OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zlomený ďábel. Nebo anděl? 7. kapitola

07.11.2014 (11:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1265×

Catharina

Do tváře mi svítily sluneční paprsky a já si pokoušela zakrýt rukou oči. Zbytečně. Stejně už jsem plně nabyla vědomí. V půl šestý ráno. Ale to u mě není nic neobvyklého, vždycky jsem byla, jsem a budu ranní ptáče. To se nedalo říct o Austinovi, který poklidně ležel rozvalený na jednom z gaučů. Asi to bude tím, že ho ten včerejší hovor s přítelkyní velice vyčerpal. Víte, ono se někdy dost těžko zadržuje smích. A obzvlášť ve chvíli, když nějaká červenovlasá holka líčí, jak jí jeden pitomec řekl, že ta tuna makeupu už nepomůže. Zmínila jsem, že ten pitomec byl Elijah. Amy ho popsala dost přesně. Řekla – a teď cituji, já bych si tohle nikdy nedovolila vypustit z úst, na to jsem až moc velký andílek – ten dvoumetrovej kretén s tmavě hnědýma vlasama a čokoládovýma očima by si zasloužil… Myslím, že by z ní učitelka na sloh měla radost. Je to celkem obstojný popis. S úsměvem jsem zavrtěla hlavou a shodila jsem peřinu na zem. Měla jsem tady šílený vedro. Někdy krátce po půlnoci jsme si s Austinem zatopili v krbu. Lépe řečeno – Austin zatopil, já bych to sama vážně nedala. Jo a nedivte se, že spí tady, Logan a Ben si zabrali Loganův pokoj, takže jsem Austina nechala přespat u mě. Přece bych ho nevyhodila na chodbu. To by bylo proti zákonům.

Přikradla jsem se ke gauči a naklonila se přes opěradlo. Jak je sladkej.

„Do pr… kna,“ zašeptala jsem, když jsem si všimla, že se můj slovník nějak výrazně mění. Potřebuju si promluvit s někým normálním, jenže kdo je v tomhle šíleným městě normální. Už vím! Elijah. Alespoň budu moct vyzvídat, co to včera vyváděl. To se zase pobavím. Otočila jsem se zase pryč a přešla ke skříni. Vytáhla jsem bílý župan a zamířila do vany.

Vylezla jsem skoro po hodině, a to se mi málem povedlo usnout a utopit se, takže ta potopa v koupelně nebyla proto, že by mi ta vana při napouštění přetekla. Otevřela jsem dveře do pokoje. Austin se teprve probíral. Seděl na gauči a mnul si oči. Rozhodně nebyl vzbuzený už delší dobu. Pobaveně jsem ho pozorovala. Ještě si mě vůbec nevšimnul.

„Dobré ráno,“ zamumlal a usmál se na mě, když ke mně střelil pohledem. Utáhla jsem si župan ještě víc a posadila se naproti němu.

„Už jsem si myslela, že ses rozhodl přeměnit na Šípkovou Růženku,“ zašklebila jsem se na něj, okamžitě mi ten škleb oplatil.

„Rozhovory s Amy jsou pokaždé tak vyčerpávající, že po nich vždycky spím o hodně déle, než je obvyklé,“ vysvětlil mi a odhrnul si vlasy z čela. Usilovně jsem se snažila udržovat s ním oční kontakt, což bylo velice obtížné. Má na sobě jen kalhoty! Kruci! Najednou se zvedl a zeptal se, jestli se může taky vykoupat. S mým povolením odešel do koupelny. Zvedla jsem se, vyfénovala si vlasy a narvala se do školní uniformy. Přes ramena jsem si přehodila deku a vylezla jsem na balkón, kde jsem se usadila do houpacího křesla. Nesměl chybět mobil, ve kterém jsem právě hledala Elijahovo číslo. Chtěla jsem mu napsat zprávu, ale on mě předběhl.

Ještě spíš, prcku?  

Ne, obře. Už jsem přes hodinu vzhůru.

A jdeš do školy? Potřebuju opsat úkol na matiku.

A proč myslíš, že ho mám?

Tuším, že jo. A taky tuším, že budeš tak hodná a dáš mi ho opsat.

Něco za něco. Ale počkám si. Naživo to bude lepší. Odepsala jsem mu a vrátila se zpátky do pokoje. Udělat ten úkol. Jinak se asi nedočkám vyprávění. Tak po pěti minutách jsem se vzdala naděje, že nejsem zas tak blbá a že to zvládnu i bez kalkulačky. No dobře. Nezvládnu. Prohrabala jsem celý stůl, tašku a dokonce i skříně, ale kalkulačka nikde.

„Co to děláš?“ ozval se Austin. Stál zrovna mezi dveřmi a sušil si vlasy. Už na sobě měl školní uniformu, takže jsem na něj nemusela zírat.

„Hledám kalkulačku.“ Pobaveně mu zacukaly koutky a přešel až ke stolu. Postavila jsem se vedle něho a založila si ruce na prsou.

„Piš,“ řekl mi.

„Co?“ nechápala jsem ho, ale stejně jsem vzala do ruky propisku. Austin mi nadiktoval celý úkol a ještě mi vysvětlil, jak se to počítá. Samozřejmě jsem si nic nezapamatovala.

Když jsme dorazili do školy, snažila jsem se najít Elijaha. Do začátku hodiny zbývalo ještě přes dvacet minut, takže jsem měla spoustu času. Najít ho nebylo až tak obtížné, jak jsem si myslela. Stál společně s Ethanem a ještě s nějakým klukem. Společně se něčemu hlasitě řehtali. Udiveně jsem nadzvedla obočí. Ještě včera by se nejradši zabili a teď? Taky mě dost překvapilo, že si mě vůbec všimli. Ale jo. A dokonce všichni. Elijah mi zamával, došel až ke mně a objal mě kolem ramen.

„Co se ti stalo?“ zeptala jsem se ho překvapeně.

„Nic.“

„Jsi nějakej divnej,“ nedala jsem mu pokoj.

„Já? A nespletla sis mě s tebou?“   

„Nebuď drzej. Nebo nedostaneš úkol,“ varovala jsem rozesmátě.

„Už mlčím.“ Až teď jsme si všimli, že nás Ethan a ten další pozorují. Smáli se nám.

„Co je?!“ vyjel na ně Elijah. Aha, takže se moc neudobřili.

„Jsem Rick,“ představil se mi kluk postávající vedle Ethana a natáhl ke mně ruku. Seznamovali jsme se a ti dva pošuci vedle se o něčem rozesmátě dohadovali. Dařilo se mi je úspěšně ignorovat a už jsem chtěla jít pryč, když mě Elijah popadl za vestičku a zatáhl zpátky.

„Kam jdeš?“

„Za pět minut zvoní a já bych ráda zjistila, co máme za hodinu. Nestojím o to být zase po škole s tou ježibabou.“

„Máme francouzštinu,“ ozval se Ethan. Úsměv mě rázem přešel. Nahradil ho odpor. A ten se ještě zvětšil, když dodal, že budeme psát test.

„Budu potřebovat slovník,“ oznámila jsem klukům a všichni rázem zpozorněli.

„Na co?“

„Já neumím francouzsky ani slovo,“ zaúpěla jsem a málem se svezla na zem, samozřejmě mě Elijah včas zachytil. Už asi navěky zůstanu ve třeťáku, protože francouzštinu vážně nedám. Společně jsme vyrazili do třídy. Skutečně se psal test a já mohla jen opisovat od Elijaha, takže je malinkatá naděje, že to nebude pětka. Taky jsem se trošku rafla s učitelem. No nikomu asi není příjemné, když na něj někdo řve. Mně teda rozhodně ne a bráním se někdy až moc přehnaně. Takže mě ani nezarazilo, když mi řekl, že se mám po vyučování stavit u něj v kabinetu. Při cestě na další hodinu – základy administrativy – jsem s Elijahem probírala včerejšek.

„Nó…“ začal, když jsem se zeptala, co to včera prováděl.

„Có?“ protáhla jsem schválně to slovo.

„Já…“ zase mlčel.

„Dělej!“

„Taky ti vždycky připadalo házení s kytarou jako naprosto boží?“ vypadlo z něj najednou. S ním se nedá bavit naprosto o ničem. I s Loganem to jde líp. A to už je co říct.

„Co to meleš?“ vyjela jsem na něj podrážděně.

„Jen se ptám,“ odpověděl jednoduše s výrazem andělíčka.

„Já se taky ptám a tys mi ještě neodpověděl!“ odsekla jsem a praštila ho do ramene. Zatřásl hlavou, takže mu tmavohnědé vlasy napadaly do obličeje. Pořád se usmíval.

„Chtěl jsem si vyčistit zuby a jít spát, ale ta s prominutím kráva byla v koupelně už přes dvě hodiny a odmítala mě tam pustit. A tak jsem jí mírně naznačil, že jí ta tuna líčidel stejně nepomůže a že je to zbytečná snaha,“ vysvětlil mi. Začala jsem se řehtat. Sice jsem tu holku ještě neviděla, ale dovedu si představit, jak vypadá člověk, co stráví v koupelně přes dvě hodiny. Mně to vždycky trvá tak pět minut, teda pokud se momentálně netopím ve vaně. To je potom jiná. Elijah se ke mně přidal. Najednou se zarazil a ukázal někam do davu.

„Hele! To je ona,“ ukazoval mi se znechuceným výrazem. Hledala jsem v davu, až jsem konečně zahlédla tu osobu. Byla to poměrně malá holka, možná ještě menší než já. Měla červené vlasy a jaksi podivné duhovky. Byly tak světle zelené, že skoro vypadaly jako bílé. Její doprovod měl na tváři výraz naprostého utrpení. Jo, jo. Takhle se Austin netvářil ani včera, když ho malá Kathlen přetáhla barbínou po hlavě. Radši jsme se s Elijahem klidili pryč. Jinak by to nemuselo dobře dopadnout.          

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zlomený ďábel. Nebo anděl? 7. kapitola: