OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zpátky do minulosti - 19. kapitola

19.02.2015 (15:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1268×

S rukou, kterou stále držel blízko svých úst, klekl na jedno koleno a já si až nyní všimla jeho jasných zamilovaných jiskřiček v očích. S pootevřenými rty jsem čekala na větu, kterou mi chtěl říct.

„Má lásko, má Afrodito, má milovaná Anno, přijmeš tuto úlohu a staneš po mém boku jako má manželka a česká královna?“ Políbil mi ruku a pak dodal: „Vezmeš si mě, krále českého Karla?“

19. kapitola

Kdyby mi někdo řekl, že se dostanu do minulosti, do Česka, do 14. století, ke králi Karlu IV., budu jeho nejmilovanější dáma, pojede mi ukázat svůj hrad a při západu slunce na stráni, kde člověk viděl široko daleko jen božskou a ničím nenarušenou přírodu, a sám král bude ještě klečet na kolenou a ptát se mě, jestli se stanu jeho ženou, jeho královnou, asi bych osobně toho člověka dovedla na psychiatrii a dohlédla na to, že se pořádně o něj postarají.

Po tomhle bych se ale za ním vrátila a omluvila se mu velkou čokoládou. Nebo radši něčím jiným, protože bych ji stejně snědla.

No, ale zpátky ke králi. Srdce se mi prudce rozbušilo a moje tělo se rozdělilo na dvě poloviny. Ta jedna jásala, poskakovala kolem a vrhala se mu do náruče, ta druhá však zůstávala zaraženě zírat a v duchu nadávat do všech fyzikálních a dimenzních zákonů, které mě sem přivedly.

To není dobrý. To vůbec není dobrý. Chtěla jsem být po jeho boku, ale spíš jako přítelkyně, možná milenka a jeho nejdražší, prostě to, jak jsem byla doposud, ale jako královna jsem sebe rozhodně neviděla. Umřu tady v minulosti a z nebe se budu dívat, jak se děti učí, že královnou se stala chudá a prostá dívka Anna Cowellová, s tajemnou a neznámou minulostí. Nebo radši, ehm, budoucností. Hezká představa.

Ne, tohle bylo až moc špatně a já to potřebovala zarazit.

S historicky největším překonáním jsem položila druhou ruku na naše ruce, které svíral a stále se mi díval do očí. Měl je trochu přimhouřené, protože mu do nich svítilo slunce, a v jeho záři hrály zlatými odlesky hnědé.

„Výsosti,“ zašeptala jsem jemně, ale jistě. „Odpusťte, ale tohle je na mě... já nevím, musím si to... omlouvám se, ale teď vám svoje rozhodnutí neřeknu. Známe se tak krátce, nemohu jen tak říct „ano“, i když bych to ráda řekla. Teď je to prostě... není na to ještě vhodná doba a já si to musím... rozmyslet. Promiňte.“

Za celé mé koktání a nesouvislé věty bych si dala facku. Pořádně velkou, a pak se rozbrečela, protože Karlovi se úsměv pomalu začal stahovat a vystřídalo ho zaražené lapání a nepochopené pohledy.

Jasně, král se neodmítá. Jenomže já nejsem zdejší a po tomhle životě vážně netoužím.

Možná.

„Aha.“ Jeho hlasité polknutí bylo jak hrom. Trhla jsem sebou a rychle si klekla, stále držíc naše dlaně.

„Veličenstvo, dejte mi čas, jen nějakou dobu na rozmyšlenou. Měl byste si uvědomit, že jsem stále prostá dívka, a co na to řeknou asi lidé, když byste si mě vzal? Které území a jak velké bohatství vám můžu nabídnout? Nic. Mám jen sebe, sebe samou.“

Viděla jsem, jak se mu oči zalily slzami, které se snažil zahnat rychlým mrkáním. Očividně ani král nikdy neplakal.

„Jistě, Anno. Já vám rozumím. Ale mějte na paměti, že po ničem jiném než po vás mé srdce netouží. Jste pro mě vším - kráskou, bohatstvím i celým světem. Netoužím po ničem jiném, než abych byl šťastný se ženou, kterou miluji. A doufal jsem, že jste to třeba vy...“ Poslední slova nechal vyplynout do prázdna.

Zajíkla jsem se nad královými slovy, ale pořád to ve mně nevyvolalo pocit jistoty, že je to můj osud. Jako omluvu jsem políbila jeho dlaň a přitiskla si ji ke tváři. „Já vím, Výsosti, o své lásce k vám také nepochybuji.“

„Dobře.“ Zdálo se, že ho moje slova uklidnila, protože se opět trochu usmál, již však ne tak veselým úsměvem a bez radostné tváře. Uvnitř ho to muselo bolet. Hodně. „Nechám vám času, kolik si budete přát. Ale netrapte mě dlouho.“

Vykouzlila jsem svůj nejkrásnější a nejupřímnější úsměv a přikývla. Nechala jsem si pomoct na nohy a čistila si špínu od trávy a bláta. Karel se protáhl a rozhlédl se kolem.

„Myslím, že bychom se měli vrátit dřív, než nás všichni začnou hledat a mít o nás strach.“

Mojí jedinou odpovědí bylo přikývnutí a nešťastný pohled do prázdna. Upravila jsem si živůtek a prsty pohladila stroj času. Zatím jsem se nemohla vrátit domů. Měla jsem tu nedořešené záležitosti, které jsem potřebovala urovnat.

₰₰₰

Vraceli jsme se na koních snad celou věčnost. Zatímco se obloha pomalu zatahovala a spustil se ohromný liják, král byl trpělivý, když nás nechal jet krokem. Zuby mi drkotaly, ale nestěžovala jsem si. Radši bych nastydla, než spadla z koně a něco si zlomila. Moje šikovnost byla už dávno známá.

K hradu jsme dorazili zhruba o hodinu později a naproti nám už přiběhlo zhruba tucet strážných, sluhů a štolbů. S omluvami a výmluvami nešetřili, ale král je jen podrážděně odehnal a vydal se dovnitř. Ani se na mě nepodíval.

V naší komnatě jsem nalezla jen Letizii s Gizelou, které mi pomohly ze šatů do vařící vany. Zjevně čekaly, že budu příjemná, protože jsem strávila hodiny s králem sama, ale když viděly mé pohledy do prázdna a třesoucí se tělo, zjevně raději zůstaly zticha s vážnými výrazy. Poprvé jsem jim byla vděčná, když mě umyly ony, protože jsem nebyla schopna zvednout ani ruku.

Zabalily mě do jemného plátna a sušily mi celé tělo. Až teprve tehdy jsem je odehnala, že už se do večerních šatů, ve kterých jsem se měla vydat na hostinu, obléknu sama. Jakmile se však za nimi zavřely dveře, svalila jsem se do jemných kožešin a peřin královy postele a nechala téct proudy slz. Pěstí jsem naštvaně bouchala kolem sebe a vyčítala si, že jsem přeci jen neřekla ano. Co by se stalo? Došlo by ke korunovaci tak rychle, že bych nestačila zmizet? Mohla bych jediným slovem změnit své dějiny?

Ne, odpověděla jsem si, když jsem si navlékala perlové náušnice a jemným pudrem zakrývala zarudlá víčka od pláče. Vymluvila jsem se na čas na rozmyšlenou, což bylo v pořádku. Pořád jsem byla dáma a u krále měla vysoké postavení, takže jsem měla snad i právo nerozhodnout se ihned. Ano, udělala jsem dobře. Pokud mě touží mít jako svou manželku, musí respektovat má přání.

Horší ale bylo, jestli jsem respektovala já jeho.

Celou hostinu jsem víceméně promlčela. Ze zdvořilosti jsem prohodila pár vět s purkrabím nebo jeho manželkou, ale jídla se ani nedotkla. Pohledem jsem se neustále dívala na krále, který hypnotizoval svůj talíř a své oblíbené křepelky na víně se ani nedotkl. Párkrát vycítil, že se na něj dívám, ale na mé povzbudivé úsměvy nereagoval. Za celý večer netancoval ani s jednou dámou, přestože na něj stála fronta.

Jako jedna z prvních jsem se omluvila a vrátila se zpátky do ložnice. Svlékla jsem si nevyužité krásné levandulové šaty a oblékla si bílou jemnou košili. Vlasy jsem si zapletla do volného copu a v jemných pantoflíčkách cupitala po komnatě. Neměla jsem hlad, ale nemohla jsem ani spát. Přitáhla jsem si židli ke krbu a dívala se na hořící plameny. Přála jsem si, aby mi dal znamení. Kdokoliv, kdo mohl.

Dveře se se skřípěním otevřely a já jsem vyděšeně naskočila. Mezi nimi stál král a díval se na mě překvapeně, skoro jako by si neuvědomoval, že sdílíme společnou komnatu.

Hrobové ticho kromě zvuků z krbů bylo ohlušující. Srdce se mi rozbušilo a pomalu jsem se zvedla na nohy. Musela jsem se přidržovat něčeho, jinak bych upadla. Stál proti mně vzpřímeně, ale dýchal zrychleně a ruce tiskl v pěst. Chtěla jsem mu něco říct, cokoliv, co by ho dokázalo uklidnit, ale než jsem stačila pootevřít rty a vydat z nich hlásku, otočil se na patě a hlasitě práskl s dveřmi.

Klesla jsem opět do křesílka a znovu se rozplakala.

O několik minut, možná hodin, později mě trochu probudil jemný dotyk mužných rukou, zvednutí do náruče a následně přenes přes celý pokoj až k posteli. Ten cizinec mě nezapomněl přikrýt a ujistit se, že jsem v teple. Jako poslední dotyk jsem vnímala, jak mě jemně, ale skoro bojácně pohladil po vlasech.

Přát si, aby to byl král, by byl jen sen.

₰₰₰

Probudil mě neskutečný chlad ze strany mého levého boku. Rozespale jsem zvedla hlavu a zjistila, že spím na jedné straně odkrytá a na druhé zabalená do peřin. Chlad od studených zdí hradu se mi zabodával do kůže jak ostří dýky.

Drkotajíc zuby, rychle jsem se zabalila a mžourala po komnatě. Okny už prosvítalo denní světlo, ale po králi či jakékoliv komorné nebyla ani stopa. Na chvíli jsem přikryla i hlavu a vdechovala tuhle vůni látky, která až smrděla středověkem. Na můj nos to byla jak droga.

Po několika minutách jsem se konečně rozhodla vstát. Dohrabala jsem se ke kraji postele a zívala tak, že bych tam nacpala celý sud vína ze včerejší hostiny.

Chtěla jsem dojít ke dveřím a zavolat na kohokoliv, aby mi pomohl s přípravou a oblékáním, ale v momentě, kdy jsem udělala pár kroků po něčem až moc měkkém, tušila jsem, že jsem asi někoho zašlápla.

„Jauvajs!“

„Au!“

Nečekaně jsem se svalila na zem na teplý koberec do náruče samotného krále. Zíral na mě, víčka měl ještě skoro zalepená a mžoural rozespale kolem sebe. Úžasnou náhodou jsem mu spadla na hrudník a poraženě se k němu tiskla.

„Anno, co tady -“

„Omlouvám se,“ vypískla jsem a chtěla se sbírat na nohy, ale zamotala jsem se do jeho deky ještě víc.

Sykal bolestí a mírně se nadzvedl. „Anno, já jsem -“

„Co tu děláte?“ okřikla jsem ho, jako by byl nevychovanej sluha, který se vloupal do ložnice královny. „Myslíte si, že na mě celej večer nepromluvíte a pak si budete hrát na nevinného a hlídat u mé postele? Co to mělo včera znamenat?“

V naprostém úžasu zamrkal, zaklonil hlavu a zasmál se. Zírala jsem mu do obličeje, který se začal culit a smát ještě víc, a já poraženě svěsila hlavu a smála se taky. Než jsme se uklidnili, myslela jsem si, že se počůrám.

„A pak kdo je tady král, Anno. Abych byl upřímný, myslím, že jste první člověk, který si na mě toto dovolil. A u kterého mi to ani nevadilo,“ dodal s úsměvem a odhrnul mi vlasy z obličeje. „Omlouvám se za ten včerejšek.“

Skoro jsem pod dotykem jeho ruky zapředla a přikývla. „I já se omlouvám.“

„Asi jsme si... jak to říkáte... kvit?“

Zazubila jsem se. „Ano, Veličenstvo.“

„Dobře, ehm, Anno -“

„Já vím, Výsosti, už to dělat nebudu.“

„Ne, já jsem...“

„Vážně jsem to přehnala, jsem ráda, že jste tu byl se mnou,“ usmála jsem se na něj a král si jen povzdechl a zakroutil očima.

„Anno!“

„Ano?“

„Držíte mě na nevhodném místě.“

Chvíli jsem přemýšlela, o čem to mluví, ale když jsem se podívala na divně zamotané ruce položené v jeho klíně, studem jsem málem vyjekla. Rukama jsem ucukla a král si viditelně oddechl.

„Omlouvám se,“ zašeptala jsem se sklopenou hlavou a raději se rychle postavila.

Karel se mírně podrbal ve vlasech a pobaveně se na mě z lehu culil. „Ne, že by mi to nebylo příjemné, ale spíš jste se o mě opírala, to já mám radši jiné věci.“

Annie, vážně, co to proboha děláš?

Vymotal se z dek, stoupnul si vedle mě, ospale se protáhl a jemně mě štípl do tváře. „Když se červenáte, jste neskutečně roztomilá.“

Roztomilá? Děkuju všem, kteří se podíleli na dělení genetiky mezi tmavší pletí táty a světlé, skoro albínské pleti mámy. Vážně, díky za to, že jsem bílá jak stěna a červená vypadám jak před infarktem. Děkuju!

Královo podivně normální chování, které bylo jak při starém, jsem nekomentovala a sledovala, jak si svléká bílou košili, ve které spal, a bere si jinou. Myslela jsem, že se pode mnou tvoří louže ze slin. Obzvlášť když si bral kalhoty. Normální holka by zírala jak vyjevená, ale já otočila hlavu a jeho směrem jen zvědavě pomrkávala.

Neřád jeden, to mi dělá schválně.

„Kdybyste se místo toho pokukování oblékala taky, Anno,“ navrhl, když si zapínal pásek u kalhot, a podíval se na mě zvědavým pohledem.

Trhla jsem sebou a rozhlédla se po místnosti. Letizia s Gizelou mi připravily druhé cestovní šaty v krémové barvě. Měla jsem k nim i krásný klobouček. Hladila jsem látku a potichu si broukala písničku.

Pootočila jsem hlavu ke králi a zjistila, že se opírá o židli se složenýma rukama a tajemným úsměvem si mě prohlíží. Ukázal na šaty. „Já čekám, má drahá. Nestyďte se.“

To se mám jako svléknout? Před ním? Prokrista, nechci se svlékat ani před holkami, natož před chlapem - tedy chci říct - králem.

„Soukromí mi nedopřeje, Veličenstvo? To je proti etiketě. Dokud nejsme svoji, nebudu se vám tu producírovat jak nějaká... kurtizána.“ Málem jsem řekla běhna.

Myslím, že spíš než jeho manželkou jsem se mohla stát osobním šaškem. V životě jsem totiž neviděla, že by se král smál jindy než se mnou. Vždycky tak krásně zaklonil hlavu a ohryzek mu na krku výrazně poskakoval. Přebíhal mi z toho mužného zvonivého smíchu mráz po zádech.

„Ale jistě,“ mávnul rukou a naoko se uklonil. „Jen si pospěšte, má Afrodito, protože se musíme vrátit brzy do Prahy. Čekají mě povinnosti, tak bych rád cestu zvládl ještě dnes.

Ještě dnes? Tak to chci vidět.

„Dobře.“ Král po mně naposledy střelil culivým pohledem a opustil komnatu. Spěšně jsem se oblékla a dávala si pozor, aby mě nikdo nešpehoval.

Než jsem byla hotová, uplynulo dvacet minut a já opět skoro jako poslední přiběhla na nádvoříčko, kde se všichni šlechtici připravovali, kupodivu všichni rozespalí a s kocovinou. Zjevně jsem byla s králem jediná, která nepostřehla milenecké vášně na hradě.

„Anno, moje drahá, Lavande čeká támhle,“ král za mnou přiběhl a ukázal na moji klisnu, kterou vedl jeden štolba. Jak jsem si všimla, ostatní vedli také koně, pro každého jednoho.

Měla jsem pocit, že jsem přirostla k zemi, protože král se mnou nemohl pohnout. Povzdychl si a jemně mě chytil za ramena. „Musíš to zvládnout, lásko. Takhle jinak neodjedeme.“

„Na koni?“ vyjela jsem na něj znovu a neuvědomila si, že se na nás všichni dívají. „Víte, jaký z nich mám strach. A teď v nich mám sedět celý den?“

Král se nervózně ošil a sklonil hlavu. Už jsem se pomalu začala radovat, že jsem vyhrála, ale když se mi podíval sebejistě přímo do očí, bez úsměvu a kamenným výrazem, spíš to ve mně vyvolalo hrůzu a nucené kývnutí, že teda pojedu.

Dupla jsem si, že nepojedu v dámském sedle, ale obkročmo, jinak bych to nevydržela.

S politováním jsem sledovala naložené vozy plné surovin a říkala si, že bych se raději mačkala mezi pytli brambor než na dvoumetrovém zvířeti, u něhož mám šanci, že se za těch třicet něco kilometrů do Prahy zabiju. Zvlášť když se zavelí, že se třeba pojede rychleji.

Opět jsem vyrazila skoro jako poslední, ale tentokrát mi to nevadilo. Pravidelný rytmus klusání koně mě začal uspávat a já na sedle klimbala. Připadalo mi, že jsme jeli jen pár minut, ale král moji domněnku vyvrátil.

„Už jsme skoro v Praze,“ zajásal mi do ucha, až jsem se vyděšeně napřímila a málem se uhodila čelem do nastražené větve stromu.

„Skvělé,“ vydechla jsem potěšeně a nadějně se začala rozhlížet po místu. Vyjeli jsme z lesa a dostali se k polím, za kterými začínalo houstnoucí hromádka vesniček, které pomalu přecházely v hlavní město. Příroda byla fajn. Ale pěšky, na kole nebo v autě. Tahle koňská romantika dělala smradlavé koblížky.

Byla jsem tak zaujatá prohlížením, že mi uniklo, jak král popohání koně do čela průvodu. Popadla jsem otěže a mlaskavým zvukem donutila svoji klisnu pracovat rychleji. Jaké štěstí bylo, když na moje prrrr zpomalila a přešla do rychlejší chůze.

„Výsosti?“ zeptala jsem se nesměle a pozorovala jeho smějící se tvář a zdviženou levou ruku, kterou mával svým poddaným. Na tohle bych se mohla s popcornem v ruce koukat hodiny. Byl tak majestátní. Tak urozený. Tak nádherně dokonalý. Prostě úžasný král, který měl vládnout ještě dalších sedm set let. Na nápoji nesmrtelnosti bych v jeho případě nešetřila. Karlíček jako prezident by byl super. Spíš bych se bála, jestli nezůstanou středověký metody. Teď jsem ale držela v ruce jen otěže a mohla jsem se tak akorát přiblble usmívat a čekat, než mě začne vnímat.

„Ano, má lásko?“ Teď jsi přešel na lásko? Aha, tak to už jsme hodně daleko. To ranní svlékání, skoro zasnoubení... páni, na první měsíc, je to fakt dobrý, protože můj nejdelší vztah vydržel čtyři měsíce, ale na víc než líbání a mazlení jsme se nedostali. Takže jo, tebe bych brala na dýl.

„Mohla bych mít na vás prosbu?“ zašeptala jsem a sledovala, jak se ke mně překvapeně s vřelým a upřímným úsměvem otáčí. Takhle zářit štěstím jsem ho neviděla už hodně dlouho. Naposledy... včera odpoledne.

„Ale jistě, co by to mělo být?“

Odkašlala jsem si. „Vzpomínáte si na Mariu? Dceru krčmáře? Tu dívku, která mi byla celkem podobná? Pracovala jsem u nich jako pomocnice a zachovali se ke mně velmi pěkně, ráda bych ji někdy přivedla na hrad a seznámila ji s nějakým... pánem. Je milá a krásná, jistě by se někomu líbila.“

Králi zasvítilo pochopením v očích. „Jistě, vzpomínám si. Málem jsem si ji odvezl místo vás.“

Rozhořčeně jsem ho probodla pohledem, ale Karel se jen uchechtl. Málem jsem ho praštila po ruce. Kdybych se tak nebála na koni, rozhodně bych ho i předjela.

„Víš přeci, že jsi má jediná, Anno. A už navždy budeš,“ obratně se ke mně naklonil a krk mi ovanul teplým dechem. Pootočila jsem jeho směrem hlavu a zjistila, že jsem jen kousek od jeho úst. Jen nepatrný kousek a políbila ho. Před celým zástupem šlechticů a rozjásanými poddanými. No, to by mi tak chybělo.

Mlčela jsem a dívala se před sebe, jestli mi svou odpověď nějak rozvede. Naštěstí se tak stalo.

„Máte příležitost ji pozvat na ples, který se bude konat již zítra. Přijede vyslanec z Anglie, možná si vás bude pamatovat. Touží totiž o audienci, aby vyjednával sňatek se mnou a princeznou Isabelou, jestli ji znáte. Jaká je?“

Ples? Zase? Zítra? Vyslanec z Anglie? Sňatek? Princezna Isabela? Najednou tu bylo na mě až moc informací a otázek. Cukla jsem sebou a nervózně těkala očima po vhodné odpovědi.

„Princeznu Isabelu jsem viděla jen jednou, a to jako malé děvče. Byla... půvabná, ale už si na ni moc nepamatuji. Jenom proto, že můj otec byl královský písař, neznamenalo to pro nás jako děti, že můžeme u dvora zůstávat dlouho. Vždy jsme chodili otce navštívit, z dálky párkrát viděli krále a jeho nejbližší. Ale to bylo tak vše, Veličenstvo.“

„Měl jsem za to, že jste tancovala s anglickým princem.“

Do kurníku! Ty moje pitomý pohádky, které jsem si vymýšlela. Ani já neměla takovou paměť, a to jsem nebyla stará.

„Myslím, že to byl anglický princ. Král tehdy uspořádal maškarní ples a nevím, jestli by byl rád, aby chudé děti chodily na jeho zábavu pro urozené. Tehdy jsem měla masku a princ byl pověstný svým neuměním tančit.“

Jako odpověď to pro krále stačilo, protože se opět rozesmál. „Dobrá, má drahá. Zdá se, že vyprávění vyslance bude přesnější, pokud ho vůbec bude třeba, aby vyjednával sňatek, po kterém netoužím.“ Mrkl na mě a já odvrátila hlavu. Jeden den nestačil k tomu, abych mu řekla, že se stanu českou královnou. „Co byste si tedy přála?“

Konečně. „Ráda bych navštívila svou drahou přítelkyni. Teď, když se vracíme. Bylo by to možné?“

Jako odpověď zavolal král na stráže, aby pokračovali s průvodem dále do hradu a postarali se o pohodlí dvora. Jeho královská Výsost a drahá přítelkyně Lady Anna musí ještě něco vyřídit.

Koně přidali do trysku a v uličce odbočili na opačnou stranu. Z koně jsem si projížďku užívala mezi pražskými uličkami ještě víc - přestože bych to do sebe nikdy neřekla. Lidé uskakovali stranou a uctivě zírali na bohaté pány, kteří se tu prohánějí jen tak mezi chudými poddanými. Přestože jsem se na všechny světové strany usmívala, přitáhla jsem si plášť víc k tělu a stáhla kápi více do obličeje. Nemuseli nás poznat úplně všichni.

Krčma U Bohémů vypadala přesně v takovém stavu, jako jsem ji opouštěla. S rozdílem, že již zevnitř bylo slyšet, jak moc mají v předvečer plno.

Seskočila jsem z koně a podala uzdu králi, který je zavedl blíž ke dveřím a šikovně je přivázal. Nesměle jsem postávala před dveřmi a hryzala se do rtu. Co jí řeknu, až ji uvidím? Co řekne ona, až uvidí mě v těhle šatech? Jen díky ní jsem se setkala s králem.

Chtěla jsem otevřít, ale vyřešila to za mě dvojnice mé mladší sestry. Ve tváři se jí objevil ohromný úžas, který vystřídal úsměv tak široký, až jsem se málem dojetím rozbrečela. „Anno! Ty ses vrátila!“ Maria se ke mně tiskla, až jsem měla pocit, že přes ty naducané šaty mi rozdrtí a kosti, ale bylo mi to jedno. Mačkala jsem ji taky a dojetím mi opravdu skápla jedna slza.

„Samozřejmě, že vrátila. Nemohla jsem jen tak zmizet. Musela jsem tě ještě vidět.“

Nadšeně se smála, ale vypadalo to, že obsah mých slov nevnímá. Užasle si prohlížela mé šaty a pohledem zatoulala na krále, který stál celou dobu za mnou. Hluboce se uklonila. „Veličenstvo, omlouvám se, že vás tu nechám tak stát. Nechtěla jsem -“

„To je v pořádku, děvče. Jsem šťastný, že má radost i má budoucí choť. A to je pro muže nejkrásnější pohled.“

Maria otevřela pusu a já, která stála otočená zády králi, ji otevřela taky. Zaculila se a povytáhla obočí, ale já jen neznatelně zavrtěla hlavou a doufala, že jako moji odpověď pochopí, že jí to vysvětlím jindy. Situaci naštěstí dál nekomentovala.

„Nedáte si něco, Veličenstvo? Nějakou pečínku, výborné pivo nebo víno?“ otočila se znovu na krále, ale ten jen zavrtěl hlavou.

„Děkuji, jsi hodná, ale najím se později. Nechám vás tu s Annou chvíli o samotě a pak se vydáme domů.“ Poslední slovo zdůraznil tak, aby bylo jasné, že i já jsem u něj na hradě doma.

Odešel a nezapomněl po nás střelit významným a nádherným úsměvem. Obě jsme si povzdychly, ale každá z jiného důvodu.

„Je to pravda?“ zašeptala okamžitě a oči jí svítily jak jiskřičky.

Zavrtěla jsem hlavou. „Není to tak, jak si myslíš. Je to mnohem složitější a já nevím, jak mám králi vysvětlit, že to prostě nejde.“

„Proč by to nešlo?“

„Protože to prostě nejde. Nic není tak, jak si myslíš. Já jsem... vážně je to složité a já nemám tolik času, abych ti to všechno řekla.“

„Ale, Annie,“ protestovala a zaraženě hledala vhodné argumenty na můj nesouhlas. Poprvé mi řekla Annie. „Tohle jsi vždycky chtěla, ne? Byl to tvůj sen a ty bys byla jako královna nádherná.“

„Rozdíl je mezi slovem nádherná a schopná, blázínku,“ cvrnkla jsem ji s úsměvem do nosu, až se rozesmála. „Vysvětlím ti to. Ale ne teď. Důvod mojí návštěvy je, že se ti potřebuju odvděčit za to, co jsi udělala pro mě.“

Maria zavrtěla hlavou. „Ale já nechci pení-“

„Ne peníze!“ vyhrkla jsem rychle. „Zítra se koná opět na hradě bál. A já tě chci na něj pozvat a seznámit tě s nějakým hodným a milým šlechticem, který by si tě mohl vzít.“

„Ale já... moje věno...“

„O to se nestarej. Jsi má přítelkyně a já zase přítelkyně krále. Každý touží o spojence, tak doufám, že bude stát i o nádhernou, mladou a šikovnou dívku,“ mrkla jsem na ni a Maria se radostně zasmála. Zatočila se a potěšeně zatleskala.

„Ale co šaty?“

„Ty ti půjčím, mám jich hromadu.“

Zahihňala se. „Doufám, že už to nebude maškarní.“

Zaraženě jsem se zasmála. „Hehe, taky doufám.“

Objala mě a přitiskla se ke mně. „Víš, že to nemusíš dělat? Mohla jsi prostě zmizet z mého života a užívat si na hradě jako královna.“

„Mohla, ale to by udělala každá jiná. Já jsem já, Mario. Jsem chudá dívka, stejně jako ty. A jen díky tobě jsem mohla poznat, co je láska.“

Odtáhla se ode mě a znovu povytáhla obočí. „Aha, takže ho miluješ.“

Zakoulela jsem očima, společně jsme se rozesmály.

Z krčmy jsem vyšla o dalších pět minut později, kdy jsem jí dávala instrukce ohledně přejezdu na hrad. Pěšky jsem jí nedovolila jít a doufala, že mi král povolí pro ni kočár. Slíbila jsem jí, že po zítřku už nebude jen obyčejná šenkýřka Maria.

Král na mě čekal ležérně opřený o zeď domu a ve tmě po mně blýskl zářivým úsměvem. Udiveně zíral, když jsem ho požádala, abychom dojeli do paláce rychlým cvalem.

Štolbové se okamžitě chopili koní a sluhové k nám u dveří rychle přilítli, připravení splnit naše rozkazy. Oba jsme je ale odbyli, že ještě nic nepotřebujeme. Karel mě vzal kolem pasu a vedl mě chodbami směrem k mé komnatě. Právě mi vyprávěl vtipnou situaci, která se stala italskému vyslanci, když jsme uslyšeli pronikavý dívčí výkřik.

Oba jsme se na sebe podívali a rozeběhli se za zvukem. Na konci chodby v uličce jsme uviděli ležet dívku, která musela nést koš s prádlem, který se nyní válel na zemi vyklopený. Dívka se svíjela v křečích a bolestně se tiskla ke stěně. Pod bílým čepečkem jsem poznala Markétu.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se rychle a sledovala, jak se na mě dívá s poznáním, ale o nic menší uctivostí, než když jsem byla ještě chudá dívka.

Upřela na mě své červené vyděšené oči a zasípala: „Dítě... dítě přichází na svět.“

V šoku jsem si uvědomila, že budu muset zalistovat v paměti a vybavit si všechny hrůzy, které jsem prožívala s tetou, když mě hlídala a jako porodní asistentka lítala po domácnostech a nemocnicích, kde jsem viděla jen samou krev.

Polkla jsem a nasadila si neviditelné rukavice. „Tak jo, Veličenstvo,  jde se rodit.“

Chřipek teď řádí sakra hodně a já to musela zrovna schytat. Je to šílený, vstávat v horečce, ale překousla jsem to a musela jsem dát sem další kapču. =) Zítra ještě ke všemu odjíždím do Švédska za babičkou, tak se chci ve svém stavu vidět. =D Nicméně slibuju, že další kapitolku přidám za ten týden a nebudu je už tolik rozdělovat =)

Děkuju za všechny krásné komentáře, mám z nich radost =)

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpátky do minulosti - 19. kapitola: