OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zrcadla duše 10 - Příběhy a trocha adrenalinu

06.09.2009 (14:00) • dablice4 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1153×

                              10.KAPITOLA

                                      Příběhy a trocha adrenalinu

     „No nejjednodušší bude, začít od prvního z nás. Christophere....začni.“ řekla Megan.

     „Já jsem nejstarší z nás všech. Mělo by mi být 58let, ale je mi stále 21.

     Vše začalo obrovskou oslavou mých jedna dvacátých narozenin. Vše bylo naprosto skvělé dokud mě mí kamarádi nepřesvědčili o tom, že si máme ještě skočit někam do baru. Souhlasil jsem. Po příchodu do jednoho hodně hnusného baru jsem začal pochybovat o tom jestli to byl dobrý nápad. Jenže kluci mi nedali šanci zabývat se dál vzhledem toho podniku a zatáhli mě dovnitř. Bylo to tam tak nepříjemné, ale za nějakou dobu už mi to nedošlo. Nalévali do mě jednoho panáka za druhým. Začal jsem si to užívat. Jenže mi pak došlo že už bych se měl vrátit domů. Zaplatil jsem obrovskou částku a vyšel před bar.

     Tam na mě zaútočil nějaký člověk. Kousl mě do krku a já jsem cítil jak ze mě saje krev. Jenže pro jeho smůlu, vyšli ven i mí tehdejší kamarádi. Okamžitě mě pustil a utekl.

     Kluci si mysleli, že jsem upadl a usnul na silnici tak mě chytili a dotáhli domů. Tam na mě čekali mí vyděšení rodiče. Když mě uviděli, odnesli mě do pokoje a nechali tam. A o nějakou dobu později se počala má přeměna. Každý z nás ví jaké to je a jak dlouho trvá.

     Když mi ráno přinesli do pokoje něco na zotavenou, pochopili, že není něco v pořádku. Vypadalo to, že jsem velmi vážně nemocný a tak zavolali doktora. Ten jim řekl, že jsem ve velmi vážném stavu a musí mě převézt do nemocnice. Tam jsem byl týden. A každým přibývajícím dnem to se mnou bylo horší a horší. Nakonec poslední den.... ten sedmý mě prohlásili za mrtvého a odvezli mě ještě v křečích a strašných bolestech do márnice. Tam jsem se vzbudil.

     Pochopil jsem, co se se mnou stalo a snažil se utéct, nechtěl jsem nikomu ublížit. Po nějaké době jsem zjistil, že jsem schopný žít mezi lidmi a pít jen krev zvířat.

     A pak jsem začal bádat. Zjišťoval jsem vše o nás. Zjistil jsem toho mnoho. Hodně upírů se mě snažilo dostat na jejich stranu. Přesvědčovali mě a nejhorší byl můj stvořitel. Snažil se mě k tomu donutit násilím. Dopadlo to dobře.... tedy aspoň pro mě. On je.... jestli se to tak dá říct mrtev.

     No a jednou při mé dlouhé procházce jsem narazil na jednu krvežíznivou, která zabíjela Metta. Odtrhl jsem ji a zničil. Pak jsem odnesl polomrtvého kamaráda do tehdejšího domu. Tam se proměnil a rozhodl se sám od sebe, poté co jsem mu vše vysvětlil, že zůstane se mnou.

     Tak a teď je vyprávění na tobě, brácho.“ řekl Chris Mettovi.

     A ten začal vyprávět: „Vše začalo mou noční návštěvou mé oblíbené galerie. Chodil jsem tam nejraději v noci. Vše bylo tak tiché a příjemné. A nikdo mě nerušil. Vrátná si na mě zvykla a pouštěla mě tam dobrovolně.

     Ten osudný večer jsem se tam šel uklidnit. Pohádal jsem se s mými rodiči.

     Když jsem tam přišel, vrátná mě jako vždycky pustila dovnitř. Začal jsem se procházet mezi obrazy a pomalu se začal uklidňovat. Pak jsem najednou za sebou uslyšel šramot. Myslel jsem si, že je to ta vrátná a otočil jsem se.

     Bohužel tam nestála ta postarší příjemná žena, ale překrásná bohyně. Zůstal jsem na ni nepřirozeně zírat. Ona se jen zasmála a řekla 'Neboj se mě a pojď se mnou ven, chtěla bych ti něco ukázat.'

     V podvědomí jsem tušil, že za ní nemám jít, ale nemohl jsem odolat. Prošli jsme okolo té vrátné a ona nám zamávala. Oplatil jsem jí to a nevěděl jsem, že to bude naposled.

     Ta žena mě vedla do jedné tmavé uličky a najednou se na mě bez varování vrhla a začala mě vysávat. Věděl jsem, že umírám, že mě zabíjí. Pak jsem upadl do bezvědomí.

     Když jsem se nakonec probral, uviděl jsem nad sebou Chrise. Všechno mi vysvětlil a já zůstal s ním.

     Pak jednoho dne o několik let později mě napadla spásná myšlenka. Když jsem ji řekl Chrisovi, byl nadšen. A tak jsme se okamžitě vydali na cestu za záchranou dalších „smolařů“ jako jsme byli my dva. A tak jsme jako další nevinnou oběť zachránili Megan.“ ztichl a kývl hlavou na Megan.

     Ta začala vyprávět další část tohoto velkého příběhu.

     „Já ten den byla nejšťastnější osoba na světě. Týden před tím jsem dodělala svoji školu se samými jedničkami.

     Ten den jsem měla letět do Evropy. Byl to dárek od rodičů za studium.

     Nic z toho se však nestalo, protože jsem se ještě rozhodla ráno před odletem trochu projít. To jsem však neměla dělat.

     Šla jsem na procházku do nedalekého lesa. Rozloučit se s mým oblíbeným místečkem. Jenže než jsem tam vůbec stihla dojít, se na mě zezadu někdo vrhl. Prokousl mi hrdlo a začal ze mě sát.

     Jediné štěstí bylo, že tihle dva lovili jen malý kousek od nás a slyšeli toho útočníka.

     Zachránili mě a já se po přeměně rozhodla zůstat s nimi.

     Moje rodina o mě už nikdy neslyšela.“ odmlčela se Megan a sklopila hlavu. Stihla jsem si všimnout, jak jí po tváři stekla slza.

     Poté pokračovala: „Dlouho jsme s klukama pátrali po dalších upírech. Říkali jsme tomu výpravy. A na jedné z těchto výprav jsme narazili na upíry, kteří masakrovali tři rodiny, které stanovali v horách. Dokázali jsme zachránit pouze tři z patnácti. A to Freda s Anne. Ti už byli pokousaní a tak se z nich stali upíři.

     Jediný člověk, který to přežil, nebyl zabit a ani se nestal upírem, byl malý chlapec. Teď je z něj dospělý muž a chce se dobrovolně stát upírem. Že, Paule?“ a hlasitě si odfrkla.

    On jen přikývl, vyplázl na ni jazyk a řekl: „Já za to nemůžu Megan. Víš já.....“ nestihl však tuto větu dokončit. Ann mu zacpala pusu a vyhrkla: „Tak a teď už zbývá jen poslední člen naší rodiny. Same mluv... “

    Ten přikývl a začal: „Já měl všechno, co jsem si mohl přát. Nejlepšího kamaráda. Skvělou holku a milující rodinu. Všechno, co jsem chtěl, jsem dostal a tak mě osud potrestal.

     Ten den jsem byl s Jamesem domluven, že půjdeme na posed. Jenže z toho nakonec sešlo, protože dostal střevní chřipku. Ale já si pozorování zvěře nechtěl nechat ujít. A proto jsem zašel za Angelou a řekl jsem jí, že jdu sám. Rozloučil jsem se sní a odešel jsem do lesa.

     A to bylo naposledy co jsem viděl všechny lidi, na kterých mi záleželo.

     Kousek od našeho posedu jsem potkal nádherného muže. Slušně jsem ho pozdravil a chtěl jsem odejít. Jenže to mi nedovolil a se smíchem v očích mi řekl, že jsem se právě stal jeho potravou! A zakousl se mi do krku.

     Myslel jsem, že jsem zemřel, ale nakonec jsem se po týdnu probral v domě těchto upírů. Vysvětlili mi vše a já se rozhodl zůstat s nimi.

     Neměl jsem tušení, co se zatím v Thorthonu dělo, ale neboj, domluvíme se a já jim všem přijedu vytřít zrak.“ přikývl a usmál se na mě.

    Já se zasmála a dodala jsem: „To si piš, že jim ho vytřeš.“

    A každý jsme se ponořili do svých myšlenek a úvah. Nakonec jsme všichni do jednoho usnuli.

    Když jsem se probrala, jediný kdo ještě spal, byl Paul, ale ten na to jako člověk měl právo.

     Znovu jsem se ponořila do svých úvah, když mě najednou Sam vyrušil.

     „Nechci být nezdvořilý, ale podle mě jsi se sem přijela odreagovat. Takže bychom tě rádi pozvali na pořádnou dávku adrenalinu. Holky by si chtěli zaskákat a tebe přesvědčit abys to zkusila taky. Myslí si, že se ti to bude opravdu líbit. Tak půjdeš s námi? Aspoň se kouknout.“

     „Tak šup ať už jsme tam.“ a mrkla jsem na holky, které stály u dveří a křenily se od ucha k uchu.

     „No tak jedem.“ vyhrkl Paul a už mě táhl ke dveřím. Všichni se tomu smáli.

     Nasedli jsme do aut a vyjeli jsme. Projeli jsme městem a jeli až za něj. Kousek za městem  zastavili a všichni jsme vysedli. Přemýšlela jsem, z čeho chtějí skákat a pak jsem si všimla obrovského železného mostu a došlo mi to. To bude opravdu zábava.

     Megan mě chytla za ruku a řekla: „Jedinou věc, kterou musíš udělat je že, vypustíš ven všechnu tvoji sílu a skočíš dolů. Ale jestli nechceš, nemusíš.“

     „Já a nechtít? Zbláznila ses?“ vytřeštila jsem na Megan oči.

     „Já si to myslel.“ zakřenil se Paul a ještě dodal: „Si vás pěkně zdokumentuju.“ a už vytahoval z obalu kameru. Já jen zakroutila hlavou a protočila jsem oči.

    „Tak Clair pojď už.“ zvolal Sam.

     Přišla jsem k nim a usmála se. Všichni mi úsměv oplatili a přikývli. To byl signál, abychom začali vylézat na konstrukci. Ve chvíli kdy jsme stáli úplně nahoře, Megan vykřikla: „Teď!“ A já jsem vypustila svoji sílu a skočila jsem jako všichni ostatní. Moje tělo se napjalo a proudilo v něm neskutečně mnoho adrenalinu. Letěla jsem vzduchem jen několik vteřin, ale bylo to neuvěřitelné. Ve chvíli kdy mě pohltila voda a moje tělo se začalo potápět, jsem udělala tempo rukama a okamžitě jsem byla nad vodou. Pomalu jsem doplavala ke břehu, zkoordinovala svoji sílu a vylezla ven. Usmívala jsem se jako malá. Vážně mě to bavilo.

     „Myslím, že tvůj úsměv odpovídá tomu, jak se ti to líbilo viď?“ zeptala se Ann.

     „To si teda piš.“ a všichni jsme se začali smát. Pomalu jsme vylezli zpátky na most za Paulem a ten se usmíval ještě víc než my.

     „Teda, tohle se vám povedlo, bylo to nejlepší za celou dobu, co skáčete. Clair byla skvělá.“ a mrkl na mě. Já se na něj zářivě usmála a mrknutí jsem mu oplatila. Podlomila se mu kolena. A přesně tohle jsem čekala. Všichni znovu vybuchli smíchy. Paul na nás jen vyplázl jazyk a odešel k autu.

     Já jsem se ještě vrátila na most a koukla dolů. Bylo to opravdu hluboko, kdyby nás někdo viděl asi by si myslel, že měl vidiny. Ale nás nikdo neviděl! Jenže to nebyla až tak úplná pravda. Někdo tohle všechno z velké dálky sledoval svým dokonalým zrakem. Ale tohle jsme vůbec netušili.

     Vrátili jsme se zpět do domu, převlékli se do suchého oblečení a vymýšleli, co budeme dělat. Nakonec jsme šli do kina na horor o upírech a všichni jsme se u něj lámali smíchy. Všichni lidé v sálu na nás byli rozzlobení. A my se proto smáli ještě víc. Kdyby jen tušili....

     Poté jsme šli na večeři do nejdražší restaurace ve městě a pořádně se najedli. Pak jsme se pozdě v noci vrátili zpět do domu.

     A znovu si nikdo z nás nevšiml, že nás někdo sleduje a culí se nad představou v jeho hlavě.

     Na druhý den jsem se se všemi rozloučila, vzala si jejich telefonní čísla a rozběhla se domů.

     Byla jsem tak šťastná, že jsem si nevšimla, že mě ta neznámá osoba začala sledovat. A v její hlavě se dokončil plán. A já byla bohužel jeho součástí. Ale já nic neřešila pouze jsem se těšila na Jamese a moje prarodiče až je zase konečně uvidím. Bohužel ne na dlouho.....

Autor: dablice4 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zrcadla duše 10 - Příběhy a trocha adrenalinu: