OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zpátky do minulosti - 25. kapitola

15.03.2015 (20:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1298×

25. kapitola

Viděla jsem už mnoho filmů a seriálů, kde hlavní hrdinka musela učinit nejtěžší rozhodnutí svého života. Většinou se jednalo o rozhodnutí mezi dvěma muži, každý jiný a přeci skvělý, a pro ni to bylo největší trauma, že nemohla dát přednost ani jednomu, když vlastně ve skutečnosti milovala oba dva. Nejlépe to byli většinou bratři. A ještě upíři. Na takovém principu většina příběhů vzrůstala.

V reálném životě se spíš jednalo o životní rozhodnutí týkající se studia, kariéry či si nechat vytetovat tetování přes půlku hlavy.

Rozhodnutí, které jsem musela učinit já, se nedalo žádným trapným seriálům či karcinogenním obrázkům na tělo vyrovnat. Já se rozhodovala mezi minulostí a budoucností. Mezi životem a smrtí. Mezi láskou a krutou realitou. Mezi nočníkem a záchodem (ale to už byl jen detail).

Do poslední chvíle jsem nevěřila, že svoji sestrojenou cetku popadnu, zašeptám jí slova budoucnosti a prostě se přenesu zpátky.

Jenže já to udělala. Nechala jsem za zády nešťastného Karla, Marii, Markétu a všechny blízké a známé, které jsem si za dva měsíce dokázala vytvořit. Jen díky pár slovíčkům jsem se dostala do časového víru, který mě měl přenést do známého jednadvacátého století.

Celou dobu, co jsem se nechala unášet, jsem měla zavřené oči - nejen před ostrou bílou, ale protože kdybych se podívala kolem sebe, hystericky bych se rozbrečela, nadávala a mlátila do stroje času, aby mě přenesl zase zpátky, že jsem si to rozmyslela. Teplé slzy, které mi tekly po tváři a štípaly mě v očích, jsem však zastavit nedokázala.

A tak když jsem odolala divokému hučení v uších, ostré bílé kolem sebe a antigravitačnímu vznášení, ucítila jsem nepatrné trhnutí, které jsem musela udělat nevědomky já.

Oči jsem měla skoro jak přilepené k sobě, dalo by se říct, že jsem i cítila, jak se od sebe trhají a pomalu je otvírám. Mžourala jsem na zamlžené prostředí kolem sebe - skoro jako bych byla uvězněná ve skleněné ušmudlané kouli té čarodějnice, a teď se snažila dívat na prostředí za ní. Všimla jsem si, že mám hlavu položenou na založených rukách, které byly opřené na mém pracovním stole. Dívala jsem se doleva a zrak se mi pomalu rozostřoval. Na stěně visely mé hodiny přinesené z domova; kočička se po každé vteřině dívala zleva doprava a máchala u toho ocasem. Rozmazaná ručičky ukazovaly tři a deset minut ráno.

Vypnula jsem rozsvícenou lampičku a vyčerpaně, skoro z donucení, nechala opět klesnout hlavu.

₰₰₰

„Annie?“

Trhla jsem sebou, skoro jako když se vám ve snu zdá, že padáte ze srázu. Nadskočila jsem i se stolem a málem uhodila člověka, který se skláněl nade mnou.

Skoro jako ve snu jsem zamžourala do Brianovy polekané tváře, očima jsem mrkala a kulila na jeho zářivý úsměv, kterým mě obdarovával. Vypadal úplně přesně tak, jak jsem si ho pamatovala - černé rozcuchané vlasy, modré jasné oči, široký krásný úsměv, moderní brýle a zmačkaný bílý vědecký plášť. Nikdy si ho nedokázal vyžehlit.

„Ahoj, kutilko, dobré ráno.“

Jak zhypnotizovaná jsem hleděla na plastový kelímek ze Starbucks v  největší možné velikosti uzavřené plastovým víčkem a z otvoru se linula příjemná vůně cappuccina. Třesoucími prsty jsem se od něj vzala kelímek a zamyšleně ho držela v ruce, jako když malé dítě poprvé zkoumá novou hračku.

Milovnice kafíčka by mě v tu chvíli nejspíš zabily, jenomže všechny okolnosti z předchozích událostí mě to jen přeci donutily udělat. O necelé dvě vteřiny jsem držela kolem krku svého kamaráda a nohy se zahákla za jeho pas jak klíště. Měl silnější postavu, takže moji váhu dokázal snést, jen se překvapením zakymácel a brýle se mu posunuly na stranu.

„Briane!“ výskala jsem mu do ucha nadšením a byla jsem si jistá, že jsem nikdy neobjímala nikoho tak silně jako jeho. Ani mámu, když jsem se ve druhé třídě vrátila z čtrnáctidenního pobytu v přírodě.

Samou překvapeností a mou silou se nemohl ani nadechnout, takže se jen huhňavě zasmál - protože měl moje vlasy i v puse - a pohladil mě po zádech. Odskočila jsem od něj, abych mu umožnila dýchání a málem uklouzla po vylitém kelímku od kafe.

„Annie,“ zasmál se, když jsem se na něj culila a následně mu vtiskla i sladkou pusu na tvář. Rozpačitě se podrbal na týlu. „Vážím si té tvé radosti, ale narozeniny mám až za tři týdny -“

„Já vím!“ kývala jsem horlivě hlavou a pak se konečně začala rozhlížet a prozkoumávat svoji kůlničku na dříví, mezitím co jsem mu odpovídala: „To jen tak, mám ohromnou radost.“

Povytáhl obočí. „Počkej, nech mě hádat. Zdálo se ti o Karlovi IV.?“

A jakmile vyslovil tuhle větu, zarazila jsem se v pohybu a podívala se na svůj kalendář s orámovanou dvojkou v měsíci říjnu. „Briane, kolikátého dneska je?“ zeptala jsem se tiše, protože jsem se bála odpovědi.

„Druhého října. Proč?“

Vykulila jsem na něj oči a dala si dlaně přes pusu. „To není možné,“ mumlala jsem a přiběhla k pracovnímu stolu, na kterém jsem začala hrabat, abych našla to, co jsem hledala.

„Ehm,“ odkašlal si nenápadně, ale já mu nevěnovala pozornost. „Máš to na krku, Annie.“

Ustala jsem v probírání mezi papíry a vzala stroj času do ruky. Sundala jsem si řetízek z krku a zkoumala ho v dlani. Brian mě celou dobu nechápavě pozoroval.

„Ann, co se děje?“

„Nic,“ zašeptala jsem a slza se skutálela po mé tváři. „Nic,“ zopakovala jsem a podívala se s úsměvem na svého přítele, který se zamračil ještě víc. „Byl to jen sen, Briane. Jen krásný sen, měl jsi pravdu.“

„Takže ten stroj času nefungoval?“ zajímal se a já zavrtěla hlavou.

„Ne, Briane. Kdo by věřil na takové pohádky?“

„Ale ty jsi... říkala jsi -“

Umlčela jsem ho tím, že jsem ho objala a pro změnu mu vtiskla polibek na ústa. Byl to jen chvilkový okamžik, ale z něj dokázal udělat sochu a mně akorát motýlky v břiše.

„Zapomeň na stroj času, já jsem - do prdele!“ zanadávala jsem pěkně zostra, jakmile mi pohled padl na hodiny. Bylo skoro poledne.

Svoji cetku jsem strčila do pláště a zastrčila si uvolněné prameny vlasů z culíku za ucho. Vrátila jsem se k hledání na stole a vítězně zajásala, když jsem našla ten správný papír.

„Annie, já to nechápu.“

„To není důležitý, zlato, já ti to vysvětlím. Jen musím něco zařídit. Hned jsem zpátky, slibuju.“

Nechala jsem stát rozpačitého a zaraženého Briana ve své dílně a vyběhla na chodbu. Ve svých zdravotních pantoflích jsem se rozeběhla ještě víc a párkrát si poskočila jak školačka. Bylo mi jedno, že se na mě všichni dívají nechápavě, usmívala jsem se a zdravila i uklízečku, kolem které když jsem prošla, tak jsem si zašudlala na okně s papírem a okenou. Výraz, který po mně hodila, jsem si hodlala zapamatovat na dlouho.

O pět minut později jsem už klepala na dveře kanceláře svého šéfa. Bez vyzvání jsem dovnitř vlítla jak jedna velká voda a ignorovala jeho špinavé růžové ponožky na nohách, které měl položené na stole a ještě si u toho s někým telefonoval.

S otevřením dveří po mně blýskl šibalským úsměvem, který se stáhl v okamžiku, kdy jsem přiběhla k jeho stolu a co nejtvrději mu na stůl položila papír, nad kterým se zamračil.

Člověka, kterého měl na drátě a kterého do této doby jen poslouchal, umlčel rázným: „Zavolám později.“ A práskl s telefonem.

Do rukou vzal papír, poslepu našel brýle a zkoumal význam jednoho slova, které mělo jen sedm písmenek a bylo napsáno přes půl stránky.

„Výpověď?“ přečetl a podíval se na mě.

Zakývala jsem divoce hlavou, jako bych mu oznamovala, že jsem vyhrála sportku. „Ano, pane. Konečně budu mít svatý klid.“ A nevědomky se pokřižovala.

MacArthur měl výdrž, to se muselo nechat. Zachovával kamennou tvář, i když se tu na něj culila a nadšením poskakovala čtyřiadvacetiletá holka, která se radovala, že odejde z práce. Mimoděk si přečetl doplňující slova a pousmál se v  momentě, kdy natáhl papír před sebe a ukazoval na jeden řádek. „Nevyplnila jste kolonku důvod, slečno.“

„Tohle byla předpřipravená verze, takže jsem zapomněla dopsat slova. Máte propisku?“ pokrčila jsem rameny a zabloudila pohledem ke stojánku na tužky u počítače.

„Můžete mi je sdělit osobně? Dopíšu si je tam kdyžtak sám. Zajímá mě důvod.“

„Mám takový dojem,“ začala jsem naoko přemýšlivě a mnula si bradu, „že jste mi tím včera vyhrožoval. Tvrdil jste, že pokud nesestrojím ten stroj času, vyhodíte mě -“

„Nebo přesunete,“ opravil mě a já dodala unisono stejná slova. „Pro mě to je v podstatě to samé, pane MacArthure. Já v tom žádný rozdíl nevidím. Rozhodla jsem se tak sama, tak buďte tak laskav a podepište to.“

Zakroutil hlavou a přitom si mě úsměvem vychutnával. „A co když chtít nebudu? Dobře, stroj času jste nesestrojila, a popravdě jsem v to ani nedoufal. Ale nechci vás propustit. Vaše znalosti a schopnosti jsou nadprůměrné a v našem středisku je potřebujeme. Přesunu vás na jiné oddělení a nabídnu vám vyšší plat. Mnohem vyšší. Co vy na to?“

Oplatila jsem mu úsměv. „Vy jste mi asi nerozuměl. Já už o práci vědkyně nestojím. Na univerzitu jsem se sice chystala příští rok, nicméně zjistila jsem, že mě práce vědce - jak to říct... nenaplňuje.“

„A co kdybyste,“ přimhouřil oči a zaklonil se na své židli, ruce si dal na stehna - nebo a to jsem se bála víc... k rozkroku, „pracovala jako má asistentka? Říkáte, že nechcete být vědkyně, tak bych vás zaměstnal na nošení kafe, zpracování důležitých dokumentů, však to znáte.“

Pěsti jsem zaťala a nechala svůj ozbrojený úsměv na tváři. Beze studu jsem se zeptala: „A na sex? Představujete si, že vám budu dělat potěšení v krátké sukýnce a průsvitné halence? Šeredně se mýlíte, pane MacArthure, a buďte rád, že vás neudám za sexuální obtěžování. Pokud se ptáte na důvod, tak zde ho máte. Můžete mi půjčit tu propisku?“

Einstein se zarazil, zjevně mou bojovnou stránku ještě neviděl.  Drápy jsem měla použít už dávno. Dokonce i sny dokážou člověka povzbudit.

„Slečno Cowellová, omlouvám se. Tohle, prosím, jako důvod nepoužívejte. Nemůžete -“

„Že ne?“ zeptala jsem se ironicky udiveně. „Neznáte desatero? Není tam taky zmínka o lhaní?“

„Dala jste se na víru, nebo co?“ zavrčel, protože byl stále nervózní z mých předchozích útoků. „Co chcete?“ zeptal se poraženecky. „Chcete odstupné?“

„Ne. Chci svoji poslední výplatu a váš podpis s okamžitým souhlasem k výpovědi. Sbaleno mám v podstatě ihned. Na výpovědi trvám.“

MacArthur byl zklamaný, ale po mé výhružce s obtěžováním, se kterým jsem měla v podstatě pravdu, vzal propisku a výpověď s velkým mračením podepsal. „Chcete kopii?“

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou a opět se šťastně usmívala.

„Co budete dělat?“

„To už je mé soukromí.“ Přešla jsem ke dveřím a otevřela je.

„Slečno?“ zarazil mě uprostřed pohybu a ruce dal konečně na stůl. „Pokoušela jste se vůbec o něco?“

Vytáhla jsem jeden ze svých vševědoucích úsměvů. „Někdy je prostě lepší jen snít. Možná byste to měl nad svými choutkami a potřebami zkusit.“ Mrkla jsem naoko a zmizela za dveřmi. Jeho šokovaný a naštvaný výraz mě provázel do chvíle, kdy jsem došla ke své dílně a pozorovala Briana, který se točil na židli jak malé dítě.

Nestačil mě ani zpozorovat; sedla jsem si přes něj obkročmo a ještě ho objala zezadu rukama. Ten široký úsměv, který jsem měla na tváři, byl teď zcela upřímný.

Brian se zasmál a pak mi odhrnul vlasy z obličeje. „Miluju, když se červenáš,“ přiznal.

„Miluju, když se na mě díváš těma svýma nádhernýma očima. Studánky já ráda, klidně se utopím,“ uculila jsem se a Brian vykulil víc oči a nosem se otřel o můj. Oba jsme se zasmáli.

„Tak jak to dopadlo?“

„Přesně tak, jak jsem očekávala. Konečně budu dělat to, co mi radí srdce.“

„A to jest?“ zeptal se zmateně.

„Půjdu s tebou na Shakespeara,“ oznámila jsem mu a on se nadšením rozzářil jak vánoční stromeček. Najednou se mu výraz změnil v podezřívavý.

„Nebudeš zase něco sestrojovat, že ne?“

„Ne,“ zasmála jsem se. „Myslím, že ta realita začíná být docela příjemná.“

₰₰₰

Z vědeckého střediska jsem vycházela o necelou půlhodinu později. Věcí jsem tolik sice neměla, ale spíš mě zdržoval Brian, který kolem mě poskakoval a štípal mě do boků. Jemně jsem ho plácala přes ruku, ale nic víc než bláznivé pištění ze mě nedostal. Své věci jsem nacpala do jedné čtvercové krabice a při zhasínání své kůlničky se ještě naposledy po ní porozhlédla. Slzu ode mě ale nečekala. Řekla jsem si v duchu adié a vydala se k východu.

Procházela jsem velkou halou následovaná pohledy všech ostatních, ale nikdo se na mě nedíval zle. Všichni se usmívali, mávali a uklízečka mi dokonce hodila do krabice i okenu. Té jsem mávala ze všech nejvíc.

Nakonec jsem se podívala i na horní patro prosklené kanceláře Einsteina. Díval se na mě s kyselým výrazem ve tváři, rty měl stažené do úzké linky a ruce za zády. Na chvíli jsem se zastavila proti němu čelem, široce se usmála a rukou mávla, abych mu vzdala hold. Jedna ruka mu vystřelila na okraj okna a jedním jistým pohybem sklopila žaluzie.

Usmála jsem se a chytla Brianovu ruku. Než jsem vyšla ven, byla jsem nucena odevzdat plášť, klíče, průkazku a nechat si zkontrolovat obsah krabice, jestli nevynáším i něco jiného. Hlídač povytáhl obočí nad encyklopedií o Karlu IV., ale mávnutím mě propustil. Nikdy jsem nedýchala tenhle znečištěný vzduch radši.

Černý londýnský taxík, kterého jsem si předtím objednala, už na mě čekal a hlasitě troubil. Pán to byl však příjemný a pomohl mi s krabicí do auta. Brian mi vtiskl pusu na tvář a ujistil mě, že mě vyzvedne v šest.

Domů jsem dojela o pětatřicet minut později a vtiskla taxikáři slušné spropitné. Myslím, že mi tou svou čepičkou pro staříky mával ještě dlouho potom.

Před svým cihlovým domečkem, kde jsem vyrůstala čtyřiadvacet let, jsem se zastavila a dojetím nechala málem téct slzy. Rychle jsem vyběhla ke dveřím, chvíli kroutila starým zámkem a nakonec vpadla do předsíně, kde jsem skopla boty a položila krabici.

„Mami?“ ozvalo se z obýváku a následně dunivé kroky, které ke mně běžely.

V životě jsem neviděla svou pravou sestřičku raději. Muselo se nechat, že Maria přeci jen neměla tu arogantní tvář mé mladší polovičky. Vicky byla prostě moje Vicky.

„Annie, co tu -“ začala zaraženě, ale následně jsem ji přimáčkla k sobě a nehodlala pustit.

„Vicky, moje nejmilovanější Vicky!“ křičela jsem se smíchem a točila s ní po celé místnosti, až jsem měla pocit, že jsme podle dunivých předmětů dopadajících na koberec něco shodily.

Pustila jsem svou sestru, která se na mě dívala skoro tak šokovaně, jako když jsem oznamovala Einsteinovi, že dávám výpověď. Jenže podle jejího výrazu jsem si byla jistá, že si i myslí, že jsem si něčeho šlehla. Něčeho hodně silného.

„Jsi v pohodě?“ zeptala se tiše a opatrně a já se smíchem zakývala hlavou.

„Nikdy mi nebylo líp.“

Vykoukla za mě, aby se podívala po krabici a nakrčila obočí. „Ty se stěhuješ?“

„Ne, dala jsem výpověď.“

„Cože jsi?“ zalapala po dechu, ale já ji umlčela.

„Mám jiné plány do života, Mario.“

Začala jsem si prozpěvovat, mezitím co jsem vyndávala věci z krabice. Letmo jsem pohladila knihu po hřbetě.

Vicky se opřela o rám dveří a se založenýma rukama mě pozorovala. „Kdo je Maria?“

V tu chvíli jsem se zarazila v pohybu a jen se usmála. Když jsem se dívala do sestřiny tváře, věděla jsem, že moje fantazie si umí přetvořit ledaco. Představila jsem si sestřičku ve středověkých šatech a úsměv se mi rozšířil. „Jedna dívka, která žila v době Karla IV. Docela se ti podobala.“

Odhodila jsem prázdnou krabici ke dveřím, mezitím co mě Vicky pronásledovala do obýváku, aby sledovala, jak třídím věci na svá místa. Její nechápavé zamračení přetrvávalo, dokud nevzala do ruky knihu a neušklíbla se.

„Sestřičko? Asi bys měla přestat tolik číst.“

A já jí dala za pravdu.

₰₰₰

Přesně v šest hodin večer se rozezněl náš domovní zvonek, který táta před x lety předělal na zvonění toreadora. Sousedi z toho byli několik měsíců na nervy, později si zvykli, a dokonce  si ho přáli mít taky.

Zrovna jsem si dokulmovávala poslední pramen vlasů, celý účes zakončila lakem a ještě se na sebe povzbudivě usmála do zrcadla. Sestřička mi ukázala zdvižený palec a mrknutí, takže jsem to brala jako povolení. Přes guru jsem prošla.

Seběhla jsem po schodech a naskytl se mi pohled na překvapené rodiče, kteří stáli u otevřených dveří a bavili se s Brianem. Ten v ruce držel tři růže a plechovku tátova oblíbeného piva. Jednu dal mámě a Vicky, pivo tátovi a ta třetí a nejkrásnější patřila mně. Zbožně jsem si k ní čichla a máma s Vicky měly co dělat, aby se nezačaly culit a hihňat zároveň. Briana předtím neviděly a na obou jsem poznala, že mi ho schvalují.

Můj bývalý kolega byl ze mě na větvi, celou dobu, co jsme stáli u dveří, se jen usmíval a nemohl se na mé šaty - nedávno pořízené kvůli Vickiině budoucímu maturiťáku - vynadívat. Fialové koktejlky s flitry a černým bolérkem a doplněné jemnými náušničkami a sexy boty na podpatku.

„Můžeme?“ Nabídl mi rámě a já s kývnutím předala růži mámě s nařízením, aby ji dala do nejhezčí vázy a pak ho chytla.

„Užijte si to a, Annie, ozvi se nám potom, ano?“ řekla máma a zamávala mi. Kývla jsem na ni a zamířila s Brianem do jeho malého, ale roztomilého citroenu.

Z celého dvouhodinového představení v Shakespearově divadle Globe, kam měl lístek Brian na klasiku Romea a Julii, jsem si pamatovala málo. Někde ve třetině mě chytil za ruku a s každou minutou se přesouval blíž a blíž, až jsem to nevydržela a sama ho začala líbat. Skoro hodinu v kuse, to byl celkem rekord.

Ruku v ruce jsme nepřestávali, ani když seděl za volantem a střídal úsměvy na silnici před námi a na mě. Po zhruba dvou hodinách jízdy jsme dorazili do Eastbourne, kde jsme zaparkovali auto u majáku, známého hotelu Belle Tout Lighthouse, do kterého jsem nám navrhla jet.

Brian, když slyšel nabídku, byl nadšený, protože to byl jeho dětský sen a rozhodně si představoval, že zde stráví noc s dívkou, kterou miluje. Takže i v jedenáct hodin dokázal odřídit z Londýna dvouhodinovou cestu a já rodičům poslala zprávu, že se vrátím zítra. Rozhodně nemohli nic namítat.

Recepční byla velmi příjemná a i v jednu hodinu nás zavedla přítmě osvětlenou chodbou do krásného útulného pokoje ve stylu staré Anglie. Klasický, ale moderní nábytek s barvami v převažující bílé a hnědé. Dokonce byla k ložnici menší koupelnička se sprchou a za oknem jsem si všimla i balkonu.

Když nás zanechala o samotě, rozhodně jsme nešli spát. Společně jsme poznávali význam slova láska a šeptali si něžná slova ve všech jazycích i na měkkých peřinách pozdě do noci.

Neusnuli jsme na dlouho, protože já měla ještě jeden záměr, proč jsme jeli zrovna na toto místo. V půl páté jsem probudila Briana, který rozespalostí pomalu nemohl ani otevřít oči, ale když jsem mu slíbila, že to nebude na dlouho, poslušně si navlékl zmačkanou košili s kalhotami a já přes sebe natáhla šaty a nechala se přikrýt i jeho sakem.

Potichu, abychom nevzbudili ostatní hosty, jsem táhla svého miláčka přes celý hotel až ven, kde se na jasné obloze slibující sluníčko rýsovaly červánky ve všech odstínech růžové, oranžové a červené. Drželi jsme se za ruce, ale já ho pobízela, aby běžel ještě rychleji.

Zhruba sto metrů od majáku jsem se konečně zastavila a utišila ho i s jeho otázkami, kam to tak letím. Poprosila jsem ho, aby počkal kousek dál a sama se blížila víc k okraji útesu. Nebyla jsem sebevrah jako ostatní, kteří zde hledali útěchu. Zabíjela jsem jen nesmyslný sen, který ve mně dlouho žil.

Sice byl Brian pár metrů za mnou a musel se divit, co to dělám, ale já se snažila vynulovat celý prostor kolem sebe. Byla jsem tu jen já. Jen já a část mého bláznivého srdce, kterého jsem se chystala vzdát.

Ještě pár minut jsem čekala s pohledem upřeným na východ, dokud se přes hladinu moře neobjevil první sluneční paprsek. Stiskla jsem stroj času v dlani a zavřela oči.

Nikdy nezapomenu na ten krásný sen. Nikdy nezapomenu na představu. Ale nyní jsem připravená žít v realitě s láskou a milující rodinou. Jsem připravená.

S poslední myšlenkou jsem vhodila stroj času do moře a sledovala jeho lesknoucí se ocel, kterou pohltily vlny moře a řetězy uvnitř mě se přetrhly.

A jde se do finále... Nebudu prozrazovat, co se stane v epilogu, protože by to nebylo překvapení, tak alespoň doufám, že se kapitola líbila a bude se líbit i konec :)

Děkuju moc za krásné komentáře!!! :)

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpátky do minulosti - 25. kapitola: