OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zlomený ďábel. Nebo anděl? 9. kapitola

03.12.2014 (10:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1198×

Catharina

Dnešní den naprosto předčil moje očekávání. Zjistila jsem, že Tood Laleyth není až tak hroznej, jak jsem si myslela. Nabídl mi doučování. Mám sice pocit, že jenom proto, aby se mě zbavil, ale to nevadí. Vidina, že bych mohla projít z francouzštiny byla hodně lákavá i přesto, že cokoliv tím jazykem říkám, zní neuvěřitelně směšně. Další překvapení byl Elijah. Když jsme byli na bowlingu, prozradil mi, jak napsal ten papír. Protože vedle nás seděla Amy, která se momentálně věnovala obtiskování obličeje do klávesnice, sebral jí předlohu a doplnil jenom podpis. Přiznám se, že jsem měla škodolibou radost z toho, když skončila po škole. Elijah je prostě šikula. Ale nikdo mě nepřekvapí víc než Logan.

„Usmířit se?!“ zopakovala jsem ještě jednou, aby jasně pochopil můj úžas. Znovu se podíval ke dveřím, jako by chtěl utéct.

„No… jakási vyšší moc mi řekla, že by to bylo dobré,“ zamumlal, oči neodtrhl od podlahy a rozpačitě se podrbal ve vlasech.

„Proč mi něco říká, že se ta vyšší moc jmenuje Austin?“ optala jsem se a otočila se ke dveřím, abych viděla, že tam jmenovaný stojí. Jak jinak, Logan by se se mnou neusmířil nikdy, kdyby ho k tomu někdo nedonutil.

„Protože to něco je velice inteligentní a má pravdu,“ vysvětlil mi Austin vlídně. Zašklebila jsem se na ně.

„Vy jste paka. Ale beru to. Mohla by to být zábava,“ zavrněla jsem spokojeně a promnula si ruce, přičemž se mi ďábelsky zablesklo v očích. Austin se usmál, ale Logan zamračil. Trochu nedůvěřivě si prohlížel moji reakci a natáhl ke mně ruku.

„Hele, já se jí normálně bojím,“ promluvil směrem ke svému kamarádovi, který už nestál ve dveřích, ale vedle mě. Austin ho zpražil přísným pohledem a sledoval, jak jsme si potřásli rukama. Austinův úsměv se ještě rozšířil.

„Tak a teď si jdem pustit nějakej film. Chci to stihnout před tréninkem,“ pobízel nás Logan, vytlačil nás na chodbu a sám seběhl schody. Vyrazila jsem za ním, Austin byl hned za mnou. Společně jsme následovali Logana, který zmizel po schodech vedoucích do sklepa. Nechtělo se mi tam, ale i Austin tam šel, takže mi nezbývalo nic jiného než vyrazit za nimi. Sešlapala jsem schody a ocitla se v prostorné místnosti s bazénem, kulečníkem a bowlingovou dráhou. Na druhém konci místnosti byl červený závěs, kde zmizeli Austin i Logan. Vyrazila jsem za nimi, odhrnula závěs, abych si mohla prohlédnout domácí kino. Obrazovka vysoká aspoň tři metry a pět metrů široká se táhla po celé stěně. Před ní bylo deset červených křesel jako v kině.

„Teda… luxusnější sklep jsem ještě neviděla,“ přiznala jsem se a zasedla na jedno křeslo. Kluci se zrovna nakláněli nad notebookem. Vybírali film.

„Já vyberu,“ ozvala jsem se za nimi, až leknutím nadskočili. Pustili mě dopředu a čekali, co ze mě vypadne. Hledala jsem něco zajímavého. Mám totiž jedno zásadní pravidlo – film musí zaujmout názvem. Jinak ho předem odepisuji. Narazila jsem na jeden název, co mě zaujal.

„Žer nebo umři!“ zvolala jsem rozhodně. Kluci si vyměnili zaskočené pohledy. No co? Určitě to bude nějaká komedie o vegetariánech.

„Jsi si jistá?“

„Jo.“   

Postupem času jsem zjišťovala, že film není o vegetariánech, a dokonce to není ani komedie, ale horor. To, že je ten film natočený podle skutečné události, mě celkem děsilo. Jednou jsem málem – zdůrazňuju málem, ne doopravdy – polila Austina kafem, které jsem usrkávala celou dobu.

„Takže to tenhle magor je sežral,“ zvolala jsem po půl hodině napjatého zírání na tu obří obrazovku a ukázala na člověka - který má tak šílený jméno, že si nikdy nezapamatuju -, co se zrovna choval jako zvíře, které má vzteklinu.

„Říkej si blesku, Cath,“ okomentoval to Logan. Musela jsem přemáhat chuť vylít mu pomalu stydnoucí kafe na hlavu. Opřela jsem se bradou o sedačku a sledovala, co se bude dít dál. Ten člověk s šíleným jménem se choval ještě divněji. Přesně řečeno – klečel na zemi a hrabal do ní díru. Mezitím se ti dva sexy chlápci vrátili z jeskyně plné kostí a oba dva mířili pistolí na toho šílence. Ten z vyhrabané díry vytáhl další pistoli a zastřelil velitele. Hezkej chlap z jeskyně, co se bojí krve, si k němu kleknul…

„Cath? Jsi v pohodě?“ zeptal mě Austin, když si všiml, jak zaujatě sleduji film a valím přitom oči.

„Jó. Jen je to zajímavý. Jak se jmenuje ten blonďák?“ ujistila jsem ho.

„Vojín Reich.“

„Aha. A co tenhle? A ten magor?“ vyzvídala jsem. Já přece nemůžu za to, že tam dávají tak šílený a navíc nezapamatovatelný jména.

„To je Boyd a ten magor se jmenuje Colquhoun nebo Ives. Vyber si,“ vysvětlil mi Austin. Logan se radši zdržel komentáře, i když vypadal, že má na jazyku nějakou trpkou poznámku. Asi nechtěl zkazit to naše usmíření. Dál jsem nevyzvídala a radši se věnovala filmu. Ten magor – už mu jinak neřeknu – povraždil úplně všechny kromě Boyda. Ten si něco zlámal. Chudinka. Ta moje polámaná chudinka se vrátila na pevnost, ze který přišla, ale Magor mu nedal pokoj a vrátil se tam taky. No a pak žili šťastně až do smrti. Jestli se tomu tak dá říkat, když se pokusili sežrat navzájem a nakonec spadli do pasti na medvědy. Asi ne, ale to nevadí. Protože se odmalička vyžívám ve špatných koncích, tenhle se mi strašně líbil. Já se totiž nikdy nekoukala na pohádky, ale na horory. Pamatuju si na svoje osmé narozeniny, kdy se táta ptal, co chci pustit za film. Byl dost zaskočený, že jsem chtěla pustit Houbičky. Nebo taky můj další velice oblíbený Dům voskových figurín. Budu si je muset sehnat, už jsem oba dva dlouho neviděla.

„Cath, vnímáš?“

„No asi ne.“   

„To vidim,“ řekl Logan trpce.

„Tak proč se tak blbě ptáš, když to stejně víš?“ vyjela jsem na něj zostra. Logan už se nadechoval k odpovědi, ale Austin nás zarazil oba. Asi věděl, že by to naše rádoby usmíření bylo pryč.

„Mohli byste zkusit nehádat se? Aspoň pět minut!“ zeptal se nás zamračeně. Nemohli! Byla by děsná nuda.                    

„Už jsme to zkoušeli, ale moc nám to nešlo,“ odpověděl pohotově Logan. Brání nás oba.

„Tak to zkusíte znova a ty přestaň provokovat,“ zařval na nás, až jsem sebou polekaně škubla. Doteď jsem neměla tušení, že by něco takového dokázal. Sledovala jsem ty dva před sebou, kteří se zrovna pokoušeli sežrat pohledem. Ještěže nejsem mezi nimi, asi bych se jich bála. Ještě chvilku se takhle měřili, než Austin řekl, že už musí domů. Společně s Loganem jsem se odebrala nahoru do jídelny, kde už na nás čekali Robert s Miriamou. Na stole už byly talíře a kolem pobíhala ta postarší paní. Zasedli jsme ke stolu a čekali na dobrotu, co mi slibovali. Po včerejšku, kdy jsem málem umřela hlady, jsem se na dnešní prý normální večeři těšila. Před Loganem a Robertem přistáli na talíř vafle se šlehačkou a všemožným ovocem navrch. Byly dokonce polité sirupem. Přede mě a Miriamu dopadly talíře s bramborami a nějakou zeleninou.

„Vafle se všemi druhy citrusů, šlehačkou a sirupem a brambory s růžičkovou kapustou,“ řekla nám ta paní. Naštvaně jsem se podívala na Logana, který se zrovna dával do pusy kousek z vafle. Já tady chcípnu hlady! Člověk by čekal, že u milionářů se bude mít jako v pohádce, ale on ne. Tady umírají hlady.

Po večeři jsem se odebrala do pokoje. Chtěla jsem ze sebe konečně shodit uniformu. Ty totiž zatemňují mozek, jak jednou řekla taková hodná stará paní, které jsem hodně malá chodila pomáhat. Měla totiž rakovinu a já jí nosila nákupy, když se styděla chodit ven. Navíc mi dávala hodně peněz. A nevím proč, ale mám pocit, že se jmenovala Mortansonová. To ale nemusí být pravda, protože je to už skoro dvanáct let zpátky.

Převlíkla jsem se do tmavě modrých kalhot a halenky s netopýřími rukávy. Na nohy jsem si obula svoje černý martensky, na který nedám dopustit. Dolly – tak se jmenuje kuchařka, uklízečka a chůva v jedné osobě – mi dala místo toho blafu, který Miriama nazývala dietní večeře, taky vafli. Samozřejmě až potom, co všichni zmizeli. Dolly se mě taky zeptala, jestli nejsem anorektička. Nejsem. Nikdo nemá tak hluboký vztah k jídlu jako já. To, že jsem šíleně hubená, je kvůli zvýšené funkci štítné žlázy. I kdybych od rána do večera nedělala nic jiného, než se cpala hamburgry, tak stejně budu chrastit kostmi. Aspoň pořád netvrdím, že jsem šíleně tlustá. Holky v mém věku, které jsou mnohdy ještě hubenější a pořád tvrdí, že jsou šíleně tlustý, mě vážně vytáčí. Když jsem Dolly pomohla s úklidem v mém pokoji, který čirou náhodou nevypadal jako po výbuchu atomovky, vyrazila jsem na zahradu. Znovu jsem se posadila na houpačku a konečně se dostala k přečtení zpráv od táty.

Ahoj, Cathy. Je mi líto, že jsi musela odejít, ale já udělám cokoliv, abys mohla co nejrychleji domů.

To byla první, které mi okamžitě připomněla, jak je můj nevlastní otec úžasný. Staral se o mě jako o vlastní a vždycky pro mě chtěl jen to nejlepší. A já ho za to miluju. To mi už nikdo nevymluví. Pokračovala jsem k další.

Zapomněl jsem ti napsat, že tě miluju.

Rajská hudba. Odepsala jsem mu, to samé a pokračovala k další zprávě.

Elektrika běží, jdu na sociálku, zeptat se, co musím udělat, aby mi tě vrátili. Doufám, že se máš dobře a všichni se k tobě chovají hezky.

Ona zase funguje? Děkuju ti, Bože. Lepší novinku jsem slyšet nebo spíš vidět nemohla.

„Co se tlemíš jak měsíček na hnoji?“ zeptal se mě Logan, který zrovna přišel a musel sledovat můj zasněný úsměv, kterým jsem obdarovávala displej.

„Slušnej člověk nejdřív pozdraví,“ zpražila jsem ho okamžitě. Nedělal si ze mě nic a klidně se posadil vedle mě.

„Slušnej člověk dokáže říct aspoň jednu větu spisovně,“ přistoupil na moji hru.

„Jasně. Říká ten pravej. A já nejsem Austin, nezvládám mluvit spisovně,“ odsekla jsem vítězně. Ušklíbl se. Založil si ruce na hrudi, aby se přestal třást zimou. Zavřel oči. Hodně dlouho jsme mlčeli, což je u nás dost neobvyklá situace. Obvykle na sebe ječíme nebo se vraždíme pohledy, takže to ticho byla dobrá situace. Austin bude mít radost, že jeho dva žáčci už se učí snášet se. Nebo Logan usnul.

„Už se zase hádaj,“ prolomil ticho, čímž mi dal signál, že neusnul. Umí číst myšlenky? Ani jsem se neptala, kdo se hádá. To mi bylo jasný.

„Proč?“ zeptala jsem se jednoduše.

„Proč?! Protože moje matka není nic jiného než děvka!“ Zaskočeně jsem zamrkala.

„Cože?!“ Kdybych nebyla tak v šoku, komentuju to rozsáhleji.

„Je to pravda! Proč myslíš, že jsi tady? Aby se matka mohla nechat rozvést a z tebe udělat tátovu nemanželskou dceru,“ řval na mě vytočeně. Tohle budu muset vstřebávat trochu dýl než obvykle. Nádech… výdech.

„To je blbost. Proč by to asi dělala? A navíc by jí to ani nevyšlo. Vždyť si nejsme vůbec podobní. Test DNA ti nic neříká? Prostě by jí to nevyšlo,“ snažila jsem se o klidný hlas. Jenže toho na mě bylo moc. Logan se zhluboka nadechl.

„Není. Zítra letí do Paříže. Zrušila tu akci, na kterou jsme měli jít, aby mohla být s tím chlapem. Myslím, že je to náš ředitel. Věř mi,“ mluvil zase klidně. Ale pořád vypadal zhnuseně. Co když má pravdu? Proč Laleyth chtěl, abych ji pozdravovala? Třeba jsou to kamarádi. Kravina! Když uvažuju  jako ona, tak by to bylo dost možný.

„No tak to možná je pravda. Co s tím chceš dělat? Zakážeš vlastní mámě vycházet z domu?“

„Ty mi pomůžeš.“

„Já?!“ vyhrkla jsem okamžitě. Ne, já nebudu pomáhat. Ale zní to jako dobrá pitomost, to by se mi mohlo líbit.

„Poletíš s ní do Paříže a zjistíš, jestli je to pravda. Kdybych letěl já, dávala by si pozor a navíc mám zápas, takže nemůžu,“ vysvětlil mi klidně a nasadil samolibý úsměv. Do Paříže?! Nikdy! To si nemůžou dát rande třeba v Las Vegas?                      

„A to bych měla dělat proč? Stejně jsi paranoidní. Viděl jsi svýho otce? Někomu takovýmu prostě nejde za…“

„Viděl. Taky jsem už viděl našeho ředitele. Uděláš to proto, že se vsadíme. Když budu mít pravdu já, tak mi pomůžeš dokázat tátovi pravdu. Když ji budeš mít ty, tak slibuju, že už na tebe nikdy nezvýším hlas,“ zarazil mě, jeho úsměv se pořád rozšiřoval, když dokončil větu, tak to byl on, kdo se tlemil jako měsíček na hnoji.  

„Když řeknu ne, dáš mi pokoj?“ zeptala jsem se, ale soudě podle jeho výrazu, jsem se ani ptát nemusela. Samozřejmě, že mi nedá pokoj.

„Ne,“ utvrdil mě v rozhodnutí, že je bezcitnej parchant, co na mě nedokáže brát ohledy.

„Fajn. Máš štěstí, že jsem pro každou blbost, takže do toho jdu. Jak chceš zařídit, aby mě vzala sebou?“

„Pojď a uč se,“ vyzval mě. Bleskovou rychlostí vyskočil na nohy a hnal se dovnitř. Otráveně jsem se ploužila za ním. Sice jsem už od malička chtěla procestovat svět, ale město lásky mě moc nelákalo. Po celou dobu rozhovoru Logana a Miriamy jsem jen kývala hlavou a moc nevnímala. Zachytila jsem až poslední větu, která mi říkala, že si mám s sebou vzít nějakého kamaráda. A to bych nebyla já, kdybych si jako osobu, se kterou budu dělat ostudu celé Americe, nevybrala Elijaha. Je to z celého Seattlu moje nejmilovanější osoba a jinou si vybírat nebudu. Teď už zbývá jenom mu nějak šetrně vysvětlit, že se mnou zítra ráno nastupuje do letadla.

Logan se nabídl, že mě k němu sveze, protože jel zrovna na trénink. Měl nějakou divnou náladu, ale řekl mi, že bude moct provokovat jednu osobu. Cesta ve sporťáku byla jenom v pár věcech rozdílná od mojí předešlé cesty s Miriamou. První byla ta, že tentokrát jsme vyměnili mercedes za BMW, a ta druhá, že Logan řídí jako magor. Teď už se nedivím, proč jezdíme do školy s Austinem a proč Loganovi trvalo tak dlouho, než Roberta přesvědčil, aby mu auto půjčil.

Logan zastavil před domem Dottsonových, kde teď bydlel Elijah. Jmenovaný už čekal venku. Vydrápala jsem se z auta a rozběhla se k němu. Modré BMW se mezitím řítilo ulicí.

„Copak, Cath?“ zeptal se Elijah, opíral se o stěnu malého domu s červenou omítkou.

„Mám na tebe prosbu,“ vysvětlila jsem mu s úšklebkem. Spíž jsem ti přišla rozkázat, abys se mnou letěl do Paříže, ale to je fuk.

„A co je to za prosbu?“

„Poletíme spolu do Paříže, zítra ráno. Je to důležitý a bez tebe bych se tam nudila. Prosím, prosím, pěkně prosím,“ zakňučela jsem s prosebným výrazem. K tomu jsem nasadila smutný pohled a spojila ruce, aby viděl jasný důraz na to, jak moc si přeju, aby mi dělal garde. Viděl to dobře.       

„Ne.“

„Ale já tě o to prosím!“

„Slyším a nedívej se na mě tak. Je to strašný. Cath,“ varoval mě rezignovaně, když jsem nasadila stejný výraz jako kocour ze Shreka, když ho ten zlobr vyhodil za okno.

„Jsi citová vyděračka. Tenhle pohled se nedá vydržet,“ zasyčel na mě. Zlostně si založil ruce na hrudi a snažil se na mě nepodívat.

„Takže to bereš?“ rozzářila jsem se jako sluníčko.

„Hm… jo.“

„Díky.“ Samou radostí jsem mu skočila kolem krku.

Logan

Stál jsem v bráně a čelil kanonádě od Austina. Trenér nám řekl, že tady máme zůstat o něco dýl a trénovat. Je to strašně nespravedlivý, protože Austin má na mě vztek a já jsem brankář. Víte, co tím myslím? V házené se normální hráči snaží trefit do branky, ale ti zlí – a naštvanej Austin – se snaží mermomocí trefit brankáře. To by bylo ještě dobrý, kdyby můj nejlepší kamarád, jak se rád nazývá, neměl tak dobrou mušku. Další rána. Tentokrát do holeně.

„Dvě věci. Zaprvý – uklidni se. Zadruhý – au!“ zavrčel jsem na něj. Hodil jsem mu míč a snažil se trefit ho. Kamkoliv! Ale on ho zase bez problémů chytil a připravoval se k další ráně. Přišla brzo, ale tentokrát jsem ji chytil. Znovu jsem mu hodil míč.

„Říkal jsem ti, že Cath jede na víkend do Paříže? S Elijahem?“ rozhodl jsem se ho provokovat.

„S Woodem?“

„No. Nepřipadá ti, že jsi jsou nějak blízcí? Aby ti ji nepřebral. Využij šance, kámo. Odkopni Amy,“ nabádal jsem ho s úsměvem. Budu radši snášet Cath - která teď momentálně kope za můj tým –  než tu červenovlasou krávu.

„Jo, jsou si blízcí, ale proč by mě to mělo zajímat?“ odvětil klidně a nezaujatě. Z jeho předchozího výrazu jsem jasně viděl, že mu to vůbec jedno není.

„Protože tě to strašně zajímá. Proč vlastně chodíš s Amy? Ze soucitu?“ zavolal jsem na něj znovu. Zrovna se otáčel k lavičce, kde měl položené pití. Naštvaně se na mě otočil. Z očí už mu zase sršely blesky, ale když řekl to slovo, zněl naprosto klidně a taky trochu smutně.

„Možná.“     

„Možná?! Neumíš to trochu rozvést? Já chci vědět víc."

„To máš smůlu," zasyšel na mě a já schytal další ránu do holeně, asi tam budu mít modřinu.

„Já tě varuju! V Seattlu není dovoleno mnohoženství."

Páni, tohle je ta nejdelší kapitola, co jsem k téhle povídce napsala. Doufám, že se alespoň trochu líbila.

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zlomený ďábel. Nebo anděl? 9. kapitola: