OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zpátky do minulosti - 18. kapitola

09.02.2015 (20:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1289×

18. kapitola

„Ehm, Výsosti? Jste si doopravdy jistý? Já totiž moc ne...“

Král mě obdaroval zářivým úsměvem. „Není to vůbec nic těžkého. Jako když se naučíte chodit. To jistě zvládnete, má milovaná Anno.“

Nervózně jsem se zasmála a měla chuť zabořit obličej do husté hřívy krásné bílé klisny. V rasách jsem se nevyznala, ale zjevně byla křížená. Její heboučká srst byla na omak velmi příjemná, ale sedlo, do kterého mě král usadil, už ne. Tak trochu jsem váhala, co je lepší. Jestli to dřevěné prkýnko v kočáře nebo tohle. Možná jsem hlasovala i pro kočár.

Nervózně jsem se zavrtěla a sevřela otěže v ruce pevněji. Klisna pode mnou zadupala a mě polilo úzko. V duchu jsem se musela uklidňovat, že když pojede vedle mě král, tak mě snad tohle zvíře nezabije. Nebyla jsem si jistá. Jako malá jsem byla na Matějský, kde chodili o dost menší koníčci pořád v kruhu. Ale i tak jsem z toho měla od té doby mindrák, protože mě jeden v podstatě vyhodil ze sedla. Kromě šoku a breku, že už tohle zvíře nikdy nechci vidět, se mi nic nestalo. A ještě nám vrátili peníze.

Teď jsem si spíš připadala jak na dvoumetrovém obrovi, který se buď vzepne na zadní a shodí mě, nebo se mnou uteče hluboko do lesa a nechá krále a celou družinu daleko za sebou. Možná by potřeboval svobodu jako já.

Podívala jsem se po hromadě šlechticů a s tváří upřenou jinam jsem protočila oči.

Po seznámení s Arnoštem z Pardubic, velkým pražským arcibiskupem, který mě svým chováním, laskavostí a dobrotou velmi překvapil, mě král konečně s doslova řvoucím žaludkem vzal na oběd do své - naší ložnice, kde už sloužící přichystali stůl a panoši nám dolévali víno. Králi jsem se nedávno i svěřila, že piju raději vodu, přestože mi jeho víno velmi chutná - to abych ho zase neurazila - a on měl naštěstí pro takovou věc pochopení. Nakázal panošům, ať mi smíchají vodu s vínem, což se pak dalo pít jako sladký alkoholický džus. Se smíchem mi řekl, že takové zkušenosti měl i s Blankou.

Ten smích pak nahradil smutek.

Po vydatném obědu se mi rozhodl prozradit svůj plán na odpoledne. Všichni šlechtici, jeho zbrojnoši, já a král si vyjedeme na vyjížďku, či menší lov podle toho, zda na něco narazí, či budou mít chuť.

Kývala jsem a byla nadšená z jeho nápadu. Nechtěla jsem být v hradu zavřená, když svítí před zimou ještě sluníčko a okolní lesy dýchají dobrodružstvím. Těšila jsem se jako malá, dokud přede mě nepostavil koně. S knedlíkem v krku jsem se chtěla vymluvit, že mi není dobře, ale Karel to poznal. Prý ví, že neumím jezdit, tak se to alespoň naučím teď.

Jasně. Hned teď.

Chtěl mi pomoct do třmenů, ale dokázala jsem se jen posadit úplně obráceně. Smích šlechticů se ozýval ještě dlouho potom, co mi Karel trpělivě vysvětloval všechny věci. Byla jsem rudá jak rajče a hučelo mi v uších, ale nakonec se mi to podařilo.

Jeho šklebící tvář byla jasným důkazem, že i on si myslí, že jsem nemožná.

Sledovala jsem ho, jak se obratně vyšvihuje do sedla svého hnědáka, které mu říkal „Roi,“ což ve francouzštině znamenalo král. Jak jinak. Mé klisničce zase „Lavande.“ Tušila jsem, proč zrovna Levandule.

„Tak, připravená, Anno?“ zazubil se na mě a já se pomalinku nadechla a vydechla. Přitáhla jsem si tlustý plášť blíž k tělu a nervózně kývla.

Král udělil rozkazy a vyrazili jsme. Z brány jsme vyjeli krokem, ale pak už se přehoupli do klusu, až skoro do cvalu. Seděla jsem na koni jak prkno a hopsání na sedle mi pomalu vyráželo dech. Dýchala jsem do rytmu zvonění kopyt.

„Ne tak prkenně, má drahá, jinak to bude bolet i koně. Musíte se s ním sjednotit. Cítit ten rytmus, jeho svaly a pohyb.“ Přijel blíž ke mně a urovnával mi ramena tak, abych Lavande vycházela v pohybech vstříc. Zasmála jsem se radostí, protože mě najednou tolik nebolel zadek a přišlo mi to až příliš snadné.

„Výborně,“ usmál se král, a kdyby nedržel otěže, určitě by mi i zatleskal.

Radostně jsem se otočila zpátky a podívala se na ostatní šlechtičny. Eh, tak asi tak dobře nevypadám. Ženy se držely ještě víc vzpřímeně než muži, s bradou vystrčenou vysoko a elegantním držením loktů blízko těla. Do toho si ještě zvládly povídat.

Otočila jsem se před sebe a nasadila kyselý výraz. Král mě celou dobu sledoval a přemáhal smích.

Za chvíli se mi udělalo špatně, ale nechtěla jsem na sobě nic dát znát. Trochu jsem přitáhla uzdu, takže Lavande zpomalila a já jí za to byla vděčná. Ostatní mě sice předjeli, ale měla jsem klidnější žaludek, a to bylo zatím nejdůležitější.

Karlíček si toho, že jsem zmizela, ani nevšiml.

Užívala jsem si okolní krajinu a zhluboka dýchala čerstvý vzduch, který voněl kůrou, jehličím, mízou a udusanou hlínou. Celá směsice přírody mi dělala na mou mysl a plíce dobře. Na mysl, jako by se snášely jen ty příjemné věci a odcházely jen ty, které už jsem vidět nechtěla.

V dálce jsem viděla, že se celý průvod zastavuje. Klusem jsem se k nim pomalu blížila a projela mezi nimi až ke králi na začátku.

„Výsosti, já jsem -“

„Anno, jenom necháme koně na chvíli odpočinout a pak -“

Chtěla jsem kývnout a říct, že chápu, ale Lavande mě se zastavením neposlouchala. Tahala jsem za otěže, ale ona spíš přidávala v rychlosti. Začala jsem panikařit. „Výsosti, pomoc! Sakra, jak se zastavuje?! Pomoc!“

Otáčela jsem se za celým zmateným průvodem, jenom co se kolem nich přehnala, a král se z počátečního smíchu vzpamatoval, vyšvihl se na hnědáka a pobídl ho za mnou. Už jsem byla tak daleko, že jsem ho viděla jako šmouhu, ale o jeho jistotě a ovládání koně jsem nepochybovala.

Znovu jsem se otočila do směru a chtěla trhnout za otěže, ale vůbec mě neposlouchala, jako by byla splašená. „No tak! Zastav! Stůj! Hodná holka, prosím!“

Sehnula jsem se, abych se vyhnula větvi a mžourala do dálky. Nevypadalo to dobře. Viděla jsem konec lesa a jasné světlo. Skoro jako na konci tunelu.

Třeba už jsem umřela...

„Anno!“ uslyšela jsem za sebou hlas, který jako by byl zdálky. Díky tomu, že se za mnou Karel blížil, to tak daleko být nemohlo. Zamrkala jsem a začala se soustředit, co mi říká. „Škubněte s otěžemi doleva a zatněte paty do boků!“

Nevím, jestli se tak skutečně zastavovali koně, ale poslechla jsem ho. Jen o pár vteřin později a vletěla bych ze srázu. To by byla nádhera.

S bušícím srdcem jsem se svalila unaveně do hřívy a pak se skutálela ze sedla i na trávu. Dýchala jsem zprudka a snažila se uklidnit. Karel okamžitě seskočil z koně a oba zavedl stranou, ke stromům na okraji lesa. Dívala jsem se na krásnou modrou oblohu a přemýšlela, že už je to skoro měsíc, co jsem takhle ležela na cestě do Prahy. Tenkrát jako prostá děvečka ztracená ve spárech minulosti.

A taky málem mrtvá pod koly valníku.

„Jsi v pořádku?“ naklonil se nade mnou a král a já se na něj usmála a dotkla se jeho vlnitých vlasů, které mě šimraly na tváři.

„Díky tvé blízkosti už ano, můj králi.“

Zasmál se a svalil se vedle mě do trávy. Leželi jsme tam spolu a dívali se na krásnou modrou oblohu, přestože už muselo být méně jak deset stupňů, ale slunce nám svítilo do tváře, takže se zem nezdála tak studená. Mlčeli a nehýbali jsme snad několik minut, ale ticho prolomil šustěním v trávě, když hledal mou ruku. Jemně, ale jistě mi ji stiskl.

Podívala jsem se na jeho klidnou tvář z profilu, kterou hleděl na mraky. Pořád jsem ho tajně zkoumala a chtěla si zapamatovat každičký milimetr. Bála jsem se, že se probudím znovu v jednadvacátém století a na podobu krále zapomenu.

„Kdysi jsem takhle ležel a díval se na oblohu. Záviděl jsem mrakům, že je vítr zanese hodně daleko. Přál jsem si, aby mě zavedl tam, kam nejvíc moje srdce chtělo jít. Domů,“ odmlčel se a na chvíli zavřel oči, jako by vzpomínal. „Moje maminka mi často psala dopisy a v nich mi věnovala celé své srdce. Psala tak krásně a nadějně, že i já jsem tomu věřil. Schovával jsem si všechny dopisy do díry v podlaze. Kdyby na to otec tenkrát přišel, jistě by mě nechal zabít. Nebo by udělal něco mamince.“

„Myslíte Elišku Přemyslovnu?“ zeptala jsem se zaraženě a zírala na něj. To přece nemohl. Nemohl mu král zakazovat psát si se svou matkou...

„Ano.“ Koutky úst zvedl v úsměv, ale oči měl zvlhlé od slz. „Naposledy jsem ji viděl, když mi bylo sedm let.“

Sedm let? Tak malé dítě a už jí ho sebrali? A jeho od ní? Od své matky? To není možné.

„Váš otec byl krutý, Výsosti,“ zareagovala jsem. „Jednal s vámi nespravedlivě.“

„Přál si jen dobře vychovaného a dokonalého krále. Nikdy mu nešlo o to, aby si získal lásku syna. Věděl, že se mu země rozpadá pod rukama, ale nic se nepokusil udělat. Naopak si ještě víc půjčoval peníze a do úřadů dosazoval jen své nejvěrnější přátele. Zatímco si můj otec užíval veselého života s vínem, půjčených peněz a hromadou milenek, které si udržoval, a s kterými měl hodně levobočků, zanedbával mou matku, která pomalu ale jistě hnila na všech možných hradech. Byla to pro ni jen zlatá klec. A vždy, když se ji uráčel navštívit, otěhotněla. A z jejich manželství se narodilo sedm dětí. Živá už je jen má sestra Jitka provdaná za francouzského krále a můj mladší bratr Jan Jindřich. Který má více potomků než já.“

Znovu se odmlčel a zahleděl se do oblohy. Podívala jsem se na čisťounké nebe a přemýšlela o všem, co mi řekl. Vždyť mi vyprávěl pocity z celého jeho života! Král český a budoucí císař římský Karel IV.! Nemohla jsem uvěřit, že mi popravdě povídá svou minulost. Tohle by mi mohli závidět všichni kronikáři.

„A co vy, Vaše Veličenstvo? Co jste dělal celou dobu vy?“

Karel otočil mým směrem hlavu a palcem mi pohladil hřbet ruky. „Já byl ve Francii. Otec mě tam poslal na výchovu a také... abych uzavřel sňatek s princeznou Blankou. Mou... ženou.“

Bála jsem se, že se rozpláče, tak jsem hned vyhrkla: „Nemusíte o tom mluvit, já jen -“

„Ne,“ přerušil mě. „Chci ti to říct. Vděčím otci a svému strýci za mnoho. Díky nim jsem poznal, co je skutečná rodina a získal jsem i patřičné vzdělání. Blanku jsem poznal již druhý den po mém příjezdu. Byla roztomilé děvčátko s našpulenými rtíky, krásnými copy, které byly v kruzích pevně připevněny k hlavě a dívala se na člověka dychtivýma modrýma očima. Byla velmi drobná - jako vyspělejší neměla žádné bohaté vnady a boky, ale přesto byla nádherná. Ten večer, co jsem ji poznal, jsem i já jako chlapec měl co dělat, abych jí nevyznal lásku. Požádal jsem ji o tanec, mezitím co stála v hloučku svých dvorních dam a přítelkyň. Do této chvíle jsem neuměl francouzsky, ale zeptal jsem se přítele, zda by mi žádost o tanec nepřeložil. Přišel jsem k ní a zeptal se jí. Všechny dívky okolo vyprskly smíchy a Blanka měla co dělat, aby se ovládla. Pochopila, o co jsem se snažil, takže okřikla dámy a podala mi ruku. Zdálo se, že jsem nejen neznalec francouzštiny, ale i mizerný tanečník. Blanku jsem totiž prý požádal, zda by si se mnou vyjela na projížďku na slepicích. Můj přítel si ze mě udělal asi legraci. A při tanci jsem jí podupal nohy. I tak si mě ale zamilovala a o dva měsíce později jsme už byli svoji.

Jako děti jsme se nesměly vůbec stýkat... myslím z hlediska lože. Ale vyrůstali jsme spolu, a to nám stačilo k tomu, abychom se o sobě dozvěděli vše. Je sice pravda, že čím jsme byli starší, tím méně jsme se vídali, ale zato si uvědomovali lásku k tomu druhému. Ve čtrnácti letech byla Blanka už zralá žena a já se také cítil vyspělý. Se svými přáteli jsem se vsadil, že se dostanu do jejích komnat a dostanu alespoň polibek. Vyšplhal jsem po hradbách až k jejímu oknu a jakmile dámy odešly a ona mi přišla celá vyděšená otevřít okno, vtiskl jsem jí rty na ústa. Vyhrál jsem sázku a taky si potvrdil, že ji hluboce miluju.

Osud nás ale rozdělil. Otec si přál, abych získal zkušenosti v armádě a poslal mě do Itálie. Bylo mi necelých patnáct let, když jsem zažil svou první bitvu. A moje milovaná Blanche pobývala v Lucembursku. Dost jsem zuřil, když jsem zjistil, že musí pobývat poblíž otcovy milenky a jeho bastarda,“ poslední slovo znechuceně vyplivl.

„Jenže nemohl jsem s tím nic dělat. Když si to tak otec přál, muselo být po jeho rozhodnutí. A mezitím, co jsem získával nové zkušenosti a dospíval,“ malinko zrudl a já si uvědomila, že myslí o svůdných italských dívkách, kde zřejmě získal ty zmiňované zkušenosti, „otec dal konečně svolení, abych se vrátil domů. Domů. Dodneška si pamatuji, že jsem poprvé zmínil svůj pravý domov. Bylo mi sedmnáct let, když jsem překročil hranice a vydal se k první zastávce - Zbraslavskému klášteru, kde jsem chtěl pozdravit přítele, který se léta staral o maminku. Jenže když jsem zjistil, že zde již tři roky odpočívá, byl jsem zdrcený a nenáviděl otce. Proklínal jsem ho, proklínal jsem všechny, kteří nás rozdělili a neměli to srdce, aby mi poslali zprávu o její smrti. U jejího hrobu jsem pobyl dost dlouho, abych vymýšlel plán na pomstu.

Odjel jsem do Prahy, do zničeného hradu, který nebyl vybavený; otec dal zřejmě vše zastavit, a přesto stále dlužil šlechticům peníze. Mezitím, co si užíval radovánek v Lucemburku, přijela má milovaná Blanche. Po letech jsme se opět viděli spolu, již konečně jako dospělí manželé a milenci. Blanku vítala celá země jako novou královnu. O pár let později přijela i Beatrix Bourbonská, otcova druhá choť, která zde stále vládla jako královna. Pro ni ale žádné uvítání nachystáno nebylo, přestože čekala mého nevlastního bratra Václava. Lidé už mě brali jako krále a Blanku jako královnu.

S otcem jsem po jeho příjezdu do Čech měl mnoho potyček, neustále jsem ho obviňoval ze smrti matky a on neustále tvrdil, že ji hluboce miloval, i když byli od sebe tak daleko. Nevěřil jsem mu a stále nevěřím jeho slovům. Milující manžel se chová jinak.“

S tím jsem musela souhlasit. Jan Lucemburský byl bezohledný zmetek, který neuměl vládnout a ze všech stran měl jenom nepřátele a dluhy. Syna zanedbával, manželku zanedbával a staral se jen o své vlastní potěšení. Věřila jsem, že kdybych ho ještě za jeho života zastihla, dostal by ode mě pohlavek. I když by to byl král.

Karlovy zatnuté pěsti nepatrně povolily a pak se znovu usmál. „S Blankou jsme se učili pilně česky, přál jsem si, aby tak uměla mluvit, když je i česká královna a já kolikrát učil i sám ji. Bylo legrační pozorovat její francouzský přízvuk, ale pilně se snažila, a za to jsem ji miloval stále víc a víc. Stýskalo se jí po rodné Francii, i když jsem se jí snažil pobyt zpříjemnit jejími dvorními francouzskými dámami, různé šaty, hry, věci, co měla ráda, to vše jsem jí nechal přivézt, aby stále myslela na svůj domov.

Naše manželství se upevnilo ještě víc, když porodila mou první dceru Markétku a o sedm let později i Kačenku. Přál jsem si, abychom měli syna, ale nedařilo se. Můj otec, již skoro nevidomý, souhlasil, že pomůže Francii v boji proti Angličanům. Před dvěma lety padl v bitvě u Kresčaku. Pronesl zde slova, díky kterým si uvědomuji, že přeci jen bojoval statečně...“

„Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal,“ řekla jsem omámeně a zcela automaticky.

Karel se na mě v úžasu podíval a mírně se nadzvedl, aby na mě viděl: „Jak... jak to víš?“

Zrudla jsem a ovládla jsem se, abych si nepřikryla pusu dlaní. „No, asi jsem to už někde slyšela. Možná to říkal anglický král? Ani nevím, Výsosti.“

Děkovala jsem Bohu, že král nad tím mávl rukou a už se dál nevyptával. Opřený na loktech, začal si hrát se stéblem trávy a pokračoval: „Stal jsem se českým králem. Od této chvíle začala moje nejdůležitější chvíle v životě a doufám, že svou funkci vykonávám dobře.“ Z jeho pobaveného smíchu přešel skoro v pláč. „Moje milovaná Blanka zemřela počátkem srpna. A já ji stále vidím před sebou - její tvář, která se vždy rozjasnila, když mě viděla, vždy nádherné vlasy zkroucené ve zlatých prstýncích, které voněly po levanduli z Francie, úsměv, kterým mi zkrásněla den. Miloval jsem ji, Anno. Velmi mi chybí.“

Znovu jsem ho chytla za ruku a povzbudivě se na něj usmála. „Dočkáte se ještě lásky, Výsosti. Věřte mi.“

Jeho smutné oči plné slz se na mě podívaly jako v procitnutí. Nepatrně rozjasnil tvář a rychle si stoupnul. Zvědavě jsem ho pozorovala, jak ke mně natahuje ruku a pomáhá mi na nohy. Stále mě držel a nepouštěl, když mě vedl ke kraji srázu a ukazoval mi v dálce na lesknoucí se hrad Karlštejn v odpoledním slunci.

„Vidíte? Postavil jsem ho pro klenoty a chtěl, aby i Blanka byla jeden z mých klenotů, který zde se mnou bude pobývat. Jste to ale vy, má Afrodito, která spatřila jako první žena po mém boku toto veledílo. A já lásku nepotřebuji, já už ji našel. Přeji si od mé milované jen jediné - opětování citu a syna. A dožít po mém boku.“

V duchu jsem zpracovávala ta slova a pak se otočila na jeho tvář, která se skláněla nade mnou. Usmál se.

S rukou, kterou stále držel blízko svých úst, klekl na jedno koleno a já si až nyní všimla jeho jasných zamilovaných jiskřiček v očích. S pootevřenými rty jsem čekala na větu, kterou mi chtěl říct.

„Má lásko, má Afrodito, má milovaná Anno, přijmeš tuto úlohu a staneš po mém boku jako má manželka a česká královna?“ Políbil mi ruku a pak dodal: „Vezmeš si mě, krále českého Karla?“

Tramtamtará, tramtamtará... Dobře, ve středověku měli trošku jinou hudbu k svatbě =D Ale i tahle je klasika...

Budu zvědavá na vaše názory a odhady, jak bude reagovat Annie =)

Děkuju za komentáře!

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpátky do minulosti - 18. kapitola: