OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zpátky do minulosti - 4. kapitola

14.11.2014 (09:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1418×

4. kapitola

Nechala jsem se unášet časoprostorem.

Tedy - alespoň jsem si myslela, že se jedná o časoprostor. Bůhví, co to ale ve skutečnosti bylo. Dimenze? Vesmír? Něco úplně jiného?

Připadala jsem si spíš jak vcucnutá černou dírou. Až na to, že tahle díra nebyla černá, ale oslnivě bílá, skoro jak představovaný tunel, kterým procházíte po smrti.

Byla jsem zezačátku až příliš v šoku, abych mohla panikařit, normálně reagovat nebo křičet o pomoc. Všechny vnitřnosti jsem měla úplně stažené a nepřipadala jsem si vůbec nijak. Žádná emoce, žádná chuť, žádné myšlenky. Nemohla jsem nijak reagovat, a to mě zároveň děsilo, přestože ten strach stejně tak rychle jak přišel, tak odešel.

Jediné, co jsem si přála, byl konec. Jenže jak dlouho tohle budu muset ještě snášet, to jsem nevěděla.

Co bylo ale nejhorší - nevěděla jsem, jak jsem se sem dostala.

Připadalo mi to jako věčnost, než světlo přede mnou začalo zářit jasněji a jasněji, až jsem myslela, že mi vypálí oči. Jako v transu jsem se musela nechat jím opět zlákat.

₰₰₰

Trvalo to dobrých deset sekund, než jsem byla schopná otevřít oči.

Mžourala jsem do jasně modré oblohy s nadýchanými bílými mráčky, které si poklidně pluly a překvapivě mě i uklidňovaly. Větřík byl příjemný, žádný studený divoce štípající do tváře. Vše bylo nádherné a moc dokonalé.

Až na moje záda, která zoufale volala po pomoci, jak moc rozlámaná byla od toho, jak jsem ležela na něčem tvrdém.

Opatrně jsem se začala zvedat a zanaříkala, když se mi zatemnilo trochu před očima, protože jsem měla odkrvený mozek. Dala jsem si ruku na čelo a pomalu se rozkoukávala po okolí, ozářeném sluncem.

Polo-ležela a polo-seděla jsem na špinavé prašné cestě mezi dvěma loukami nebo poli a kolem mě nebyla nic jiného než krajina. Až na staré domečky se slaměnou střechou, které se začínaly hustit po mé levici směrem dál a dál.

Zírala jsem jak spadlá z višně a trochu jsem nabírala podezření, jestli jsem se nějak neuhodila do hlavy. Zatřepala jsem jí, ale ihned toho zalitovala, jakmile mě prudce bodlo do spánků.

Stále ještě zmatená jsem se válela na cestě a nevěděla, co mám dělat. Vyřešil to za mě někdo jiný. První, co jsem uslyšela, bylo jemné dusání, které neustále nabývalo na intenzitě, až jsem byla schopná rozeznat dusot kopyt koně.

Dvou koní.

„Uhni, ženská!“ křičel na mě někdo a já ho na poslední chvíli zaregistrovala.

V životě jsem se nepohybovala takhle rychle a byla jsem potom i na sebe náležitě pyšná. Během dvou sekund jsem byla schopná vyskočit na nohy a skočit střemhlav do příkopu plného kopřiv u cesty.

Další možnost byla nechat se rozdupat kopyty koní a přejet dřevěným vozem naloženým slámou a nějakými pytli.

Vozka se na mě otočil, ve tváři naštvaný výraz, a ještě jsem zaregistrovala, jak na mě křikl: „Zabíjej se někde jinde, hloupá holko!“

„No dovol, ty idiote?!“ ukázala jsem na něj prostředníček. Co si o sobě myslí?

Vrtěla jsem hlavou a dívala se jeho směrem, kde už zbyl jen rozvířený prach. Až pak teprve bylo moje tělo schopné zaregistroval reakci od kopřiv. Hodně kopřiv.

„Kurva!“ zaječela jsem a vyběhla znovu na cestu. Připadala jsem si jak v jednom ohni. 

„Není vám nic?“ zaskřehotal na mě nějaký hlas a já se ošívajíc otočila na starou babičku, která vypadala jak z pohádky v roli kořenářky.

„Ehm,“ odkašlala jsem si, šklebící se pálením, „ani ne.“

Drbala jsem se a třela jsem si ruce a nohy. Babička zakroutila hlavou a s moudrým úsměvem vytáhla něco z košíku, který měla na zádech a kterého jsem si předtím vůbec nevšimla. Podala mi jakousi lahvičku s něčím, co smrdělo jak koňské výkaly.

„Na kopřivy,“ ukázala na mé tělo a já jen znechuceně polkla. To nezvládnu, to po mně nechtěj.

Ale nedala jsem se a namazala si ten sajrajt na sebe. Zázrak, dala jsem té babce kořenářce plus, že mě to přestalo štípat. Mínus, že jsem smrděla jak vyválená v koňských výkalech.

„Ehm, díky,“ nevěděla jsem, jak mám poděkovat.

Pokývala hlavou a schovala si lahvičku do košíku.

Až teď mi došlo, že jak ona, tak vozka mluvili česky. A to samé i já, automaticky.

„Promiňte,“ začala jsem nejistě, když se vydala šouravým krokem směrem, kam jel i vozka. „Nevíte, kde to jsem?“

„Přeci na hlavní cestě do města Pražského.“

„Do Prahy?“

Znovu pokývala hlavou a ukázala jistým směrem.

„No do háje,“ vypadlo ze mě, když jsem se podívala na polorozpadlý dřevěný ukazatel, kde byl vyrytý název hlavního českého města.

Babička se na mě otočila, jako bych seslala nějakou kletbu, a přidala trochu na kroku.

„Pardon, omlouvám se. Halo! No tak!“ doběhla jsem ji a přinutila ji zastavit. „Nechci vás rušit, ale jsem tady cizí. Jaký tady vládne panovník?“

Podívala se na mě, jako bych byla retardovaná. Samozřejmě trochu jinak, než v dnešní době.

„Přeci jeho Výsost Karel IV., z Boží vůle král. Vládne tu již dva roky od chvíle, kdy zemřel jeho otec.“

Nechala jsem stařenku stařenkou a kecla sebou o zem. Karel IV.? Dva roky? No tak, Ann, co víš o Karlu IV.? Snad všechno, tak proč se ti to najednou vykouřilo z hlavy? Kdy zemřel jeho otec? Kresčak. Bitva u Kresčaku roku 1346. To znamená, že je.... „No doprdele,“ zanadávala jsem česky. „On je rok 1348. Já jsem vážně ve středověku!“

Vyskočila jsem na nohy a začala jančivě skákat. Smála jsem se jako malá a bylo mi jedno, že vypadám jak moucha, která našla kupu čerstvého výkalu, vyválela se v něm a radostí lítala sem a tam.

Po několika minutách, když jsem se uklidnila, zastavila jsem se a zhluboka se nadechla. Tak krásný čerstvý vzduch jsem už dlouho necítila. Uvědomila jsem si, že je to tím, že v našem století lidi zamořují vzduch všelijakými chemikáliemi, ze kterých se akorát všichni zabijeme. Tady ve čtrnáctém století bylo prostě znát, že ještě nic takového neexistuje.

Tak fajn, co teď? Mám jít do Prahy a zkusit zaklepat na dveře brány, jestli pustí vědkyni z jednadvacátého století do hradu za jejím nejmilovanějším panovníkem? Úplně jsem viděla reakce stráží, jak mě vlečou do žaláře a o pár dní později mě popravují za čarodějnictví. Hm, tak to asi ne.

Jenže co mám, sakra, dělat?

Podívala jsem se na ceduli a zamhouřila na nepříliš jasně vyryté číslo a slovo: 7 mil.

Naklonila jsem hlavu na stranu a usilovně přemýšlela. Sedm mil je kolik kilometrů? V hlavě jsem měla spíš biologické a chemické složení té cedule, než převod z míle na kilometry. Ale nakonec jsem se nějak dopočítala.

„Jedenáct kilometrů, tak fajn,“ vydechla jsem, když jsem si rychle počítala na prstech bez kalkulačky.

Zlaté jednadvacáté století s kalkulačkami!

Našpulila jsem rty a znovu se rozhlédla po okolí a pak se podívala na svoje oblečení. Málem jsem se vyděsila k smrti. Neměla jsem na sobě svůj obvyklý laboratorní plášť, pohodlné kalhoty, triko a bačkory. Měla jsem na sobě špinavě bílé šaty z hrubé látky, které byly upnuté jen u hrudníku a pasu, ale rukávy a u nohou se postupně rozšiřovaly. Na nich jsem měla pečlivě zavázanou na šňůrky další hnědou látku, která byla bez rukávu a opisovala jen tvar šatů. Boty byly z měkké kůže, vysoké po kotníky.

Vypadala jsem jako přesně ten typ, co si na sebe vezme všechno, co najde doma, a pak vyrazí na nějaký trapný karneval.

Senzační.

„Tak jo, Anno,“ mluvila jsem k sobě, zhluboka dýchala a ruce zatínala v pěsti. „Jsi ve čtrnáctém století v Česku a před tebou leží začátky Prahy. Jsi tu, protože byl tohle tvůj sen a protože jsi stvořila něco, co změní lidstvo navěky. A neodejdeš z minulosti, dokud nestaneš tváří v tvář tvému panovníkovi. I kdybys měla jít v tomhle.“

S povzdechem a ještě jedním nádechem jsem vykročila do hlavního města Zemí Koruny České.

₰₰₰         

„Už - nikdy - nejdu - pěšky,“ oddechovala jsem zprudka a skoro se plazila po kolenou, jak jsem byla unavená.

Až teď jsem začala pochybovat, jestli jsem se jen předtím nepřepočítala a těch kilometrů nebylo přeci jen víc. Zastavila jsem se, abych se opřela o dřevěný sud, který stál u jednoho domu.

Středověké město vypadalo úplně přesně tak, jak si každý představoval. Nejchudší domy byly jen z tenké špinavé zdi a podepřené dřevěnými trámy se střechou ze slámy nebo z došku. Ty bohatší vypadaly mohutněji, pevněji a rozhodně lépe než ty menší a chudší. Do centra se velikosti domů a ulic rozrůstaly.

Procházela jsem v davu lidstva, který se hrnul ze všech stran. Zdálo se, že jsou všichni něčím zaměstnaní a věnují se své práci. Měla jsem pocit, že přízemní patra některých domů jsou všelijaké dílny nebo obchody a ty vrchní jejich obydlí. Některé stánky byly vystavené i jen tak na ulici a prodávající hlasitě pobízel ostatní, ať se rozhodně u jejich stánku zastaví.

Zírala jsem na to vše jak na zjevení. Stále jsem si neuvědomovala, že už nejsem v jednadvacátém století a že tohle jsou ulice Prahy, která vypadá o pořádný kus jinak. To prostředí, lidé a celá atmosféra - nedalo se to s něčím srovnat. Stále to bylo jako sen, ale nemohla jsem říct, jestli krásný nebo špatný, protože ačkoliv jsem si tohle na vlastní oči přála už dlouho vidět, zároveň mě to cizí a neznámé prostředí děsilo.

Zejména lidé, co procházeli kolem mě, nevypadali tak ideálně jak ve filmech nebo v učebnicích. Panovali tu mezi nimi veliké rozdíly, protože ti nejchudší měli na sobě jen cáry šatů a s malou dřevěnou miskou žebrali o každý groš. Ti normální sice měli už lepší šaty, ale rozhodně se nedalo říct, že by byli v čistém a zdravém stavu, protože byli buď špinaví, měli mastné vlasy nebo nezdravé zuby.

Vlastně se našlo hodně těch, co žádné zuby v podstatě neměli.

Ti bohatí se poznali podle čistého stavu, oblečení nebo věci, kterou měli u sebe. Většina z nich měla buď nějaký šperk nebo měšec držící jen tak v ruce, ale pár jich jelo i na koni nebo v jednoduchém kočáře.

Ruce jsem měla založené a s velkým knedlíkem v krku se dívala na to divné prostředí. Musela jsem si přiznat, že se tu necítím příliš dobře, a dokonce si našel u mě místečko i strach.

Štítivě jsem se vyhýbala všem těm „nečistým“, protože mi bylo jasné, že očkování tu ještě asi neprovozují. To nemluvím o tom, že se tu mohl vyskytovat mor.

Ne, ten byl až za Václava IV., Ann. Až za přibližně čtyřicet let...

Přidala jsem do kroku, zahnula za roh a dostala se do další ulice. Jenže tentokrát ta ulice končila jinak. Viděla jsem na Petřínský kopec a s bušícím srdcem se skoro rozeběhla.

A pak se to stalo.

Stanula jsem tváří v tvář...

He?

Kurňa, kde je katedrála sv. Víta?

S otevřenou pusou jsem zírala v dálce na místo, kde by měl být nádherný Pražský hrad s úchvatnou katedrálou, a místo toho jsem zírala jen na malinký kamenný - de facto - kostelík, který se rozhodně nedal považovat za nějaký zázrak.

Začala jsem se neskutečně smát, až jsem se skoro kácela smíchy na zem, jenže ten smích přešel po chvíli do hlasitého pláče a naříkání. Byla jsem si vědomá, že mě všichni kolemjdoucí obchází velkým obloukem, ale zoufalstvím jsem se zhroutila.

Tohle rozhodně nebylo to, na co jsem tak dlouho čekala a co jsem si představovala v těch nejhezčích i nejhorších snech. Tohle bylo jak ta nejhorší noční můra ze všech a já si přála se znovu probudit.

„Tak jo, Ann. Vzbuď se. No tak,“ dýchala jsem zhluboka a se zavřenýma očima tiskla víčka k sobě.

Jedinou odpovědí na moje přání byl zvuk mého kručícího žaludku.

Povzdychla jsem si.

„Zrovna teď? Proč?“

Podívala jsem se na své prázdné ruce a oblečení, které jsem měla na sobě. No jistě, nemám ani groš ve městě, kde sotva dostanu něco dobrého zdarma.

Ta vyšší moc mi rozhodně musela dělat vše naschvál, protože jako na potvoru jsem ucítila nějaké pečené maso z nedaleké budovy, která měla velkou boční ceduli nad dveřmi s názvem: hostinec u třech svatích.

Řekla bych, že tady někdo neumí gramatiku, podívala jsem se na název a zakroutila hlavou nad malými písmeny a nad měkkém í.

Žaludek mě však dotáhl až před dveře a já se přilepila obličejem na okýnko a žalostně se dívala na lidi ládující se vším možným i nemožným, a já byla rozhodnutá to alespoň zkusit.

Se skřípěním jsem se pokusila otevřít dveře, i když šly velmi ztuha otevřít. Uvnitř bylo neskutečné dusno a přítmí, že mi trvalo hodnou chvíli, než jsem si na tu tmu zvykla. Navíc hluk přiopilých nebo už i opilých lidí smějící se nahlas, který se ozýval po celém hostinci, mi málem utrhl uši.

A šaty - rukou těch odvážných nemravných chlapů.

„Taková mladá a hezká. Pojď, užijeme si legraci!“

„Copak se skrývá pod takovou krásnou sukní?“

„Jak to máš ráda, panenko?“

„Nešahejte na mě!“ ječela jsem a odháněla všechny od sebe. Nakláněli se od stolů a mastnými prsty od jídla tahali za sukni, až byla celá špinavá. Naštvaně jsem vytrhla jednomu odvážlivci ruce, které slídily už pod spodničku, a s pořádným napřáhnutím ho kopla do rozkroku. Vykřikl bolestí a skrčil se, držíc se za zraněné místo.

„Jen počkej, ty malá -“

Znovu jsem se rozeběhla do vzdálenějšího kouta hostince a pořád se otáčela, jestli někdo neběží za mnou. Tělem jsem do někoho vrazila, až to žuchlo, ale zdálo se, že to bolelo spíš mě, než dotyčnou osobu.

Hrozivě vypadající hostinská, která musela mít rozhodně víc jak sto padesát kilo, snad čtyři brady, prst tlustý jak mé zápěstí a ještě dva černé přední zuby, se nade mnou naklonila a já už se modlila ke všem japonským bohům ochraňující protivníky v sumu, aby zachránili i teď mě.

„Ups, promiňte.“

Přimhouřila oči a založila ruce v bok. Když viděla však můj zděšený výraz, rozesmála se a zaburácela mohutným hlasem: „Tak co, panenko, co si dáme?“

„No, mekáč tu asi nevedete, co?“

Povytáhla zmateně obočí.

„Jen si dělám srandu,“ zasmála jsem se, přestože se pode mnou dělala loužička. „Asi chleba a nějakou pečeni. Třeba kuře?“

Rozšířila úsměv, až se jí odhalily zadní mezery, kde chyběly zuby. „Dobrá. Tak zaplať tři groše.“

Polila mě úzkost. „Teď hned? A nemůžete mi dát nejdřív najíst?“

Hostinská se znovu zasmála. „Ani náhodou, panenko. Takový jako ty známe moc dobře. Zaplať hned!“

„No, já... nemohli byste se nade mnou slitovat? Jsem zdaleka, už jsem utratila vše, co mám, a-“

V její pobavené tváři se objevila vráska a konečně se zamračila, jak vše pochopila. Hrozivě jsem sledovala, jak mě popadla kolem pasu a lehce mě zvedla do vzduchu. S hrůzou a se zatajeným dechem jsem se nechala nést celým hostincem až ven před něj, kam mě velkým obloukem odhodila, jen se prach zvířil do vzduchu.

„Tak to ne! Jdi si žebrat jinam, ubožačko!“

Posměšně, ale zároveň vztekle plivla k mým nohám a zabouchla s prásknutím dveře.

Trvalo nějakou chvíli, než jsem se vzpamatovala. „Ubožačko? Ubožačko?! Já ti dám ubožačko, ty jedna obézní, hnusná-“

„Není ti nic?“ ozval se nade mnou něčí hlas a já v šoku zůstala zírat na osobu nade mnou.

Ann měla při prvním setkání se středověkem celkem smůlu. Tak snad ji nebude mít nadále :)

Přijímám tipy, koho si myslíte, že potkala :)

Všem, kteří mojí povídku čtou, moc děkuju a doufám, že se jim líbí. Autorce by pomohl třeba i jen obyčejný smajlík, aby věděla více názorů, jestli má vůbec s povídkou pokračovat. Děkuju moc :)

P.S. Fluffíku, ty jsi boží a tobě děkuju obzvlášť! :)

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpátky do minulosti - 4. kapitola: