OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zpátky do minulosti - 21. kapitola

05.03.2015 (20:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1489×

21. kapitola

„Ale proč? Pořád se mi to, Anno, snažíš vysvětlit, ale nikdy to neuděláš. Já vím, že jsi byla od začátku zvláštní... myslím, že jsi se přede mnou objevila jak blesk z čistého nebe,“ koktala, když jsem naklonila hlavu na stranu. „Ale pak jsi byla jak anděl, jak boží zázrak a -“

„Fajn, to stačí,“ přerušila jsem ji a odvrátila hlavu. „Mario, nejsem boží zázrak. Ne já. Ale tohle.“ Z živůtku jsem vyndala schovaný stroj času a zvedla ho do vzduchu.

Popravdě... chystala jsem se k tomu už dlouho. Bylo potřeba, aby Maria věděla, že sice nejsem tak obyčejná holka, ale rozhodně ne anděl nebo boží zázrak. Byla jsem holka z budoucnosti, která sem přišla, aby našla svého panovníka. Aby zjistila, jaký opravdu je. Milovnice historie a minulosti. Bláznivá holka, která měla až moc velké sny. A za záhadných okolností proti všem přírodním zákonům, se objevila zde, v Praze ve čtrnáctém století. Jak tohle může pochopit šenkýřka, která ani neví, co je záchod?

Jenže Marie jsem to beze studu vyklopila. Snažila jsem se co nejpřesněji, ale ne všechno. Chtěla jsem jen, aby pochopila, že jsem někdo jiný, než za koho mě považuje. Ale ne blázen, za kterého mě ve svých očích měla.

Z mého desetiminutového vyprávění chvíli zaraženě mlčela. Rozhostilo se hrobové ticho a já ji v klidu nechala, ať si protřídí myšlenky a ujasní si celou věc. Ani jsem nedoufala, že by mi mohla věřit nebo rozumět. Ale nejpřekvapivější věc byla, když přikývla a řekla: „Já to věděla.“

„Věděla co?“ zeptala jsem se podezřele a zaraženě.

„Ty tvé zvláštní výrazy a chování, které ses snažila často skrývat, ale moc se nedařilo. Měla jsem určitou teorii. Říkala jsem si, jestli se tohle neděje tam u vás v Anglii, ale spíš jsem věřila, že jsi z jiné doby,“ červenala se, což bylo překvapivé, protože stydět se za tohle jsem se měla spíš já.

Užasle jsem se na ni podívala. „Takže ty jsi to tušila? A věříš mi?“

„Věřím,“ přikývla, „ale nechápu, jak se to mohlo stát. Není to možné, ačkoliv o tom pomalu nic nevím.“

„Jo, já taky ne,“ zamumlala jsem. „A to jsem chtěla mít titul RNDr.“

Dívala se na mě vystrašeně, ale pak se rozesmála. „Dobře, já už se ničemu divit nemůžu. Ehm, cože to vlastně je?“

„Doktor přírodních věd. Pracuju jako vědkyně v Londýně. Vědec je osoba, která zkoumá různé věci, snaží se něco objevit, něco zjistit. Je to prostě člověk, co zkoumá. A já, já pracovala celou dobu na tomhle.“

Maria natáhla ruku, aby se podívala na můj vynález. Vložila jsem jí ho do dlaně a pozorovala, jak ho zamyšleně zkoumá. „Jak taková věcička funguje?“

„Sama nevím. Udělala jsem hokus-pokus a doufala, že to vyjde. Kupodivu ano.“

„Jaké to vlastně je? Jaká je budoucnost? Co se stane? Víš něco o mém osudu?“

Musela jsem se zasmát. Zas takový všeználek jsem nebyla. „O tobě bohužel nic nevím, protože tě kroniky nezaznamenaly. A nejsem nějaká věštkyně. Navíc bydlím v daleké budoucnosti a dokonce v cizí zemi. České dějiny znám jen letmo, tedy obzvlášť krále Karla IV.“

„A? Co bylo po něm? Kdo vládl?“

Zarazila jsem se. Sice jsem řekla, že jsem z budoucnosti, ale bála jsem se vyzradit, co se stane. Co když se změní minulost a bude to mít nějaký dopad na budoucnost?

„Král bude vládnout dlouho a po něm nastoupí jeho syn, kterého bude mít se svou... další manželkou.“ Vlastně až tou třetí.

„Král bude mít syna?!“

„Dost!“ zarazila jsem ji přísně a zvedla se na nohy. „Nesmíš to nikomu říct, Mario. Nikomu. Ani rodině, ani přátelům, ani králi. NIKOMU. Je to jasné?“

Přikývla a stoupla si na nohy také. Usmívala se kupodivu jak sluníčko. „Tak jdeme na ples, ne?“

Zarazila jsem ji a ukázala na své šaty a vlasy. „Umytá jsem, ale nemusím tam jít jak hastroš, takže počkáš na mě, kámoško.“

Odešla jsem za zástěnu a začala se svlékat. Maria kecla sebou otráveně na postel a po chvíli se ozvala: „Anno, kdo nebo co je kámoška?“

V duchu jsem se usmála. Ty, Mario.

₰₰₰

Klapání našich střevíců bylo kupodivu celkem tiché oproti hlučné hudbě, která se ozývala z hlavního sálu. Utíkaly jsme jak o život, protože mé vypravování o jednadvacátém století zaujalo Mariu natolik, že pak měla hromadu otázek a nenechala mě se ani pořádně obléknout. Dopadlo to tak, že přestože jsem si vzala nové krásně vyšívané zdobené zlaté šaty a k tomu hromadu perel s čelenkou a síťkou, přeci jen jsem si zapomněla vzít nejdůležitější.

Spodničkové kalhoty.

Takže jestli se mi dneska večer pokusí někdo (kromě krále) dostat pod sukni, tak nebudu mít moc šance na záchranu.

Dobře, tak ani krále. I když bych váhala tak dlouho, dokud bych nepodlehla.

Vracet jsme se už nemohly, protože jsme měly pomalu půl hodiny zpoždění. Maria mě pomalu vlekla  za ruku a kupodivu se jí ve všech těch vrstvách běhalo líp než mně. Skoro jsem ani nemohla popadnout dech a rozhodně mi nebylo příjemné žuchnutí, které se ozvalo, když jsem do ní narazila, protože se za rohem prudce zastavila.

Když jsem viděla krále, ihned mi bylo jasné, proč se klaní a čelem se skoro dotýká země. V okamžiku jsem klečela také na zemi.

Jenže mě kolena nestudila skoro ani ne vteřinu, protože mě král ihned vytáhl na nohy a já si všimla, že kromě toho, že mu to na slavnost neobyčejně sluší, tak je i nesmírně vyděšený. Jeho pohled a ruce na mých ramenou mě zmátly ještě víc.

„Anno, kde jsi proboha byla? Jsem zoufalý. Potřebuju pomoc.“

„Ode mě?“ zeptala jsem se nechápavě a rozhlédla se, jestli skutečně mluví na mě, přestože se mi díval přímo do očí.

Přikývl a rukou ukázal do sálu, kde se vzadu u stolu za tančícími páry blyštěl předražený oblek a šperky staršího, ale statného muže, který s kamennou tváří a rukou držící pohár vína, díval na ostatní. Skoro až znuděně.

„To je...,“ začala jsem a odpovědí mi bylo královo přikývnutí.

„Anglický vyslanec John z Elthamu. Mám takový dojem, že je to králův bratr.“

„Mladší nebo starší?“ Podívali jsme se po sobě a vyprskli smíchy.

„Asi starší, hádal bych. I když je to nelogické, protože by měl vládnout on, že?“

Přikývla jsem. „Tak proto bude asi mladší.“

„To je jedno,“ mávl nad tím rukou. „Potřebuju pomoc. On totiž neumí ani slovo česky, německy, italsky a francouzsky jenom pozdrav. Musíte mě zachránit vaší perfektní angličtinou.“

„Mám dělat překladatele?“

„Nu, ano,“ zrudl, ale díval se na mě prosebnýma očima. Nešlo jim odolat. Kývla jsem a namířila si to do sálu.

Král se otočil za mnou, ale málem zakopl o Mariu. „Lady,“ podal jí ruku a pomohl jí na nohy. Maria byla v obličeji červená, ne-li fialová. Právě vyslechla náš neelegantní rozhovor s králem. „Jste skutečně půvabná. Překvapila jste mne. Sluší vám to.“

Tuhle barvu v jejím obličeji jsem skoro nemohla ani poznat. Uklonila se a neslyšně zamumlala děkuji. Já jsem ale svoji barvu rozeznat docela jistě mohla. Byla jsem zelená závistí a rudá vzteky, přestože jsem měla Mariu ráda. Král se na ni díval ale déle, než bylo nutné.

Dala jsem mu ruku na rameno a kývla do sálu. „Jdeme?“

Vzpamatoval se a znovu se mi vrátil můj milovaný. Pokývl na rozloučenou Marie, která se chvěla nedočkavostí a vkročila do sálu hned za námi. Ke stolu, kde seděl pan vyslanec, mě vedl jemně za ruku, kterou držel nataženou před námi.

Postavili jsme se vedle jeho zdobené židle a král si vyžádal jeho pozornost tím, že si odkašlal. „Monsieur.“

Vypadal jak ostatní starší muži - šediny, vrásky a hnědé zapadlé oči, ale ve skutečnosti se tak starý nezdál. Na středověk bych ho tipla na šedesát let nejvíc. Kupodivu mi nepřišel tak slizký jako roztoužený pan vévoda. Otřásla jsem se jen při vzpomínce a tím se vlastně vzpamatovala.

Vysekla jsem mu hlubokou poklonu a nervózně promluvila anglicky: „Pane, jsem lady Anna, králova přítelkyně a host. Pocházím z Anglie a proto umím anglicky. Budu dělat překladatele mezi vámi a Jeho Výsostí.“

Vyslanec na chvíli přimhouřil oči, ale pak se usmál vřelým a milým úsměvem, který mě překvapil, protože to byl první muž po králi, který měl v pořádku zuby. Jojo, peníze dělají hodně. I ve středověku. „Lady, jsem rád, že jsem tu našel konečně někoho, s kým můžu normálně mluvit. Je to tak zvláštní. To opravdu nemluví nikdo tady anglicky?“

Pokrčila jsem rameny a odpověděla: „Zjevně jen maximálně francouzsky.“

„Co říká?“ naklonil se ke mně král, když jsme se usazovali po vyslancově boku.

„Úvodní řeči, pane. Nic podstatného.“

„Aha.“

„Jste ze šlechtického rodu, lady Anne?“

První muž, který vyslovil mé anglické jméno správně. Zajímavé bylo, že se mi to líbilo. A připadala jsem si s angličtinou přirozenější.

„Vlastně ne, můj pane. Jsem jen host krále.“

Princ / Vyslanec nakrčil obočí. „Tak jak jste se sem dostala?“

„No, víte,“ zrudla jsem a začala koktat. Kdybych tomuhle muži řekla svou vymyšlenou lež - že jsem dcerou královského písaře, rozhodně první, co by udělal, až by přijel do Anglie - vyhledal rodinu a zeptal se na nějakou dceru Annu. „Jsem obyčejná dívka, ale Jeho Milost se mě ujala a jsem mu za to velmi vděčná.“

Po jeho pohledech, které si vyměnil se svými členy gardy, jsem měla chuť se plácnout do čela. Úžasný nápad, Annie.

„Pořád si vyměňujete zdvořilé fráze?“ zeptal se Karel a jediné, co ho zatím zabavilo, bylo okusování kousku kuřete. Málem jsem protočila oči.

„Myslím, že jsme zrovna ty zdvořilé fráze dokončili.“

„Výborně.“ Pustil stehno na talíř, otřel si pusu ubrouskem a naklonil se ke mně blíž, aby na sebe s vyslancem viděli.

„Vaše Veličenstvo,“ začal mluvit anglicky vyslanec s pohledem vřele upřeným na krále, „je mi velkou ctí, že jsem se mohl zhostit takového úkolu, abych vám osobně přišel říct tato slova.“

Otočila jsem se na krále. Dámy a pánové, začíná překládání z angličtiny do češtiny a naopak. Juchů. „Je rád, že vás vidí a že zavítal do Čech.

Karel přikývl a princ pokračoval: „Jeho královská Výsost můj bratr Eduard III. Plantagenêt posílá Jeho Výsosti králi českému nabídku ke sňatku jeho nejstarší dcery Isabely.“

Vykulila jsem oči a zírala na vyslance jak vyjevená. To - snad - ne. Co tohle má zase být?! Anglická princezna na českém trůnu? Ne, ne, ne, to je špatně. Hodně špatně. To přeci nemůže! Karel by tu nabídku vzal a co Anna Falcká? Zůstala by na ocet? Nikdy by se spolu nepotkali? A král by se nestal římským králem. Ne, musím to zastavit.

„Co říká?“ zeptal se Karel.

„Vypravuje o svých vnoučatech a příbuzných. Také o Anglii a tamních zvycích,“ nervózně jsem se zasmála a mávla rukou.

Král chápavě přikývl a culícímu vévodovi odpověděl: „To je hezké. Mají tam hodně lesů? Jezdí na lovy?“

Otočila jsem se znovu na vyslance. „Král je vaší nabídkou polichocen a ptá se, kolik je princezně Isabele a jestli je hezká.“

„Samozřejmě, že je,“ přikývl vyslanec trochu dotčeně. „Krásná, milá, šikovná, kyprých tvarů - široké boky a plná ňadra jsou předzvěstem hodně princů. Dala by Jeho Výsosti jistě mnoho dětí. Princezně bude šestnáct. Ideální věk na vdávání.“

Přikyvovala jsem a připadala jsem si se svým širokým úsměvem jak debil. Tak tohle ne. Tohle teda rozhodně ne. Mého Karlíčka si nebude brát nějaká vnadná šestnáctka!

„Princ je vaší otázkou potěšený. Prý je lesů hodně, ale loveckých zámečků málo. Možná by se vám tam líbilo, ale zdejší lesy jsou bohatší.“

„To říkal on nebo vy?“ zeptal se podezřele král, ale pořád se usmíval.

„On samozřejmě,“ zrudla jsem mírně. „Ale z vlastních zkušeností vám to potvrdím.“

„Dobrá.“

„Jeho Výsost se ptá, jak vypadá a ostatní okolnosti,“ pokračovala jsem směrem k vyslanci.

„Princezna má vlasy rudé jak oheň a hnědé veliké oči. Krásné plné rty a porcelánově bílou tvář. Jistě by se mu líbila. Je okouzlující. Ráda tancuje, maluje, vyšívá, jezdí na koni, hraje na loutnu a zpívá. Má okouzlující hlas.“ Vyslanec se rozplýval, ukazoval na sobě všechny znaky a já se opět zaraženě usmívala. Nakonec se i rozesmál a chytil důvěrně Karla za ruku.

Princeznička umí snad všechno, skřípala jsem zuby.

Král se také zasmál a stočil ke mně pohled. „A nyní?“

„Kdysi prý chytl dokonce pět kanců na jednou, ale zdálo se, že jen čtyři z pěti jsou mrtví. Ten jeden jim potom utekl z vozu. Asi předstíral mrtvého.“

Král se zasmál a s ním i společně pan vévoda. „Příště by je měli pořádně přivázat, aby se to už víc nestalo.“

„Co říká Jeho Veličenstvo?“

Přichází můj čas. Falešně smutně jsem se usmála. „Král je skutečně potěšený, ale zdá se, že má hodně zájemkyň a bude muset nad nabídkou pouvažovat. Zatím si zde máte užívat pobyt.“

Princ se zdál být nepatrně zaražený, že král na jeho nabídku nekývá hlavou ihned, ale když král pozvedl svou číši, vévoda udělal to samé a společně si se smíchem připili.

Upíjela jsem ze svého poháru a spokojeně se vrtěla na židli, že jsem to tak hezky zvládla.

Jen letmo jsem se podívala na taneční parket a zjistila, že Maria je obklopena snad hrstkou mužů všech tříd a celá červená a rozcuchaná z tance, střídala se s nimi. Oči jí zářily a úsměvem všechny okolo rozzářila.

Měla jsem takovou radost , že když jsem pak uviděla Arnošta z Pardubic, který se skoro nemohl k Marie ani procpat, ale ona ho našla, přiběhla za ním a oba se do sebe vpíjely pohledy a tancovaly blízko sebe, že i z kilometrové dálky by si člověk všiml, jak to mezi nimi jiskří, málem jsem se zakuckala.

Nabídla jsem královi ruku a s úsměvem jsme vyrazili na taneční parket, kde se zrovna chystala nová píseň. Točili se kolem sebe a skákali do rytmu blízko Marii, takže jsme si co chvíli vyměnily rozzářené úsměvy. Karel se mě dotýkal lehce a nespouštěl ze mě oči.

Letmým pohledem jsem zabloudila k vyslanci a zjistila, že si do rytmu hudby radostně tleská a vrtí sebou.

Stejnou radost jsem měla i já. Jakmile hudba skončila, uklonila jsem se hluboce králi a ostatní počastovala pohledem, říkajícím: Ještě někdo chce audienci u krále se žádostí o sňatek? Jen se nestyďte, já vše důkladně a ráda přeložím.

Chtěla bych všem poděkovat za nádherné a zřejmě i poslední umístění, protože kapitol už nám moc nezbývá. Vidím to tak na 25/26 a epilog. Nesmírně si toho cením a dodává mi to sílu v psaní dál a dál! :)

Doufám, že se líbila i tato kapitolka s mojí oblíbenou písničkou :)

Ohledně příští kapitoly - Maria nám prozradí, jak je to mezi ní a panem arcibiskupem, dojde i na křest malé Aničky a král s Annie navštíví někoho, na koho byste moc nevsázeli.

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpátky do minulosti - 21. kapitola: