OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zpátky do minulosti - 16. kapitola

27.01.2015 (11:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1234×

 16. kapitola

Všichni v místnosti sebou trhli, včetně krále, který ještě sykl bolestí. Provinilý pocit v mém nitru přetrvával jen kvůli němu.

„Nezdá se vám, že je to trochu... intimní?“ zašeptala jsem a čekala, že přikývnou a budou mít ruměnec na tváři, ale Ludvík s Markétou prodloužili ještě víc svůj udivený pohled.

„Nevím, co je intimní, ale to slovo se mi moc nelíbí,“ pronesla posměšně Markéta.

Ludvík se do toho hned vložil se zaujatým pohledem, kterým spočinul na mých křivkách, a před jehož pohledem jsem radši ihned ucukla očima pryč. „Myslím, že lady myslí, že příliš mluvíme o našich královských povinnostech, Markéto.“

Zase takový blbec nejsi.

„Aha,“ odfrkla si v momentě, kdy Karel opět zanaříkal. „Rozhodně musí mít hodně zkušeností,“ přejela po mně také pohledem a já v tu chvíli dostala chuť jí vrazit. Pořádně a víckrát.

„Myslím, že tatínka akorát rušíte,“ přerušila naši hádku malá a rozumná Kateřina a naštvaně probodla sestru i švagra. „Řešte si své manželské problémy jinde. Táta je zraněný,“ připomněla.

„Měli bychom jít... Výsosti?“

Karel jemně přikývl na Ludvíka, který se spěšně ukláněl a vzal tvrdě Markétu pod loktem. Vůbec mi jí líto nebylo. Namyšlená a rozmazlená princeznička. Ovládla jsem se, abych jí nedupla na nohu, když kolem mě procházeli, ale na malou Kateřinku jsem se usmála. Dokonce jsem jí i nabídla ruku, abychom mohly odejít společně.

„Anno, prosím, zůstaňte.“

Vyměnila jsem si s malou princeznou starostlivý pohled, ale pak jemně přikývla a předala ji její chůvě, která ji vyvedla ze dveří. Osaměli jsme s králem znovu. Už méně ostýchavě jsem přešla k jeho posteli a chytla ho za ruku.

„Žízeň,“ zasípal a ukázal se zavřenýma očima na pohárek, který stál na stolku u postele. Natáhla jsem se pro něj a raději zkontrolovala, jestli je to voda a ne jeho oblíbené víno. Ve středověku měli divné metody na léčení.

Pomohla jsem mu se opatrně nadzvednout a trochu opřít. Jakmile se napil, bylo na něm vidět, že se trochu cítí lépe. Ten hluk předtím byl na něj moc. Na mě taky. Chápala jsem ho až moc dobře. Pamatovala jsem si, že když mi kdysi trhali v nemocnici mandle a já seděla podepřená na vrzající kovové posteli, sešla se u mě den po operaci hromada doktorů, kteří o mně diskutovali, hádali se, a celkově to spíš vypadalo jako na fotbalovém zápase. Nebýt těch bílých plášťů, vážně bych si ani neuvědomila, že jsem v nemocnici. Nejhorší však bylo, že jsem nemohla nic říct. Bylo mi sice pět let, a jasně, že jsem uměla mluvit, ale po té jiné stránce jsem nemohla. Vycházel ze mě sípot, který ještě dráždil oteklé hlasivky. Samozřejmě, že jsem měla chuť zařvat Držte hubu! nebo něco podobného k mému věku, ale prostě jsem nemohla. Musela jsem koukat na tu celou hádku a modlit se, aby už to konečně skončilo.

Můj Karel sténal bolestí sice z něčeho jiného, ale aspoň mohl mluvit. To však neměnilo nic na tom, že jsem se o něj bála, fakt moc. Svůj ret, který jsem si celou dobu hryzala, jsem už ani necítila.

„Anno,“ otočil po chvíli ke mně své čokoládové oči, ve kterých jsem vždycky roztála. Čelo měl opět orosené potem. „Chci... chci...“

„Ano, Výsosti?“

„Karlštejn,“ vydal s povzdechem, když jsem se k němu naklonila. „Chci... vám ukázat... Karlštejn.“

Rty jsem zvlnila do vděčného úsměvu, který jsem mu vtiskla do dlaně. „Musíte odpočívat, můj pane.“

„Já se uzdravím,“ namítl a pokusil se o letmý úsměv také. „Musíte to vidět. Musíte vidět mé dílo.“

„Dobře, ale nyní spěte, můj králi,“ vtiskla jsem mu polibek na tvář a pohladila ho po vlasech.

Když jsem odcházela, otočila jsem se, ale tak, aby neviděl mé slzy a obavy. Nemusela jsem se však strachovat, protože král usnul.

₰₰₰

Týden.

Tak dlouho to trvalo, než se král uzdravil do té podoby, že byl schopný vstát z postele a ujít pár kroků. Snažil se kvůli mně. Viděla jsem mu to ve tváři pokaždé, když jsem za ním každé ráno zavítala a v podstatě byla u něj celý den. Jen na pár hodin jsem musela ho nechat odpočívat, když se chtěl prospat nebo potřeboval něco zkonzultovat s radou ohledně politiky.

Většinou jsem mu četla z různých knih, které si přál. Někdy to byla poezie, někdy zase příběhy. Slastně zavíral oči, když jsem mu předčítala, ale sama jsem se svého čtení zhrozila. Přesněji řečeno - neustále jsem koktala a nevěděla, jak se některá slova vyslovují. Co to je, proboha, za jazyk? nadávala jsem v duchu a raději se rozhodla k vyprávění svých vymyšlených příběhů z dětství, které poslouchal král ještě raději a dychtivěji. O tom, jak jsem se skoro utopila a můj bratr mě zachránil, nebo jsem zachránila celou vesnici před požárem, nebo tancovala se samotným anglickým princem a jeho přáteli na plese, jsem mohla napsat knihu. Bavilo mě vymýšlet si ty příběhy, ale byla jsem si jistá, že kdyby se mě král zeptal na nějaký příběh druhý den nebo třeba za pár hodin, zírala bych na něj jak spadlá z višně a ptala bych se ho, kde proboha vzal takový nesmysl. V duchu jsem se proto raději i párkrát za to fackovala.

Další týden uběhl a tentokrát byl už v takovém stavu, že byl jen krůček od úplného zotavení. Tvrdil, že se cítí nadmíru báječně, především na hostině, kterou uspořádal na svojí počest i na počest loučení a odjezdu své dcery Markéty. Všimla jsem si, že sykání bolestí u něj však stále přetrvává, zejména když bral Kateřinku do náruče a točil se s ní po síni. Vše jsem sledovala se starostlivým, ale mlčenlivým výrazem.

Jakmile kočí práskl do kočáru, ve kterém seděl královský uherský pár s rozmazlenou princeznou, která se na mě při rozloučení ani nepodívala, zprudka jsem vydechla úlevou. Karel se usmíval a mával. Raději jsem jeho pohyby napodobovala, až jsem měla pěkně odkrvenou ruku.

„Tak,“ pronesl, když jsme „osaměli“ s hrstkou sloužících na nádvoří. „Zítra se vydáváme na Karlštejn, má Afrodito,“ zašeptal mi do ucha a nechal mě celou roztouženou z jeho dechu na svém krku stát na nádvoří. Ten důvěrný pocit mě zahříval ještě dlouho.

₰₰₰

Šla jsem spát celkem brzo, přesto mi to připadalo jako pár minut, co jsem spala, když mě probudily mé dvorní dámy, že už musím vstávat a připravovat se. Každodenní ranní hygienu jsme provedly rychle a spíš se zaměřovaly na věci, které budou podstatné. Povytahovaly obočí, když jsem řekla, že si žádné zdobené šaty brát nebudu, jen lehké a obyčejné, protože to měl být jen „výlet“.

Po snídani, při které jsem spíš žvýkala jídlo, které bylo v puse hodně suché a skoro až nechutné (ač normálně jsem kuchaře vychvalovala do aleluja), jsem se za doprovodu svých dam vydala z pokoje a nechala je, ať se hádají s panoši o tom, jak moc opatrně mají nést určité kufry s klenoty, šaty a olejíčky. Kroutila jsem hlavou a potichu se chichotala, mezitím co jsem se snadno proplétala temnými chodbami, až za mnou vlál kabát, který jsem měla přehozený přes teplejší obyčejné cestovní šaty. Celou dobu jsem se modlila, abych nemusela jet na Karlštejn na koni.

Jakmile jsem vyšla ze vstupní síně na hlavní nádvoří, poznala jsem, že jsem sice přišla ze všech jako poslední, ale ještě ne pozdě, protože sloužící teprve nakládali do vozů vše potřebné a štolbové teprve chystali koně. Kolem mě panoval čilý ruch, přestože jsem ještě mohla na obloze vidět hvězdy, které se s každou další chvilkou ztrácely.

Nejhorší pro mě byl však pocit, když se na mě podívali všichni ostatní šlechtici. Muselo jich být nejmíň devadesát - převládali spíš muži, ale přes dvacet dam jsem napočítala také. Obrátili ke mně zvědavý pohled a neodpustili si ani velice nápadné špitání.

Zase ve světle reflektorů, ach jo. Nemám třeba kus sukně vzadu zastrčenou ve spodničkových kalhotách? Nebo proč na mě všichni musí pořád koukat? Výsosti, zachraňte mě.

Karla jsem našla kousek od hlavního vstupu otočeného ke mně zády, jak si kouše kůžičku u nehtu - král je nervózní! - a dívá se na celou tu parádu příprav s velkou vráskou na čele. Okamžitě jsem k němu zamířila a dala mu ruku na rameno.

Otočil se ke mně, pustil ruku a usmál se na mě. Později jsem si vzpomněla, že jsem se zapomněla uklonit.

„To s námi pojede tolik lidí, Výsosti?“ zeptala jsem se a druhou ruku tiskla v pěst s modlitbou, aby to nebyla pravda.

Přikývl. „Pozval jsem jednoho mého přítele se svou ženou, a zdá se, že se to tak trochu rozneslo po celém hradu.“

Protočila jsem oči a měla si chuť zaťukat na čelo. Skvělý. Vážně skvělý, Karlíčku. Můžeš se příště na ostatní vyprdnout a nechat nám trochu soukromí?

„Nemohl byste třeba říct, že to rušíte?“

„Na to už je pozdě, Anno,“ povzdechl si a obrátil se ke mně. Chytl mě za ruce a vyzdvihl je do výšky svých úst. „Určitě se najde čas, kdy budeme jenom my dva, slibuju.“ Moje předchozí poznámky byly tatam a já se znovu topila v jeho krásných očích.

Věřila jsem mu. Věřila jsem, že se o to pokusí. Konec konců, byl to král. A král by měl držet své slovo. Takové myšlenky mě napadaly, když jsme se všichni hromadně - dámy v kočárech a muži na koních - vydali na cestu ke Karlštejnu.

₰₰₰

Necelé dva dny trvalo nekonečné kodrcání kočárem, ze kterého jsem měla naražený zadek a pochybovala jsem, že ještě někdy budu chtít  sedět. Jestli ano, řekněte přede mnou slovo kočár. Pak si to teprve rozmyslím.

Za Prahou jsem se pár hodin dívala na roztomilé vesničky a pole s lesy, kde pracovali lidé a mávali klobouky na náš průvod, ale po chvíli mě celý ten výjev uspal. Každých pět minut jsem se však budila s trhnutím, to když kočár přejel přes nějaký výmol. Nakonec jsem jen tak klimbala a byla nucena poslouchat všelijaké klevety a nudné řeči od hraběnky z Blanska, která mluvila s lehkým maďarským přízvukem a všechny souhlásky i samohlásky dlouze protahovala. Odmítla jsem s nimi hrát karty a radši zůstala opřená o okno. Sedm dam v jednom uzavřeném kočáře bylo na mě příliš.

Sem tam kolem kočáru jel nějaký šlechtic, takže jsem pozorovala jejich statné, dobře držené postavy, a měla chuť i navrhnout, jestli si to nechce vyměnit. Rozhodně bych radši ze sebe udělala totální jelito, že neumím jezdit na koni, a povídala si během toho s Karlem, než poslouchat tyhle rádoby paničky ze čtrnáctého století.

Velká úleva přišla, když se konečně setmělo a král dal povolení se ubytovat v jednom hostinci na kraji jedné malé vesničky. Troufala jsem si říct, že už nejsme od Karlštejna daleko, ale raději jsem poslušně vylezla a protahovala si nohy. Měli jsme štěstí, že byl hostinec skoro prázdný, takže se všechny páry ubytovaly do jednotlivých pokojů. Někteří pánové se ubytovali i samostatně, a to platilo pro mě i pro Karla. Gizela s Letiziou měly sice postel hned u mě v místnosti, ale jakmile jsme se najedly, zmizely beze stopy v nějakých jiných místnostech. Podle škádlivého dívčího pištění na chodbě i s jinými muži.

Našla jsem vědro na vodu a požádala pážata, zda by mi horkou donesla. Netrvalo to ani dvacet minut a už se s ní vrátila. Měla sice starostlivý pohled, že se budu koupat sama, ale na moje desáté ujištění kývla a odešla. Nalila jsem si do vany pár kapek z různých olejíčků a blaženě se do ní uložila. Na dně jedné truhlic jsem našla i mycí houbu a drhla si s ní všechnu špínu. Přestože jsem si byla jistá, že další den v tom kočáře nepřežiju, mé slastné myšlenky a pocity během vařící koupele vše vyvrátily.

Zavřela jsem oči a jemně si rukou čvachtala vodě. Myšlenky jsem věnovala Karlovi a všem touhám, které jsem k němu pociťovala. Přála jsem si ho. Přála si ho mít u sebe a dát si s ním romantickou koupel se svíčkami. A pak v tomhle domě celém ze dřeva shořeli. Konec. Nádherná pohádka, Ann.

Lebedění v koupeli přerušily tiché, ale těžké kroky, které se ozývaly z vedlejšího pokoje, kde jsem měla ložnici. Okamžitě jsem se nadzvedla a křečovitě sevřela okraj vany. Ohlížela jsem se ke dveřím a srdce se mi sevřelo hrůzou.

„Letizio? Gizelo?“ zvolala jsem s lámavým hlasem a reakcí na to najednou kroky odezněly. Zdálo se, že vetřelec utekl.

Sebrala jsem bílé prostěradlo, do kterého jsem se zabalila, a ještě celkem mokrá a zrůžovělá z vody nakoukla do místnosti. Jak jsem musela být bláhová, když bych si myslela, že mě někdo chce zabít! Po cizinci nebyly ani stopy a já si dokonce i sobě zasmála.

Ty jsi tak pitomá, Ann. Ještě začneš mít halucinace.

Ze smíchu jsem se rozhlédla po pokoji a pohled mi zamířil k posteli, na které přesně uprostřed ležela růže, u které byl přiložený kousek papírku. S třesoucí rukou jsem nejdříve sebrala růži, ke které jsem si přičichla a zasněně přivřela oči nad tou nádhernou vůní. Poté jsem vzala do ruky vzkaz:

Oči jak safíry, zářící ve svíci, 

rty měkké, hebké, sladké to polibky, 

zlatavé vlasy, slunce paprsky, 

tváře jak růže, ó, ty nádherné růže!

Nejsem básníkem, má nejdražší, 

 já však básně bych skládat chtěl pro krásu vaší! 

Jste líbezná, jste krásná, jste jak tato růže sama, 

bohyně - má Afrodita, královna - má nejkrásnější Anna.

V slzách štěstí jsem klesla na postel a nechala se omámit vůní té růže a slov v dopisu, který jsem si tiskla k hrudi.

Romantika v mém příběhu chybět nebude, na to už vás připravuju předem =D

V příští kapitole už budeme na Karlštejně a setkáme se tam s jednou důležitou postavou =)

Děkuju moc za komentáře! =)

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpátky do minulosti - 16. kapitola: