OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zpátky do minulosti - 9. kapitola

11.12.2014 (10:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1468×

 9. kapitola

Ke zdi jsem doběhla v rekordním čase - deseti vteřin. Neváhala jsem s klepáním a bušila jak šílená. Chvíli bylo ticho, které přehlušovaly tlumené výstřely petard z venku a obdivné vzdechy. Když jsem však uslyšela na konci chodby rychlé kroky, které musely patřit jen jedinému člověku, rozbušila jsem se na zeď ještě víc.

No tak, ty jedna malá čtrnáctiletá... děvko!

Zeď se pomalu začala otevírat a já vběhla do tajné chodby, nechala Markétu zírat a sama jsem s třísknutím zeď zavřela. Sice jsem dýchala přerývaně a srdce mi bušilo jako splašené, ale alespoň jsem byla v bezpečí. Poslouchala jsem ozvěnu kroků, která se nesla po zdech v blízkém okolí, a když konečně „Hermes“ odkráčel pryč, vydechla jsem pořádně a otočila se na pradlenku.

Jejímu vykulenému výrazu, rozcuchaným vlasům a výraznými kruhy bych řekla jednoduše - strašidlo.

„Jdeme,“ zavelela jsem a vydala jsem se neurčitým směrem do chodby. Markéta mi byla v patách.

Nevěděla jsem, ani kam jdu, a popravdě to ani nevnímala. Na žádné rozcestí jsem nenarazila, maximálně se cesta zatáčela. Svíčku, kterou jsem u jedné chodby popadla, jsem musela předat Markétě, protože způsobem, jakým se mi třásla ruka, by mi stačilo, abych si udělala pěkné voskové pálivé znamení na ruce.

Markéta se mě překvapivě na nic nevyptávala a nakonec mě i v jednu chvíli předběhla a vedla mě ona. Nebránila jsem se. Zatímco mi svítila na cestu, plakala jsem co nejtišeji do dlaní. Byla jsem ráda, že se po dlouhé době slzám nebráním.

₰₰₰

„Domů“ jsem dorazila zhruba o hodinu později.

Markéta mi naznačila cestu do krčmy, nakázala mi, abych zítra přišla na Dobytčí trh, kde jí vrátím půjčené šaty, a zabouchla mi dveře před nosem. Zeď jsem přelezla za štěkotu psů rychleji a hbitěji než předtím a rozeběhla se od hradu pryč, hlavně daleko. Za zády mi stále probleskovaly barevné jiskry od ohňostroje, který jako by nebral konce.

Zastavila jsem se jen jednou, a to na mostě, kde byl na hrad vždy nejkrásnější výhled. Byla jsem si vědoma, že mi po tváři tečou slzy jak z potoku, ale nedokázala jsem je zastavit.

Jediné štěstí, které jsem našla, a ke kterému jsem upírala všechny své naděje, mi zmizelo jako mávnutím proutku.

Trvalo mi pak ještě hodnou chvíli, než jsem prokličkovala různými uličkami, než jsem konečně našla známou krčmu, ve které se ještě svítilo. Pár opilých mužů právě vycházelo ze dveří, takže jsme se skoro srazili.

„Copak, krasotinko?“

„Kdepak máš služebnictvo?“

Odstrčila jsem je a probojovala se ke dveřím. Za zády jsem slyšela jejich smích a zabránila zrovna v tu chvíli Marie, která dveře zavírala, aby mi je zavřela před nosem.

„Anno!“ reagovala zděšeně, když mě celou mokrou, červenou a velice nešťastnou pustila dovnitř. Sledovala mě s otevřenými ústy přikrytými dlaní, jak jdu dovnitř a zastavuju se až uprostřed místnosti.

Obdivovala jsem její rychlost, když se mi podlomila kolena a já se kácela k zemi; v mžiku stála u mě a stačila mě zachytit, takže jsem měla hlavu opřenou o její hrudník. Hladila mě po vlasech, konejšila mě a šeptala uklidňující slova, zatímco jsem jí zmáčela špinavé prosté šaty od slz.

„To ten ples byl tak strašný?“ zeptala se se smutným úsměvem.

Slzy mi přestaly téct, i když jsem ještě stále popotahovala. Očima jsem se dívala do plamenů olizující již skoro shořelá polena. Před sebou jsem pořád měla toho neznámého muže, co se mnou celý večer protančil. Jak jsem mohla být tak bláhová a myslela si, že by se mohl na plese objevit král!

„Ne, nebyl. Nebo... možná. Já nevím.“ Přinutila jsem se, abych už znovu neplakala, protože mě bolelo v krku, z nosu mi tekla nudle, a abych ještě byla nemocná ve středověku... to jsem se mohla jít rovnou pak oběsit.

„Myslím, že nemohlo nic být tak strašné,“ filosofovala Maria. „Viděla jsi krále?“

„Ne,“ zareagovala jsem okamžitě a zakroutila hlavou. „On se tam zbabělec ani neukázal. Asi šel spát.“

„Asi?“

Zrudla jsem. „Mluvila jsem s někým, kdo tuhle domněnku sice vyvrátil, ale...“

„Ale co?“

Pomalu jsem zvedla hlavu a podívala se jí do tváře. Sama jsem měla obličej mokrý od svých slz a slaný, že bych se mohla proměnit v solničku, vlasy se mi dokonce i na obličej lepily, ale přeci jen jsem vyloudila na tváři úsměv. „Nebyla jsem si jistá, jestli je to pravda. Ten někdo tvrdil, že je možné, že nás král odněkud tajně pozoruje.“

„Jistě,“ protočila oči. „Král pořádá vlastní ples a sám se ho nezúčastní. Jen se bude tiše smát někde schovaný spodnímu prádlu všech zbohatlých šlechticů.“

Zasmála jsem se, rukama - ač hygiena byla vždy pro mě na prvním místě, teď jsem si musela na sebe hodit hromadu bakterií - si otřela tvář a unaveně si povzdechla. „Asi se nemá cenu ohlížet zpátky do minulosti.“

„Přišla jsi celá uplakaná, tak to asi nemohlo být jen kvůli tomu, že jsi neviděla krále, ne?“

Holka, ty jsi někdy fakt chytrá, to se musí uznat. A to jsi ještě ani nechodila do školy.

Pohrávala jsem si s peřím a zdobením na masce a uvažovala, jak mám odpovědět. Kdybych jí řekla, že jsem potkala někoho, koho absolutně neznám - jak podle zájmů, tak i podle tváře, a přesto se do něj dokázala během jediného večera zamilovat - bylo by to hodně divné? Navíc - nebyla jsem věřící, takže jsem ani netušila, co to znamená pro tyhle ostatní v této době. To jsem ale samozřejmě nemohla nikdy přiznat.

„Zamilovala jsem se,“ vyšlo ze mě nakonec. Pro jistotu jsem se ještě chvíli dívala do podlahy. Když jsem se však podívala na svou kamarádku, ve tváři měla úžas, ovšem se potutelně usmívala, skoro culila.

„Co?“ zeptala jsem se zmateně.

„Já to věděla.“

„Věděla co?“

„Že někoho potkáš!“

„Aha, věštkyně, a můžete mi, prosím, říct, kdo to je?“

„Ty to nevíš?“ zalapala po dechu a já v tu chvíli začala litovat, že jsem něco vůbec řekla.

„Právě že ne,“ svěsila jsem hlavu. „Ale jak jsem mohla? Vždyť měl masku.“

„A jméno ti neřekl?“

Zavrtěla jsem hlavou. Pitomá jsem nikdy doslova nebyla. Ale pro tenhle večer jsem neměla slovo „pitomá“ ve slovníku. Pro tohle mám ještě mnohem horší.

Musela jsem si pro sebe v duchu zanadávat, protože tohle by vážně nikdo neudělal. Jedno jméno a člověku by se změnil život. Dokázal by si převalovat to složení písmenek na jazyku od rána do večera a nikdy by ho to neomrzelo. Takhle jsem si musela na svých mozkových buňkách převalovat jen představu, která se ale skoro pomalu ztrácela. Najednou jsem si vůbec nemohla uvědomit, jaké měl vlastně vlasy. Skoro jsem se až vyděsila.

„Já to tak nemyslela, Anno,“ chytila mě za ruku a s úsměvem se mi podívala do očí, „přece mě už celkem znáš. Doufala jsem, že potkáš krále a že se třeba mezi vámi stane víc.“ Protočila jsem oči a Maria se jen zasmála. Pak sama trochu zesmutněla. „Znáš mě. Jsem obyčejná otrokyně svých rodičů. Bez vzdělání, denně pracující a bez budoucnosti. Chtěla bych se vdát, ale těžko budu mít někdy takovou příležitost. Ale ty máš na rozdíl ode mě větší možnosti. Možná to nebude jednou král, ale doufej, že člověk, kterého miluješ a který z celého srdce miluje tebe.“

Zalapala jsem po dechu a vyhrkly mi slzy do očí nad upřímností mé přítelkyně. S naším objetím jsem jí na podlaze krčmy zašeptala: „Kéž bys byla jednou také úspěšná, zamilovaná a hlavně... šťastná.“

Sama jsem si však nejvíc přála, aby měla u mě s tou láskou k někomu pravdu.

₰₰₰

Druhý den jsme obě vstávaly později, ale naštěstí se Ludmila nezlobila. Včera vydělali více, než čekali, takže jsme kromě tradiční kaše měli i krajíc chleba se sýrem. Pak jsme se všichni opět pustili do klasické práce.

S Mariou jsme uklízely celé dolní patro a navzájem se u toho učily různé písničky. Ty české středověké nebyly špatné, ale musela jsem se přemáhat, abych nenaučila svou kamarádku rapovat v angličtině. Bylo by to ve středověku hodně špatné?

Nakonec jsem se odhodlala ji alespoň naučit Gangnam style. Nejdřív byla celá v šoku a v rozpacích, ale nakonec sama hopsání vyzkoušela a chytlo ji to natolik, že už místo chůze skákala a celým domem vykřikovala: „OPPA GANGNAM STYLE! ... ÉÉÉJ, SEXY LADY!“  

Co mohlo být lepší než vidět českou dívku ze čtrnáctého století poskakující a zpívající na korejský hit z jednadvacátého století?

Možná, až se vrátím zpátky, zjistím, že PSY měl smůlu, protože už někdo tenhle hit vymyslel - Maria, šenkýřka z Krčmy u Bohémů.

Po obědě se Maria nabídla za mě, že všechno dodělá, takže jsem se uklidila k sobě do pokoje s kartáčem, který jsem nejdřív pořádně vydrbala a pak se teprve pustila do čištění půjčených šatů. Nejhorší byl zablácený lem a střevíce. Byla sice pravda, že Markéta by všechno klidně vyprala, na druhou stranu jsem za ty špinavé šaty mohla já a byla jsem takové povahy, že jsem si ráda všechno po sobě uklidila. Navíc jsem nechtěla, aby díky svému těhotenství za mě trpěla, kdyby se ji rozhodla paní „baronka“ bít.

Moje záda po hodinovém čištění trpěla příšerně. Snad nejvíc ze všeho mi kromě záchodu také ve středověku vadilo „spodní prádlo.“ Podprsenka neexistovala (což by Vicky zjevně nepřežila) a kalhotky nemluvě. Jen spodnička s šortkami, které se rozhodně neměnily.

„Chci do vany plné pěny,“ zabědovala jsem.

„Myjeme se jen čtyřikrát ročně,“ ozval se za dveřmi Mariin hlas a pak nakoukla do pokoje. „Teda nevím, jak u vás v Anglii, ale tady jo.“

Znechuceně jsem stáhla obličej, zvedla ruku, přičichla si k podpaží a zase ji spustila dolů. Tak alespoň deodoranty, kdyby tady měli. Ale to sotva, když tady nemají ani okenu.

„Už jsi je vyčistila?“ kývla na šaty. Přikývla jsem a hodila kartáč do kýblu s vodou, až to žbluňklo.

„Dobře, tak jdu je vrátit tam, kam patří.“

„Mario, počkej!“ zarazila jsem ji, když si je brala. „Nemohla bych tam zajít já? Na ten trh? Zatím jsem se po Praze moc nerozhlédla. Nevadilo by to rodičům a tobě?“

Zamrkala, podívala se na šaty a pak pokrčila rameny. „Pro mě za mě. Ale nevracej se moc pozdě, ať mám nějakou výmluvu pro matku. Nebo víš co? Pojď.“

Sotva jsem stačila popadnout šaty, boty, plášť a masku a už mě táhla dolů, kde se chvíli přehrabovala v kuchyni, až našla správnou velikost košíku. Opatrně mi je pomohla do něj dát a k tomu mi podala ještě svůj plášť.

„V tuhle dobu bývá celkem chladno,“ říkala, zatímco mi zavazovala tkanici u krku. „Až se budeš vracet, vezmi od pekaře pecen chleba. Za prvé nám dochází a za druhé alespoň budeš mít výmluvu, když se zpozdíš.“

Do ruky mi vložila malý váček s mincemi a zavřela jí do pěsti. „Buď opatrná. Někdy to bývá na trzích nebezpečné.“

Dojala mě její starostlivost, takže jsem vykouzlila statečný úsměv a pak se rychle vydala z krčmy pryč na nejbližší trh, kde by měla být pradlenka. Už ve chvíli, kdy jsem ušla asi padesát metrů, mi došlo, že mi nikdo neřekl, jaký trh vlastně myslí. V Praze jich bylo víc, to jsem věděla. Tedy přesněji řečeno náměstí - Karlovo, Václavské a Staroměstské. Na které z nich jsem měla ale jít, jsem netušila. A jako ne-rodilý Pražák jsem nevěděla ani kde jsou.

Kurník.

Moment. Ne kurník, ale dobytek. Dobytčí trh, jasně!

„Pardon, promiňte,“ vyhýbala jsem se davu prostých lidí, kteří šli každý různým směrem, aniž by se bralo pravidlo, že se chodí napravo a nalevo. Ty lidi jsou tak pitomý.

„Nevíte, kde bych našla Dobytčí trh?“ obrátila jsem se k jednomu slušně vypadajícímu muži, který vedl za sebou koně a ještě si u toho pískal.

„To musíte na opačnou stranu, slečinko. Půjdete tudy a pak zabočíte doleva a nějak byste to měla najít.“

Půjdu nějak tudy a zabočím někde tudy... no to je mi teda rada.

„Děkuju!“ křikla jsem přece jenom na něj a přidala do kroku.

Znovu jsem se cítila sice nervóznější, protože jsem tohle místo neznala, ale přeci jen jsem se cítila lépe než v krčmě. Dýchala jsem znovu čerstvý vzduch, houpala si košíčkem a párkrát se zastavila, abych se podívala na malé chudší děti, které si poklidně hrály na ulici. Na včerejší večer jako bych dočista zapomněla a na cizince tuplem.

Cestou na Dobytčí trh jsem se párkrát ztratila, takže jsem se musela ještě několikrát zeptat, ale nakonec jsem velké náměstí našla. Lidí na trhu bylo ještě více - všichni si něco prohlíželi, kupovali nebo i párkrát mohli ochutnávat. Děti hladově koukaly na stánek s koláči a jeden chlapeček, když se prodávající nedíval, si strčil koláč do brašničky.

Zamířila jsem k němu jako první.

„Dáte si něco, krásná slečno?“ otočil se na mě s úsměvem obchodník. Pochopila jsem, že by klidně dětem dal jídlo, ale musel být z něčeho živen.

Usmála jsem se na něj, ale pak jsem se naklonila nad chlapcem, co ukradl předtím koláč. „Víš, že krást se nesmí. Bůh to nedovoluje,“ promluvila jsem na něj káravě, ale tak, aby se nelekl. Upřel na mě své hnědé nešťastné oči zhruba sedmiletého chlapce a špinavými prsty sahal do brašny pro koláč. Zrudl a sklopil hlavu.

Pohladila jsem ho po hlavě přes čepičku, protože takovýhle chlapec musel mít určitě vši, ne-li blechy a něco dalšího.

„Tady,“ dala jsem obchodníkovi minci za chlapcův koláč. Udiveně na mě zírali oba, ale chlapec se šťastně usmál, rychle se mi uklonil a běžel někam pryč, až za jednou menší dívenkou, kterou držela za ruku vyčerpaná žena. Chlapec vytáhl koláček a rozdělil se o něj spravedlivě se svojí rodinou. Lomil rukama a ukazoval na mě. Jeho maminka se s vděkem usmála a vyronila pár slz. Zamávala jsem jim, pokynula obchodníkovi a vydala se dál do středu trhu.

Měla jsem radost, že jsem vykonala dobrý skutek. Lidé v jednadvacátém století jsou sobečtí a bezcitní a jen sotva je napadne něco malého, alespoň takového, udělat pro ostatní. Já jsem vždy toužila něco věnovat na charitu, ale zároveň jsem neměla peníze na rozdávání. Sotva jsem se svým platem vědkyně dokázala vydělat na jídlo na měsíc a ještě třeba něco věnovat sestře a rodičům. A to, že chudý chlapec se dokázal rozdělit se svou matkou a sestřičkou o jeden koláček, z kterého se najedl sotva jeden - byla jsem ráda, že jsem nezaváhala a věnovala tu minci pro ně. Marie a jejím rodičům jsem naopak v duchu slíbila, že budu pracovat víc.

Procházela jsem trhem dál a už si pomalu začínala říkat, že hledat jednoho člověka se zrzavými vlasy a těhotenským břichem na jednom pitomém náměstí je celkem sranda lehká věc pro někoho, ale tady to spíš vypadalo jako hledat jehlu v kupce sena, když na mě někdo zavolal.

„Anno, panebože, co ty tady?“

Hezké přivítání na začátek.

„Maria měla práci, takže jsem tu místo ní,“ pokrčila jsem rameny a začala se přehrabovat v košíku. „Dokonce jsem ti je i vyčistila a -“

„Jo díky, hele nemám moc čas, čekám tu celý den na Mariu a jsi tu ty - no, dobře, tak sbohem.“

S otevřenou pusou jsem sledovala její zrzavé copy, jak se v rytmu chůze houpou sem a tam a sama lakomá a bezcitná pradlenka se ode mě vzdaluje. Nazdar, odfrkla jsem si.

„Fajn, tak to bylo rychlý,“ řekla jsem si nahlas a rozhlédla se kolem. Co mi zbývalo jiného než koupit chleba, abych zamaskovala, kde jsem vůbec byla?

Za tu dobu slunce opravdu pokleslo níž a patřičně se i ochladilo. Zatímco jsem se prodírala davem směrem ke dřevěnému většímu stánku, přitáhla jsem si plášť těsněji k tělu. Zastesklo se mi po tom, co byl z jemného kožíšku, a který se mi včera hodil k šatům.

Pekař, ještě příjemnější chlapík než s koláčky, ve středních letech s velkým břichem a červenou kulatou usměvavou tváří si mě vyhlédl ještě dřív, než jsem k němu došla. „Budu hádat slečno, čerstvý chléb? Nebo snad i vanilkové rohlíčky?“

„Jen chléb, děkuji,“ přikývla jsem a sledovala, jak ho balí do čisté bílé látky. Podala jsem mu mince a vzala si od něj chléb. Musím přiznat, že kdybych mě více peněz, dokázala bych si z nádherně vonících lahůdek vybrat.

Poodešla jsem stranou, abych nikomu nepřekážela, protože se mi zdálo, že se mi kulatý bochník ani do košíku nevejde.

„Á, copak to bude, pane?“

„Jen se dívám, pekaři. Dnes se překvapivě daří, že?“

„Jistě, jistě. Ale měl byste vidět i jiné dny. To se lidé doslova hrnuli!“

„Buďte rád, že vám nezničí stánek.“

„Také pravda.“

„Výsosti,“ zašeptal někdo blízko. „Neměli bychom se už vrátit?“

„Ještě ne, pane Bušku. Ještě je příliš brzy. Však víte, jak rád chodím mezi svůj lid.“

„Veličenstvo,“ ozval se pekař uctivě. „Omlouvám se, nepoznal jsem vás.“

„Nemusíš se omlouvat a hlavně tiše, pekaři. Dnes jsem tu za prostého měšťana, takže doufám, že mě někdo jiný nepozná.“

Celou dobu jsem strnule stála, s jednou rukou s chlebem v ruce napůl danou v košíku a napůl podpírající samotný košík. Srdce mi přestalo tlouct. Jako jediná jsem byla nejblíže a mohla jsem bez problému slyšet všechno. To, čeho jsem byla ale svědkem - to byl celý můj sen. Jeho Výsost z Boží vůle král Karel IV. stál vedle mě.

Jenže ten hlas...

Jako ve zpomaleném filmu jsem se začala otáčet směrem, kde stály a mluvily postavy. Pomalu jsem zvedala oči k člověku, kterého už jsem si přála taková dlouhá léta vidět. Člověka, o kterém jsem snila ve všech možných snech. Člověka, o kterém byly napsány stovky knih. Člověka, který vykonal pro svou vlast tolik. Člověka, díky němuž jsem sem přišla.

Z profilu nejdříve vypadal obyčejně. Kápí zahalené vlasy, velký, ale rovný nos, koutky úst rozšířené v úsměvu.

„Díky, pekaři, jistě se sem rád opět podívám. Prosím, pomlč o mně.“ Pekař se uctivě uklonil, ve tváři byl bílý jak stěna a třásl se po celém těle.

Pak se král otočil.

Nejdříve směrem na svého přítele, pak mu zrak padl na mě.

Strnula jsem.

Srdce mi přestalo tlouct a v uších mi začalo hučet.

Snažila jsem se dýchat, ale necítila jsem žádný vzduch. Vše šlo kolem mě.

Hnědé, jasné oči s jiskřivým výrazem se vpíjely do těch mých. Ústa - ta božská, nádherně tvarovaná ústa orámovaná, dalo by se říct - sexy strništěm, se pomalu ze zářivě bílého úsměvu stahovala do udiveného výrazu. Kápě pláště se malinko rozhrnula a z ní vykoukly hnědé kudrnatější vlasy po ramena. Jeho výraz se pomalu začal stahovat v poznání.

Poznal mě.

Můj Hermes mě poznal.

Můj - a kurník.

„Ty -“ zašeptal, a i jen jediné slovo mě mučilo a bodalo tisíci jehlami do srdce.

„Ty -“ opakovala jsem jako zmámená.

A pak jsem se rozeběhla.

Chléb jsem upustila a jediné, co jsem používala jako zbraň proti překážejícím lidem, byl proutěný košík. V šatech se neběhá zrovna nejlépe, ještě když se vám lepí na zpocené tělo. Plášť vám za zády vlaje jak netopýrovi a vítr vás naopak brzdí. Slyšela jsem za zády, jak lidé vykřikují a uskakují z cesty, aby se vyhnuli cizinci, co honí obyčejnou děvečku. Vypadala jsem spíš jako zlodějka než holka, co přišla z budoucnosti za svým panovníkem, převlékla se za nějakou dámu, potkala neznámého cizince, o kterém si rozhodně nemyslela, že je přestrojený král, a když se mu měla setkat tváří v tvář, zbaběle před ním utíká a on ji honí.

Vážně logika.

Jenže na tohle jsem v tuhle chvíli absolutně nemyslela. Myslela jsem jen na to, abych se co nejrychleji dostala z dosahu Jeho Veličenstva, do nejbližšího bezpečí, i když jsem si přála hlavně domů.

Vyběhla jsem z náměstí, mezitím co se obloha zatáhla do děsivé temnoty a obchodníci právě zavírali své stánky. Slyšela jsem za sebou Karlův křik i dusot nohou, ale v hlavě jsem si vše snažila vytěsnit. Zabočila jsem do další uličky a kličkovala neznámo kam. Ve spěchu jsem se ohlédla a zjistila, že je jen deset metrů za mnou. Přidala jsem na rychlosti a pobízela se, takže jsem pomalu měla pocit, že i Usain Bolt by byl dobrej soupeř.

Vběhla jsem na rozcestí. Jedna cesta vedla do dalších ulic, ta druhá byla slepá ulička. Neváhala jsem, protože jsem cítila, že mě opouští všechny síly. Vběhla jsem do uličky, ve spěchu se schovala za bedny sudu a klekla si na bobek.

Kousek od sebe jsem slyšela dusot nohou - několika párů nohou, protože král musel mít garde. „Pánové, tudy,“ zavelel Karel po chvíli, když se zastavil stejně jako já předtím na rozcestí. Zadržela jsem dech do doby, než se přehnali dál, a pak ještě pár minut zůstala schovaná někde, neznámo kde.

Snažila jsem se dýchat a zklidnit své srdce, ale ještě jsem si stále neuvědomovala to, co jsem právě udělala. Nadechla jsem se, zavřela oči a zašklebila se. Postavila jsem se na malátné nohy a znechuceně zvedla nohu.

Hovínko, ale pochybovala jsem že tentokrát psí, bylo důkazem, že jsem někde v zapadákově. Záchod, prosím záchod. Copak neznáte ty nádherné lesklé bílé mísy zvané záchody?

Začala jsem si o cestu stranou utírat podrážku boty a zároveň se smála i plakala. Důkazem o tom, že jsem zaběhla někam, kam normální smrtelník nezabíhá, bylo i hlasité sténání, které se ozývalo kousek vedle mě. Sténání muže a ženy, která měla na sobě jen cáry.

Středověk se zdál čím dál zajímavější. Stačilo už jen vymyslet záchody a pak si třeba užít to, že vás honí sám panovník po Praze.                

No komu by se nelíbilo, aby měl za patami samotného Karla IV.?

Málem bych zapomněla upozornit na menší trailer k povídce. Samozřejmě, že jsem ho nedělala já (to zas tak dobrá nejsem =D), ale myslím, že s příběhem souhlasí. Tak snad se vám líbí i tak :)

Ohledně kapitolky - také doufám, že se vám líbila, a že se vám splnilo očekávání =) No, jak to bude dále, to uvidíte, nechte se překvapit =)

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpátky do minulosti - 9. kapitola: