OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zpátky do minulosti - 7. kapitola

28.11.2014 (13:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1262×

7. kapitola

O půl hodiny později jsem ucítila z domu příjemnou vůni ovesné kaše, kterou zřejmě mívali k snídani pravidelně. Maria s Eliškou se v ní nimraly jak v blátě, já však celou porci zhltla a ještě hypnotizovala kotel, jestli by mi nepřidali.

Krčmářka Ludmila, jak jsem později zjistila její jméno, mi s radostí přidala ještě pár soust. Troufala jsem si říct, že jsem jí sympatická a že je ráda, že jsem tady.

To krčmář Jeroným byl sice větší bručoun, na druhou stranu se zdál být celkem sympatický v některých chvílích taky.

Po jídle už začala práce. Ludmila mi dala za úkol uklidit v hlavní místnosti, kde měli už dnes večer přivítat hosty - což obnášelo hlavně vymetení krbu, vyčistit stoly, zamést celou místnost, umýt okna, umýt i pak podlahu a celá místnost, aby se jen leskla.

Takzvané „koště“, které bylo vlastně v podobě několika svázaných proutků, bylo to nejhorší, co jsem ve středověku zatím viděla. Zametat se s tím nedalo nic, leda tak tenká vrstva prachu, která se rozvířila na všechny světové strany a já se jí skoro zadusila. Umýt podlahu, bylo vlastně jen šudlání kartáčem s vědrem vody, takže se podlaha dost jistě neumyla. U mytí okýnek už mi pomalu docházela trpělivost.

„Ludmilo!“ křikla jsem na ni a dýchala jak po maratónu. Krčmářka po chvilce přiběhla s umaštěnou a zašpiněnou zástěrou.

„To vážně tady nemáte normální saponáty? Jar, pur, okenu... cokoliv!“ Ukazovala jsem na zašpiněný hadr, kterým jsem otřela okno jen namočený ve vodě, ale stejně jako u podlahy vůbec nic nepomáhalo.

Ludmila na mě jen zírala, jako bych přiletěla z druhého konce vesmíru.

No, jasně, tak nic. Jen jsem se zeptala. „V pohodě, můžeš jít,“ mávla jsem na ni a otřela si zpocené čelo. Dělat tuhle práci bylo šílený. Pochybovala jsem, že se druhý den ohnu nebo budu muset dělat ještě něco dalšího a třeba i náročnějšího.

„Já z toho umřu,“ zanaříkala jsem si pro sebe, ale možná dost nahlas, protože jsem myla okna zvenku a kolem mě procházel dav lidí, který rozhodně neměl nic jiného na práci než pozorovat děvečku myjící okna.

„Jděte se bodnout!“ křikla jsem na malé kluky, kteří měli ruce od bláta, proběhli kolem mě a nejen, že se otřeli do mě, ale jeden se posměšně na chvíli zastavil a hodil bláto na okno.

Sice jsem byla normálně mírumilovná, ale měla jsem chuť ho za to pořádně ztřískat.

„Mario!“ křikla jsem na kamarádku, která teď vycházela ze dveří s úsměvem na rtech, pláštěm přehozeným přes sebe a proutěným košíkem.

„Anno,“ rozzářila se. „Udělala jsi dost velkou práci. Nechceš si odpočinout?“

Ano, prosím. A chci kafe. Klidně z vědeckého automatu, ale hlavně kafe!

Zavrtěla jsem hlavou. „Nemůžu. Potřebuju to dodělat.“

Maria se smutně usmála, ale přikývla.

„Kam jdeš ty?“

„Na trh. Matka potřebuje nějaké suroviny.“

„Aha, tak se měj hezky.“

Nic víc jsem jí říct nedokázala, chtělo se mi brečet nad tím, že se už v této době nenarodil někdo tak geniální, aby vynalezl okenu.

₰₰₰

K večeru jsem měla práci hotovou. Byla jsem celkem na sebe pyšná, protože přestože jsem neměla u sebe všelijaké mycí a čistící prostředky, místnost vážně vypadala čistě a dokonce i zářila. Chybělo málo, aby se nezačaly objevovat hvězdičky jak v různých reklamách.

V sedm hodin jsme přivítali první hosty a do devíti už bylo plno. Schovávala jsem se za dveřmi kuchyně, protože jsem měla celkem z těch smějících se opilých lidí strach. Vím, co jsem zažila u Kvočny a bála se, co zažiju i tady. Hlavně, když tu převažovali muži.

Smích a ruch byl tak hlasitý, že mi to vážně trhalo uši. Nejhorší pohled byl pro mě však na malou Elišku, která se snažila s muzikanty vyjít do rytmu s píšťalou, ale únava, strach i stres se na ní také podepsaly.

Beznadějně foukala do píšťaly a po chvilce se jí začaly na tváři kutálet slzy.

Nadechla jsem se. No tak, klid. Ta holka je mladší. Jdi jí pomoc, Anno!

Vyběhla jsem z koutu přímo k Elišce tak, abych neběhala mezi lavicemi. Trať to byla sice delší, ale zase úspěšnější. Popadla jsem ji za ruku a odtáhla ji překvapenou až ke schodišti vedoucímu nahoru.

„Zamkni za sebou a odpočiň si. Měj se však na pozoru, kdo za tebou bude chtít do místnosti. Můj hlas snad poznáš.“

Nejistě přikývla a rozhlédla se ještě po místnosti, zjevně aby jí neviděla matka s otcem. Žďuchla jsem do ní a pobídla ji, aby šla nahoru. Vyběhla a nahoře se ještě na mě usmála.

Oplatila jsem jí úsměv zrovna v momentě, kdy se otevřely hlavní dveře a v nich se objevila známá tvář.

„Mario,“ zírala jsem na ni, když si sundala z hlavy kápi a odhalila tak pokroucené zvlhlé vlasy. „Kde jsi byla?“

„Už jsi jak matka,“ zakroutila hlavou, přehodila plášť přes dřevěné opěradlo u dveří, popadla košík a zamířila do kuchyně. „Přeci na trhu, kde jinde?“

„Do devíti do večera?“

„Potkala jsem jednu přítelkyni a zapovídaly jsme se.“

Povytáhla jsem obočí. „Takhle dlouho?“

Maria mě probodla pohledem a začala vyndávat věci na stůl. Jednalo se převážně o zeleninu, ovoce, sýry a pečivo. „Samozřejmě. Zjistila jsem od ní hodně zajímavých věcí.“

„A mě jsi tu nechala jen tak celý večer? Kvůli nějakým klevetám?“

Maria se zastavila v pohybu, usmála se, pootočila ke mně hlavu a zamrkala. „Aha, takže, že to byly povídačky z hradu, to tě určitě nezajímá. Jistě, chápu.“

Ztuhla jsem a cítila, jak se mi zrychlil tep a dech drhne v hrudi. „Z... z hradu? A co ses dozvěděla?“

„Uvidíš, ale teď sleduj a uč se,“ zaculila se, popadla dvě přichystané sklenice piva a s rozesmátým obličejem jsem ji sledovala, jak jde směrem k jednomu stolu a pokládá piva. Bylo vidět, že stůl, který obsloužila se skládal z té převážně bohaté části podle drahého oblečení, pod kterými se napínaly pivní břicha.

Pánové s Mariou laškovali, a i když ji párkrát chytli za sukni, se smíchem ji zase stáhla, či pleskla po dlani dotyčného. Byla jsem tak v úžasu, že jsem si nevšimla, že se ke mně vrací zpátky.

„Nesmíš dávat najevo, že se ti to nelíbí a ani líbí. Rádi si dělají legraci. Musíš si ji dělat taky, jinak tu nikdy neobstojíš.“

Přikývla jsem. Netušila jsem, že ta naivní a celkem „stydlivá“ holka, jakou byla včera, je ta moje dnešní Maria. Nebyla jí ani trochu podobná.

„Mario, pověz mi, co ses dozvěděla... prosím.“

„Opravdu to chceš vědět?“

Přikývla jsem. Jaké by bylo jí přiznat, že jsem z budoucnosti a kvůli ničemu jinému jsem sem v podstatě nepřišla?

„Král bude pořádat maškarní ples. Zúčastní se ho vybraná hrstka šlechticů. Samozřejmě jen ta nejlepší vrstva. Ale chápeš, Anno? Král pořádá ples poprvé od smrti královny Blanky. Proč asi? Chce se seznámit s nějakou urozenou dámou, s kterou by se co nejdříve oženil. Král potřebuje dědice.“

Málem jsem sebou kecla o zem. Ples. Král. Maškarní ples. Vybrat manželku.

„A kdy?“

„Pozítří.“

Cítila jsem, jak mi hoří tváře vzrušením a nervozitou. Zrovna v tom momentě se na mě podívala. „Jenže my nejsme vyšší vrstva, Anno. Nezapomeň na to.“

Smutně jsem přikývla. No jistě, jak jinak se dostat ke králi, že? Leda si nakreslit erb plný kytiček a tvrdit, že jsem Lady Violka z Lučního království. Pěkná konina.

„Znám ale způsob, jak se tam dostat bez toho, aniž bys musela mít šperky z diamantů.“

Málem jsem se na ni vrhla a zacloumala s ní, aby mi okamžitě řekla jak. Díky bohu za moje sebeovládání.

„Jak?!“

„Má přítelkyně,“ ztišila hlas a ještě se rozhlédla po okolí. „Je z hradu. Pracuje jako pradlena. Zná se s jednou dvorní dámou, která jí něco dluží, protože ji jako jediná viděla s nějakým ženatým vévodou,“ zahihňala se a já bych to normálně udělala taky, ale byla jsem tak napnutá, jak jsem se chtěla vědět vše o tom plese a způsobu tajné návštěvy, že jsem zůstala zticha. „Sama se chtěla jít na ten ples podívat, ale zjistila, že ten večer má službu, takže nemůže. No a tak to místo nabídla mně.“

Maria se rozesmála, když viděla můj výraz. „Ale, hlupáčku, přece víš, že mi to za nic moc nestojí. To tobě se zdál sen o královi. Takže já to místo přenechala tobě. Ta baronka - nebo co má vlastně za titul - půjčí mé známé pradlence šaty a ta ti je pošle po mně. No a pak budeš moct jít na ples za králem!“

Nemohla jsem svému štěstí ani uvěřit. Maria mohla jít klidně na ples v přestrojení nějaké šlechtičny a zajistit si místo alespoň u nějakého vévody jako milenka. Ale ona to místo přenechala mně.

Dojetím jsem se málem rozplakala, ale stačilo, abych ji pořádně objala a přitiskla se k ní. „Nikdy ti to nezapomenu.“

Zasmála se. „Však já vím.“

₰₰₰

Celý večer jsem se pak usmívala jako sluníčko a s radostí obsluhovala zbohatlíky a nechávala je šahat na svou sukni. Bylo mi to jedno, klidně ať si sáhnou, dokud nezalezou pod ni.

S Mariou jsme si zatancovaly i na typickou středověkou hudbu a neodolaly, když nám páni nabídli víno a pivo.

V duchu jsem se musela usmívat při porovnání diskoték a barů v jednadvacátém století a středověkému veselí v krčmě s živou hudbou z jednoduchých nástrojů.

Ani nevím proč, ale připadalo mi to milejší.

„Kdo nachcal do kýblu na brambory?!“ uslyšeli jsme všichni z kuchyně jekot krčmářky Ludmily.

Zastavila jsem se uprostřed pohybu a polilo mě horko. No do háje. Na brambory? Může mi prosím někdo ukázat něco obdobné záchodu?

Maria se začala smát na celé kolo, ale zjevně neměla ponětí, že jsem to byla já.

Asi už do ničeho, co nebude mít splachovadlo, bílou mísu popřípadě budku s nápisem „WC“, se už radši nikdy nevyčůrám.

Aneb poučení - nikdy nevykonávat potřebu jinam než do záchodu =D Kapitola byla sice kratší, ale ta příští bude už delší...

Příště se můžete těšit na ples a... na neznámého cizince :)

Děkuju za komentáře! =)

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpátky do minulosti - 7. kapitola: