OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zpátky do minulosti - 14. kapitola

17.01.2015 (19:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1278×

14. kapitola

S dámami jsme vyšly hlavním vstupem na nádvoří, které bylo kolem celého hradu. Nakonec jsem musela uznat, že možná ten hrad přeci jen velký bude. Na nádvoří pracovala hromada lidí na nějaké budově, která se pomalu začínala tyčit do úctyhodné výšky. Možná pár měsíců a byla by dvakrát větší než sám hrad. Pokývala jsem uznale hlavou a pak se vydala na další průzkum.

Toužila jsem se vydat do zahrady, která mě celkem zklamala. Ne, že by nebyla pěkně zařízená - nějaké lavičky a pečlivě zastřihnuté křoví a květiny, ale spíš svojí velikostí, protože se nacházela jen na jedné straně a byla ohraničená zdí. Napočítala jsem tak sto kroků po celé délce, když jsem ji prošla a dostala se až ke zdi a brance, která mi až podezřele připadala povědomá.

S trhnutím jsem se otočila směrem k hradu a uviděla vypouklejší stěnu, ze které vedly dřevěné dveře. No jistě! Tudy jsem musela lézt na ten ples! uvědomila jsem si a usmívala se v duchu. Při pohledu na vysokou zeď jsem se i poplácala po zádech. Ano, jsem dobrá. Ne, nemusíte tleskat. Och, tak to nebylo nutné, děkuji.

Přeci jen ten čas utíkal. Dala jsem dámám svolení, že si mohou dělat, co potřebují - což v jejich jazyce znamená: „Vyšívej všelijaké hovadinky“, ale sama jsem nic nedělala. Seděla jsem u okna, z kterého bylo vidět na hradní bránu a hlídala, kdy přijede můj král. Uplynuly hodiny a já si začala nervózně kousat ret a žumlat v dlani stroj času. Jakmile se začalo smrákat a sloužící začali v hradě rozsvěcet světla, z věčného sezení jsem přecházela po místnosti. S Letiziou a Gizelou jsem se bavit nechtěla, protože jako jejich paní jsem neměla povinnost a navíc jsem ani nevěděla o čem, když můj král stále nepřijel.

Večeři mi přinesly do komnaty a společně jsme se najedly. Dívala jsem se do krbu a přemýšlela, že si připíšu na svůj seznam nutných věcí do středověku i telefon, když mě Gizela se starostlivým výrazem oslovila: „Má paní, snězte něco. Král brzy přijede, uvidíte. Takovéto jednodenní záležitosti jsou u něj celkem pravidelné,“ uklidnily mě, a přestože jsem se na ně chápavě usmála, nechápala jsem jejich klid a ani svůj. Uvnitř ve mně všechno křičelo, že je něco špatně, a že jestli se mu něco stane, bude to jen má vina.

Nevím jak, ale podařilo se mi v křesle usnout, takže jsem neprotestovala, když mě dámy opatrně s hekáním odnesly do postele a uložily mě, aniž bych se převlékala a musela se před spaním modlit.

Připadalo mi, že jsem spala jen chvíli, přesto jsem se najednou lehce probudila, takže jsem byla ještě v takovém polospánku. Vnímala jsem, jak někdo otevřel dveře do místnosti, potichu kráčí k mé posteli a zastavuje se. Chtěla jsem otevřít oči, ale neznámá síla mě nutila je nechat zavřené. Nemusela jsem ani hádat, kdo to je. Jemné mužné ruce, které mě pohladily po tváři, a tělo, které si ke mně přisedlo na postel, a z kterého jsem cítila lehce kořeněnou vůni s vůní lesa a koně, bych poznala i na míli daleko.

„Můj králi,“ zašeptala jsem se zavřenýma očima. Nemusela jsem je ani otvírat, abych poznala, že se usmívá.

Postel zapraskala, jak se nade mnou naklonil.

Ty, jenž činíš krále šťastným,

ty, která jsi potěšením slastným,

ty, co ze všech učiníš hříšníky,

ty, jenž jsi jitřenkou pro poutníky,

ty, má Afrodito, jsi má ze všech nejmilovanějších.

Se šťastným povzdechem jsem povytáhla koutky úst a trochu zamžourala do šera, ale nic jiného než obrys jeho postavy jsem neviděla. Nechtěla jsem pokazit tu krásnou chvilku tím, že bych řekla, že se to moc nerýmuje.

„Spi, můj andílku,“ zašeptal mi do ucha a svými hebkými rty mě pohladil na čele.

Ještě dlouho potom jsem přemýšlela, jestli už přeci jen nebyl tento okamžik součástí snu. Takhle kouzelné to přeci doopravdy být nemohlo... nebo ne?

₰₰₰

Další den jsem se však přesvědčila o tom, že to skutečnost byla. Králi jsem dokonce vběhla do náruče, když jsme se na chodbě potkali. Celé dopoledne jsme pak nedělali nic jiného, než jedli, povídali si a opět jedli.

Karel mi vyprávěl, jak moc pro něj byl hrozný přejezd přes jeden ze zdejších lesů, kde i narazili na lupiče. Sice jsem mu vyhubovala, ale on se jen smál a vrtěl hlavou, že se mu nikdy nic stát nemůže.

To si hodně věříš, pomyslela jsem si na to konto, ale mlčela jsem. Znovu jsem ten kouzelný společný okamžik kazit nechtěla.

Po obědě král zamířil na další jednání až do večera, do sedmi hodin, od kdy se oficiálně konal ples. Sice jsem tomu odmítala říkat ples, protože jsem předpokládala, že to spíš bude opravdu jen hostina.

Byla jsem ale překvapená. Jakmile jsem do sálu nakráčela v tmavě modrých těžších šatech zdobených lístečky, na hrudníku zavázané na šňůrku, ke které byla přidána další vrstva s volnými rukávy, znovu se uprostřed parketu tancovalo. Dál v síni byly však postaveny stoly, které tvořily písmeno U. Karel seděl v čele, s panem vévodou po jeho pravici a  jeho místo po levici měl prázdné. Nemusel na mě ani mávat, dokázala jsem se vyhnout tančícím párům a s bohatou sukní, která se ještě v zadu táhla do vlečky se zastavila až u Jeho Výsosti.

„Veličenstvo,“ uklonila jsem se a s lehkým úsměvem sledovala, jak na mě všichni kolem zírají. Panu vévodovi málem vypadlo kuřecí stehno z ruky, dámy si začaly něco špitat a královi se zablýsklo v očích.

„Pane vévodo, vzpomínáte na Annu z rodu...“

„Plantagenêt,“ dořekl za něj vévoda. „Jistě, samozřejmě, že si pamatuji. To ani nejde zapomenout,“ pokývl mi hlavou a já se mu znovu poklonila.

Jistě, utahuj si ze mě, ty starej kozle, skřípala jsem zuby.

Jakmile mi Karel naznačil, že si mám přisednout, kývla jsem Letizii a Gizele, aby si našly místo u jiného stolu. S radostí se mě zbavily.

Uvědomila jsem si, že úklony za tu dobu, co jsem ve středověku, jsem se naučila na výbornou. Přesto jsem se se zdejším životem nemohla nějak smířit. Chvilkami se mi vracely vzpomínky na můj normální život. Na život, kde jsem si nemusela na nic hrát a byla jsem zkrátka svá. Na život, kdy jsem měla záchod a okenu. A také toužila po dobrodružství v minulosti. Jak je pošetilé chtít něco, s čím jste stejně nespokojený a jak šílené a nebezpečné je odmítat královu lásku.

„Dneska vám to sluší, Anno,“ naklonil se ke mně Karel a pošeptal mi to do ucha. Z jeho hlasu a dechu na své šíji mi přejel mráz po zádech. Zachvěla jsem se. „Není vám zima?“

„Ne, Výsosti, jsem spokojená,“ odpověděla jsem, vzala si sklenku vína a pozvedla jí k ústům. Nezapomněla jsem se celou dobu mu dívat do očí.

Pan Vévoda se naklonil přes stůl. „Tančíte, Anno?“

No to ne...

„Ehm, asi?“ protáhla jsem odpověď do otázky a sledovala, jak si vévoda stoupá a za mnou se mi s napřaženou rukou uklání. Tedy... uklánění přes jeho mohutné pivní panděro se tomu moc říkat nedalo.

Nakonec jsem si na souhlas krále stoupla a popadla vévodu za ruku. Dávala jsem ze všeho nejvíc najevo, jak se mi to příčí.

Dovedl mě na parket, kde se právě začínaly řadit páry k novému tanci. Všichni šlechtici se z ničeho nic přestali bavit a zaměřili svou veškerou pozornost ke mně.

Boží.

Pohledem jsem rychle zabloudila ke králi a sledovala jeho zachmuřenou tvář, kterou se díval na nás s vévodou. Pokusila jsem se vyslat k němu uklidňující úsměv.

V tu chvíli začala typická píseň s točením kolem rukou, otočkami a proplétáním dlaní. Improvizovala jsem, přestože jsem se snažila vzpomenout si na scénu na začátku Noci na Karlštejně, kde královna Eliška sedí sama samotinká s paní Ofkou bez krále a se zaujetím sleduje všechny tančící páry. Nechtěla jsem se vžít do role staré náhradnice za královnu, když pro ni přišel jakýsi muž. Naopak jsem se usmívala a tančila s lehkostí jak víla jako ostatní dámy.

O panu vévodovi se to však vůbec říct nedalo. V rytmu loutny a harfy se při jednoduchém tanci choval jako šašek. Motal se na opačnou stranu, šlapal mi na nohy a strkal do vedlejšího páru. Většího pitomce jsem si představit neuměla.

Pak už jsem chodila jen kolem dokola, s dlaní přiloženou na vévodově a zatímco si vévoda tiše počítal kroky, obracela jsem zrak ke stropu. Od stolů jsem uslyšela dusivý smích, který se někdo snažil zamaskovat kašlem.

Podívala jsem se tím směrem a jaké překvapení to bylo, když král, celý rudý s pěstí před pusou zadržoval smích. Zakabonila jsem se na něj ve chvíli, kdy hudba skončila.

Uklonila jsem se vévodovi. „Tančil jste úchvatně.“ A rozeběhla se pryč směrem ke králi, za kterým jsem se s lehkostí a zoufalostí v očích hluboce uklonila. „Výsosti, smím vás požádat o tanec?“

Odkašlal si, když zatoulal pohledem na pajdajícího vévodu, který se zmateným a naštvaným výrazem šel směrem k nám. „Smíte,“ řekl až potom, co mě popadl na parket a okamžitě začal tancovat na rychlejší píseň, co začala hned hrát. Poznala jsem dudy, bubny a třásně.

Rozhopsali jsme se po celém sále se smíchem a tančili se všemi páry najednou. Okamžitě jsem se uvolnila a začala se smát. S Karlem jsme si navzájem hleděli do očí a v obou se zračila volnost, radost a štěstí. Navíc jsme si vyměňovali slova prostřednictvím tance - oba jsme věděli, že je to náš druhý tanec, ovšem tentokrát bez masek.

Jakmile hudba skončila, celý sál tleskal snad několik minut a s Karlem jsme se ukláněli na všechny světové strany. Zrovna jsem chtěla vyseknout svou desátou poklonu, když jsem si všimla jedné dámy, která měla vrásčitou tvář,  vlasy stažené v těsném uzlu a byla v dlouhých vínových šatech.

Těch vínových, které jsem měla na maškarním plese.

Okamžitě se mi udělalo nevolno. „Výsosti, omluvíte mě?“ upřela jsem na něho žalostně oči, až se sám lekl.

„Je vám něco?“

„Ne, jen... potřebuji na vzduch.“

„Doprovodím vás...“

„Ne,“ vyhrkla jsem a pro jistotu přidala úsměv. „Zvládnu to sama.“

Za jeho přikývnutí jsem s rychlou chůzí odešla ze sálu a hledala jakýkoliv pokoj, kde bych mohla otevřít okno a nadýchat se vzduchu. Do jednoho, který nebyl zamčený jsem vpadla, otevřela ztuhlé zaprášené okenice a málem vypadla z okna, jak moc jsem po vzduchu lapala.

Když už jsem cítila, že jsem kyslíku plná, odtáhla jsem se a s výkřikem narazila málem do tlustého panděra.

„Pane vévodo,“ promluvila jsem, jakmile jsem trochu zklidnila své vystrašené srdce.

„Je vám dobře, lady Anno?“ zeptal se starostlivým hlasem, ale do tváře, co si skutečně myslí, jsem mu neviděla. Tma v pokoji mi  to nedovolovala.

„Ano... lépe.“

„To jsem rád.“

Stál stále těšně u mě a já se sotva mohla pohnout. Hledala jsem způsob, jak ho poprosit, aby uhnul.

Uhni! ječel můj hlas v hlavě, ale díkybohu, že jsem ho neposlechla.

„Pardon,“ prosmýkla jsem se kolem něj, ale chytil mě za předloktí.

„Kampak, Anno?“ naklonil se ke mně a z jeho dechu jsem cítila hektolitry alkoholu. „Hektolitry.“

Hm, kampak? Asi za králem... a jdi ode mě, ty jedna tlustá smradlavá příšero!

„Král už mě jistě shání,“ pípla jsem a odkašlala si, aby neměl pocit, že se ho bojím. „Určitě má strach.“

Vévoda se mnou trhl a odhodil o nejbližší zeď, kam mě přišpendlil, zároveň jsem se uhodila do hlavy, takže jsem měla pocit, že mám otřes mozku. Ve tmě jsem začala vidět světelné záblesky, ale přesto jsem se i soustředila na vévodu, který se na mě svým hnusným, starým tělem na mě nalepil a okamžitě začal svlékat kalhoty a mně vyhrnovat sukně.

V momentě, kdy jsem chtěla vykřiknout, přikryl mi dlaní pusu.

„Ššš, drahá, nikdo tady není,“ funěl mi do ucha, jak moc se snažil dostat k mému klínu.

Křičela jsem do dlaně a bránila se zuby nehty. Už jsem pomalu cítila, jak se ke mně blíží, když mě napadlo jediné možné řešení. Svým zadkem jsem se odrazila od stěny, až mi v hlavě píchlo a odhodila tak vévodu daleko od sebe i s jeho nahým klínem a uvolněnými kalhoty.

Sukni jsem si jen stáhla a rozeběhla se ke dveřím, ke kterým se vévoda rozeběhl o dvě vteřiny později. „Ne tak rychle, drahoušku,“ zachraptil, když jsem agresivně lomcovala dveřmi a křičela na celé kolo. Loktem jsem praštila vévodu do obličeje, takže se okamžitě za něj chytil a já se kolem něho prosmýkla na chodbu. Můj běh v pantoflíčkách se mi vymstil, když jsem na chodbě uklouzla.

Vévoda se na mě svalil a začal mi vyhrnovat sukni zezadu.

„Karle!“ ječela jsem a házela sebou na podlaze.

„Nech ji, ty zvíře!“ vykřikl z ničeho nic za námi král a tlustého vévodu jedním pohybem ze mě shodil. Vyškrábala jsem se na nohy a vběhla do náruče svým dámám, které právě přibíhaly za králem.

Vlastně celý dvůr.

„Má paní, jste v pořádku?“ ptaly se jedna přes druhou a mojí odpovědí byly jen zoufalé slzy.

Otočila jsem se, abych se podívala na Karla, který mě s nešťastným výrazem v očích sledoval a s odporem se díval na vévodu, který se také škrábal na nohy. Král to vyřešil za něj - okamžitě ho postavil na nohy a chytl pod krkem.

„Co si dovolujete šahat na mé hosty? Na mou dámu?!“ soptil mu do obličeje, ale vévoda se zastrašit nedal.

Jedním pohybem vytáhl z opasku dýku a zarazil ji Karlovi do těla.

Dnešní kapitola byla trochu akčnější. Už to ale taky bylo potřeba, že? =)

Nechám vás napnuté, co se asi stane příště. Děkuju za kometáře! =) 

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpátky do minulosti - 14. kapitola: