OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zpátky do minulosti - 20. kapitola

28.02.2015 (13:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1490×

20. kapitola

„Cože? Rodit?!“

Zjevně jsem nebyla jediná, která propadala panice.

A Markéta, která znovu zařvala bolestí, taky.

Začala jsem se třást po celém těle a rychle si klekla, abych jí nahmatala puls. Bolestí byla celá bílá a srdce jí pulzovalo velice slabě. Měla jsem jen krátkou chvíli na to, abych ji připravila na porod.

„Tak fajn,“ mumlala jsem, zatímco jsem si sundavala plášť a dala jí ho pod hlavu, aby se netiskla k holé stěně. Křečovitě mě popadla za ruku.

„Pokud zemřu, postarej se o moje dítě. Nedovol, aby se mu něco stalo.“

Její slova mě vyděsila, ale nenechala jsem se zastrašit. V podstatě jsem nad tím mávla rukou. „Nech toho, ty neumřeš, ano? Jsi silná, Markéto, zvládneš to.“

„Ty to děvče znáš?“ ozval se za mnou král, který se třásl po celém těle. Zjevně strachem?

„Ano, znám,“ odsekla jsem. „A kdybyste mě raději nechal pracovat.“

„Anno, od toho tu máme porodní báby a -“

„To děvče porodí do necelé půl hodiny! Nemám času nazbyt, abych sháněla nějakou porodní bábu nebo doktory. A ano, patří sice k služebnictvu, ale já pomáhám lidem, Výsosti. Pro mě jsou všichni rovni,“ reagovala jsem na jeho zděšené pohledy, ale nevnímala je příliš dlouho. Díkybohu, prádlo, které nesla v koši, bylo čisté a já začala vytahovat všechna prostěradla, abych jí pomohla.

O porodu jsem toho věděla zatraceně málo. Máma mě rodila sice přirozenou cestou, ale s Vicky měla komplikace, takže musela císařským řezem. Zdálo se, že moje sestřička byla pěkný pařez, když se narodila. Jenže tady jsem o císařském řezu přemýšlet vůbec nemohla. Nic takového tu neznali a ani nemohli zaživa bez řádných anestetik. To taky nevěděli, co je. Byly tedy jen dvě možnosti - buď dítě normálně porodit, nebo nechat je i matku umřít. A to já u bezcitné pradlenky nemohla dovolit.

Otřela jsem si zpocené čelo a nakázala Markétě, aby se položila trochu níž a roztáhla nohy.

„Vy jí tam chcete šahat?“ vyjekl Karel, který stál pořád za mnou, a bylo vidět, že s něčím takovým nikdy nepotýkal. Heh, já taky ne. Oba jsme měli premiéru, ale rozdíl byl v tom, že já se alespoň o něco pokoušela, kdežto on jen za mnou neklidně podupával a chytal se za hlavu.

„Veličenstvo,“ otočila jsem se na něj, ale poprvé si neuvědomovala význam oslovení. Teď mi momentálně bylo úplně šumák, jestli je král, císař, papež nebo Bůh. „Máte snad lepší nápad? Rodil jste někdy? Chcete se podělit s vaší zkušeností?“

Moje probodávání pohledem nevnímal tolik jako pohled na Markétu, která se křečovitě svíjela čím dál víc. Na prostěradle se vytvořila loužička krve. Karel ztuhl, vykulil oči a málem zapomněl dýchat.

„To je krev?“

„Ne, svěcená voda,“ procedila jsem suše a vlepila Markétě facku. Přes ruku, kterou jsem jí pořád mačkala v místě tepu, jsem ucítila, že jí viditelně slábne. Celá bílá omdlévala a já nemohla jinak, než jí jednu vrazit. Kdy jindy byla taková úžasná příležitost?

„Nestůjte tady tak a udělejte něco!“

„Co?“

„Vodu a další osušky. A taky ty porodní báby, jestli to stihnete.“

Král se k odchodu neměl. Celý se třásl, skoro jak Markéta na zemi, a vyděšeně na celou situaci zíral. Obzvlášť když pradlenka ze sebe vydala další skřek.

„Rychle, Karle!“

To ho evidentně probralo, protože sebou škubl a předtím, než se rozeběhl, zamumlal: „Ano, jistě.“

Zakroutila jsem hlavou. Mužský...

Vrátila jsem se zpátky ke stavu Markéty a kontrolovala ji. S odporem a velkým přemáháním jsem sundala její sukni a roztáhla nohy. To, co jsem viděla, raději popisovat nebudu. Raději řeknu prostě a jednoduše, že porod měl přijít každou chvíli, ale hlavičku jsem ještě neviděla.

„Anno,“ zasípala.

„Jsem tu.“

Polkla a lapala po dechu v návalu dalších stahů. Tvář zkřivila bolestí a opět se zkroutila. Celou dobu jsem se nechala drtit její rukou, která mě bolestně svírala zhruba půl minuty. Stah přešel a opět mohla chviličku normálně dýchat.

„Proč jsi tu? Proč jsi mě tu nenechala umřít? Čím si zasloužíš moji pozornost?“

Věnovala jsem jí povzbudivý úsměv. „Přece bych tě nenechala zabít.“

„Ale proč?“

Copak to nebylo jasné? Vypadala jsem snad jako vrah? „Jsi mladá dívka a máš celý život před sebou, Markéto. A já nejsem namyšlená princezna, abych tě nechala samotnou na porod a takhle mladou.“

„Mladou? Nejvyšší věk na dítě, Anno!“ zasmála se jakoby nic a mimoděk si poplácala obrovské břicho.

Nad její poznámkou se mi chtělo zvracet. Mladou. Je jí čtrnáct let. Co já dělala ve čtrnácti letech? Ještě si hrála s barbínami a začala objevovat, že existují stvoření jako kluci. A ona, sama ještě dítě, teď měla být matkou. Neříkám, že v mém současném světě to nebylo normální. Víceméně v těch zaostalých státech a v různých etnických skupinách k tomu docházelo hned, jak dívka byla zralá. I pro středověk tohle bylo normální, ale na vlastní kůži jsem se s tím ještě nikdy nesetkala. A teď tady přede mnou ležela zpocená a křečí zkroucená čtrnáctiletá dívka, která se chystala rodit.

Podle dalšího jekotu hodně rychle.

„Už to bude, hlavně klid,“ konejšila jsem ji a v slzách se na mě přesto dokázala ušklíbnout.

„Ty jsi zase až moc stará, abys měla dítě.“

Stará? Já ti dám ty jedna malá...

Moje vnitřní zlé já toužilo znovu dát tomuhle parchantovi pořádnou facku a vymluvit se, že se mi opět zdálo, že omdlívá, ale naštěstí jsem měla nějakou sebekontrolu.

„To není tak lehký, Markéto.“

„Ty nemůžeš mít dítě?“

„Ne, já jsem -“

„Ježišimarja!“ vyjekla, jako by jinou starost než vést u jejího porodu s roztaženýma nohama se mnou téma ‚Nemít dítě či dokonce být panna ve čtyřiadvaceti je skoro protizákonné.‘ Ne, není, Markéto. A já si klidně těch deset let počkám, protože při pohledu na tohle drama po tom ani netoužím a ano, jsem panna.

„Jo a laskavě se soustřeď na sebe,“ usadila jsem ji a při jejím dalším výkřiku zkontrolovala její stav.

„Nikdy jsi nerodila, tak proč mě chceš poučovat?“

„Protože jsem starší?“ povytáhla jsem obočí. „A protože jestli nezavřeš klapačku a nezačneš už konečně tlačit, tak se z toho tvýho křiku zblázním. Takže, s chutí do toho.“

Za sebou jsem v chodbě uviděla, jak k nám běží tři lidé. Jedna sloužící, která držela mísu s vodou a vylévala jí po cele chodbě, jedna stará žena, která už sotva chodila a král, který se radši držel zpátky.

Vzala jsem si od služky vodu, od krále nějaká další prostěradla, která nesl, a vyměnila je za ty špinavé a zakrvácené. Chytila jsem Markétu pořádně za ruku a ukazovala jí rytmus dýchání. Zároveň jsem čistým kapesníkem otřela její potem orosené čelo.

„Zatlač, Markéto,“ povzbudila jsem ji, a zatímco služka čistila krev okolo, stará žena kontrolovala stav dole.

Markéta začala tlačit, až zrudla v celém obličeji a ječela po celé chodbě. Modlila jsem se ke komukoliv, aby už bylo po všem. Rychle jsem pohledem zabloudila ke králi, který těkal očima mezi námi, kousal si kůžičku u nehtu a na celý výjev hleděl v úžasu a zároveň pohoršení. Věděla jsem, co se mu teď muselo honit hlavou. Určitě byl rád, že je chlap.

Markéta znovu zakřičela a král s ní taky, přitom prstem ukázal na její klín: „Hlavička!“

Stará žena zachraplala: „Teď nepolevujte.“

A Markéta to vydržela. Během minuty snažení, křiku, potu, krve a tlačení porodila.

Okamžitě jsem si od porodní báby vzala dítě a držela ho, aby mohla přestřihnout pupeční šňůru. Usmála jsem se na to vrásčité a scvrklé, celé ještě fialové, mokré a špinavé miminko.

Markéta nadzvedla hlavu a zadívala se na mě v slzách doznívající bolesti. „Je to -?“

„Je to krásná holčička,“ prohlásila jsem nadšeně a podala jí uzlíček do náruče. Dívala se na ni tak láskyplně a vyspěle, že to najednou vymazalo všelijaké pochyby o její dětské stránce. Najednou z ní byla matka a povinnost přijala na výbornou. Byla jsem na ni a na sebe náležitě pyšná. Ale taky neskutečně unavená a plácala se po rameni, že mě nikdy nenapadlo dělat gynekoložku. Na jeden večer toho bylo k vidění až příliš.

Natož na celý život.

₰₰₰

„Byla jste velmi statečná,“ pověděl mi král hned ráno, když jsme spolu snídali v teple u krbu.

Zakousla jsem se do pečiva a přikývla. „Vy jste byl ale také statečný. Neomdlel jste, což jsem oceňovala, protože bych musela zachraňovat i vás.“

Karel se zasmál. „Ano, ale v životě jsem neviděl horší věc. Nebudu vám lhát, když řeknu, že i všelijaké usekané končetiny jsou vábivější než tohle. Co vy všechny ženy dokážete vytrpět.“

„Věřte mi, Výsosti, že je toho opravdu hodně. Ale spíš mě překvapuje jiná věc. Vy jste nebyl s Blankou, když rodila vaše dcery?“

Ruměnec, který se mu vytvořil na tváři, ostře kontrastoval s modrým oblekem, který si vzal dnes na sebe. „Ne, nebyl. Králové nesmí být při porodu. I když jsem si to moc přál, tak jsem aspoň byl za dveřmi. Ten hrozivý křik, který jsem slyšel, mi zastavoval krev v žilách. Ale následně, když se rozkřičel i jiný tvor, malý a velmi hlasitý, mé srdce shodilo balvan obav, které mělo na sobě. Do komnaty jsem vstoupil o několik minut později, kde už se na mě smála Blanka s Markétkou. Byl to její první těžký porod a já ji utěšoval, že synů budeme mít spousty. Že nás čeká ještě celý život plný radosti z našich potomků...“

Bylo to tu. Král se opět dal do beznadějného vzpomínání, odkud jsem ho vždy musela zachraňovat jen já. Většinou jsem přešla rychle na jiné téma, ale dnes se mi to tak rychle nepodařilo. Nešlo mi na mysl, proč by muž nemohl být po boku své ženy, když mu dává dítě. Ano, jistě, bylo to proti pravidlům. Ale on byl král, on ty pravidla mohl změnit nebo vytvořit.

„Jistě si teď říkáte, že je to hrozné, že nemůžu být po boku své ženy, když rodí, ale po narození Kačenky jsem si dal slib, že u dalšího porodu jistě budu. Jenže jsem se nedočkal,“ král se smutně usmál a napil se z poháru vody.

Očima jsem se dívala všude, jen ne na něj. Jakmile jsem dojedla housku, popadla jsem ho za ruku a vlekla do malé komnaty, kde ležela v peřinách vyčerpaná ale nesmírně šťastná Markéta. Uprosila jsem krále, aby jí přenechal místo na jednu nebo dvě noci. Neměl proti tomu žádné námitky.

„Anno,“ oslovila mě hned u dveří se širokým úsměvem. Viděla jsem, že drží miminko přitisknuté u hrudi. Kojila ho.

„Omlouvám se, přijdeme později -“

„Ne, to je v pořádku!“ vyhrkla hned a volnou rukou ukázala na místo u postele. Její komnata byla velmi útulná, ale čistá a příjemná. Přisedla jsem si na vrzavou dřevěnou postel s tvrdou matrací a nechala si stisknout její ruku. Miminko párkrát zakvičelo.

„Anno, ani nevím, jak ti mám poděkovat. Opravdu bych zemřela, kdybys mě tam nechala jen tak ležet. Jak se ti mám odvděčit? Co bych mohla pro tebe udělat?“

S úsměvem na rtech jsem zavrtěla hlavou. „Jsem ráda, že jste obě v pořádku, a to mi stačí. Přivedla jsi na svět zázrak, ale zvládla jsi to také sama.“

Dítě se odtáhlo a Markéta si upravila živůtek. Holčička měla nazrzlé vlásky a velké černé oči. Byla ale opravdu nádherná.

„Nechceš si Aničku pochovat?“

Překvapeně jsem se na ni podívala. Zubila se na mě a král, který stále postával u dveří, se na celý výjev díval s patřičným dojetím. Opatrně jsem si svou jmenovkyni vzala a přitiskla k sobě. Byla tak malinká - drobnými prstíky hrabala ve vzduchu a hledala cokoliv, čeho se bude moci chytnout. Našla můj pramen vlasů a lehce za něj zatahala. Myslela jsem, že se mi roztrhne od toho úsměvu pusa.

„Byla bych moc ráda, kdybys jí šla za kmotřenku,“ prosila mě.

Zarazila jsem se. „Já jsem - no, víš, já -“

„Anna se jí jistě ráda stane. A já dám malé požehnání. Křest může proběhnout již zítra, pokud si budeš přát, Markéto.“

Pradlenka se celá třásla štěstím. „Veličenstvo, ani nevíte, jaká to pro mě bude čest.“

„Rád vyhovím.“

Vrátila jsem jí malou Aničku do náruče a nechala je v klidu odpočívat. Král se na mě v chodbě otočil. „Byla bys skvělá matka, Anno.“

Tentokrát jsem neucukla a dívala se do jeho jiskřivých hnědých očích. Prosil mě jimi, abych už vyřkla svůj verdikt. Aby už konečně mohl chystat přípravy na svatbu a korunovaci. Palcem mě jemně pohladil po bradě a následně po tváři. Rukou mi pak zajel do vlasů a jemně mě hladil. Blaženě jsem přivírala oči a nechala si vtisknout polibek na čelo.

Jeho královská Výsost odešla mlčky do svých komnat a zanechala svou věrnou služebnici Annu celou roztouženou a beznadějnou na chodbě.

₰₰₰

„Já se snad zblázním!“

Trhla jsem sebou, myšlenkami stále ještě myslící na všechny klady a zápory nad svatbou mě a Karla IV. a s rukama spojenýma u pasu, smála jsem se Mariinu vykulenému pohledu, kterým si prohlížela celou komnatu. Při světle svíček a ohně z krbu vypadala skutečně velmi romanticky.

Rukama zašmátrala pod krkem, aby si odepnula proděravěný plášť, nechala ho spadnout na zem a vrhla se do měkké postele, kde se hlasitě, ale přidušeně zasmála. Sundala jsem jí zablácené střevíce, aby mi čisté prostěradlo nezmazala ještě víc.

„Božínku, ty se musíš mít jak princezna!“

Chtěla jsem jí odpovědět, ale zarazila mě: „Ne, počkej. Ty už jí vlastně jsi.“ Hlasitě se rozesmála, jako by řekla něco velmi vtipného, ale já její pocity chápala. Taky jsem jančila, když jsem se tu ocitla poprvé.

Natáhla jsem se k ní a společně jsme se dívaly na dřevěný trámový strop. Dýchala klidně a pomalu, s velkým úsměvem na tváři. Do hrobového ticha zašeptala: „Taky chci takovou matraci. Nemůže mi král taky takovou opatřit?“

Zasmála jsem se a za smíchu ji vytáhla na nohy. Bylo na čase, abychom se začaly chystat na ples. Komnata pro hosty, která se nacházela nedaleko od té mé, a ve které měla dnešní noc strávit, se jí zalíbila kupodivu ještě víc. Rozplývala se nad každým kouskem nábytku a při pohledu na vanu, kam nalily mé dámy několik lahviček olejíčků a připravené pomoci stály opodál, zavýskla.

„Voda!“ vykřikla, beze studu se okamžitě svlékla a vrhla se střemhlav do vody, až to kolem zacáklo. Letizia s Gizelou vypukly v smích, ale Maria si to užívala. A já při pohledu na ni, jak se v ní čvachtala.

Zatímco ji moje dámy pořádně drhly všemi olejíčky a šampony, které jsme měly k dispozici, vybírala jsem jí šaty, ve kterých by skutečně vypadala nádherně. Měla jsem jich slušnou hromadu a s Mariou jsme měly celkem stejnou velikost, možná byla v pase útlejší, ale křivky výrazné měla taky. Nakonec jsem zahrábla do truhlice trochu hlouběji a vytáhla šaty, které jsem rozhodně ještě nenosila. Byly červené a velmi dlouhé, vzadu se táhly do vlečky, rukávy byly volného dlouhého střihu a pase, na ramenou a v živůtku zdobené zlatými nitěmi s ornamenty. Tkanice, kterou se zavazovaly, byla také zlatá. Vybrala jsem jí k tomu červené střevíce ve stejné barvě a rubínový šperk, který jsem našla ve své pokladnicemi s náušnicemi v sadě.

Jakmile jsem byla hotová s vybíráním, pokračovaly jsme s procedurou. Mariiny vlasy, které měla obvykle svázané v copu tak, že jsem je skoro nevnímala, jsem na prstu natáčela do malých kudrlinek, které se ještě mokré krásně zvlnily. Pomohla jsem jí do šatů a utáhla pořádně korzet, aby měla výrazně útlý pas, ale mohla dýchat. Na ten jsem si kupodivu sama zvykla rychle. Zjistila jsem, že jí padnou jak ulité, obzvlášť když si obula střevíce a ozdobila se šperky. Pořádně jsem ji nalíčila a navoněla a vlasy ozdobila jemnou zlatou čelenkou. Byla jsem unavená, ale řádně spokojená. A sama Maria se nemohla na sebe v zrcadle vynadívat.

Dotkla se ho a s pootevřenými rty se dívala na každičký detail a uhlazovala si sukni. Přistoupila jsem k ní a opřela si bradu o rameno: „Tak co, ještě si myslíš, že v tobě není skrytá princezna?“

„Anno,“ otočila se ke mně a políbila mě na obě tváře. „Ani nevíš, jak jsem šťastná! Ale co si o mně všichni pomyslí? Že jsem tě vystřídala? Co když mě požádá o ruku nějaký vévoda a pak zjistí, že jsem jen holka z krčmy?“

Umlčela jsem ji. „Kdyby se tak stalo, řeknu králi, aby dohlédl na tvé povýšení do šlechtického stavu. Jeho Výsost pro mě udělá cokoliv, Mario. Nevím, jestli je to z lásky, nebo že by si mě chtěl získat a opravdu si mě vzít,“ mluvila jsem a neuvědomila si, že v místnosti stále postávají mé dámy. Zakryla jsem si pusu dlaní a podívala se na ně, jak si zaujatě s vykulenýma očima něco špitají. „Ven!“ nakázala jsem rozhodně a měla na sebe vztek, že jsem to před nimi řekla. Teď se to jistě roznese po celém hradě, pak do Prahy a nakonec po celé zemi. Už jste spokojený, Veličenstvo? Protože po tomhle vás odmítnout už asi nebudu moct.

Maria mě uklidnila mávnutím ruky. „Bez urážky, Anno, ale jsou to jen hloupé služky. Sice to možná vyzradí ostatním, ale nic si z toho nedělej, naopak - buď ráda, že tě Jeho Veličenstvo požádalo o ruku!“

„Jenže ty to nechápeš!“ vyhrkla jsem, až sebou cukla. Pokračovala jsem šeptem: „Nemůžu si ho vzít, Mario. Prostě to nejde.“

„Ale proč? Pořád se mi to, Anno, snažíš vysvětlit, ale nikdy to neuděláš. Já vím, že jsi byla od začátku zvláštní... myslím, že jsi se přede mnou objevila jak blesk z čistého nebe,“ koktala, když jsem naklonila hlavu na stranu. „Ale pak jsi byla jak anděl, jak boží zázrak a -“

„Fajn, to stačí,“ přerušila jsem ji a odvrátila hlavu. „Mario, nejsem boží zázrak. Ne já. Ale tohle.“ Z živůtku jsem vyndala schovaný stroj času a zvedla ho do vzduchu.

Vyprávění o středověkém porodu bylo pro mě sakra těžké napsat :D Děsím se toho jednou sama, takže jsem spíš brala zkušenosti z filmů a tak. Tak doufám, že se kapitola alespoň trošku líbila :) Příště se můžete těšit na reakci Marii a ples. Annie bude taky dělat překladatelku mezi králem a anglickým vyslancem. :)

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpátky do minulosti - 20. kapitola: