OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zlomený ďábel. Nebo anděl? 5. kapitola

28.09.2014 (19:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1328×

Catharina

Stála jsem ve velikém tunelu a všude nade mnou plavali žraloci. Zrovna jsem pozorovala jednoho žraloka obrovského, který líně proplaval nad mojí hlavou. Elijah stál jen kus ode mě a sledoval kladivouna. Elijah nakláněl hlavu a díval se žralokovi do očí, ten to po něm ochotně opakoval. Nejen to, že nakláněl hlavu, ale i to, že se mu díval do očí. Nebylo vůbec divné, že se něj žralok dívá. Byl vážně hezký.

„Asi se do mě zamilovala,“ poznamenal Elijah a položil si hlavu na rameno. Čekal, co udělá žralok. Udělal přesně to, co on. Naklonil hlavu na stranu, takže byla ve stejné úrovni jako Elijahova.

„Spíš tě chce sežrat.“

„Ne, ne. To by neudělala,“ vyštěkl naoko podrážděně. Jen jsem se na něj ušklíbla.

„Radši mlč, nebo by se někdo mohl dozvědět, že ti není čtrnáct, ale sedmnáct,“ prohlásila jsem naprosto klidně. Ano, dostali jsme se sem za levnější cenu, protože Elijah řekl u pokladny děti do patnácti let. S tou jeho výškou to bylo dost divný, ale pokladní naštěstí byla postarší paní, takže to klaplo.

„Nevypadám na čtrnáct? To vypadám ještě mladší? No díky, to je dobře,“ odvětil s tak zářivým úsměvem, že by bylo dost možné, že zastíní i slunce.

„Ty máš ale ego… Ale vážně tě chce sežrat. Vždyť se na sebe podívej, stačil bys mu nejmíň na dva dny,“ popíchla jsem ho. Narážela jsem na jeho dvoumetrovou výšku. Celkem by mě zajímalo, jak by ten žralok zaplatil jeho rodině bolestné. Třeba v mase?

„To by mi moje Cathrinka neudělala. Což se o tobě říct nedá. Jo, a je to holka, takže žádný stačil. Jasný?“ Co to právě řekl? To toho žraloka pojmenoval po mně?! Blbec jeden pitomá!

„Fajn!“ hrála jsem uraženou a vyrazila pryč. Vydala jsem se k východu. Těsně u východu jsem se schovala za roh a čekala, až ho uvidím. Přišel hodně rychle. Taky měl o dost delší nohy, které dělaly o dost delší kroky. Naštěstí si mě nevšiml a prošel kolem mě. Rychle jsem se za ním rozběhla a skočila mu na záda.

„Baf!“ zakřičela jsem a společně s ním se svezla na podlahu. Neudržel rovnováhu. Seděli jsme na koberci a Elijah se vzpamatovával z šoku.

„Hele, prcku, zasloužila by sis nafackovat,“ poznamenal zadýchaně.

„Tobě to jednou nestačilo? Jestli chceš a jestli mě budeš štvát, tak to klidně zopakuju,“ varovala jsem ho, zvedla se na nohy, rozhlédla jsem se okolo. Dost lidí se na nás zamračeně otáčelo. Dovedu si představit, jak večer někde u krbu vypráví celé svojí rodině, že v akváriu byli dva blázni, kteří nejspíš utekli z léčebny.    

„Jsi prcek! Tak se hned nevztekej,“ uklidňoval mě. Mračil se na lidi, co kolem nás procházeli, a oni mu ten výraz opláceli. Zvedl se ze země. 

„Nejsem. To jen ty jsi vysoký jak basketbalista. Tak se nevztekej ty. Já se nikdy nevztekám.“

„Tak jo, klid. Jednou, když jsem byl malý, jsem viděl takovou pohádku. Byli tam psi. Jeden vysoký, druhý dlouhý,“ začal a společně jsme se vydali k východu.

„Na co narážíš?“

„Přece na naši hádku.“

„Elijahu, my se nehádáme, my debatujeme. Jak tě vůbec mohlo napadnout, že se hádáme?“ opravila jsem ho se slaďoučkým úsměvem na tváři.

„Ani nevím,“ odvětil a společně jsme vyšli na nábřeží. Byl tady slabý poprašek sněhu a o dost větší zima, než byla ráno. Já byla na zimu zvyklá, ale Elijah nejspíš ne, protože si hned začal stěžovat na zimu.

„Nefňukej, podívej se na mě, jsem v sukni a zima mi není,“ napomenula jsem ho a opřela se o zábradlí, ze kterého byl výhled na Pugetův záliv. Elijah se opřel vedle mě a celý se klepal. Rozhlížela jsem se po okolí, až jsem spatřila jednu nechtěnou osobu. Vlastně dvě, ale ta druhá nebyla nechtěná.

„Elijahu, pojď si zahrát moji oblíbenou hru, co nejrychleji se vytratit,“ navrhla jsem a odvrátila pohled od Logana, který se nebezpečně přibližoval. Byl sotva pět metrů od nás a já mohla jenom doufat, že si mě nevšimne. Procházeli kolem a byli tak zabraní do rozhovoru, že si nás vůbec nevšimli. Jenže Elijah se rozhodl téhle situaci nasadit korunu a tak zavolal: „Čau, Austine.“ Jako by nevěděl, že by mě Logan nejradši zavřel někde ve sklepě, abych nemohla dělat ostudu. Jeho slova zapůsobila okamžitě. Oba se na nás otočili a já jsem se k nim otočila zády. Zbytečně, stejně mě poznali. Musím si připsat na seznam, že musím udělat jednu důležitou věc. Zabít Elijaha, nebo mu aspoň zalepit hubu. 

„Co tady děláš?“ vyštěkl na mě Logan. Zabít, rozhodně zabít vola jednoho pitomýho.

„A proč bych tady neměla být?“ obdarovala jsem ho jedovatou otázkou. Zřejmě hledal nějaké smysluplné vysvětlení, protože mlčel.

„Protože ztrapňuješ moji rodinu.“

„Proč si o mně pořád myslíš, že jsem nějakej malej harant, co patří do pasťáku?! Já nikdy nic tak hrozného neprovedla, tak se ke mně přestaň chovat, jako bych měla lepru! Jediný, kdo ztrapňuje vaši rodinu, jsi tady ty, tak nesváděj všechnu vinnu na mě. Myslíš si, že jsem stála o to, aby si mě tvoji rodiče osvojili? Ne! Tak už mi dej, sakra, pokoj!“ vychrlila jsem ze sebe a odkráčela pryč. Na zádech jsem cítila jeden rozzuřený pohled, jeden nechápavý pohled a jeden zaskočený. Pak mě zastavily něčí ruce. Obrátila jsem se, abych mohla Loganovi vrazit facku, ale v čas jsem se zadržela. Byl to Elijah.

„Co to bylo?“ zeptal se nevinně.

„Nemám na tebe náladu, Woode,“ vyštěkla jsem podrážděně. Kdyby na Austina nezavolal, tak by se to vůbec nestalo.

„Ale to mě nezajímá. Já se ptám, co to bylo?“

„Nech mě být, Elijahu. Nechci se pohádat i s tebou.“ Zakroutila jsem hlavou a znovu se vydala pryč. Chtěla jsem zmizet. Jenže to nešlo. Jemu se prostě zmizet nedalo. Byl strašně tvrdohlavý, neuvěřitelně vytrvalý a hlavně rychlý, protože se mu dařilo se mnou držet krok a to jsem kráčela hodně rychle. 

„Eres un imbécil, déjame, o voy a patear el culo!” zařvala jsem, když už mi totálně ruply nervy.

„Co prosím?“ optal se nevinně. Otočila jsem se na něj, z očí mi metaly blesky. Řekla jsem mu: ty blbečku jeden, dej mi pokoj, nebo tě kopnu do prdele. Teď jsem silně uvažovala, jestli to mám opravdu udělat. Radši jsem se k němu otočila zády a zavřela víčka, abych se alespoň trochu uklidnila. Jedna… dva… tři… čtyři…

„Ptal jsem se, co to bylo?“ začal znovu. Tím zmařil moji snahu uklidnit se. Opravdu až někdo bude chtít naštvat, zavolejte na jeho číslo a bude to. Zahnula jsem do postranní uličky, ale jen, co jsem to udělala, už jsem zase stála na místě jako přikovaná. První, co jsem viděla, bylo, jak prolétla televize nebo možná počítač oknem ze třetího parta paneláku, u kterého jsem stála. Hned na to ze dveří vyběhli dva kluci. Jeden sotva dospělý a ten druhý tak v mém věku. Potom už jsem neviděla nic, protože mě Elijah zatáhl zase zpátky a ještě si stoupnul přede mě.

Chytil mě za ruce, takže jsem se skoro nemohla hýbat.

„Počkej! Uhni, sakra, to byl Ethan,“ pokoušela jsem se vykroutit se mu. To, co se stalo v té uličce, mě zajímalo. Najednou se mi povedlo vyprostit se, a tak jsem se vrátila do uličky. Oba tam ještě byli a teď se z okna díval nějaký starý plešatý chlap ve zpoceném tílku.

„Už se nevracejte, hajzlové!“ zařval na ně a zmizel z okna. Elijah už zase stál přede mnou a pozoroval Ethana a toho druhého. Ti se na něj otočili.  

„Co tady děláš, Woode?“ zakřičel na něj Ethan. Vykoukla jsem zpoza Elijahových zad. Štvalo mě, jak mě pořád schovával za sebe.

„Ty jsi tady taky?!“ promluvil už o něco tišeji Ethan a mírně se usmál. Bylo to divný, protože ještě před chvíli Elijaha málem zabil pohledem. A na mě se usmívá?  

„Ty je znáš?“ vyštěkl ten starší na Ethana.

„Jo, chodí se mnou do školy.“

„Co to bylo za chlapa?“ zeptala jsem se ve snaze odvést řeč jinam. Ethan a ten starší si vyměnili pohledy.

„Náš otec,“ vysvětlil mi s povzdechem.

„Hele, Richardsi, nechci nic říkat, ale bylo by slušný představit nás,“ zavrčel najednou Elijah. Popuzeně jsem se na něj podívala, co to s ním je? Chová se jako blbec.   

„Tohle je můj starší bratr Jake. Jakeu, Elijah a Cath,“ představil nás Ethan.

„Co jste udělali?“ zeptala jsem se a snažila se ignorovat všechny ty upřené pohledy. Připadala jsem si jako policajt při výslechu.

„Nedostal jsem výplatu, tak nás vyhodil z domu,“ chopil se slova Jake.

„A kam půjdete?“

„Mám dům, takže tam,“ odpověděl Jake a odkráčel. Ethan se ještě rozloučil a pak taky odešel. Vyměnili jsme si s Elijahem pohledy. Divný. Pak jsme jen zavrtěli hlavami a dál to neřešili.

Omlouvám se za to čekání, ale musela jsem napsat šíleně dlouhou slohovku do školy. Doufám, že se kapitola dobře četla a líbila.

Simapj

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zlomený ďábel. Nebo anděl? 5. kapitola: