OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zpátky do minulosti - 12. kapitola

01.01.2015 (18:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1411×

12. kapitola

Okamžitě jsem se do té nádherné místnůstky s výhledem na nádvoří hradu zamilovala. Nebyla ani moc velká, ale ani moc malá, a nechyběly v ní potřebné kousky nábytku. Pohodlná, pracně vyřezávaná dřevěná postel, velká truhlice, u které jsem doufala, že je naplněná šaty, měkký, ručně vyšívaný koberec, jednoduchý kovový lustr s deseti svíčkami, vyřezávaný stolek se svícnem, malý čistý krb, před kterým byla natažená medvědí kůže, a nakonec pár křesílek, které měly podobu něco mezi gaučem a židlí.

„Odpusťte, ale je to ten nejlepší pokoj. Ve většině hradu probíhají opravy a tohle je... jediná místnost, kde byste se mohla cítit pohodlně a bezpečně. A je také blízko mých komnat,“ dodal tiše.

Obcházela jsem si celý pokoj a zírala s otevřenou pusou. „Je nádherný, Výsosti. Moc se mi líbí.“

„To jsem rád,“ usmál se, ale když jsem se na něj podívala, měl v očích slzy. Okamžitě odvrátil hlavu a promnul si obličej. „Lady Anno, tohle budou vaše dvorní dámy. Letizia a Gizela.“

Za králem ve dveřích stály dvě mladé dívky v nádherných šatech. Letizia, jak jsem předpokládala, byla snědší hnědovlasá dívka s nádhernýma čokoládovýma očima a plnými rty i ňadry. Gizela byla naopak plavovlasá se zelenýma očima a bledou pletí. Oproti druhé dámě neměla žádné výraznější tvary. Přesto se mi zdálo, že jsou obě krásné a milé.

Poklonily se nejdříve králi a pak mně.

„Přichystejte lady Anně koupel a dejte jí nové krásné šaty. Rád bych s vámi povečeřel, Anno, pokud dovolíte.“ Vzal mě za ruku a přiblížil ji k ústům.

Udělala jsem pukrle. „Ráda, můj pane.“

Usmál se, políbil mi ruku a mávl na dámy, které přišly ke mně blíž.

„Až se dáte do pořádku a já skončím audienci s vévodou, popovídáme si víc, má Afrodito.“ A s přibouchnutím dveří mě nechal s cizími ženami přibližně v mém věku v jedné místnosti samotnou.

₰₰₰

Bála jsem se nejhoršího, ale popravdě to bylo zbytečně. Letizia s Giselou byly velmi příjemné společnice a zjevně se ukázalo, že i jako mé osobní pečovatelky a lepší služebné.

Jen co se zabouchly dveře za králem, okamžitě ke mně přiskočily a ptaly se mě, kde bych chtěla začít. Neváhala jsem, když jsem řekla, že bych se ráda pořádně vykoupala. Podle jejich výrazů bylo znát, že jednoznačně souhlasí.

Sledovala jsem je, jak dvěma služebným dávají úkoly, aby přinesly „vanu“, což se ukázalo jako spíš vyšší dřevěné koryto, přikryté prostěradlem, hromadu vonných olejíčků a samozřejmě litry a litry vařící vody.

Jakmile bylo všechno přichystané, přiskočila ke mně Gizela a okamžitě mi s odporem začala rozvazovat šaty. Stála jsem před nimi nahá, takže jsem se instinktivně zakryla na intimních partiích. S úsměvem mi odehnala ruce a ujistila mě, že před nimi se rozhodně stydět nemusím.

Zakrytá jsem byla ale stále a zírala jen, jak do vody, ze které se kouřilo, lily mnoho lahviček, takže se voda začala za chvíli zbarvovat do světlounce růžové barvy, a ještě vhodily hrst červených plátků z růží na hladinu.

„Pojďte, má paní,“ vyzvaly mě, ale já zůstala stát na místě.

„Vykoupu se sama, dámy,“ namítla jsem, když mě vedly k vaně. Zamračila jsem se, když se začaly z ničeho nic hihňat.

„Ale má paní, to přeci nemůžete! To je proti pravidlům.“

Jasně, všechno je podle pravidel.

Nechala jsem se odvést k vaně, do které jsem opatrně namočila prst u nohy, a až pak tam hupsla celá. Nedokázala jsem si představit větší úlevu za ten týden, co jsem tady byla. Teplá voda a pára mi začala příjemně uvolňovat ztuhlé svaly a krásná vůně, která se linula celým pokojem, dodala k tomu patřičný efekt. Poznala jsem růži a jasmín.

„Ale zvládla bych to sama,“ připomněla jsem, když mi začaly hrubší žínkou umývat záda a paže. Gizela přilila vodu a opatrně mi začala mýt vlasy.

Měla jsem chuť příst jako kočka, jak moc jsem byla spokojená.

„My vám věříme,“ zasmála se Letizia a natáhla mi ruku, kterou pečlivě drhla. „Jenže žena vysokého postavení se mýt sama nesmí. A navíc nám to zakázal král.“

„Král? Co vám zakázal král?“ vyzvídala jsem.

„Abychom z vás spouštěly zrak. Nesmíme se od vás oddálit ani na krok a pomáhat vám se vším, co si budete přát.“             

Zrudla jsem a sklopila na chvíli hlavu. „Myslím, že Jeho Veličenstvo má poměrně zbytečné obavy. Nic se mi nemůže stát.“

„Přesto je to rozkaz, má paní, takže nám, prosím, tyto věci nezakazujte,“ řekla Gizela.

Přikývla jsem a nechala si vylít na hlavu kýbl vlažnější vody. Letizia si stoupla za mě a pomalu mi začala umývat vlasy jakýmsi „šampónem.“

„Odkud vlastně jste? Povězte mi něco o sobě,“ vyzvala jsem je.

„Já jsem z Itálie, má paní,“ ozvala se první Letizia. „Můj strýc chtěl původně, abych se stala jeptiškou, protože jsem šestá dcera z deseti dětí svého zesnulého otce, nevlastního bratra Neapolského krále. Vychovával nás strýc a všechny mé sestry přede mnou dobře provdal do různých knížectví. Bylo to krátce před odchodem do kláštera v Toskánsku, když nás navštívila Jeho Výsost. Zalíbila jsem se mu a hned vytušil, že nechci zasvětit zbytek života v klášteře. Navrhl strýci, že si mě odveze do Prahy, kde se stanu dvorní dámou jeho manželky, nyní zesnulé královny Blanky.“ Letizia se oddálila a pokřižovala se. „Ať odpočívá v pokoji.“

„Amen,“ dořekla jsem spolu s Gizelou.

„A ty, Gizelo?“

„Já pocházím z Francie, má paní. S královnou Blankou jsem v podstatě vyrůstala. Byly jsme vzdálené sestřenice a ona si přála, abych do neznámé země za svým manželem odjela s ní. Otec sice zpočátku protestoval - chtěl, abych si vzala jednoho hraběte, s kterým jsem byla od dětství zasnoubená.“

„To je mi líto.“

„To nemusí, má paní,“ zasmála se. „Já jsem naopak ráda. Otec mě nevědomky zasnoubil již v mých pěti letech, když hraběti Pierrovi de Daês - myslím, že se tak jmenoval - bylo padesát let. Jistě si umíte představit, jaká to pro mě, jako pro tehdy osmnáctiletou dívku, byla úleva, že se nemusím vdávat za třiašedesátiletého muže. Ještě když jsem zjistila, že má cukrovku, jedno ucho a rád pouští větry. O, to by bylo utrpení! Byla jsem připravená utéct do kláštera, kdyby to bylo nutné. Ale naštěstí mě naše královna zachránila,“ usmála se, a když se obě zahihňaly nad problémy hraběte, zdvořile jsem se přidala.

„Takže jste byly vlastně dvorní dámy královny Blanky,“ ujistila jsem se.

„Ano. Tedy my jsme dvě jediné, co souhlasily, že zůstanou u dvora. Královna měla ještě deset jiných dam, které už jí nebyly tak věrné jako my. Ty, co spíše zůstávaly u dvora ze zvědavosti, se hned po smutku rozhodly odejít a vdát se. My jediné zbyly,“ přitakaly a se zavřenýma očima tiše odříkaly modlitbičku. Měla jsem sto chutí povytáhnout obočí, ale radši se snažila o neutrální výraz. To byly v té době tak pobožný? A bývalo obvyklé, aby za královnou lezlo tucet drben, které jí ani tolik loajální nebyly?

Když se znovu pustily do ošetřování mého těla, zamyslela jsem se: „A jak to, že umíte tak perfektně česky?“

„Musely jsme se naučit, protože si to tak přál král. Chtěl, aby i královna uměla perfektně mluvit, takže jsme se musely chtě nechtě naučit jako první.“

„Ale přesto tam nějaký ten přízvuk ještě je...,“ ujistila jsem se.

„Samozřejmě. Nikdy to není dokonalé,“ pokývaly hlavou, ale pak už mi neodpovídaly.

Zatímco se ze mě smývaly zbytky špíny a starostí, kousala jsem se do rtu nervozitou. Tušila jsem, co zanedlouho přijde a bála se toho. Neuměla jsem si představit, že ještě dnes se setkám s někým, ke komu chovám nevýslovný obdiv, a který si pro mě dnes přijel osobně do krčmy a na kolenou mě prosil, ať s ním jedu na hrad.

Vyhnout se tomu ale nepřipadalo v úvahu. Čekala mě soukromá večeře s Jeho Výsostí, králem Karlem.

₰₰₰

Letizia s Gizelou mě po umytí zabalily do příjemného prostěradla a pomalu a jemně mi sušily celé tělo. Natřely mi tělo vonnými olejíčky, po kterých jsem měla neskutečně lesklou a mastnou pokožku, a mezitím, co čekaly, než se mi osuší vlasy, vybíraly mi pečlivě šaty a šperky. Sice jsem to po nich nežádala, ale ani jsem nic nenamítala.

Vlasy se mi krásně leskly a zjevně byly rády, že si stejně jako tělo daly vanu. Na oplátku se mi zkroutily v krásných vlnách, které jsem si normálně upravovala žehličkou. Mé dámy mi však obdivně vlasy učesaly, na oči mi přidaly trochu černého uhlu, který ale skoro ani nebyl vidět, načervenaly tváře a ústa. Ještě nezapomněly vystříkat celou voňavku. S oblékáním do všech spodniček už to bylo horší, ale přeci jen jsem to zvládla. Šaty byly jemné, smaragdově zelené s bílou krajkou a černým vyšíváním. Jako šperky mi daly perlové korále, které musely mít nesmírnou cenu, protože něco jako slovo „umělé“ zjevně v té době neznali.

Vypadala jsem nádherně, ale cítila jsem se nesvá. Jako by mi kus chyběl... „Kde je můj náhrdelník?“ zeptala jsem se okamžitě a dotýkala se místa na krku, kde jsem ho celou dobu nosila.

„Jen klid, má paní. Je zde,“ podala mi ho Letizia, ale nakrčila nos. „Má vůbec nějakou cenu?“

Zpražila jsem ji pohledem a ve velkém zrcadle si ho připnula. Opět se mi volně dýchalo. „Pro mě ano, nesmírnou.“

Ignorovala jsem jejich posměšné pohledy a nazula se do hedvábných pantoflíčků. Alespoň něco bylo trochu pohodlného.

„Král vás očekává, má paní.“

Podívala jsem se na panoše, který stál skloněn u dveří, vyměnila si pohled s dámami a nakonec se i usmála na sebe do zrcadla. Fajn, Ann. Hlavně žádné blbosti, ano? Jsi teď výjimečně krásná holka, tak si nasaď vysokou laťku sebevědomí a buď na krále milá. Ale vážně... hlavně neříkej nic špatně, ano?

Vyšla jsem ze dveří a následovala ho kamennou chodbou dál. Za tu chvíli, co jsem se zkrášlovala, se setmělo a všude hořely louče a svíce. I v tolika vrstvách šatů mi však byla neskutečná zima. Zeptat se jich na topení by však tak moudrý nápad nebyl.

Zahnuli jsme za roh jen dvakrát a nakonec se zastavili u jedněch větších dveří, z kterých právě vycházeli sloužící s prázdnými tácy, na kterých přinesli jídlo. Panoš se mi uklonil a ukázal směrem do místnosti.

Jen co jsem vstoupila, ovanula mě příjemná a lákavá vůně pečeného masa, hořícího krbu a dřeva. Místnost byla prostě zařízená, ale zase tak, aby se v ní člověk cítil pohodlně. Na stropě visel obrovský lustr se svíčkami, který musel být skoro každé v místnosti v sále, jen se lišící ve velikosti. Zdi byly vyzdobené různými motivy z přírody, mytologie či bible. Strop podpíraly dřevěné trámy a v koutu místnosti byl umístěný mohutný krb, který byl zdrojem tepla. Stůl byl prostřen bílým ubrusem, na kterém bylo vyskládáno mnoho jídla. Jen po očku jsem se po všem podívala a skoro nic nepoznávala. Stůl se skoro pod váhou až prohýbal a vybízel k tomu, aby se z něho každý, kdo má hlad, pěkně nacpal.

„Jsi v úžasu, má Afrodito?“

Ještě stále s otevřenou pusou jsem se podívala na krále, který seděl zády ke krbu na opačném konci stolu, pohodlně usazený na židli, s opřenou rukou, kterou si hladil strniště na tváři, a úsměvem, kterým mě celou dobu nepoznával.

Okamžitě jsem se poklonila. „Výsosti.“

Slyšela jsem vrzavé šoupání židle a lehké kroky, kterými se přibližoval ke mně. Až když jsem se dívala opět na špičky jeho bot, podívala jsem se mu do tváře a usmála se.

Vzal mi jemně mou ruku, přiložil si ji k ústům, až mě příjemně jeho strniště na hřbetě ruky zašimralo a dovedl mě k pracně vyřezávané pohodlné dřevěné židli, na kterou mě starostlivě usadil. Jakmile se ujistil, že jsem v nadpozemském pohodlí, přešel ke své židli přímo na opačnou stranu stolu a zasedl. Mávnutím ruky dal pokyn panošům, aby nám nalili víno z číší, které drželi strnule u sebe.

S úklonem se k nám přiblížili dva - mladíci, mladší než já sama, v kožené vestě s černými punčoškami a elegantními čepičkami. Musela jsem uznat, že jim oblečení velmi sluší, přestože způsobem, jakým se pohybovali, mi spíš připomínali „baleťáky“ než normálního vrchního středověkého sluhu a strážce.

Kdysi jako malá jsem si neustále přehrávala film Noc na Karlštejně, přestože jsem mu ne-příliš rozuměla, fascinoval mě hrad, prostředí a paruka Jany Brejchový. Když jsem pak podobnou dostala na Vánoce, byla jsem z ní ještě nadšenější, než když mi rodiče oznámili, že budu mít sestřičku. Cpala jsem si pak na hlavu krátkou záclonku, hladila plyšového králíčka a zpívala si Lásko má, já stůňu. Naučila jsem se ji v podstatě ještě dřív, než jsem uměla mluvit česky.

„Anno?“ oslovil mě vzdálený hlas a já se rychle probrala ze snění. „Nad čím jste přemýšlela?“

Mohla bych králi říct, že jsem viděla film, který se točil podle jeho osoby a doby? Asi ne...

„Ani nevím, Výsosti. Jen... stále nemůžu uvěřit, že jsem tu.“

Přes druhý konec stolu mi poslal nádherný úsměv. „Tak tomu věřte, má Afrodito.“ Pozvedl sklenici, do které panoši právě dolili víno, a čekal, než zvednu i já svou. Nejistě jsem ji uchopila a napodobila ho.

„Na nový život,“ pronesl.

„Na nový život,“ zopakovala jsem a trochu se napila. Musím říci, že nechutnalo špatně. Připadalo mi ale, že je o hodně sladší, než na které jsem normálně zvyklá. I když nejsem takový „chlasťák“, abych ho vyhledávala denně.

„Nechutná vám? Je z Moravy, mé soukromé nejlepší vinice. A až dozrají i zde na Vyšehradu, vybuduji pod Pražským hradem rozsáhlé sklepení, ve kterém budou tisíce sudů.“

Zaujatě jsem přikývla. Tím si nejsem tak jistá, zlato.

Tleskl, takže panošové se s úklonami uklonili a opustili místnost. Sledovala jsem je a nejistě se na židli vrtěla. Prohlížela jsem si celé menu, které jsem měla naservírované před nosem, a do kterého by se normální člověk s radostí pustil, ale mně se spíš stáhly vnitřnosti a polilo mě horko.

Jsem jen nervózní, nebo mám strach? Co se ode mě očekává? A co vůbec je tohle všechno za jídlo? To, co jsme jedli s Mariou, bylo prachobyčejné, ale nevadilo mi to. Tohle vypadalo tak zvláštně, až jsem si říkala, jestli je to vůbec normální. Přemýšlela jsem, jestli byly ve středověku časté otravy. Nad svým velkým přemýšlením jsem nezaznamenala, že se král začíná sám cpát a vše okusuje v klidu s rukama.

Fuj, hygiena tu chybí. Co třeba umytí rukou před jídlem, broučku?

„Nechutná vám?“ zarazil se král, když viděl, že sedím s rukama v klíně a se sklopeným pohledem hledím před sebe na plné talíře.

„Ne, Výsosti, chutná,“ ujistila jsem ho. „Asi jsem jen nervózní.“

„Nebuďte, jen si dejte, je to vynikající. Nechal jsem to připravit na vaši počest.“

Hm, a co teď? Mám odmítnout krále? Říct mu, že najednou nemám hlad, by bylo asi divné. A neodpustit si poznámku, že by bylo romantičtější, kdyby to uvařil sám, by bylo neomalené. A na oběšení tvého štíhlého krčku, Ann.

Za jeho kontrolovaného pohledu jsem se nakonec pustila do něčeho, co vypadalo jako vepřové žebírko se salátem a zeleninou. Okamžitě jsem zalitovala, že jsem dělala před králem rozmazlenou fouňu, která nic neochutná, a přesto to odmítá, když je to takhle dobrý.

O půl hodiny později za velkého mlaskání, jsem měla snědeno půlku stolu, přesněji řečeno vše, co bylo na talíři v okruhu tří metrů. Král byl větší rychlík, takže jakmile si královsky jako velké čuně odříhl, zaujatě a s pobaveným úsměvem mě pozoroval, jak se cpu křepelkami, pečenými holuby, kuřecími stehýnky a vše zajídám salátem a zeleninou. Litovala jsem, že neznají ještě brambory, ale tvrdit v takovém zapadákově, jako je Česko bez přístupu k moři, že existuje kontinent, o který bude probíhat v osmnáctém století pěkná potyčka, co se týče kolonií, a ještě všichni povraždí indiánské postavičky Vinnetoua a Ribanu, myslím, že by si klepali na čelo.

V tomhle případě mi moc nepřišlo fajn řídit se pravidlem, že risk je zisk.

„Jsem rád, že ti chutná, Anno,“ zadržoval smích, když jsem si nacpala do pusy moučník v podobě jahodovo-karamelového řezu, všechno spláchla vínem a pořádně - bohužel ještě víc než král - si odříhla.

„Děkuju,“ zrudla jsem. „A omlouvám se, že jsem to všechno... snědla.“

„Mně se neomlouvej, to kdyžtak psům, kteří vždy dostanou zbytky,“ podíval se na ležící chlupaté koule u jeho nohou, kterých jsem si předtím nevšimla.

„Pardon,“ zašeptala jsem k nim, ale kromě zvednutí hlavy a nevrlého výrazu nic neudělali.

To jsem dopadla. Omlouvám se psům za něco, co normální člověk potřebuje k životu... A granule náhodou neznáte, co?

S rukama na plném břiše, které se pomalu mohlo rovnat tomu Markétinu, jsem sledovala, jak se král zvedá, kráčí ke mně a pomáhá mi na nohy. Se zmateným výrazem mě vedl ze dveří pryč směrem k mému pokoji.

„Omlouvám se za střídmou večeři,“ odkašlal si se smíchem a já ho měla chuť praštit po ruce. Neřád! „Rád bych si s vám příště popovídal. Buď zítra, nebo pozítří na plese.“

Zase ples? „Ples?“ zeptala jsem se zmateně.

Nuceně přikývl. Bylo vidět, že to nedělá s radostí. „Bohužel. Pan vévoda si potrpí na tyhle významné příležitosti, takže opět uspořádáme hostinu. Tanec, hudba, jídlo. Ovšem tentokrát bez masek,“ ubezpečil mě s něžným úsměvem.

„To je škoda, Výsosti, protože svého Herma bych ještě někdy vidět chtěla.“

„Však se ho dočkáte, má Afrodito,“ zašeptal a přitiskl své rty na mé čelo. „Vypadáte dnes mimochodem úchvatně. Nemůžu z vás spustit oči, ale to by pravidla nedovolovaly. Dobrou noc, má drahá.“

Sledovala jsem jeho hlubokou úklonu, kterou jsem měla spíš provést já, ale sama se o podobnou snažila a dívala se za jeho sebevědomou postavou ve stínu svící, kráčející ke svým komnatám. 

Chtěla bych znovu moc poděkovat za nádherné komentáře, ani nevíte, jakou mi děláte radost :)

V další kapitolce se bude Ann znovu zdát sen a taky nám zmizí Karlíček. Chtěla bych předem upozornit, že nevím, jak budu kapitoly přidávat často, protože začne škola, dohánění testů, známek... však to většina z vás zná :) Děkuju moc za trpělivost :)

A přeju krásný nový rok! :)

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpátky do minulosti - 12. kapitola: