídelny.

     „Po tobě nic. To jsem říkala tady Clair.“ odpověděla mu.

     „Přestaň, Clair tu není a nebude.“ řekl děda a vešel do jídelny.

     „Opravdu? Tak to bych měla teda odejít, dědo.“ vyhrkla jsem a stoupla si.

     „Ne to teda ne!“ stáhla mě babička zpět na židli.

     „A ty toho nech.“ kárala dědu.

     Ten stál ve dveřích a nevěřícně na mě zíral, pak najednou přiskočil, objal mě a začal pusinkovat.

     „Vrátila ses, vrátila.“ šeptal mi do vlasů.

     „Jasně, že vrátila. Kam jinam bych asi tak mohla jít?“ zeptala jsem se.

     „No jasně, ale teď nám pěkně pověz, co se stalo. A chceme slyšet pravdu.“ pohrozil mi.

     A já jim vše vysvětlila, samozřejmě podle svého, nebudu jim říkat, že jsem upír. Nejsem švihlá.

     „A co škola a James?“ zeptala se najednou babička.

     „No do školy musíš se mnou, nějak to vysvětlit. A děda by měl zavolat policii, že jsem se vrátila v pořádku domů. No a James? Ten už o mně dávno ví. Podle mě je naprosto netrpělivý, až mě bude moct s úsměvem znovu políbit před Angelou.“ řekla jsem s jistotou.

     „No jasně. To mi mohlo být jasné, že ten bude první, kdo tě uvidí.“ usmála se babička.

     A ještě dodala: „Tak šup, jdeme do školy.“

     Nestihla jsem ani postřehnout její pohyb a už na mě volala ode dveří: „Tak co je? Jdeme šup.“

     Se smíchem jsem vyběhla za ní a křikla: „A jak se tam chceš jako dostat? Snad ne pěšky.“

     „To mě nedošlo, no tak dobře, děda zavolá na policii a odveze nás do školy a ty se mezitím umyj a převleč.“

     „Konečně z tebe vypadlo něco užitečného.“ a už mě nebylo.

     Umytá a převlečená jsem nasedla do auta. Těším se na ty vytřeštěné pohledy mých spolužáků až mě uvidí a hlavně na Angelin. Budu ho muset vyfotit aby se zasmál i James.

     Vysedly jsme z auta a kráčely do kanceláře ředitele. Dědeček zaklepal a ten nás vyzval, ať vstoupíme. Když uviděl dědu a babičku zamračil se, ale jeho pohled pak zaměřil mě a výraz byl najednou naprosto překvapený.

     „Taky vás to překvapilo že? Je zpátky, utekla svým únoscům a vrátila se zpátky. Chudinka naše skoro nic si nepamatuje.“ řekla babička s takovou jistotou v hlase, že ani ředitel nic nenamítal a poslal mě rovnou do třídy.

     Tak a teď to nastane, řekla jsem si, když jsem zaklepala na dveře a po vyzvání profesora jsem vešla do ztichlé třídy. Všechny pohledy na mě ze začátku hleděly zvědavě a pak nechápavě. Angela zapomněla i dýchat.

     Já se na ně usmála, ladně jsem vešla do třídy a řekla: „Dobrý den pane profesore, mohu se k vám přidat? Škola mi hrozně scházela, a proto jsem babičku přesvědčila, abych směla jít okamžitě.“ a zasedla jsem do své lavice.

     Celý den to bylo stejné. Všichni na mě stále koukali, jako bych byla kuriozita číslo jedna. Přišla i policie, na tu jsem sehrála dokonalé divadélko. Uvěřili mi úplně všechno a nechali mě na pokoji.

     Když zazvonilo na konec školy, schválně jsem se loudala, abych vyšla ve stejnou dobu jako Angela. Tušila jsem, kdo na mě bude čekat. A bylo to tak. James stál opřený o zábradlí a díval se na dveře naší školy. Když jsem je otevřela, rozzářil se a počkal si, až k němu přijdu, pak mě chytit a políbil mě.

     Najednou jsem za sebou uslyšela zasyčení. Otočila jsem se a uviděla Angelu.

     Usmála jsem se na ni a řekla: „Neboj, pro tebe mám také překvapení, ale budeš si muset chvilinku počkat.“

     „Cože?“ zeptala se vyděšeně.

     „Uvidíš, až přijde ta pravá chvíle a neboj poznáš ji.“ a táhla jsem Jamese za sebou pryč.

     „Zlato jak jsi to myslela?“ ptal se také James.

     „Uvidíš. Pro tebe to bude taky velké překvapení.“ šibalsky jsem se na něj usmála a začala ho líbat, aby se už dál zbytečně na nic neptal.

Autor: dablice4 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zrcadla duše 13 - Naděje umírá poslední: