OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zpátky do minulosti - 8. kapitola

04.12.2014 (10:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1393×

8. kapitola

Bylo dávno po půlnoci, všichni už spali, jen já ležela na tvrdé matraci ve špinavých peřinách a dívala se oknem na hrad, na který jsem měla nádherný výhled.

Stále jsem nemohla uvěřit svému štěstí - já? Já půjdu na ten ples? A budu mít možnost potkat krále? Bylo to až k neuvěření, jak se mi poštěstilo. Nejen, že jsem potkala někoho, kdo si nemyslel, že jsem divný tvor z jiné dimenze a pomohl mi, zároveň mi poskytli bydlení, ale i necelé čtyři dny po svém příchodu do tohoto tajemného světa středověku budu moct vidět krále. Vážně jsem tomu ještě nemohla uvěřit.

Najednou jsem nabyla pocitu bezpečí. Bezpečí a štěstí, a cítila se, jako bych už dávno do této doby patřila. Jasně, nebyly tu věci, které bych nutně potřebovala - jako splachovací záchod a šminky, ale přeci jen - jednadvacáté století bylo něco jiného. Něco hrozného. Moderní technika jen všechny ničila. A když jsem to měla srovnat s touto dobou, byla jsem si stoprocentně jistá, že jednou díky tomu i zahyneme.

Ale ten záchod byla výjimka.

Maria se sice smála na celé kolo, ale Ludmila už tak veselý výraz neměla. Bála jsem se přiznat, že jsem to byla já. Tak trochu jsem pochybovala, že by si mě tu ještě nadále nechali, takže jsem zůstala zticha a s provinilým pocitem sledovala otrávenou Mariu, která musela po mně kýbl vyčistit.

Zapřísahala jsem, že jí to jednou pořádně splatím.

Před spaním se mi však naskytla chvíle, kdy jsem konečně poznala, co to vlastně používají místo záchodu. Zpod postele vytáhla Maria něco, co vypadalo mezi kýblem a nočníkem. Bez studu si nad nádobu přisedla a já jen sledovala, jak přede mnou do něj močí. Bylo to nechutný, obzvlášť když „záchod“ popadla, otevřela okenice a obsah vylila z okna.

Dívala jsem se na ni jak na blázna a nemohla ještě dlouho poté uvěřit, že něco takového tu dělají. Ona se naopak divila mně, že se já divím. Takže jsem usoudila že - buď to tu mají ve zvyku, že splašky vyhazují z okna, nebo je Maria jako správná teenagerka rebel. Spíš jsem se přikláněla k té druhé věci, ale zase jsem věděla, že příště můžu bez problému čůrat do něčeho, v čem se neloupou brambory.

Jak jsem se teď dívala na měsícem osvětlený Pražský hrad, říkala jsem si: Jsi blízko. Tak blízko, jak jen může člověk svému cíli být. Tak hlavně nic nepokaz, Ann.

Jak vlastně Karel vypadal? Jak vypadal v realitě a ne na obrazech? Většinou byl vyobrazován jako starší muž, hlavně kolem padesáti let, když už měl za sebou všechny velké činy. Teď, ve svých dvaatřiceti letech se teprve jeho osobnost a činy rozvíjely. Teprve teď stavěl Karlštejn, Chrám svatého Víta, nechal postavit Karlovu univerzitu a teprve ho ještě velké činy čekaly.

Jak ale můj král vypadá, na to jsem si musela ještě jeden den počkat.

₰₰₰

Druhý den a v den plesu jsem sice opakovala stejnou práci jako předtím, na druhou stranu mi však práce utíkala rychle a já ji dělala s chutí. Maria se na mě potutelně celou dobu usmívala, protože věděla, proč mi hoří tváře vzrušením a proč mi tak moc buší srdce při myšlence, že půjdu na ten vzácný ples.

S radostí jsem si i večer před plesem zatancovala s některými přiopilými pány a bylo mi jedno, že Ludmila s Jeronýmem vrtí hlavou. Užívala jsem si ten pocit štěstí naplno.

Odpoledne v den plesu se vydala Maria na domluvenou schůzku se svou známou, která jí měla předat šaty, masku a instrukce. Když se Maria vrátila, bylo sedm hodin a já ji nedočkavě vyhlížela už několik desítek metrů od krčmy. Tak trochu jsem začínala mít strach, jestli si to přeci jen pradlenka nerozmyslela.

Maria se po chvíli objevila i s úsměvem na tváři, a já si vydechla, ale zároveň znervózněla ještě víc.

Maria mi pomohla se ustrojit a matce řekla, že dnes za mě udělá celou práci. Kupodivu krčmářka neprotestovala. Po zhruba hodině jsem byla převlečená, učesaná a připravená plesat. Když jsem se podívala do zrcadla, připadala jsem si jak vzácná návštěva, která do takového domu ani nepatří.

Šaty byly vínové, zdobené perlami a jemnými zlatými výšivkami s černým kožíškem, který rozhodně musel být pravý. Maska pasovala přesně k šatům - byla zdobená také perlami na černém podkladu s držátkem. Vlasy jsem si nechala ve svých vlnách spadat ramena. Kulma by sice vše vyřešila lépe, ale nemělo cenu o tom ani přemýšlet.

Maria na mě zírala jak na zjevení, a div se mi nezačala sama uklánět, jak byla z mé proměny v šoku. „Jsi jako královna nebo princezna sama.“

Zrudla jsem a vrtěla hlavou, přestože jsem věděla, že má vlastně pravdu. „Ani ne, Mario.“

„A co jiného? Třeba jako služka, ne?“ ušklíbla se.

Vyplázla jsem na ni jazyk a uhladila si šaty. Srdce se mi rozbušilo o poznání rychleji. Otočila jsem se k ní, tvář jsem měla staženou obavami. „Mario, co když se to všechno zvrtne? Co budu dělat, jestli král zjistí, že nejsem tahle šlechtična a nechá mě uvrhnout do žaláře? Co budu potom dělat?“

„Ann,“ oslovila mě klidným hlasem a dala mi ruku na rameno. „Král se nic nedozví, protože je to maškarní ples. Nikdo si nebude moct sundávat masky, pokud nebude chtít. Chovej se přirozeně, ale hlavně si to užívej. Budeš mezi pravými šlechtici a nikdo nebude pochybovat, že jsi jen obyčejná šenkýřka! Tak se nenech zastrašit takovými obavami a jednoduše se bav, má paní,“ uklonila se mi na závěr s vřelým úsměvem.

Žďuchla jsem do ní.. „Nech toho. Myslím, že klanění ještě dneska zažiju dost.“ Ale usmívala jsem se a s radostí ji objala. Byla jsem jí za mnohé vděčná. Poprvé mi připadala i starší než já, přestože jsem v ní pořád viděla svou sestru. V tom mě napadla hrozná věc, kterou jsem si předtím vůbec neuvědomila - co když je Maria náš předek? Byla by to hodně divná představa, kdybych teď právě objímala svojí praprapraprapra... - možná ještě pár desítek pra - babičku.

Zahihňala jsem se, ale Maria si to naštěstí vyložila jiným způsobem - že jsem šťastná, ale nervózní zároveň. Myslím, že kdybych jí odteď říkala babi, moc by nadšená nebyla.

₰₰₰

Před devátou večer, kdy si obvykle zalezu s hodnou dávkou zmrzliny a čokolády k televizi se sestřičkou a díváme se na totální slaďárny, jsem byla připravená vyrazit na středověký maškarní ples pořádaný Jeho Veličenstvem Karlem IV. někdy na začátku října roku 1348 na Pražském hradě.

Měla jsem si vzít sebou diktafon a udělat o tom reportáž, sakra.

Chtěla jsem teď vidět výraz své sestry, co by říkala na můj kostým a hlavně skutečnost, že jdu na bál pořádaný králem.

S Mariou jsme utekly zadním vchodem krčmy zahalené do plášťů - já měla kožešinový, který pěkně hřál a ona jen ten skoro proděravělý. Pocit provinilosti mě však rychle opustil, jakmile jsme se rozeběhly tmavými ulicemi směrem k hradu. Souhlasila, že mě doprovodí až k zadnímu vchodu pro služebnictvo, kde měla nedaleko čekat u vedlejší věže i její známá, které jsem měla říct, že mě posílá Maria z krčmy. Ta mě pak měla nasměrovat určitým směrem až tam, kde se odehrávala hostina.

Sotva jsem dýchala v chladném vzduchu, jak rychle jsme běžely přes provizorní most, nahrazující první Juditin most, který strhla potopa před pár lety. Takže Karlův most byl až potom, pomyslela jsem si.

Nemyslela jsem na úchvatnou podívanou, kterou miloval každý turista navštěvující Prahu, když se díval z dnešního Karlova mostu - vlastně i každý Pražák - na Pražský hrad, a pokračovala za Mariou ještě dalších několik kilometrů dlouhým bludištěm uliček.

Když jsme po několika desítkách minut doběhly k zadní úzké nehlídané bráně, přičemž jsme cestou potkali spoustu opilců, a zdálo se mi, že i kurtizán nabízejících své služby, dokázaly jsme, že přeci jen bez tramvají a metra se dá v Praze obejít, pokud člověk touží dostat pořádný infarkt.

„Shit,“ zanadávala jsem svou rodnou mluvou, když jsem se ohýbala až ke kolenům, jak moc jsem potřebovala zklidnit dech. Řvát tady česká sprostá slovíčka, která jsem uměla na výbornou, se mi moc nechtělo.

„Co?“ zeptala se Maria zmateně a kromě rudých tváří na ní nebylo vůbec znát, že běžela půlmaratón.

Mávla jsem rukou. „Ale nic.“

„Anno, takže si to zopakujeme. Až přeskočíš tuhle zeď-“ Kdo tady něco říkal o skákání?! „- Tak se rozeběhneš k támhle té věži,“ ukázala na stínem zahalenou kamennou vyboulenou stěnu, „kde by tě u dřevěných dveří měla čekat Markéta. Řekni jí, že tě posílá Maria a zbytek ti řekne ona sama. Nezapomeň se vrátit brzo. Ideální by to bylo kolem půlnoci.“

„Jasně, zahrajeme si na Popelku.“

Povytáhla zmateně obočí.

„Ale nic.“

„Co je s tebou? Jsi nervózní?“

Ne, jen se chystám vidět pro mě sedm set let starého panovníka. Ne vůbec nejsem nervózní.

„Možná,“ pokrčila jsem rameny a ignorovala klepající se nohy.

Usmála se. „Fajn. Takže veškeré informace víš? Nemusím je opakovat?“

Můj pohled jí stačil k tomu, aby se stáhla. Dokázala bych jí celý postup vtrhnutí na hostinu vyjmenovat i z kómatu.

„Dobře, tak se bav. Nebuď nervózní a užij si to,“ objala mě. „A nezapomeň pozdravovat krále!“ Její smích se táhl jako ozvěna.

Zakroutila jsem hlavou a postavila se čelem třímetrové zdi, která měla složit jako hradba, nebo moderně řečeno plot. Zkoumala jsem v té naprosté tmě vytrčené kameny a po velkém váhání začala s maskou držící v puse, šplhat.

Přiznám se, že žádný vzrůšo to tedy doopravdy nebylo. Bylo to, jako bych pátrala poslepu, protože moje vidění mi moc v tuhle chvíli nepomáhalo. Takže jakmile jsem nohou máchala do vzduchu, nebo se mi díky mým zpoceným dlaním podařilo i přes tvrdý kámen uklouznout, prožívala jsem další a další infarkty.

Co bych ale pro svého Karlíčka neudělala, že?

Když jsem se o nějakých pár minut později přeci jen na to zeď vyškrábala, srovnávala jsem běh s tímhle horolezeckým číslem. Nerozhodná, musela jsem se uznat, že obojí asi vyjde nastejno.

Přála jsem si teď vidět výraz své tělocvikářky v šesté třídě, kdy jsem vyšplhala na horolezecké stěně snad jen metr vysoko, kdežto ostatní holky dva metry.

Postavila jsem se na tenké kamenné zídce a rozhlédla se kolem. Byla jsem na sebe pyšná, protože seshora to vypadalo ještě hůř než zespoda.

Neodolala jsem - musela jsem si zatancovat Gangnam style. „Ééééj, sexy lej - bim bam - wuáááá!“

Uznala jsem, že kostelní hodiny bijící na devátou hodinu, jsou nařízený celkem přesně a hlavně hlasitě. Tedy - uznala jsem to, až když jsem vylézala z křoví a kontrolovala, jestli nemám vyražené zuby nebo otřes mozku.

Vytrhala jsem si pár větviček ze svého oblečení a vlasů a snažila se uhladit, co se dalo. Zvlášť jsem zkontrolovala, jestli nemám někde roztržené šaty, protože mi nepřišlo, že by paní baronka, vévodkyně, hraběnka - nebo co to vůbec bylo za dámu - nebyla moc nadšená, kdybych jí zničila takové šaty. Pradlenka by už asi nebyla pradlenkou. A já? Doufám, že níž už bych nešla.

„Pitomý zdi,“ zanadávala jsem a vyšla směrem ke kamennému stínu hradu. Z dálky jsem zaslechla hlasitý štěkot psů a klopýtavě se rozeběhla.

Doufám, že ještě ve středověku neznali pitbuly, modlila jsem se v duchu a přidala na rychlosti.

„Anno!“ zavolal na mě cizí hlas ze tmy a já až po zamhouření očí uviděla tmavé dřevěné pootevřené dveře, z kterých čouhala ženská hlava a mávala na mě rukou, ať si pospíším.

V duchu jsem začala nadávat všemi sprostými slovíčky v různých jazycích, mezitím co se ke mně blížili neznámí hlídači s hlasitým štěkotem. Až když jsem byla v bezpečí za těmi dřevěnými dveřmi v neznámé místnosti osvětlené jen umíráčkem-svíčkou, konečně jsem byla schopná zase normálně dýchat a vnímat okolí.

Pradlenka Markéta byla mladá drobná dívka, která rozhodně musela být mladší než já a Maria. Měla zrzavé vlasy stažené v copu pod špinavým šátkem a na sobě i špinavou zástěru. Čelo měla orosené potem a vypadala nervózně. Až když jsem si ji pořádně prohlédla, zjistila jsem, že zase tak drobná nebude. Těhotenské břicho, které vypadalo na osmý měsíc, ji sotva udržovalo na nohou. Musela jsem na to zírat jak na zjevení, protože si odkašlala a mírně mě probodla pohledem.

Bylo to zvláštní - vidět tuhle tak mladou dívku, samotnou ještě dítě, která čeká nový život. Ještě k tomu dřela u lavoru a máchala celý den prádlo. Ve středověku tyhle věci však byly úplně normální.

„Ty jsi Markéta?“ zeptala jsem se nejistě. Přikývla. „A kolik ti je?“

„Není to snad jedno?“ odsekla mi, ale po chvíli zamumlala: „Čtrnáct.“

„No ty vole,“ ujelo mi. Tak tohle bylo moc. V dnešní době by to považovali za úlet. Tady to muselo být ale normální. Možná ještě dřív mívaly dívky děti...

Obrátila oči v sloup a prohlédla si mě od hlavy až k patě. „Ty zase nevypadáš, jako bys byla šlechtična. Spíš jak zahradnice a stará,“ dodala s ušklíbnutím.

Jen tak tak jsem se ovládla, abych ji nepraštila pádlem na prádlo.

„No to je jedno,“ uhladila mi vlasy a vyhodila pár lístečku ze šatů, „celkem to ujde. Tak pojď.“

„Posílá mě Maria,“ dodala jsem a uslyšela, jak se Markéta uchechtla.

„Neříkej.“

„Jen jdu podle instrukcí.“

„Na ně se vykašli, tady je to všem jedno.“

„Takže kdybych byla někdo jiný, taky bys mě pustila dovnitř?“ zeptala jsem se užasle.

„Za prvé, drahoušku - často tudy nikdo nechodí. Za druhé - ty šaty poznám, doručila jsem je Marie přece já.“

Zaznamenala jsem v jejím tónu ironii a způsob, jakým to řekla, byl posměšný. Tahle holka mi vůbec nebyla sympatická. Nejen proto, že byla na svůj věk drzá, ale ještě byla pyšná na to, že je jako čtrnáctiletá těhotná, a že když se kámoší s tou ženskou, co mi půjčila šaty, může si dovolit všechno. Sice mě měla dovést tajně na hostinu a znala jsem ji sotva pět minut, ale už jsem ji neměla ráda.

Následovala jsem ji těsnou chodbičkou ke schodišti, kde jsem tradičně zakopla nejmíň pětkrát. Z jejího smíchu jsem si mohla dělat čárečky. Nakonec jsem však zapomínala počítat i rohy, u kterých jsme uhýbaly. Přišlo mi to jako jedno velké bludiště a nejstrašidelnější na tom bylo, že jsme nepotkaly ani živáčka.

„Kde jsou všichni? Na hostině?“

„Všude v hradě.“

„Zatím jsem nikoho kromě tebe neviděla,“ odsekla jsem jí jedovatě.

„To proto, že jdeme tajnou chodbou,“ odpověděla mi stejným, ne-li horším stylem.

Jasně. Chodím tajnými chodbami na Pražském hradě denně, pomyslela jsem si kousavě. Vážně jsem už začínala uvažovat, že tu holku umlátím.

Nakonec jsme však stanuly tváří v tvář slepé uličce. Rozhlížela jsem se na všechny světové strany, ale žádné dveře jsem neobjevila. V hlavě se mi začaly tvořit scénáře, kdy se Markéta ukáže v pravém světle jako sériový vrah, který má schovaný v „břiše“ všechny typy dýk. No, k dobru jsem jí připsala to, že trhla pochodní, až se uvolnil nějaký panel ve stěně, který popostrčil kamennou zdí, a vytvořila se menší škvíra, kterou jsem viděla už na dobře osvětlenou chodbu, kde byly slyšet tóny tradiční středověké hudby.

S úšklebkem se na mě otočila a pokynula rukou. „Tak prosím, princezno. Jdi si užít ples. A nezapomeň zaťukat, až budeš chtít odejít. Já tu budu čekat,“ kývla na nějaké deky v rohu.

Nejistě jsem polkla a přešlapovala na místě.

Pomalu i jí docházela trpělivost. „Tak jdeš?“

Skoro mě vystrčila škvírou, jak nerozhodně jsem tam ještě chvíli postávala. Když se však vedle mě ozvalo cvaknutí zdi a já se ocitla na osvětlené a ozdobené chodbě, kde jsem slyšela slabé hraní hudby, dokázala jsem uvěřit, že je to pravda a že jsem se opravdu ocitla v hradu.

Chtělo se mi brečet a zároveň smát zároveň. Korzet šatů mě začínal škrtit, kde se dal.

Pár nadechnutí a povzbuzení v podobě: Teď už to asi nepůjde zpátky, a jestli ano, tak ti ta mrcha takhle brzo neotevře, a byla jsem připravená vyrazit.

Šla jsem podle hudby, která každým mým krokem sílila, a smíchu, který byl ze sálu slyšet. Zahnula jsem za roh a uviděla stráže, oblečené v těžkém kovovém brnění, stojící jako kamenné sochy u vchodu. Dále jsem viděla jakéhosi muže, který stál u vstupu do sálu a vybíral od hostů jakési pergameny. Zůstala jsem schovaná za rohem, ale naklonila se blíž, abych lépe slyšela a viděla. Zrovna vcházel mladý pár v kostýmu s maskami řeckých bohů.

„Pozvánku, prosím.“

Narovnala jsem se a opřela o zeď. „A kurník.“

Muž se páru uklonil a vhodil pergamen na velkou hromadu stejných listů. Riskla jsem toho, že mě někdo uvidí a vyklonila se více. Chodbou zrovna procházela celá skupina šlechticů, kteří patřili k sobě, v čele s nejlépe vypadajícím šlechticem, který držel pozvánku. Všichni se něčemu smáli a rozšiřovali svou abnormálně veselou náladu nakažlivě dál. Pro mě však byla skupina šlechticů významná něčím jiným - byli podobně oblečení jako já.

Zaposlouchala jsem se do jejich rozhovoru - mluvili německy.

Jakmile se muž vybírající pozvánky uklonil a ustoupil, skupinka šlechticů se vydala směrem do sálu.

Tohle byla má jediná šance.

Vyběhla jsem rychle zpoza rohu a přiběhla za poslední šlechtičnou v masce. Sama jsem si ji dala před obličej a udržela dva kroky odstup za ostatními.

Vypadalo to, že vše projde, ale Bůh mě dnes pořádně zkoušel.

„Pozvánku, prosím,“ napřáhl přede mě dlaň mužíček. Na jeho honosný šat jsem ho spíš odhadla jako někoho blízkého králi.

Rychle jsem vyhnala myšlenky o oblečení a zařadila modul: anglická němčina - aneb Ann, jsi v pěkné bryndě, protože nekvákneš ani prd německy.

„Eh, ich bin -“ začala jsem se potit. „- Diese Skupine.“

Muž povytáhl obočí.

„Skupine?!“ Ty jsi ale blbá!

„Gruppe,“ opravila jsem se rychle a ukázala na lidi, kteří šli přede mnou.

„Meine Frau, ich -“                    

Ze sálu se ozval hlasitý třískot skleničky. Oba jsme se podívali v tom samém momentu na smějící se skupinu pánů, kteří ještě střepy s chutí zaházeli botami do kouta.

„Entschuldigung,“ zamumlal rychle a rozeběhl se do sálu. Nemusel mě pobízet dvakrát - vběhla jsem tam s ním.

Musím říci, že jsem byla ohromená. Na středověké poměry byla síň nádherně vyzdobená - květinami, zlatem a stříbrem, obrovské lustry svítily hořícími svíčkami. Uprostřed se tancovalo na hudbu, která momentálně hrála. Páry byly synchronizované a ostatní hosté si jen povídali nebo se dívali na ostatní. Všichni se za maskami usmívali, pili a jedli.

Ale krále na vyvýšeném stupínku s masivním trůnem, přes který byl přehozený teplý pléd, nebylo vidět.

Zmateně jsem se rozhlédla kolem a zoufalstvím se skoro rozplakala. Takže král pořádá hostinu, na kterou nepřijde? Je takový srab nebo si ze mě Vyšší moc dělá dneska jen samou srandu? Zuřivě jsem chtěla do něčeho mlátit a kopat. Ale do vévody vedle mě by to nebyl tak moc dobrý nápad.

Zrovna končila momentální písnička a já se přidala do potlesku v celém sálu.

„Víno, paní?“

Popadla jsem pohár ještě dřív, než si to panoš mohl rozmyslet a na ex celý obsah do sebe vylila. Bylo strašně sladké a já si teď přála do sebe lít jen samý pořádně tvrdý alkohol. Přestože jsem byla zapřísáhlý abstinent.

„Dolej mi,“ odchytila jsem jednoho s pohárkem a nechala si nalít. Dvakrát, třikrát... možná pětkrát? Už jsem to zapomněla počítat.

„Nikdy jsem neviděl ženu tak moc pít víno. A to jsem jich viděl hodně.“

S otráveným výrazem jsem se otočila za tím, kdo narušil mé vnitřní bědování, nadávání a přerušil alkoholové orgie. Zahalený v masce, kterou jsem odhadla jako masku řeckého boha poslů Herma, se mi s tajuplným krásným úsměvem díval do tváře vcelku pohledný muž. Byl celkem mladý, přestože jsem mu do tváře příliš neviděla, kolem úst měl jemné vrásky. Hnědé kudrnaté vlasy po ramena však ještě šedinami protkané neměl, ovšem statná a urostlá postava ho dělala starší.

Dívala jsem se na jeho obyčejný oblek a na masku známého boha a přemýšlela, co za postavení může mít. Hrabě? Rytíř? Dobrý přítel krále? Generál? Nebo i sám vévoda?

„Promiňte, nechtěl jsem vás uvést do rozpaků.“ Dokonce i z toho hlasu mě tak krásně a příjemně mrazilo.

V tu chvíli jsem si ale uvědomila, že na něj zírám, srdce mi buší a navíc mi vidí do tváře. Poznal v ní obyčejnou šenkýřku? Zakryla jsem si ji maskou. „Ne, naštěstí neuvedl. A máte pravdu. Asi... asi bych toho měla nechat.“ Hodila jsem sklenici na nejbližší tácek, který nesl ve výši ramen jeden panoš a div pohár neupustil. Skoro se mi chtělo zakřičet: „Bingo!“

Uhladila jsem si sukni, kývla s úsměvem na muže a otočila se na podpatku.

„Počkejte!“ Rukou mě jemně chytil za rameno a otočil k sobě. Nemusela jsem mu vidět do tváře, abych poznala, že se červená. Ztišil hlas. „Už odcházíte?“

„Vlastně jo. Zřejmě bych měla. Král šel chrápat. Já asi půjdu taky.“ Nevěděla jsem, jestli to dělá to víno, ale najednou jsem nemluvila jak ve čtrnáctém století. Po dlouhé chvíli mi to však přišlo nejvíc přirozené.

Muž se tajuplně usmál, čímž odhalil zdravé bílé zuby, který měl v této době málokdo. Jasně, takže boháč. „Máte mu to za zlé?“

Pokrčila jsem rameny. „Chtěla jsem ho vidět na vlastní oči. Už dlouho.“

„A z čeho usuzujete, že šel spát?“

„Asi že tu není.“ Naklonila jsem se k němu blíž a zasmála se, jako by to byla ta nejvtipnější věc na světě. Zdá se, že ho to ale neodradilo - naopak se usmíval ještě víc.

„Co vy víte? Třeba odsud hostinu pozoruje za nějakou zdí a hodnotí, kdo má nejkrásnější převlek.“

„Tak to by byl pěkný zbabělec. A já bych určitě nevyhrála.“ Znovu jsem se otočila.

„Proč myslíte? Podle mě jste tu nejpřirozenější.“

Podívala jsem se mu na masku, ale z té jsem nic usoudit nemohla, takže jsem se alespoň podívala na ústa. Bože, taková k zulíbání! Zdálo se, že to myslel upřímně.

Rozhlédla jsem se po ostatních párech, převlečených většinou za řecké a římské bohy. Jenom pár jich bylo jako já. Povzdechla jsem si. „To je od vás hezké, ale asi už půjdu.“

„Takže si se mnou nezatančíte?“ Ta naléhavost v jeho hlase a napřažená ruka mě nutily se zastavit.

Muzikanti v rohu sálu si znovu připravovali nástroje a ostatní šlechtici se začínali párovat a řadit doprostřed.

Bylo by hodně trapné, kdybych řekla, že neumím tancovat?

„Dobře.“ Když to není král, tak alespoň sympatický vévoda.

Chytla jsem se ho za ruku a nechala se odvést k řadě tanečníků. Měli jsme kolem sebe odstup, takže nehrozilo, že někoho zkopu jako kůň. Do tanečních jsem chodila víceméně z donucení a s radostí proseděla hodinu na střídačce. Jenže jakmile začala hrát hudba, zdálo se, že taneční by byly zcela zbytečné. Tohle bylo jen točení kolem rukou, maximálně nějaké otočky, úklony a zakopávání o nějaké vyčnívající kameny v podlaze. Polkla jsem slzy, když jsem se kopla do palce.

Muž zatnul čelisti bolestí, když jsem mu šlápla na nohu, protože jsem šla na opačnou stranu. Ke všemu hudba zrychlila.

„Omlouvám se!“ vyhrkla jsem, ale jen se zasmál a tancovali jsme dál.

Nepočítala jsem ani hodiny, protože jsem se pořád točila dokola a snažila se vypátrat, kde se Karlíček schovává.

Po dlouhé době - zhruba dvaceti na chlup stejných tancích - jsme konečně s mým „Hermem“ odešli stranou, kde mi podal pohár, ale tentokrát dohlédl na to, aby to byla jen voda. Musela jsem si dát pryč masku, abych se mohla napít a hltavě pila. Muž mě pozoroval, ale sám se nenapil ani nesundal masku.

„Co se děje?“

I s maskou ten pohled doslova visel na mně. Rozbušilo se mi srdce, protože předtím se žádný muž takhle na mě nedíval. Roztřásly se mi rty, když se přiblížil a opatrně mě hřbetem ruky pohladil po tvářích, až mě zamrazilo a vyšel ze mě povzdech.

„Jste celá rozpálená, myslím, že by bylo dobré už netancovat.“

Čekala jsem cokoliv, ale tohle mě trochu zklamalo.

Cítila jsem, jak se chystá odtáhnout ruku, ale ještě jsem ji chytla. „Sundejte si masku, pane. Myslím, že je načase, když už jste viděl i mě.“

Usmál se. „Dvakrát.“

„Ano, dvakrát, tak teď je řada na vás.“

Pootevřel rty a pomalu se přibližoval rukou za tkanice uvázané na temeni. Nedočkavostí jsem těkala očima. Kdo je to? Neznám ani jeho jméno...

„Ohňostroj!“ vykřikl někdo v sálu, když se ozvalo hlasité vyzvánění, které mohlo znamenat jen jediné - půlnoc. Oba jsme se podívali po ostatních hostech, kteří se začali hrnout k balkonu, na kterém vše měli pozorovat.

To ne.

„Pojďte!“ vykřikl na mě „Hermes“ a utíkal rychle k balkonu.

Teď nebo nikdy, Ann.

Rozeběhla jsem se ven ze sálu, směrem ke zdi, kde na mě měla čekat pradlenka. Při běhu se mi konečně ozvaly slíbené slzy a já za tento den prožila dvě zklamání - neviděla jsem krále a nezjistila jsem, s kým jsem celý večer tancovala.

Nevěděla jsem, z čeho jsem ale nešťastnější.

Chtěla bych všem moc poděkovat za hlasy v anketě. Třetí místo je nádherné a já doufám, že se vám povídka líbí :) 

A král je v čudu... No, doufejme, že se s Annie setká - nebo kdyžtak alespoň ten tajemný cizinec? =) 

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpátky do minulosti - 8. kapitola: